Duša z pohľadu šamanizmu

Slovenské rádio Devín s pořadem "Večer na tému", v němž vystoupila slovenská šamanka Katarína Hrčková, tentokrát o Duši z pohľadu šamanizmu. O duši se toho v naší kultuře neví zase až tolik. Tento pořad pomáhá odpovědět na některé zásadní otázky. Hezký poslech.

John Francis chodí po zemi

V jednom z předchozích postů jsem psal něco o tom, že ve vzduchu je nyní cítit enormní tlak druhé strany - světa Ducha - na naši osobní změnu, která přímo souvisí s naším budoucím uživením se na této planetě. Ta výzva zní jednoznačně: "Změň se nebo zemři, člověče! Tato výzva není pro lidstvo, za které jsi se dosud úspěšně schovával. Tato výzva je pro tebe. Je to výzva na tvou osobní tvořivost. Co uděláš se svým životem? Kde je tvé osobní nové bohatství? Spojíš se sám se sebou a přineseš světu něco originálního a hodnotného, co tě v nové éře uživí? Protože to, co jsi dělal dosud, už nestačí."

Nové bohatství může mít jakoukoli (i absolutně nepředstavitelnou) podobu. Představte si, že se ve vás jednoho dne něco pohne a  vydáte se pěšky, jen s batohem a banjem na zádech, na cestu na východ a zcela přestanete mluvit. To vše kvůli životnímu prostředí. Budete úplně bez peněz, po cestě - mlčky - vystudujete několik univerzit, stanete se velvyslancem dobré vůle při OSN, změníte regule nejmocnější ekonomiky světa ohledně úniků ropy a nakonec přijdete na to, že jediné skutečné životní prostředí na kterém záleží je to, které panuje mezi lidmi. A že jediná skutečná svoboda člověka nesídlí nikde mimo něj, a nikdo mimo něj mu ji nemůže ani dát, ani vzít, protože je jen v jeho srdci. John Francis tuhle cestu podnikl. Trvala třicet let a byla úžasná. Podívejte se jak ji popisuje on sám.

O živote z pohladu šamanismu

Rád bych dnes s vámi sdílel zajímavý pořad slovenského rádia Devín "Večer na tému", v němž vystoupila slovenská šamanka Katarína Hrčková. Tato epoizoda se jmenuje O živote z pohladu šamanismu a mám pocit, že přináší spoustu tolik potřebných a podstatných informací z druhé strany, které se jinde nedozvíte. Přeji hezký poslech.

Naše kultura je náš operační systém

Taky poslední dobou cítíte ten podivný tlak neznáma? Jako kdybychom čelili divnému nekonkrétnímu ohrožení naší lidské existence, jako kdyby něco hluboko v nás pořád úpěnlivěji volalo o pomoc a šeptalo: "Takhle už ne! Už nechoď do téhle práce, už se nedívej na tyhle filmy, už nesleduj ty zprávy, už se nepotkávej s těmihle lidmi..." a zatímco dřív jsme tenhle hlas z nitra potlačovali všemi dostupnými prostředky (tedy např. zábavou, alkoholem, prací, sexuální aktivitou, psychoanalýzami, filmy a seriály, koníčky nebo dokonce drogami či medikamenty), dnes je situace jiná. Prázdnota se ohlašuje silněji a silněji a hlas nitra nabývá na intenzitě, ohrožení se stává konkrétním. Co s tím? Ještě víc zesílit všechen ten mediální bordel, který se rozhodl nás ubavit až k smrti? Kam až chceme zajít v potlačení sebe samého? To něco hluboko v nás, co jsme se tak dlouho marně snažili potlačit je totiž živý hlas našeho vědomí, podstaty našeho bytí na této planetě.

Podstata, ze které na zemi vzniká život je jedna - všichni přicházíme z jednoho a téhož zdroje - společného univerzálního vědomí, jež má tvar velké nekonečné šroubovice (tvarově podobné DNA nebo liáně ayahuasca, kterou používají staré šamanské kultury pro cestování mezi dimenzemi) a kam se na konci našeho putování po zemi opět navracíme. Vše se děje na základě prvotního záblesku, který uvidíme i v okamžiku naší smrti (jak o tom např. hovoří Tibetská kniha mrtvých nebo Dr. Moody ve svých knihách o životě po životě). Záblesk je na počátku vzniku našeho individuálního vědomí, bez něhož by nebyl náš život možný. Záblesk je i na konci, kdy se znovu setkáváme s podstatou všeho života na zemi - nazvěte si ji, jak chcete.

Mám pocit, že k tomuto prastarému šamanskému poznání dnes spěje i moderní věda a že jsme na prahu velkého vědeckého objevu, jenž změní naše vnímání světa a člověka v něm. Rodíme se jako absolutně čisté lidské bytosti s daným potenciálem tvorby (záměrem) a porcí energie pro jeho uskutečnění (osobní silou). Vše, čím se staneme, je otázkou kultury. Kulturou myslím vše co žijeme a co na nás působí - to jak nás vychovávají rodiče, to jak se setkáme s náboženskými koncepty, to jaké filmy vidíme, to jaké informace vstřebáváme prostřednictvím médií, dokonce i to, že s ní bojujeme prostřednictvím anarchistických, antikorupčních nebo ekologických spolků - to vše a ještě něco neviditelného tisíciletého na pozadí je kultura, jejíž jsme nedílnou součástí. Kultura sama o sobě není nic zlého ani špatného. Vznikla proto, abychom jako lidé přežili. Vytvořila principy a vymezila pravidla, podle kterých jsme uspořádali své přežití na zemi. Fakt ale je, že nějak podivně onemocněla, začala nás hromadně odvádět od našeho ryzího záměru a hromadně obírat o sílu. Zmutovala do déle již neúnosné formy.

A teď si představte kulturu jako operační systém, který nám vloží do naší bytosti v době naší bezbranosti a čistoty ti nejbližší a nejmilovanější bytosti z celého vesmíru - naši rodiče (v dobré víře, samozřejmě). Řekněme, že se operační systém nazývá OS Culture 1.0 a existuje v různých filozofických a náboženských modifikacích a jazykových mutacích, v zásadě ale jde vždy o to samé: poskytnout jeho uživateli schopnost lépe se sociálně zorientovat a přežít v daném prostředí. To není nic proti ničemu. Obrovská spousta zdejších cestovatelů vám potrvdí, že to co zažili při první cestě např. do Indie je OBROVSKÝ KULTURNÍ ŠOK. Kulturní šok, chápete? Ne šok z jiných, zcela odlišných bytostí - ty bytosti tam jsou úplně stejné jako my. Američan, Žid, Arab, Afričan, Ind, Eskymák, Indián - to jediné, co nás doopravdy rozděluje je kultura. Jednotlivé kultury jsme se naučili dělit na méně vyspělé, více vyspělé, zaostalé, primitivní, rozvinuté, civilizované... a já nevím jaké ještě. Kultura je už ze své podstaty zdrojem všech existujících rozdílů a konfliktů dnešního světa.

Větu "Naše kultura je náš operační systém" jsem neřekl já,  nýbrž Terence McKenna, americký spisovatel, filosof a etnobotanik. O co jde? O mnohé. Jsme součástí kultury, to je fakt. Zříct se jí ze dne na den a začít žít mimo ni je již prakticky nemožné, protože kultura si vymyslela důmyslný systém, jak si nás udržet - bez rodného čísla si dnes nikde ani neuprdnete. Co je ale možné? Postupně se začít odpojovat od toho, co mi škodí. Cítím, že mi politika nedělá dobře? Nikdo mě nenutí ji sledovat. Dělá se mi při zprávách zle? Nikdo mě nenutí je konzumovat. Jsou věci v Blesku hnus? Nikdo mě nenutí ho kupovat ani číst. Mám z jídla ze supermarketu rakovinu? Nikdo mě nenutí tam chodit a nakupovat tam. Kultura nám prostřednictvím reklamy a médií podsouvá, že tohle všechno potřebujeme k životu, protože díky tomu je sama živá. Z nás, z naší pozornosti a energie, kterou jí prostřednictvím naší pozornosti dáváme. Kultura se totiž permanentně snaží o jediné - neustále přesměrovávat naši pozornost k sobě a svým projevům od toho jediného podstatného - vnitřního hlasu našeho vědomí, živé podstaty nás samých. Pak bychom totiž mohli zaslechnout volání po svobodě, po větru ve vlasech a živé vodě mezi prsty. A to by se kultuře nelíbilo, protože přesně zde by začal její konec.

Poslyšte, něco vám řeknu: ten konec už začal a byla by škoda, kdyby se udál bez vás, co říkáte?

P.S. Obrazy v tomto postu pocházejí od New Yorského umělce Alexe Greye.

JFK: starý odkaz nové době

John Fitzgerald Kennedy, o kterém se ve Wikipedii píše, že "je považován za ikonu amerického liberalismu. Je jediný prezident v historii USA, který se hlásil ke katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen za prezidenta. Dosud je i nejmladším zvoleným prezidentem (nejmladším prezidentem je Theodore Roosevelt, který nastoupil do úřadu ve 42 letech po atentátu na svého předchůdce). Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů, historikové jsou však opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném. Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhla Invaze v Zátoce sviní, Karibská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu. Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva." se narodil do neklidné doby. Své úřadování si odbyl ve zvláštně napjatých a po lidském sebeurčení volajících šedesátých letech, kdy taky, jak známo, skončil kulkou atentátníka v Dallasu v r. 1963, což provází řada spekulací a nejasností až do dnešní doby. Pokud nic jiného, tak za sebe můžu říct, že to byl jednodznačně nejsympatičtější prezident jaký kdy existoval. Podařilo se mu na chvíli vzbudit v lidech pocit a naději, že by to celé šlo dělat i jinak. A to byl, dle mého soudu, také jediný důvod, proč jeho život skončil tak záhy a tak podivně. Tomu se prostě říká být v nesprávný čas na nesprávném místě.

Narazil jsem na zajímavou řeč, kterou tento muž pronesl za svého života a rád bych se o ni podělil, protože kdyby ji řekl včera, myslím že by na ní neměnil ani slovo. Nemůžu uvěřit, jak moc je aktuální a dotýká se naší doby.

Konec světa na dosah: v každém z nás

"Na co myslíme, to se nám děje. Smýšlíme li dobře, děje se nám dobré. Smýšlíme li zle, děje se nám zlé." Tak jednoduše by se ve zkratce dalo shrnout poselství různorodých vědeckých objevů kvantové fyziky posledních let. Žijeme v prostoru (univerzu), jenž nezačíná někde daleko nebo vysoko nad námi, ale bezprostředně na okrajích naší bytosti. Jsme součástí vyššího řádu, na který ve většině případů nemáme valný dosah, protože jsme se ho vzdali ve prospěch kultury, která chce vždy a všude přežít za každou cenu a bez ohledu na naše individuální potřeby a záměry. Je to strašně zajímavé, protože v zájmu kultury pracovali už naši prarodiče (protože měli strach o přežití), naši rodiče (ze stejného důvodu), všechny kulturní instituce, jež si daly za cíl nás tzv. "zcivilizovat" (školka, školy, spolky a organizace, zájmové kroužky, university, práce a samozřejmě naše sociální prostředí jako celek).

A tak udržujeme naším omezeným (chce se mi napsat "zhypnotizovaným") viděním světa své vlastní vězení v chodu, živíme ho svou pozorností skrz média a kultura se nám odvděčuje svými úžasnými výdobytky, jako jsou zprávy 24 hodin denně, banány 365 dní v roce nebo možnost lyžování v poušti. Říkáme tomu "neomezené možnosti", což je jedno z nejparadoxnějších označení dnešní doby, jaké znám. Tohle je tak trochu smlouva s ďáblem (nebo s jakoukoli komerční bankou dnešní doby) - oběma stranám je dopředu jasné, že vy přijdete zkrátka. Pořád se divím, jak jsme za tak málo mohli dát tak mnoho. V této souvislosti jsme absolutní výjimkou v živočišné říši, protože zvířata, rád bych zmínil např. vlky, jsou v přímém kontaktu s vyšším řádem univerza a jednají vždy v souladu s jeho principy, což se o lidských bytostech zastupujících kulturální zájmy, namátkou zmíním třeba těžaře ropy a nerostů v Amazonii, nedá říct.

Naše bytí je formováno okolním živým univerzem a my svým bytím permanentně formujeme univerzum prostřednictvím našeho smýšlení. Záměrně nepoužívám slovo "myšlení" kvůli jeho časté záměně za "racionální uvažování", ale raději "smýšlení", tedy to co nám běžně běží hlavou. To jak smýšlíme o světě, ve kterém žijeme, jak smýšlíme o zemi, kterou obýváme, o městě nebo místě ve kterém bydlíme, jak smýšlíme o práci, kterou děláme, o bližních, kteří nás obklopují a v neposlední řadě jak smýšlíme sami o sobě - to vše je, fyzyicky vzato, převedeno do vlnových frekvencí, prostřednictvím kterých se vysíláme do prostoru okolo nás - univerza - a ten se následně utváří podle našich frekvencí a přináší responze ve formě událostí, jež se nám stanou. Zajímavé je, že zatímco dřív mezi vysláním frekvence a responzí univerza ve formě události uplynulo někdy až několik let nebo desetiletí, dnes se tato doba zkrátila, a teď hovořím z vlastní zkušenosti, na maximálně několik dní, či hodin.

Lidská bytost, které chybí hlubší poznání, jež by bylo založené na novém vzdělání, nazývá životní události "shodou okolností" a svůj život zcela podřizuje těmto událostem, na něž pouze zpětně reaguje. Neuvědomuje si, že je permanetně utváří svým smýšlením. Že NEMUSÍ přitakat prakticky ničemu co je v současné kulturální nabídce a MŮŽE  si vysnít úplně nový rámec svého vlastního bytí (koneckonců příklady lidí na některých videích této stránky nejsou ničím jiným). Zcela nové originální bytí, kterým změní svět. Změní svět tím, že změní sebe. Když nezmění sebe, nemůže změnit svět. 1+1=2 a 2-1=1. Přeloženo do srozumitelného jazka: "Jak můžu mít jakékoli požadavky na fungování světa, když na sebe samého nemám vůbec žádné?"
Nikomu nelze nic klást za vinu. Naše kultura dosud žádné vzdělání, jež by umožnilo na tuto rovinu bytí dosáhnout, nenabídla, a tak jsme byli pořád dokola odkazováni na ty samé kulturální odkazy: rodina, škola, filmy, kamarádi, spolupracovníci, sousedi, psychologové, případně věštkyně na TV PRIMA... a skupina mocných na té či oné straně světa se dlouho a tiše radovala, jak jim to prochází a jak skvěle prosperují.

Víte co je strašně zajímavé? Ten obrovský humbuk kolem konce světa v r. 2012, kterého se chopil nejen Hollywood a neustále ho ze všech možných i nemožných stran propírají média a za kterým tiše, jakoby stranou, stojí politici a byznys. To nejzajímavější je princip, na kterém je to celé postaveno: STRACH. Kdo vyvolá strach, získá pozornost a kontrolu. Dnes už nás mocní nedrží strachem z pekla jako ve středověku, ale princip je stále stejný - dnes se bojíme teroristů, epidemíí, nepřizpůsobivých spoluobčanů nebo ztráty sociální existence. Bojíme se, protože krmíme svou pozorností média, jejichž prostřednictvím se v nás mocní tohoto světa pokoušejí vyvolat strach, aby mohli nabídnout svůj produkt. Kde se podaří vyvolat strach, tam je možné nabídnout produkt - OCHRANU. Všechny velké průsery starého světa fungovaly vždy podle stejného schématu: VYVOLAT MASOVÝ STRACH (většinou přes neznámé zlo) & NABÍDNOUT MASOVOU OCHRANU (tedy diktát a útlak v zájmu úzké skupiny lidí). Pak vždy následovalo masivní zneužití národů ve jménu jednoho -ismu proti druhému -ismu a milióny mrtvých a zotročených lidských bytostí vedených pofiderními sráči nazývajících se prezidenti, předsedové nebo velitelé. Sám o sobě je jejich produkt dnes už zcela mimo mísu - totálně zastaralý, nepotřebný a nefunkční. Z marketingového pohledu je to dost prekérní situace - spotřebitelé (voliči) pomalu ale jistě začínají přesměrovávat svou pozornost jinam (k sobě a proměně světa) a starý svět (politici-média-byznys) začíná pomalu ale jistě ztrácet kontrolu a cítí velkou potřebu zoufale hájit svou existenci. Pokud sledujete zprávy, možná jste si všimli, že většina velkých světových korporací v posledních třech letech (tedy v průběhu tzv. krize) vydělala řádově o 30-40% víc, než v předchozích letech. Že by stará forma světa cítila skutečný konec a krize byla jen skvělou řízenou příležitostí jak se na něj zabezpečit? Konec světa se bezesporu blíží, to je fakt. Ale v žádném případě nebude vypadat tak, jak nám ho servíruje současná kultura. Žádní teroristi, žádní nepřizpůsobiví občané, žádná globální epdiemie a už vůbec ne přes princip strachu a ochrany ze ztráty sociálních jistot. ŽÁDNÉ NEEXISTUJÍ! Pamatujte si jediné: až se brzy objeví někdo, kdo vás bude chtít ochránit a zachránit, nečekejte na nic a prchejte! Kam? K sobě a k tomu, co jste si v mezidobí svým smýšlením vytvořili, tedy k vaší vlastní skutečnosti. Nikam jinam už to nepůjde.

P.S. Podívejte se na velmi zajímavé video, co dělají vlnové frekvence (tedy to co z nás vychází když přemýšlíme) s materiálním světem okolo nás.

Úsvit nového tisíciletí

Rád bych se s vámi podělil o jeden spirituální text s názvem Úsvit nového tisíciletí, protože bez ohledu na kulturní vsazení a nuance, je jádro této zprávy o měnícím se člověku aktuální a přesné.

Změň sebe a změníš svět

V předchozím postu jsem, mimo jiné, zmiňoval také devatenáctiletého muže Williama Kamkwambu z Malawi, který v krátkém videu nádherně rozpačitě s nulovou angličtinou a čistou duší popisuje svůj vlastní originální projekt lokální větrné elektrárny. Vymyslel vymyšlené? Okopíroval něco, co je nám v naší kultuře známo už desítky či stovky let - totiž že vítr může vyrábět energii? Nikoli. Ten člověk se jen v určitém momentu hluboce rozhodl, že takhle dál už ne (velmi zajímavý a důležitý moment, ke kterému se v některém z dalších postů určitě vrátím) a absolutně překročil svůj, lokální kulturou daný stín a vytvořil, navzdory všemu a všem, naprosto originální dílo, jež jemu osobně, jeho rodině i společenství jež ho obklopuje od základů změnilo život k lepšímu. Mám pocit, že přesně tohle dnes Afrika potřebuje místo zbraní a humanitárních pomocí. Přeji jí tisíce takových lidí jako je William Kamkwamba. Lidí, kteří o sobě mohou říct: "Snažil jsem se a dokázal jsem to."

P.S. Podívejte se na krátké, nesmírně emotivní video, které vzniklo o dva roky později a v němž William popisuje jak se to celé přihodilo a co mu to v životě přineslo.

Je Česká republika vhodné místo pro tvorbu nového bohatství?

Už to slyším: "Všichni tady kradou, země je zruinovaná, nic novýho se tady nevymyslí, nic nemá smysl." A tak dál chodíme do práce, protože se to MUSÍ. Večer si ("Jako každej civilizovanej člověk, co chce být v obraze") zapneme zprávy v TV a ráno místo snídaně koukáme do Blesku ("Protože jsou to sice kraviny, ale já to mám jako neškodnou zábavu") a dál a dál se utvrzujeme ve výše zmíněných pravdách o nemožnosti. Jednou za čtyři roky pak podlehneme jakémusi veřejnému kouzlu a jdeme k volbám s nulovou možností volby. No a jinak to znáte, děti jsou malé, pak jsou velké, přestaneme chodit do práce, protože v určitém věku se MUSÍ  jít do důchodu a pak už přijdou nemoci a další s nimi spojené radosti života.

Kdybych byl doktor a někdo za mnou přišel, že je nemocný a chce, abych ho léčil, zeptal bych se hned v úvodu tři otázky:
1. Sledujete pravidelně zprávy v TV?
2. Čtete Blesk?
3. Pijete balenou vodu?
Pakliže by dotyčný člověk odpověděl "ano" na jakoukoli z výše uvedených otázek, poradil bych mu, aby s tím vším ihned přestal a začal chodit do lesa, poslouchal zpěv ptáků, pil vodu naživo v přírodě, poslouchal vítr, vědomě dýchal vzduch a aby se vrátil, až bude vědět co a proč chce léčit, protože jinak nevím, jak by bylo možné mu SKUTEČNĚ pomoct.

Česká republika je skvělé místo pro tvorbu nového bohatství. Stejně jako Indie nebo Malawi. Je úplně jedno odkud jste. Pokud jste živý, máte šanci. Tak jednoduché to je. Každá země má svou kulturu a možnosti, je tedy jasné, že produkt nového bohatství bude mít v Česku jinou podobu, než třeba indický, nebo ten z Malawi. Jde jen o to zapojit představivost a zkusit to. Svým originálním způsobem. A to je zároveň jediný platný výsledek. Žádné prohra, žádné vítězství, žádný úspěch nebo neúspěch. To jsou jen nepodstatné kulturální nánosy. Jediné co platí je: "Co nevytvořím, to neexistuje." a "Zkusil jsem to, nebo nezkusil.", vše ostatní nestojí za řeč.

No a když zmiňuji Česko, Indii a Malawi, tedy tři naprosto kulturně odlišné země, byla by škoda se nepodělit o projekty nového bohatství pocházející právě z těchto zemí. Ten český se jmenuje The Macula a stojí za ním tři umělci - Dan Gregor, Amar Mulabegovič a Jan Šíma - naposledy o něm bylo slyšet v souvislosti v nádhernou projekcí v Liverpoolu. Indii zastupuje pan Sugata Mitra s neuvěřitelným projektem "Díra ve zdi", (Vědec věnující se vzdělání Sugata Mitra se vypořádává s největším problémem vzdělávání -- nejlepší učitelé a školy nejsou tam, kde je jich potřeba nejvíce. V sérii experimentů ze života od Nového Dillí přes Jižní Afriku do Itálie dává dětem přístup k Internetu, na který dohlíží ony samy, a dosahuje výsledků, které revolučním způsobem mění to, jak smýšlíme o učení.). A nakonec Malawi a William Kamkwamba se svou lokální větrnou elektrárnou (Když mu bylo jen 14 let, malawijský vynálezce William Kamkwamba postavil své rodině větrný mlýn na výrobu elektřiny. Použil přebytečné díly a držel se pouze přibližného návodu, který našel v knihovně.). Všechny tři projekty mají společného činitele. Vznikly ve své kultuře jako originální sen toho, kdo je stvořil, protože se nebál to zkusit. Dnes poutají pozornost, stávají se insiprací, formují společnost a svým tvůrcům přinášejí nové bohatství.

The Macula (Česká republika)


Díra ve zdi (Indie)


Větrná elektrárna (Malawi)

Lidská představivost jako zdroj bohatství v nové éře

V jednom z minulých postů jsem psal o tom, že lidská představivost je důležitější, než vědomosti nebo akademické znalosti. Tu větu jsem nevymyslel já, řekl ji Albert Einstein. A že je víc než platná i v 21. století, dokazuje příklad Janet Echelmanové, původně obyčejné americké ženy, která před lety zatoužila po něčem jiném, než co nám běžně život nabízí. Možná pochopila, že nová éra tlačí na to, abychom se zaměstnali sami u sebe. Něco v ní se nejspíš probudilo a zatoužila zapojit do svého života představivost a přinést světu své osobní, originální umění. Přestože byla opakovaně odmítnuta všemi uměleckými školami, vytvořila zcela výjimečné dílo. Vlastně když nad tím tak přemýšlím je MOC DOBŘE, že se k ní akademický svět obrátil zády, protože kdyby prošla jeho soukolím, možná by tyhle krásné objekty vůbec nevznikly. A tak si říkám, jaký další důkaz je ještě potřeba k potvrzení faktu, že nás naše vlastní představivost a snění dokáže uživit?

Přestaňte používat jejich peníze a budete svobodní

Naše kultura se ocitla na rozcestí. Můžeme s tím souhlasit nebo nesouhlasit, může nás to deprimovat nebo se tomu můžeme smát, můžeme se dokonce přesvědčit, že to tak není a poslechnout média, která křičí: "Podpořte svou ekonomiku a NAKUPUJTE!" a dál a dál vyhazovat tuny potravin, které jsme nespotřebovali. Takové chování mi ovšem připomíná mého tříletého syna, který když se chce schovat, přetáhne si přes hlavu peřinu a má pocit, že když on nevidí nás, nemůžeme vidět ani my jeho. Problém zmizí, protože ho nevidíme. Reklama přece nabízí tolik jiných líbivých obrazů a snů, za kterými stojí za to jít.

Aristoteles řekl: "Každá lidská bytost touží po štěstí." Můžeme mít každý rok nové auto. Budeme šťastnější? Můžeme každý rok k moři, udělá nás to alespoň o trochu šťastnějšími? Popovídali jste si někdy s opravdu majetkově zajištěnými lidmi? Zajímavé je, že dřív nebo později se v jejich řeči objeví obavy a starosti o to, jak si zajištění zachovat a nepřijít o něj. Jeden můj kamarád mi nedávno ztrápeně říkal: "Musím se otáčet a dělat co mě nebaví, protože MUSÍM UDRŽET STATUS, to víš mám dva domy a to něco stojí." Na to jsem mu odpověděl, že držet dva domy je jako držet sraní. Člověk je nějakou dobu ve velkém napětí, až to nakonec stejně pustí. Vše začíná a končí otázkou "Co doopravdy potřebuji k přežití?" Jsou to tři věci: čistý vzduch (ten je zaplaťpánbu pořád ještě nezprivatizován), pitnou vodu (víceméně zpoplatněno a kontrolováno soukromými firmami) a potraviny (totálně zpoplatněno a kontrolováno soukromými firmami). Vše ostatní je bonus, jenž slouží jen a pouze k tomu, aby se mi žilo pohodlněji a abych budoval svůj sociální sebeobraz. Kolik z nás při koupi nového auta myslí na to, jak mu budou ostatní lidé závidět? Kolik z nás jezdí na dovolenou do stále exotičtějších zemí a reportuje o tom na facebooku jen proto, aby ostatní viděli, jak dobře na tom je?

Základní princip nového bohatství říká: "Čím méně skutečného bohatství uvnitř, tím větší potřeba jeho demonstrace prostřednictvím venkovních atributů". Luxusní auta s příslušenstvím (typově sjednocené blondýny), luxusní dovolené se sociálním reportingem, vybrané druhy luxusních sportů, luxusní milenky, značkové oblečení... Těch atributů, které nám kultura nabízí jako obraz úspěchu je nekonečně mnoho. A teď rozhodně nemluvím jako jediný spravedlivý o nikom z vás, protože mluvím sám o sobě a posledních patnácti letech mého života. První kruh síly mě dostal. Nestydím se to přiznat. Žil jsem ve špatném snu a přestože jsem měl všechny materiální atributy, něco mi pořád strašně chybělo. Svoboda.

Uvědomil jsem si, že svobodným se člověk stává v každém momentu kdy si uvědomí, že něco nepotřebuje.  Například když jsem si uvědomil, že nepotřebuji nic vlastnit, strašně se mi ulevilo. Vzápětí přišlo poznání, že ve skutečnosti můžu vlastnit cokoli na co si vzpomenu tím, že se napojím na celek. Mám automatický podíl a spoluvlastním cokoli, na co se napojím. Bez omezení. Navíc nikomu neubude a všem přibude. A co je nejlepší, moje vlastnictví mě nijak neomezuje. Jsem vlastníkem po dobu, kterou si sám určím a nemám s tím žádné starosti. Jakmile se rozhodnu vlastnictví ukončit, vědomě to udělám a můj vztah zůstane po celou dobu i po skončení v neutrální rovině. Zde jsem pro sebe objevil svobodu a základy skutečného bohatství.

Větu "Přestaňte používat jejich peníze a budete svobodní"pronesl nedávno Andreas Claus v rámci jedné přednášky ve Švycarsku. Je to neobyčejná přednáška, protože při jejím sledování jsem se cítil jako kdybych se díval na neuvěřitelně napínavý film. Když jsem se poprvé dočetl o tom, že nepotřebujeme peníze v jejich nynější podobě u Carla Johna Callemana v postu Pátá noc deváté vlny, bral jsem to s rezervou. Jako utopii. Po přednášce Andrease Clause jsem o notný kus blíž k přijetí takové možnosti, ba dokonce ji začínám vidět jako jednu z reálných opcí. Pokud vám taky přijde divné, že z bankovek celého světa už dávno zmizela věta o krytí zlatem, že finanční sektor vytváří už po desetiletí jakési podivné výtvory, které nikomu (kromě zainteresované skupiny) nepřinášejí nic dobrého, pokud máte pocit, že vás banky permanentně okrádají anebo pokud jste přemýšleli o tom, že se na stáří zabezpečíte nějakým tím spořením nebo nákupem akcií, pak je to film přesně pro vás. Andreas Claus je totiž muž, který "je víc jak dvacet let činný ve finančním sektoru a velmi zábavně a srozumitelně vysvětluje pozadí finanční a hospodářské krize. Ukazuje, proč ke krizi muselo dojít, jaký budoucí vývoj se na nás chystá a jaké existují možnosti ubránit se tomu, aby z úmyslně nastoleného chaosu vyvstal Nový světový řád, vedoucí k zotročení lidstva a přesunu veškerých státoprávních záležitostí do rukou několika málo mocných jedinců. Nejedná se přesto o teorie spiknutí - fakta hovoří sama za sebe. Ačkoliv se přednáška týká závažných témat, Andreas Claus je dokáže podat tak živě, že se zároveň pobavíte jako v nejlepším kabaretu."

Je škola budoucností vzdělání?

Za mých mladých let se říkávalo: "Škola základ života" a na penězích bylo napsáno: "Bankovky sú kryté zlatom Štátnej Banky Československej". "To všechno vodnééés čas", dodávám já.

Ondřej Šteffl se ve své přednášce v rámci konference TED x Prague dotýká několika podivností v našem vzdělávacím systému. Myslím, že není sám, kdo přišel na to, že stejně jako jsou dnes bezcenné papírové peníze, protože jsou kryté toliko bezcennými sliby politiků, školy přestaly být základem života, protože život se změnil a školy to nepostřehly. Podívejte se na zajímavé video na toto téma.

Život mimo naši představu

Etnograf a antropolog Mnislav Zelený - Atapana je velmi zajímavý člověk, jenž žije napůl v Praze a v Amazonii a je, mimo jiné, autorem zajímavé knihy Malá encyklopedia šamanismu. Právě tento muž byl jedním z řečníků skvělé konference TED x Praha v minulém roce a ve své naléhavé a přímočaré řeči přinesl spoustu zajímavých informací a inspirace. Rád sdílím video záznam jeho vystoupení.

Konec musturbace přináší rekreaci jako zdroj budoucích příjmů

Od dětství jsme kulturou (rodiče, školka, školy, kamarádi, média) zpracováváni a připravováni na to, že abychom v dnešním světě obstáli, MUSÍME vydělávat peníze. A že pro peníze MUSÍME chodit do práce. A že ta práce je něco jako nutné zlo. Znáte to: nejdřív práce, potom zábava! Co vlastně v životě doopravdy musíme? Nic. Je to absurdní tvrzení? Já osobně jsem k tomuhle poznání přišel zhruba před dvěma lety a byl jsem nezřízeně nadšený. Na potkání jsem blízkým sděloval, že jsem přišel na to, že nemusím nic a že budu dělat jen to, co si sám vyberu a budu doopravdy chtít dělat. Naivně jsem se domníval, že blízcí mi porozumí, podpoří mě a nadšeně mi poklepou po rameni, na co jsem to přišel. Opak byl pravdou. Kamarád se se mnou téměř shádal, že přece MUSÍM platit účty a MUSÍM chodit do práce a vozit děti do školy. Žena upadla do deprese, protože si to přeložila nejméně vhodným způsobem - představila si, že si sednu na gauč a budu koukat do stropu a jeden kamarád to nakonec trumfnul slovy: "Ale přece si MUSÍŠ dojít alespoň na záchod!" Až po čase jsem pochopil, že to se mnou nemluví oni, ale jejich prostřednictvím promlouvá kultura, která se pokouší obhájit mou roli v ní. Nenarodil jsem se jako otec, šéf, manžel, podnikatel, motorkář, cestovatel, spisovatel nebo kouč. Tím vším se MOHU na základě svobodné volby stát a opět na základě svobodné volby tím MOHU přestat být. Přece ničím NEMUSÍM být na doživotí jen proto, že jsem tomu kdysi přitakal. Problém ovšem spočívá v tom, že výše uvedené kulturální role (a jsou jich desítky, stovky, možná tisíce) na sebe bereme ne zcela vědomě a v ne zcela vyjasněných vztazích. A tak jsme schopni žít cizí životy a necítit se v nich dobře. Čekáme na bájné "až" - až se vdám, až budu šéf, až budu mít děti, až budu mít velké děti, až bude dovolená, až budu v důchodu - prostě čekáme na svou vlastní smrt.

Jak z toho špatného snu ven? Běžný člověk za den vysloví zhruba třistakrát, že něco MUSÍ, v angličtině na to dokonce mají skvělý výraz - MUSTURBATION (Musturbace). Běžně žijící člověk se stává vězněm toho, co musí. Musí vstávat, musí s dětmi do školy, musí do práce, musí na oběd, musí vyzvednout děti ze školy, musí být někde včas, musí stihnout to a ono, prostě pořád něco MUSÍ. Doopravdy musí? Zkuste si na chvíli představit jednoduchou proměnu jazyka. Představte si, že nahradíte slovo "musím" slovy "chci", "potřebuji", "rád bych" apod. I touto zdánlivě malou změnou si přivodíte velkou proměnu života. Zjistíte, že ve vězení MUSTRUBACE vás udržuje kultura, protože chce, abyste fungovali podle pravidel, které vyhovují jí. Stačí udělat docela malinkou vzpouru - začít žít podle vlastních pravidel, které vyhovují vám samým. A k tomu stačí málo, změnit jazyk. Garantuji okamžitý výsledek.

No a jak to je s tou rekreací jako zdrojem budoucích příjmů? Je to docela jednoduché. Zavřete na chvíli oči a představte si, že nic nemusíte. Vše ve vás se okamžitě začne vzpírat. Musíte přece to a ono. Nechte to odejít, jsou to jen myšlenky, kterými vás kultura udržuje tam, kde vás chce mít. Sedněte si a vezměte si čistý list papíru - přesně takoví jste se narodili. Vším čím dnes jste, jste se stali. Sepište si čím nebo kým dnes jste, budete možná překvapeni. Jsou všechny kulturální role, jež jste na sebe vzali dobrovolné a cítíte se v nich dobře? Za jakých okoloností a v jakých vztazích jste na jednotlivé role přistoupili? Zkuste jít do hloubky a odpovědět si PROČ jsem jednotlivé role na sebe přijal/a, CO se odemně v jednotlivých rolích očekává, KDO je se mnou v jednotlivých rolích ve vztahu, KDY má role začala a kdy ji mohu ukončit, KDE se jednotlivé role odehrávají a JAK můžu změnit pravidla hry ve svůj prospěch.

Nyní máte před sebou kulturální mapu svého života a zjistíte, že doopravdy NEMUSÍTE vůbec nic. Všechno je otázkou vaší svobodné volby. Role na které jste přistoupili, jste na sebe vzali svobodně a stejně svobodně je můžete kdykoli změnit nebo zrušit. Samozřejmě je dobré, pokud lidé, s nimiž jste v jednotlivých rolích ve vztahu, jsou o vašich záměrech informováni s dostatečným předstihem. Jisté je, že každé takové rozhodnutí o změně nebo zrušení závazku role s sebou přináší konsekvenci, na kterou je potřebné si zvyknout, akceptovat ji a unést ji. To co nás totiž drží v kulturálním vězení mustrubace je většinou naše vlastní pohodlnost. Nechuť zabojovat za svoje. "Já už to tak nějak doklepu s někým koho vlastně nemám rád, v práci kterou nesnáším, s lidmi, kteří mě docela serou a v prostředí a podle pravidel, které mi vůbec nevyhovují." Ruku na srdce, tohle žije osm z deseti z nás.

Naproti MUSTURBACI stojí REKREACE a zve každého nás do svého nitra. Teď nemyslím rekreaci v Bulharsku nebo v Řecku. To je spíš dovolená - podivně zmutovaný nástroj kultury, jenž nám dovolí alespoň na chvíli zažít iluzi volnosti s svobody, aby nás s nově nabytými silami opět semlela ve svém soukolí. Rekreace pochází z angličtiny a dá se přeložit jako "znovu-vytvoření" nebo "znovu-nabytí". Čeho? Našeho přirozeného potenciálu. Pamatujete? Narodili jste se jako čistý list papíru. Když zjistíte, co všechno nemusíte, dostaví se na chvíli pocit velké prázdnoty (přece jen zvyk je zvyk), ale ta je vzápětí vystřídána pocitem nových možností. Jednoduše řečeno, kulturou vložené "musím" je najednou vystřídáno tím, co "můžu". A to je úplně jiný životní pocit. Tady se začíná psát nový příběh člověka, jenž objevil nové bohatství. O tom, jak ho objevit, pojmenovat a začít vytěžovat zase někdy přístě.

Svoboda jako experiment

Velmi rád přebírám a sdílím zajímavý článek z Hospodářských novin na téma svobody v práci, jenž navazuje na pořad České televize (video vloženo pod článkem), jenž se zabýval stejným tématem.

29 způsobů jak být kreativní

Narazil jsem na krátké, krásné a svižné video s názvem 29 způsobů jak být kreativní, o které se s vámi tímto moc rád dělím.

Tři věci, které mi došly, zatímco mé letadlo padalo

Znáte to, v neděli večer chytnete depku, v pondělí ráno cestou do práce potkáte stejně kyselé obličeje jako je ten váš, ve středu trochu ožijtete, protože cítíte konec utrpení a v pátek už se vám vstává docela lehce, protože před vámi je víkend - ta příjemná oáza na cestě suchou a horkou pouští pracovního týdne. Osm z nás to takhle má. Netěší se do práce a čeká na víkend, případně dovolenou, případně důchod, kdy si konečně bude moci dělat co chce. V angličtině na to existuje kuturně vžitá zkratka "TGIF", tedy "Thanks God It's Friday" (Díky bohu je pátek) a Tomáš Hajzler to krásně česky pojmenoval jako fenomén KZP, tedy "Konečně Zase Pátek", případně "Kurva Zase Pondělí", kterým se zabývá v rámci velmi zajímavého projektu Svoboda v práci.

Nedávno jsem na TEDu viděl skvělé video. Jmenuje se "Tři věci, které mi došly, zatímco mé letadlo padalo" a je od mladého muže jménem Ric Elias, jenž měl tu smůlu (nebo to štěstí?), že seděl v letadle US Airways, jež po těsně po startu vlétlo do hejna divokých hus a jeho posádka tak byla nucena nouzově a bez motorů přistát na řece Hudson v New Yorku. Všem na palubě bylo jasné, že šance na přežití je minimální a tak se Ricovi v hlavě spustil "poslední program", který čeká nás všechny, až budeme tak či onak opouštět tuhle nádhernou zelenou planetu. Nebudu prozrazovat, na co Ric přišel, koneckonců podívejte se sami na vložené video, jen řeknu, že čekat v životě na to "až" je ta největší pitomost a nejpromarněnější čas, jaký si dokážete představit. Když nad tím tak přemýšlím, tak měl Ric vlastně obrovské štěstí, protože mu díky nehodě došlo to, co většině obyčejných za celý život unikne tak nějak mezi prsty. Totiž to, že to bájné "až" je právě teď a už nikdy se nebude opakovat.

Příběh kancelářské svorky a konce světa

Sir Ken Robertson ve své poslední TEDovské řeči zmínil velmi zajímavý fenomén. Je jím zužování lidské představivosti v návaznosti na rostoucí věk a vzdělání člověka. V U.S.A. proběhl v této souvislosti zajímavý průzkum, kde byla respondentům předložena obyčejná kancelářská svorka s otázkou "Představte si,  jak nejrůzněji by se tohle dalo použít." Zatímco dětem z mateřských školek běžně nečinilo problém přijít se stovkami možností, čím starší (a formálním vzděláním poznamenanější) respondenti byli, tím méně možností se začalo rýsovat. Děti na základních školách přinesli několik desítek možností, odpovědi středoškoláků se zúžily na řádově patnáct až dvacet a dospělí respondenti přinesli řádově jednotky možností. Tedy pro naši současnou vyspělou civilzaci platí: čím starší a formálně vzdělanější člověk je, tím méně je schopen zapojit představivost do svého života. Nevím jak vás, ale mě z toho zjištění docela dost mrazí v zádech. Mimochodem podívejte, na co všechno se dají kancelářské svorky použít (když má člověk představivost) na tomto úžasném postu.

Je nesmírně podivuhodné, jaký má toto zjištění dalekosáhlý dosah. Jakoby nás někdo (nebo něco) měl/o zájem držet v nevědomí prostřednictvím vytěsnění naší představivosti ve prospěch vědomostí. Pravdou je, že současný formalizovaný vzdělávací systém favorizuje vědomosti a penalizuje představivost. Co to znamená? Ten někdo nebo to něco nám permanentně říká: "Nezkoumej! Nehledej! Nepátrej! Takhle jsou rozdané karty a pokud chceš společensky uspět, nauč se a opakuj to co je dané. Nezapojuj svou představivost!" Dokonce v televizích běží soutěže, kde lidé soupeří s jinými lidmi o to, kdo je v nepředstavivosti lepší a ti nejlepší dostávají za odměnu společensky žádaný status - stávají se z nich milionáři. Obludárium.

Pokud se začnete ptát a začnete pátrat, proč ten někdo nebo to něco má takový enormní zájem na nezapojení lidské představivosti do běžného života, narazíte na zajímavé vyústění. Odpověď spočívá v rozdílu mezi společenským a kulturním přínosem vědomostí a představivosti. Vědomosti jsou statické, vědecky potvrzené a do kamene vytesané kulturálně únosné pravdy: dozvíte se, přijmete za své, uložíte v rejstříku a vytáhnete když je to potřeba. S trochou sociální obratnosti se dá s tímto konceptem přežít až do hrobu. Z druhé strany - s masou lidských bytostí, jež přistoupí na tento koncept se dá skvěle manipulovat a udržovat je v moci prostřednictvím iluze osobní svobody, které se pak díl po dílu dobrovolně vzávadají za imaginární sliby jistot a ochrany. Zatímco představivost je živá, divoká, dotýká se jádra tvořivosti člověka a může přinést nové nečekané individuální objevy, které nahryžou vědomosti a otřesou samotnými základy kultury. Tohle není v zájmu žádné kultury nebo civilizace, a platí to od dob starověkých říší až do dneška. Kultura se chce udržet v existenci a osud jednotlivce je jí zcela ukradený. A tím se dostáváme k tomu, kdo nebo co nemá zájem na tom, aby se lidská představivost nestala běžným  a používaným nástrojem. Je to kultura (nebo civilizace chcete li), tedy svět v němž žijeme a jak ho známe.

Pamatujete na dobu ranných devadesátých let, kdy médii kroužily články o tom, že USA ztratily v Rusku dlouholetého přirozeného nepřítele a bipolární svět jak jsme ho znali přestal i se studenou válkou existovat? Pamatuji si citaci z jednoho z těch článků, stálo tam něco jako: "Spojené státy si budou muset najít nového nepřítele, aby uhájily své velmocenské postavení." No a za pár let narazily jakási letadla do jakýchsi budov a vypuklo celosvětové politicko-mediální šílenství, jež rozdělilo svět na MY a ONI, na ZLO a DOBRO a donutilo nás postavit se na tu či onu stranu. Na konci pak byla jedna zfalšovaná fotografie jednoho vousatého muže údajně zastřeleného kdesi v Pakistánu. Zlo bylo poraženo, dobro zvítězilo. Tak já vám nevím, kdybych byl odjinud a pozoroval to zcela neosobně, něco by mi říkalo, že celá tahle věc, pojmenovaná jako světový terorismus všem těm kdo dnes drží prst na tepu doby a spoluvytvářejí primární kruh síly dnešního světa, tedy politici - média - byznys, vlastně náramně vyhovuje. Ale to bych se zařadil po bok různým za vším komplot vidícím jedincům, což rozhodně nechci. Zajímavé na tom celém pro mě osobně je spíš to, jakým způsobem se nás tento kulturou podporovaný primární kruh síly permanetně snaží udržet v iluzi o dualitě světa. O tom, že lepší si je nic nepředstavovat a věřit tomu, že jsme MY a jsou ONI a že my jsme DOBŘÍ a oni jsou ZLÍ. A právě o tom je i dvoudílný film, o který bych se s vámi rád podělil. Jmenuje se Zjevení a je docela dost hodně zajímavý.

Steve Jobs: zůstaňte hladoví, zůstaňte pošetilí

Pokud na světě existuje prototyp člověka, fungujícího podle principů nového bohatství, jmenuje se Steve Jobs. Rád bych se podělil o skvělou řeč, kterou tento výjimečný muž pronesl v roce 2005 na půdě Standfordské univerzity před univerzitními absolventy a která se v posledních letech stala doslova video hitem s téměř pěti miliony shlédnutí. Film od té doby rozhodně nezestárl, naopak - dozrál. Video je opatřeno českými titulky. Poslechněte si pestý a ve všech ohledech výjimečný životní příběh ústy jeho protagonisty a nezapomeňte: STAY HUNGRY, STAY FOOLISH!

2012: Jak nahoře, tak i dole

Něco je ve vzduchu, to dnes popře málokdo. Částmi našich životů, ať se nám to líbí nebo ne, se dotýkáme prazvláštního kruhu síly, jenž nám vůbec neprospívá, protože je nemocný a toxický. Tvoří ho vzájemně propojená a energeticky profitující soustava politici - média - byznys. Bylo to tak vždycky? Bude to tak navždy?

A co to vlastně cítíme ve vzduchu? Je to beznaděj, se kterou se potýkali naši dávní předkové v úděsném, církevní korporací ovládaném temném středověku, nebo zoufalství, kterým museli projít až na dno naši nedávní předkové v ideologicky rozháraném světě dvacátého století? Kde jsou dnes inkviziční dogmata, kvůli kterým šlo kdysi o krk? Kdo dnes řeší nějaký idiotský komunismus vs kapitalismus? Koho vůbec zajímá nějaký -ismus, kvůli kterému zemřelo sto a víc milionů lidí?

Osobně se domnívám, že je to všechno trochu jinak. Že to co všichni tak či onak cítíme je čím dál větší tlak neznáma, jež tlačí na změnu. Na doopravdy velkou změnu. Ne takovou, jakou slibují politici ve svých kampaních, televize ve svých upoutávkách na sebe samu nebo reklamy na bůhvíco. Něco je ve vzduchu. Představte si svět, kde zaniknou veškerá náboženství, zmizí nutnost brát v potaz rasy a kulturní rozdíly. Kde přestane existovat uměle vyvolávaná potřeba se poměřovat ve sportu, protože sport ve své současné podobě zmizí. Představte si svět, kde přestanou existovat politici, protože se rozpadne iluze o jejich potřebnosti. Média ztratí sledovanost, protože se stejně už dávno nedají sledovat a byznys ztratí moc, protože v napojení na celek každý dostane to, co potřebuje. Na světě zavládne mír a harmonie a lidé se vrátí zpět ke kořenům jako ve filmu Nádherná zelená. Že to není možné? Že lidská srdce jsou příliš zkažená? Že by na to bylo potřeba dalších 500 let evoluce? Já nevím, já jen cítím, že něco je ve vzduchu a není to daleko.

P.S. Pusťte si níže vložený film a možná zjistíte, že je to všechno blíž, než jste se kdy báli doufat.

Co my jen víme? Další film, hodný pozornosti.

Film Co my jen víme? (What the #$*! Do We (K)now!?) vznikl již v roce 2004, přesto je stále hoden naší pozornosti. Tak jako Nádherná zelená, vyvolal i tento snímek obrovskou polemiku a bouřlivé reakce. Přesto si za poslední léta vydobil obrovskou popularitu a renomé po celém světě. Řekl bych, není divu!


Cituji z recenze: "Filmový dokument, kloubící pohled na život z vědeckého, lékařského, filozofického, esoterického a duchovního hlediska přináší pro většinu lidí zcela nový způsob náhledu na vlastní existenci a budoucnost. Myslíte si že jste jen hříčkou osudu, a vaše budoucnost závisí na vašem vzdělání, bohatství, štěstí... ? Tento dokument zbourá všechny vaše mylné a zažité představy! Je svět kolem nás, ten, který vidíme a cítíme, skutečný? Nebo existují i další reality, mnohem reálnější než ta jediná a obecně přijímaná? Co například ta realita, kterou našla Alenka za zrcadlem? Do hledání skrytých realit se pustil film Co my jen víme?! Příběh Amandy zavádí diváka do fantastického světa, v němž si hrdinka stále více uvědomuje nejistotu reálného světa. Amanda na této 'cestě' pochopí, že když se bude poctivě dívat pod povrch, a ne jen na něj, nebude její život už nikdy jako dřív. Film uvede diváka pomocí počítačových efektů a výpovědí několika předních světových fyziků, neurologů, molekulárních biologů, mystiků a duchovních učitelů vysvětlujících realitu na základě nejnovějších objevů fyziky do kvantové neurčitosti, kde se realita mění s každou další myšlenkou. Jedinečný filmový zážitek podobný snímkům Matrix, Vanilkové nebe či Minority Report, se díky svému žánrovému přesahu dostává blíže k podstatě pojmů Vědomí, Prostor a Realita. Zeptejme se sami sebe : proč děláme pořád dokola stejné chyby? Proč máme pořád stejné vztahy? Proč si pořád znovu nacházíme stejná zamestnání? Jak je možné, že si v tomto nekonečném moři možností, které nás obklopuje, vytváříme stále stejné reality? Je možné, že jsme ve svém každodenním životě nějak naprogramováni? Naprogramováni ve způsobu, jak vytváříme svůj život? A máme nad svým životem nějakou kontrolu? Nový vědecký model, který odhaluje film Co my jen víme?!, říká, že ano. Všechno, co se nám děje, je výsledkem našeho vědomí - jsme absolutní strůjci svého života a dokonce i života mimo nás samé. Jaké jsou důsledky tohoto zjištění, jaké objevy k němu vedly a co může jeho uvedení do praxe způsobit, vysvětlují vědci, lékaři, filosofové či učitelé životního růstu."