Svět 1.0 vs 2.0

Mnozí z vás se často ptáte - klepajíc si při tom na čelo - na rozdíly mezi Světem 1.0 vs 2.0, a jestli vůbec něco takového existuje. Pokusím se krátce vyjasnit tyto pojmy a rozdíly mezi nimi.

Každý z nás jsme se narodil/a jako čistá, svobodná, celistvá a vnímající bytost. Prvním kontaktem se světem se pro nás stali rodiče. S veškerou laskavou péčí nám postupně předali do života popis světa, tak jako se to stalo jim s jejich rodiči a jejich rodičům s jejich rodiči. Je to popis, jenž je založen na dobrovolné DOHODĚ mezi lidskými bytostmi a na našem dobrovolném PŘITAKÁNÍ, že takto se pro nás věci mají. V základní úrovni jsme začali autu říkat auto, pánovi pán, chlebu chleba, mlíku mlíko, vodě voda atd. Časem jsme k základnímu slovníku přibrali i pocity - chlad chlad, teplo teplo, smutek smutek, radost radost, bolest bolest atd. Do této chvíle bylo vše v pořádku a nové pojmy nám pomáhaly v zorientování se a přežití. Pak ale došlo ke zlomu. Rodiče do nás, mimo těchto skvělých základních a jistě neutrálních pojmů, nahráli taky rejstřík zcela nových pojmů, jenž bychom mohli nazvat jako 'sociální' - začali jsme u dobra a zla, pokračovali jsme povinností a zábavou, zvolna jsme přešli k musům a nemocím a zakotvili u toho, že nám byl nalinkován náš život v podobě jistot, jež nás čekají až do té černé díry v zemi, kde se přece říká, že  "mrtvý, prd ví". Spokojili jsme se s určitým popisem světa a našimi rolemi a možnostmi v něm. Nepátrali jsme dál a uvěřili, ža takhle je to prostě zařízeno a že je to jediná možná varianta jak žít život. Takový život se většinou odehrává v běžné sociální linii: narození - rodiče - školka - škola - další škola - práce - jiná práce - manželství - rodina - neštěstí - problémy - jiné manželství - další rodina - opakované neštěstí - psychoanalytik - antidepresiva - rezignace - stárnutí - nemoci - odchod do ústraní - kněz - kostel - smrt. Zajímavé na tom celém je, že náš svět nám dává tzv. na výběr. Můžeme jednou za čas volit politky, vybrat si z šedesáti druhů jogurtů, jet na zájezd do různých zemí, vybrat si barvy a typy automobilů, měnit milenky, duchovní nauky i psychoanalytiky, být eko nebo bio, chodit na blbé nebo dobré filmy, rybařit, vařit, kupovat spoustu časopisů a novin, sledovat milión programů v televizi... ano to všechno si můžeme vybrat, ovšem skutečná svobodná volba, kde bychom mohli zvolit POZNÁNÍ VEDOUCÍ KE SVÉ VLASTNÍ SKUTEČNOSTI ve výběru tohoto pojetí světa jaksi chybí. Jinými slovy, vítejte v iluzi Světa 1.0, kterému lidé tak moc uvěřili, že jsou kvůli němu schopni páchat i ty nejhorší skutky a díky kterému je dnes každý druhý člověk na houpačce manio-depresivity, což ale mezitím začalo být považováno za 'normální'.

Svět 2.0 je oproti tomu založen na poznání. Není to tedy jasně ohraničený a jednou provždy definovaný pojem. S narůstajícím poznáním roste i svoboda člověka a jeho nové možnosti. Je to něco za něco. Ty přines poznání, které získáš na základě vědomých činů, jež vycházejí z tvojí originality a já ti za to poodhalím něco víc z nových možností, jež se ti tímto otevřou. Je to něco jako nesutále narůstající 'cloud' nových možností, ohraničený vašimi vědomými činy, založenými na poznání a kultivaci vaší originality. Je to to, čím obohatíte stávající kulturu a rozšíříte tak její možnosti. Svět 2.0 roste exponencionálně a je přímo úměrný úrovni vašeho vědomí. S ním přichází do hry volná tvořivá energie, jež pomůže - prostřednictvím konkrétních originálních vědomých činů - přinášet nová poznání, jež jako ve spirále dále posilují tento mechanismus rozvoje. Možná to zní složitě, tedy jednoduchá věta: tím, že se rozhodnu už nikdy v životě nepřijít do práce, kde je permanentně poškozována moje duše a místo toho sednu na motorku, na které objedu svět, se mi otevře nová možnost napsat best-seller o skutečně prožitém životě v sedle motorky, jenž mě nejen uživí, ale bude inspirovat další milióny čtenářů k podobným úvahám o nových možnostech volnosti a svobody Člověka. Oproti tomu, pokud bych zůstal sedět v té idiotské kanceláři kvůli iluzi jistoty po zbytek svého života, vysedím si akorát nějakou ošklivou nemoc a při zpětném pohledu pak uvidím, že za mnou zůstalo jedno velké NIC, které nikoho k ničemu neinspirovalo, ani pro nikoho nemá žádnou skutečnou hodnotu. Prožil bych jen běžný, sociálně nalinkovaný, život a nechal se vysát a zneužít, jako to dělají milióny lidí kolem.

Tedy podtrženo, sečteno - tam venku je jen jeden svět. A vždycky zůstane. Svět 1.0 vs 2.0 je ve mně. Je o tom, čemu se rozhodnu přitakat a co začnu následovat. Je to o výběru. O skutečné volbě a svobodném výběru svobodného člověka poznání. O vědomí a novém vzdělání. Vše okolo nás už dnes existuje ve verzi 1.0 a 2.0 - potraviny, vzdělání, transport, služby, výroba... všude mám na výběr, na co se napojím a co začnu vytěžovat. Je to jen na mně a na mém svobodném rozhodnutí, budu li se plahočit s ostatními a bojovat s tzv. konkurencí ve své totální zaměnitelnosti a nahraditelnosti o pár procent trhu, nebo vytvořím něco zcela originálního, na co bude možné navázat a co bude možné rozvíjet ve prospěch všeho živého v našem prostředí. Každou sekundu svého života mám volbu změnit svět tím, že změním sebe. A to je celé tajemství světa 1.0 vs 2.0 - neustále se nám nabízejí přechody do nového pojetí světa. Ve všem co sami produkujeme i v tom, co konzumujeme. Je jen na nás, čemu přitakáme a čemu začneme dávat pozornost. Sami si vybíráme a spolutvoříme realitu světa. Svého světa. Jeho verze už je pak jen otázkou našeho vzdělání.

Esence Nového Bohatství

Dlouho jsem přemýšlel, jak definovat esenci Nového Bohatství. Napadaly mě nejrůznější možnosti a způsoby, jak daný text komponovat a několikrát jsem se o to i pokusil. Pak jsem ovšem na Facebooku narazil na fotografii cedule, kterou někdo svírá v dlaních. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen další 'We are 99% protest', přesto jsem se začetl. Když jsem dočetl, zastavil se mi na chvíli dech. Každé slovo navíc, nebo byť o jedno slovo míň by v níže uvedeném textu narušilo jeho vyváženou dokonalost. Tedy, ačkoli nepochází z mé vlastní tvorby, příjmám ho za svůj, předkládám jeho českou verzi a tímto ho deklaruji jako právoplatnou esenci Nového Bohatství.

Řeč, která změní svět?

Roku 1855 vyzval americký president Franklin Pierce indiánský kmen Duwamishů, jenž žil ve státě Washington na severozápadě USA, aby prodal své území bílým osadníkům a usídlil se v rezervaci. Na požadavek, vybízející k činu dosud neslýchanému, odpověděl náčelník Seattle touto řečí:

Velký náčelník ve Washingtonu posílá zprávu, že si přeje koupit naši zem. Velký náčelník nám posílá také slova přátelství a dobré vůle. To je od něj přívětivé, neboť my víme, že našeho přátelství nemá zapotřebí. Ale my jeho nabídku uvážíme, neboť víme, že když neprodáme, přijde snad bílý muž s puškami a naši zem si vezme.

Jak je možné oblohu nebo teplo země koupit či prodat? Tato představa je nám cizí. Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás může koupit? My se rozhodneme. Co říká Seattle, na to se může velký náčelník ve Washingtonu spolehnout tak jistě, jako se náš bílý bratr může spolehnout na návrat ročních dob.

Má slova jsou jako hvězdy, nezaniknou. Každý kousek této země je mému lidu svatý, každé lesknoucí se jedlové jehličí, písečné pobřeží, mlha v tmavých lesích, každá paseka, každý bzučící hmyz je v myšlenkách a zkušenostech mého lidu svatý. Míza, která stoupá ve stromech, nese vzpomínku rudého muže.Když mrtví bílých odcházejí, aby se toulali pod hvězdami,zapomínají na zemi svého narození.

Naši mrtví na tuto divukrásnou zemi nikdy nezapomenou,neboť ona je rudému muži matkou. Jsme částí země a ona je částí nás.

Vonící květiny jsou naše sestry, srnci, kůň a velký orel jsou našimi bratry. Skalnaté výšiny, úrodné louky, teplo z těla poníka a člověka - to všechno patří do jedné rodiny.

Posílá-li nám tedy velký náčelník ve Washingtonu zprávu,že chce koupit náš kraj, žádá od nás hodně.Velký náčelník nám sděluje, že nám dá místo, kde můžeme žít pohodlně a sami pro sebe.

On bude naším otcem a my jeho dětmi. Ale může to tak vůbec někdy být? Bůh miluje Váš lid a své rudé děti opustil. Dává bílému muži stroje, aby mu pomohl v jeho práci, a staví pro něj velké vesnice.

Váš lid je den ze dne silnější. Brzy zaplavíte kraj jako řeky, které se řítí roklinami po nečekaném dešti. Můj lid je jako opadávající příliv - avšak bez návratu.

Ne, jsme různé rasy. Naše děti si spolu nehrají a naši starci nevypravují stejné příběhy. Vám je Bůh nakloněn, my jsme sirotci.

Vaši nabídku koupit naši zem uvážíme. Nebude to lehké, neboť tento kraj je nám svatý. Máme potěšení z těchto lesů.

Nevím, jsme jiní než vy. Třpytící se voda, která proudí v potocích a řekách, není jenom voda, nýbrž krev našich předků.Když Vám tento kraj prodáme, musíte vědět, že je svatý, a učit své děti, že je svatý a že každý prchavý odraz v průzračné vodě jezer vypráví o tradicích a událostech ze života mého lidu. Zurčení vody je hlas mých předků. Řeky jsou našimi bratry - zahánějí naši žízeň. Řeky nesou naše kánoe a živí naše děti.

Když svůj kraj prodáme, musíte si pamatovat a učit své děti,že řeky jsou našimi i vašimi bratry, a musíte být odnynějška k řekám dobří, tak jako ke každému jinému bratru. Rudý muž vždy ustupoval před pronikajícím bílým mužem, tak jako jitřní mlha ustupuje do hor před ranním sluncem. Ale popel našich otců je svatý, jejich hroby jsou svěcenou půdou a tak jsou nám posvěceny tyto pahorky, tyto stromy, tento kus země.

Víme, že bílý muž naší povaze nerozumí. Je to pro něj stejný kus země jako každý jiný, neboť je cizincem, který přichází v noci a ze země si vezme, cokoli potřebuje.

Země mu není bratrem, nýbrž nepřítelem, když si ji podrobí, kráčí dál.

Odchází od hrobů svých otců - a nestará se. Krade zemi svým dětem - a nestará se. Hroby jeho otců a právo jeho dětí na narození jsou zapomenuty.

Zachází se svou matkou, zemí, a se svým bratrem, nebem, jako s věcmi ke koupi a k drancování, prodává je jako ovce či lesklé perly.

Jeho hlad pohltí zemi a nezanechá nic než poušť. Nevím, naše povaha je jiná než vaše.

Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí. Snad proto, že je rudý muž divoch a nic nechápe. Ve městech bělochů není žádné ticho. Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu. Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu.

Ten hluk se zdá být našim uším jenom urážlivým. Co ještě zbývá ze života, když není slyšet křik ptáka, nebo hádání žab v noci u jezera? Jsem rudý muž a nerozumím tomu. Indián má rád tiché šelestění větru, který hladí hladinu rybníka, vítr vyčištěný poledním deštěm, nebo těžký vůní borovic.

Vzduch je drahocenný pro rudého muže, neboť všechno sdílí ten samý dech. Zvíře, strom, člověk - ti všichni sdílí tentýž dech. Zdá se, že bílý muž si nevšímá vzduchu, který dýchá jako muž, který už mnoho dní umírá je i on otupělý proti zápachu. Ale když Vám prodáme svou zem, nesmíte zapomenout, že vzduch je nám drahocenný;

že vzduch se dělí o svého ducha s veškerým životem, ve kterém je obsažen.

Vítr dal našim otcům první dech a přijme jejich poslední. A vítr musí dát také našim dětem životní sílu. A jestliže Vám prodáme svou zem musíte si ji cenit jako zvláštní a posvěcenou, jako místo, kde i bílý muž cítí, že vítr sladce voní lučními květinami.

Vaši nabídku uvážíme, a jestliže se rozhodneme přijmout, tak jen pod jednou podmínkou. Bílý muž musí se zvířaty této země zacházet jako se svými bratry. Jsem divoch a jinak tomu nerozumím.

Viděl jsem tisíc zetlelých buvolů zanechaných bílým mužem - zastřelených z kolemjedoucího vlaku. Jsem divoch a nerozumím, jak má být ten čadící železný kůň důležitější než buvol, kterého my zabijeme jenom abychom zůstali naživu. Co je člověk bez zvířat? Kdyby všechna zvířata vymizela, zemřel by člověk na velkou smrt ducha. Co se stále děje zvířatům, stane se brzy i lidem. Všechno je vzájemně spojeno. Co postihuje zemi, postihne i syny země.

Musíte své děti učit, že půda pod jejich nohama je popel našich dědů. Aby kraj ctili, vypravujte jim, že země je naplněna dušemi našich předků. Učte své děti to, co my učíme naše děti: země je naší matkou.

Co postihuje zemi, postihne i syny země. Když lidé na zem plivají, plivají sami na sebe. Neboť víme, že země nepatří lidem, ale že lidé patří zemi - to víme. Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje jednu rodinu. Vše je spojeno. Co postihuje zemi, postihne i syny země.

Člověk nestvořil pohyb života, on je v něm pouze vláknem. Co uděláte tomu pohybu, uděláte i sami sobě.

Ne, den a noc nemohou žít společně. Naši mrtví žijí dál v sladkých vodách země, vracejí se znovu s tichým krokem jara a jejich duše je ve větru, který čeří hladinu jezera.

Nabídku bílého muže koupit naši zem uvážíme. Ale můj lid se ptá, co vlastně chce bílý muž? Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy? Jak Vám to můžeme prodat - a jak to můžete koupit?

Copak můžete se zemí dělat co chcete jenom proto, že rudý muž podepíše kus papíru a dá ho bílému muži?

Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? Mohou vaše peníze vrátit buvolům život, až bude i ten poslední zabit? Vaši nabídku uvážíme.

Víme, že když neprodáme, přijde nejspíš bílý muž se zbraněmi a naši zem si vezme. Ale my jsme divoši. Bílý muž, přechodně držící moc, si myslí, že už je snad Bohem, kterému patří země.

Jak může nějaký člověk vlastnit svou matku?

Vaši nabídku koupit naši zem uvážíme, protože den a noc nemohou žít společně - uvážíme Vaši nabídku jít do rezervace.

Budeme žít stranou a v míru.Není důležité, kde strávíme zbytek našich dní. Naše děti viděly své otce ponížené a poražené. Naši válečníci byli zahanbeni. Po porážkách tráví své dny zahálčivě, otravují svá těla sladkými pokrmy a silnými nápoji. Není důležité, kde strávíme zbytek svých dní. Už jich není mnoho. Ještě pár hodin, několik zim - a žádné dítě velkých kmenů, které dříve žily v tomto kraji nebo se teď v malých skupinkách toulají lesy, už nezůstane, aby truchlilo u hrobů lidu,který byl kdysi tak silný a plný naděje jako ten Váš. Ale proč se mám rmoutit nad záhubou svého lidu, národy jsou z lidí, z ničeho jiného. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři. Dokonce ani bílý muž, jehož Bůh s ním zachází a mluvíjako přítel s přítelem, nemůže uniknout společnému určení.

Snad jsme přece bratři. Uvidíme.

Jedno víme - to, co bílý muž snad jednoho dne teprve objeví -že náš Bůh je tentýž Bůh. Možná si myslíte, že jím vládnete, tak jako usilujete o ovládnutí naší země; ale to nemůžete. On je Bůh lidí - stejně tak rudých jako bílých.

Tento kraj je pro něj cenný a zranit zemi znamená opovrhovat jejím Stvořitelem. I bílí pominou, možná dříve než všechny ostatní kmeny. Pokračujte se zamořováním svého lože a jedné noci se udusíte ve svém vlastním odpadu.

Ale ve své velké záhubě budete zářit, zažehnuti silou Boha, který Vás přivedl do této země a Vám určil vládnout tomuto kraji a rudému muži. Toto předurčení je nám hádankou.

Až budou všichni buvoli pobiti, divocí koně zkroceni, až budou skryté kouty lesa ztěžklé pachem mnoha lidí a pohled na plodné pahorky zohavený mluvícími dráty, kde potom bude houština, kde bude orel, co to znamená, dát sbohem rychlému ponymu a lovu?

Konec života a začátek přežívání. Bůh Vám dal vládu nad zvířaty, lesy a rudým mužem z nějakého zvláštního důvodu, ale tento důvod je nám hádankou. Snad bychom tomu mohli porozumět, kdybychom věděli,o čem bílý muž sní - jaké naděje líčí svým dětem za dlouhých zimních večerů, a jaká vidění vkládá do jejich představ, že stále touží po zítřku.

Ale my jsme divoši - sny bílého muže jsou nám skryty. A protože jsou nám skryty, půjdeme každý svou vlastní cestou. Neboť si především vážíme práva každého člověka žít tak, jak si to sám přeje - bez ohledu na to, jak se liší od svých bratrů. Není toho moc, co nás spojuje.

Vaši nabídku uvážíme.

Jestliže přisvědčíme, pak jenom proto, abychom si zajistili rezervaci, kterou jste nám slíbili. Tam snad můžeme strávit naše krátké dny po svém způsobu. Až poslední rudý muž ustoupí z této země a jeho paměť bude už jen stínem mraku nad prérií, bude duch mých otců v těchto březích a v těchto lesích ještě stále živoucí.

Neboť oni milovali tuto zem, jako novorozeně miluje tlukot srdce své matky. Když Vám prodáme svůj kraj, milujte jej, jako my jsme jej milovali, starejte se, jako jsme se my starali, uchovejte si vzpomínku na tento kraj, na takový, jaký je, když si jej berete. A veškerou svou silou, svým duchem, svým srdcem jej zachovejte pro vaše děti a milujte jej, jako Bůh miluje nás všechny. Neboť jedno víme -náš Bůh je tentýž Bůh. Tato země je mu svatá. Sám bílý muž nemůže ujít společnému určení.


Snad jsme přece bratři.

Uvidíme.

Až Země bude zpustlá, řeky otrávené, moře zčerná a ptáci začnou padat z nebe, pak v poslední chvíli Indián znovu získá svého ducha, spojí se s bílým mužem a naučí ho ctít Zemi. Společně povstanou proti ničení a stanou se Bojovníky Duhy...

Nejšťastnější člověk na světě

Foto: Matthieu Ricard

V předminulém postu jsem se, v čistě individuální rovině, zabýval štěstím a jeho možnými zdroji. Zkoumám štěstí celý svůj život a dosud jsem dospěl k jedinému zásadnímu poznání - zdroj trvalého a skutečného štěstí není možné nalézt nikde mimo sebe. Leží totiž někde hluboko uvnitř nás samých, většinou ukrytý pod letitými nánosy kulturálních intruzí. Kultura s námi hraje hru na slepou bábu: chodíme dokola a čekáme až se štěstí 'unaví' a 'sedne i na vola'. Dokonce máme kulturální obrazy o podobě takového štěstí - jsou to všichni ti bezejmenní výherci všech dávno zapomenutých televizních reality shows. Odklon od produktů kultury směrem dovnitř nás samých je nejlepší možná stopa k nalezení trvalého štěstí. To se pozná tak, že vyvěrá ze srdce a jako živá voda permanentně obohacuje naše společné prostředí o skutečné kvality. Sám jsem v této souvislosti dospěl ještě k jednomu poznání - míra prožívaného štěstí je přímo úměrná tomu, jak si na sebe dokážeme vzpomenout, tedy jak celiství dokážeme být v tom co cítíme, prožíváme a děláme. A to není málo. To je víc, než by se mohlo zdát.

Foto: Matthieu Ricard

Matthieu Ricard je pozoruhodný Francouz, jehož fotografie nadšeně sleduji od doby, kdy jsem poprvé zavítal do Himalájí. Mám od něj několik překrásných fotografických knih, jednu s názvem 'Buddhist Himalayas' dokonce podepsanou osobně Jeho Svatostí XIV Dalajlámou, když jsem měl před lety tu obrovskou čest a výsadu s ním poobědvat v Praze. Matthieu ovšem není jen skvělým fotografem Himalájí a budhistické kultury. Je držitelem doktorátu v oboru molekulární genetiky, autorem mnoha skvělých knih o štěstí a v neposlední řadě budhistickým mnichem v Schechenském klášteře v Nepálu, jenž je živým místem a sídlem budhistické tradice Nyigma - nejstarší z odnoží tibetského budhismu vůbec.

Matthieu Ricard je tak pravděpobodně světovým unikátem. Pokud je mi známo, je jediným dlouhodobě praktikujícím a tvořivým budhistickým mnichem nejstarší tibetské tradice s evropskými kořeny a vědeckým základem. A taky je to údajně nejšťastnější člověk na světě. Tvrdí to alespoň

výsledky studie Waismanovy laboratoře pro zobrazování a chování mozku, kterou podstoupil v roce 2008 a jež se týkala odvěké otázky, je li možné měřit úroveň stěstí člověka. Za pomocí nejmodernějších přístrojů snímala skupina neurovědců Matthieův mozek a porovnávala výsledky měření s dalšími běžně žijícícími lidmi naší kultury. Matthieuovy hodnoty se pohybovaly v tzv. 'off-the-charts-happiness' pásmu - tedy úrovni štěstí, jež mnohonásobně překračovala měřené škály a nevešla se do připravených neurovědeckých tabulek a grafů. Já se osobně nedivím vůbec ničemu. Po několika návštěvách tibetských himalájských vesnic a asi pěti setkáních z očí v oči s jednou z nejryzejších lidských bytostí naší doby jsem hluboce přesvědčen o tom, že až jednou lidstvo najde světový mír a rovnováhu, budou v tom hrát zásadní roli autonomní širé tibetské pláně. A jak Dalajláma sám nedávno předpověděl - lidstvo bude zachráněno ženou ze Západu.

Podívejte se, jak o štěstí hovoří sám Matthieu Ricard během své TEDovské přednášky, o které se píše: Co je štěstí a jak ho můžeme dosáhnout? Buddhistický mnich Matthieu Ricard, původně biochemik, říká, že svou mysl můžeme trénovat v dosahování pocitu duševní pohody a vytváření skutečného stavu klidu a naplnění.

Moc nemocných

Motto: Světem obchází strašidlo civilizační nemoci. Toto strašidlo nespadlo z nebe. Je přirozeným projevem a nevyhnutelným důsledkem současné historické fáze systému, jímž obchází.

O strašidle, jež obchází Evropou psal již na konci 19. století Karel Marx ve svém Manifestu. Akorát se to tehdy týkalo komunismu. Václav Havel na něj navázal ve slavné eseji 'Moc bezmocných' z roku 1978 a tehdy se text týkal disidenství. Duch doby rezonuje vlastními tématy. Je na čase připojit se s novým poznáním a rozšířit starý kontinent na celý současný 'civilizovaný svět', jímž dnes obchází strašidlo zásadní civilizační nemoci, potažmo zániku celé kultury. Vše, co se o tom dá říct je, že se jedná o zásadní transformaci. Jak na ni budeme nahlížet a jak se vůči ní zachováme bude čistě na nás. Je to totiž jen a jen o úrovni našeho nového vzdělání. K němu, věřím, může přispět film 'Raději vidličky, než nože' /Forks over knives/ (2011) s nebývale vysokým hodnocením na ČSFD 99% a s podtitulem "Varování: tenhle film vám může zachránit život!"
Film zkoumá, co se s námi stalo? I přes nejmodernější lékařské techniky jsme stále více nemocní v téměř každém ohledu. Případy s diabetem jsou stále častější, a to zejména mezi mladší částí populace. Asi polovina z nás užívá alespoň jeden lék na předpis a hlavní lékařské zákroky se staly rutinou. Srdeční choroby, rakovina a mozkové příhody jsou hlavní tři příčiny úmrtí, přestože se každoročně investují miliardy do "boje" proti nim. Miliony lidí trpí mnoha dalšími degenerativními onemocněními. Jaké by mohlo být řešení všech těchto problémů? Řešení je tak komplexní, ale naprosto jasné a šokující, že mnoho z nás ho ani nedokáže vzít vážně. Dokumentární film "Raději vidličky než nože" zkoumá tvrzení, že většina tzv. "nemocí souvisejících s blahobytem", jenž nás trápí, lze jednoduše ovládat...

Hledá se štěstí, zn. okamžitý účinek

Motto: Cílem lidského života je štěstí.
Aristoteles

Kdysi dávno jsem se rozhodl najít štěstí. Okamžité, trvalé a neměnné. Štestí, jež mě bude provázet dvacet čtyři hodin denně, třista šedesát pět dnů v roce. Štěstí, jež zaplní všechna má prázdná místa a nikdy mě nenechá dole. Štěstí, kterého budu mít k dispozici nekonečné množství a proto ho budu moci šířit dál. Svému hledání věnuji s menšími přestávkami takřka čtyřicet let a upřímně - zatím jsem neuspěl. Je to obrovský pardox. Čím víc jsem se po něm kdy pídil mimo sebe, tím víc jsem se mu celou dobu vzdaloval. Zjistil jsem, že ho nemůžu nikde 'ulovit', ani ho trvale vlastnit.

Svět 1.0 mi přitom odjakživa tvrdil přesný opak - neustále mi předkládal podněty jako: vyhledávej a kupuj vše co je NOVÉ, MÓDNÍ, VÝJIMEČNÉ a TRENDY, protože se budeš cítit líp (překlad: jakkoli jinak, než trvale blbě). Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem na vlastní kůži mohl poznat, že to celé je jeden obrovský podvod. Jen se mi, pod slibem lepšího životního pocitu, pokoušeli prodat svoje produkty, jejichž výroba devastuje naše společné prostředí a jež jsou podporovány lidmi, jejichž jediná hodnota je moč obohacená o kokainové metabolity po pátečním mejdanu. Zjistil jsem, že tudy cesta nevede, protože ikdyž jsem si postupě mohl z lákadel tohoto světa dopřát téměř cokoli (v omezené míře, samozřejmě), cítil jsem se pořád jako blbec.

Nespokojil jsem se s tím a hledal dál. Zajímalo mě, jestli když se stanu chudým a poctivým umělcem, jenž bude tvořit až na dřeň - jak je nám kulturálně předkládáno v literatuře a filmech - najdu pocit trvalého štěstí. Víte, vlastně nevím. Nevydržel jsem to déle, než čtvrt roku. Myslím, že pro tuhle cestu se musíte narodit. Musíte být tak trochu blázen, abyste se postavil/a světu a vyzval/a ho tímto způsobem na souboj. Ostatně nejspíš proto je jich mezi uznanými umělci tolik.

Šel jsem dál. Hledal jsem nějaké pozitivní příklady a jeden jsem objevil. Začal jsem pravidelně cestovat do Ázie a vyhledával tam útočiště v různých budhistických místech. Nikdo mi dodnes nevěří, že ačkoli jsem byl v Bangkoku víc jak desetkrát, neznám a nikdy jsem nenavštívil vyhlášená západní turistická lákadla jako je např. Patpong. Sám se tomu zpětně divím, ale mě to nikdy ani nenapadlo! Místo toho jsem chodil do budhistických pagod a klášterů, kde si stačilo na několik hodin či dnů lehnout na podlahu a bezostyšně nasávat to, o co mě doma připravili. Postupně jsem projel celou jihovýchodní théravádskou osu a na vlastní kůži okusil většinu zdejších tradic, až jsem se přes Indii dostal ke skutečnému zdroji, kde to všechno doopravdy začalo a dodnes setrvává v asi nejkrystaličtější podobě - do Tibetu.

Tibet byl naprosto výjimečný zážitek. Dodnes mám z útržků vzpomínek slzy v očích. Tam jsem si poprvé na sebe vzpomněl a došlo mi, že jsem přece už kdysi takové štěstí zažil. Nebylo podmíněno žádnými drahými dárky a exkluzivními místy. Nestálo na mém úspěchu, ani sociálním postavení. Stačily mi k němu roztrhané tepláky, kopačky s uříznutými špunty a vítr v nečesaných vlasech. Ano, došlo mi, že v časech dětství jsem dokázal být stoprocentně nasáklý štěstím a životem. Co se mi to stalo? Kde jsem o to svoje štěstí přišel? Je možné ho zase najít? Tibet mi nabídl nespočet neuvěřitelných zážitků. Za všechny zmíním slané svaté jezero Namtso, kde jsem v nadmořské výšce 5 tisíc metrů spal pod nomádským stanem a uprostřed noci vyšel v jakémsi podivném bdělém snění ven do krajiny, jež byla zalitá stříbrným světlem měsíce v úplňku.

Všechny tyhle cesty byly skvělé, ale měly jednu zásadní chybu. Vracel jsem se z nich zpět do naší kultury jako vítěz, plný obohacení a s pocitem, že 'to mám'. Mám to, držím to, jsem si toho vědom a nenechám se o to obrat. To byl obrovský omyl. Štěstí mi sice sedělo po nějaký čas na nose a já se pohyboval jaksi mimo obvyklé myšlenkové a pocitové trasy, ale rutina mě stejně dřív nebo později dostihla. Zajímavé bylo, že čím častěji jsem cestoval, tím kratší úseky štěstí jsem si s sebou přivážel zpět. Došlo mi, že všechno co dělám je, že si tam jezdím vzpomenout na sebe a u nás doma na sebe zase strašně rychle zapomínám. Došlo mi, že trvalé štěstí v oddělené formě neexistuje a kdo ho nabízí je podvodník. Došlo mi, že nalezení štěstí je ten nejpodivuhodnější cíl, jaký jsme si mohli dát. Došlo mi, že lidský život je jediná a jedinečná šance se ho pokusit dotknout. Došlo mi, že žádné náboženství, ani ideologický koncept mi kontakt se štěstím neumožní. Došlo mi, že jsem se narodil stoprocentně šťastný a že zde leží zdroj mého trvalého štěstí.

Došlo mi, že...
Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud.
Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil.
Nemám myšlenky, a proto budu vidět.
Ničeho se nebojím, a proto si budu sám sebe pamatovat.
Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný.

Dělejte jen to, v čem jste nejlepší

Taky si občas říkáte, v čem to žijete? Taky byste chtěli, aby byl na vás číšník v restauraci milejší a paní v bufetu, aby si na vás nevylívala své mindráky? Taky se v neděli večer netěšíte do práce? Pak věřte - svět je jenom plný lidí, kteří jsou na špatném místě a kteří přestali tvořit - a vy jste pravděpodobně pouze jedním z nich. Musí to tak být? Opravdu musíte jít v pondělí ráno tam, kde to nemáte rádi a dělat to, co vás nebaví, s lidmi kteří vás štvou a to všechno navíc za mizerný plat? Je pak jedinou možností jak se ozvat, jít okupovat náměstí? Doopravdy věříte tomu, že se musíte opakovaně umrtvovat alkoholem a chemickými preparáty, abyste se z toho všeho nezbláznili?

Ne, nemusíte. Vybrali jste si to sami a máte volbu to změnit. Problém je, že změna děsí. Proč zkoušet neznámo, když to známé dělají všichni a jakžtakž to zatím funguje?

Proč cokoli zkoušet a pouštět se zavedených jistot? Protože stávajícím způsobem směřujeme do obrovské společné a společenské NEMOCI. Nemít moc cokoli ve svém životě změnit, nemoct se kdykoli svobodně rozhodnout je pravděpodobně nejhorší představitelnou formou otroctví. Novodobého otroctví. Ve jménu zachování jistot jsme svědky opakovaných pokusů o obrání člověka o jeho vědomí a talent - tedy o základní zdroj jeho životní energie. To se establishmentu dařilo prostřednctvím různých náboženských a ideologických konceptů po několik posledních století. Nyní jsme na rozcestí. Jednou nohou stojíme ve světě 1.0 - to je svět jak ho známe a jak nám nevyhovuje - a druhou nohu právě opatrně strkáme do nového pojetí světa 2.0, o němž zatím netušíme jaký bude. Uživíme se v něm? Bude na nás klást nové nároky? Obstojíme v nich? Jsme na něj připraveni?

Kdo čeká, že v roce 2012 dojde k nějaké zásadní změně zvenčí a osvícení všech lidských bytostí se dostaví hromadně a tak nějak automaticky, bude nejspíš zklamán. To zásadní se totiž odehrává právě teď. Jste jako svá vlastní zahrada - o zahradu se taky nejdřív musíte po určitou dobu starat (kultivovat půdu, sít semena, hnojit, zalévat a pečovat o ni), než vydá své plody, a nikdy dopředu nevíte, jaká úroda to bude. S lidmi je to stejné - ten kdo dnes věnuje veškerou energii na 'chození do práce' vysoce pravděpodobně brzy nebude mít kam chodit (sami se střízlivě podívejte na dnes už takřka neřízený pád našeho světového 'ekonomického snu'). Co takovým lidem zbude je jasné. Nic. Oči pro pláč. Vyjít do ulic a okupovat je. Co tím docílí? Nic. Co jim kdo dá - a proč by jim měl vlastně někdo něco dávat? Budou to milióny smutných osudů, které zůstanou na pospas různým hladovým duchům světa 1.0.

Každý máme na výběr a ten výběr probíhá právě teď. New wealth happens - nové bohatství se děje! Stačí se napojit na sebe a začít dělat to, v čem jste nejlepší. Pečte buchty, truhlařte, vařte, zahradničete, programujte, řiďte auta, autobusy, letadla, obsluhujte v restauraci, řiďte firmy - prostě dělejte jen to, v čem jste výjimeční a nenahraditelní. Napojte se na váš originální zdroj nekonečné tvůrčí energie a obohaťte svým talentem náš společný svět. Neposilujte své slabé stránky - nejde to! Dělejte jen to, v čem jste nejlepší. Není na co čekat. Začněte tvořit svou skutečnost. S lehkostí a elegancí nechte rozkvést svou vlastní zahradu nového bohatství. To je jediný recept na strach a hnus světa 1.0 jako ho známe - politika, byznys, média, korupce, falešné strachy a falešná řešení zmizí, protože ve světě, jenž bude plný celistvých tvůrčích bytostí nezbude pro takové nesmysly místo.

Jak vzniká nové bohatství?

Někdy je to jednodušší, než by se mohlo na první pohled zdát. Prostě máte nutkavou potřebu něco vytvořit. Něco skutečného, co nepovede jen k tomu, že budete mít na chleba a na složenky. Tedy vytvořit něco víc, než čemu se říká 'práce'. Něco, k čemu se budete moci donekonečna vracet, protože jste si tam uložili svoji volnou tvůrčí energii. Něco, na co budete moci navázat, čím budete inspirovat další lidi. Jedním slovem váš osobní tvůrčí ČIN, vycházející z vaší skutečnosti, podložený vaší autenticitou a naplněný vaší životní zkušeností. V takovou chvíli se jedná o originální nové 'umělecké dílo' a vy se stáváte 'umělcem'. Umění není vyhrazeno pouze absolventům vysokých uměleckých škol a v žádném případě se netýká vyhraněných tzv. umělecých oborů. Umělcem se můžete stát kdykoli a v čemkoli. Je to jen věcí vašeho osobního záměru a rozhodnutí. Jde jen o to, jestli to co vzniká je autentické a originální a jestli vaše originální hodnota nese hodnotu pro ostatní lidské bytosti. Protože pokud ano, pak je předpoklad, že se vaše umělecké dílo rozšíří a uspěje. Podívejte se na zajímavý rozhovor dvou obyčejných maminek na mateřské, které vytvořily takové pozoruhodné dílo.

Domov máme jen jeden, tak na co čekáme?

Možná neznáte jméno Yann Arthus-Bertrand, ale určitě znáte některou z jeho ikonografických fotografií. Ano, je to ten Francouz, co povětšinou lítá letadlem a fotí Zemi na všech možných i nemožných místech - a nutno říct, že velmi dobře, tvořivě a živě. Jeho fotografie jsou světoznámé a nyní k nim přibyl taky nádherný film (nebo spíš projekt) s názvem Home (Domov) 2009. Když jsem ho viděl poprvé, chtělo se mi zakřičet: "Pomoc, zatáhněte někdo za ruční brzdu, sedím v blbým vlaku! Chci vystoupit!" Ten film rozhodně stojí za shlédnutí, ještě předtím ale věnujte několik minut jeho pozoruhodné TEDovské přednášce plné fotografií, ve které představuje své tři poslední projekty, které se zabývají lidstvem a životním prostředím. Jsou to nádherné letecké fotografie ze série "Země ze vzduchu", osobní rozhovory s lidmi po celém světě v rámci internetového projektu "6 miliard ostatních" a film "Domov", v němž strhujícími záběry dokumentuje dopady lidské činnosti na přírodu.



Samotný film je skutečně překrásné a velkolepé dílo, jež vzniklo v produkci známého režiséra Luca Bessona. Když Yann Arthus-Bertrand, mezinárodně uznávaný fotograf, potkal producenta Luca Bessona, dohodli se ti dva na vytvoření dokumentárního projektu o planetě Zemi. Cesta po 50 zemích světa je ódou na krásy a jemnou harmonii naší planety. S optimistickým přístupem a aktuálními tématy se snímek zaměřuje na vzrůstající povědomí veřejnosti o současných sociálních problémech a problémech životního prostředí. Exkluzivně „seshora“ se vydáme na cestu kolem světa do těch nejúžasnějších, ale také nejponičenějších krajin – nádherná, dech-beroucí a silné emoce vyvolávající cesta z hlubin australského korálového pobřeží na vrchol hor Kilimandžáro, z amazonských pralesů do pouště Gobi, z bavlníkových plantáží v Texasu do průmyslové Šanghaje a ještě dál. Home není jedinečný jenom obsahem a formou, ale také způsobem distribuce. Film distribuuje zcela zdarma, jeho "zisk" se prý nebude počítat v dolarech, ale v počtu lidí, kteří ho uvidí. Hodinu a půl dlouhý dokument začíná klidnou procházkou po bouřlivých počátcích naší planety. Hned v úvodu zdůrazní ústřední motiv: za poslední jednu generaci jsme my lidé dokázali změnit tvář Země víc, než za celých 200 tisíc let své přítomnosti. Obzvláštní důraz klade na proměnu energie uložené ve fosilních palivech ("slunečních kapsách") a její bezohledné plýtvání, a také na neuvážené zacházení s vodou.

Zemědělství se podle filmu proměnilo v průmysl závislý na ropě. Pouhé tři miliony amerických zemědělců svými produkty díky progresivitě a efektivitě zapojených metod uživí dvě miliardy strávníků po celém světě. Ale zásahy do ustálených cyklů mají své následky. Vytěžují se neobnovitelné nebo těžko obnovitelné zdroje, navíc zásahy do přírody spouštějí další dosud nepředvídané procesy. Dokument se nevyhne ani politickému komentáři, když si všímá nerovnoměrného rozložení majetku, dvanáctkrát většími výdaji na armádu než na rozvojovou pomoc nebo stále narůstající propasti mezi bohatými a chudými. Yann Arthus-Bertrand, který dokumentem provádí (a ve francouzské verzi ho i namluvil), ovšem nechce jen kritizovat. "Na pesimismus je teď už pozdě," říká, a uvádí příklady, kdy může člověk s přírodou spolupracovat, kdy pokroky v technologiích umožňují racionálnější a environmentálnější chování. Důležité je podle něj myslet správným směrem, přestat budovat zdi mezi národy a spolupracovat mezi sebou. Uvádí konkrétní příklady a nápady. Ve světle naléhavosti je najednou jasnější, proč fotograf šíří tento film zdarma. Chce, aby se tato zpráva dostala k co nejširšímu publiku. Na zvrácení běhu událostí a zabránění katastrofy podle něj máme nějakých deset let. Poselství je tedy podobné (i když rozšířené), jako u Al Gorea: jedině mezinárodní spolupráce a zároveň vědomé akce každého člověka mohou zajistit záchranu toho, co zachránit jde, a rozvoj toho, co rozvíjet lze. "Není důležité, co je pryč, ale to, co zůstává," uzavírá Bertrand film. "Víme, že máme k dispozici řešení. Všichni máme možnost tuto změnu uskutečnit. Tak na co čekáme?"

Děti jako zajatci světa 1.0

Děti jsou ve světě 1.0 brány jako dobře zaměřitelný a lehce zmanipulovatelný marketingový cíl. Znáte to přece sami, necháte dítě chvíli o samotě u telky a už si prozpěvuje některou z přiblblých znělek z TV reklamy. Musím říct, že vždycky koukám jako blázen, když se děti vrátí od jakékoli z babiček, kde mají k televiznímu vysílání přístup. Jako kdyby se jim na chvíli posune vědomí a verbalizují úplně jiné podněty, než obvykle. Zvláštní, a to přesto, že naše děti mají na vědomí fakt (a vždy ho nahlas podotýkají), že "reklamy lžou."

Mám i jednu vlastní příhodu. Když se nám narodilo první dítě, kterému je dnes deset let, koupili nebo dostali jsme (už si nepamatuji) tzv. miminkovskou hrazdičku. Jsou to kusy bravené umělé hmoty, pospojované do takové mini hrazdy, na které se houpají veselé hračky. Nic proti ničemu, tedy zdánlivě. Jednou, když jsme měli doma jakýsi mejdan, jsem - pod vlivem jointa, který jak známo pomáhá fokusovat na detail - zalezl pod tu miminkovskou hrazdičku, což běžný a nezkouřený rodič asi nikdy neudělá. Ke škodě svých dětí, podotýkám, protože jen díky tomu jsem to objevil - obrovské logo Walt Disney na spodní straně hrazdičky, jež jinak uniklo naší pozornosti. Představil jsem si dlouhé hodiny, po které se té malé čisté bytosti do mozku vypalovalo jejich logo. "Ty svině!" ulevil jsem si a hrazdička letěla ještě ten večer do popopelnice. Že jsem zbytečně přecitlivělý? Možná. Ale možná taky nechci, aby moje děti zblbly ještě předtím, než dospějí.

Doporučuji k pozornosti zajímavý kanadský dokumentární film s názvem Konzumní děti aneb komercionalizace dětství (2008), kde se na tohle téma velmi zajímavě hovoří. Film vrhá světlo na multimiliardové tržní odvětví, které se rozhodlo bombardovat reklamou děti již od toho nejranějšího věku. Podstrkuje jim i jejich rodičům vše od hraček, přes nezdravé potraviny, násilné videohry či podvodné vzdělávací produkty až po rodinná auta. Prostřednictvím odborníků přes zdraví, obhájců dětí i zástupců průmyslu se Consuming Kids zaměřuje na prudký nárůst dětského trhu v důsledku deregulace. Ukazuje, jak obchodníci využívají v boji proti dětskému podvědomí nejmodernější poznatky psychologie, antropologie, neurologie i sociologie prostřednictvím zástupů diplomovaných profesionálů a velmi pokročilých zařízení pro monitorování mozkové činnosti, sledování pohybu očí a pod. Vytváří tak nejmocnější a nejziskovější trh nutící děti předčasně dospívat.

Úryvek z Knihy o Člověku III

Přináším třetí úryvek z Knihy o člověku Dona Pedra:

Cesta noční pouští nebyla až tak náročná na orientaci, protože díky měsíci v úplňku bylo vidět skoro jako ve dne. Bezmračná obloha byla posetá hvězdami jako nějaký velkolepý diamantový náhrdelník. Poušť žila svým nočním, strach nahánějícím, životem. Šli dobře několik hodin v naprostém tichu a mladý muž si s velkým překvapením uvědomil, že se přesouvá bez bot a že mu to nečiní nejmenší potíže. V tom se odkudsi z temnoty přihnal zvláštní vjem. Těsně nad hlavami jim přelétl noční pták. Tedy spíš temný stín nějakého nočního ptáka. Starý indián se zastavil a zůstal nehnutě stát několik nekonečných vteřin. Vztyčil pravou ruku, čímž dal jasně najevo: "Nehýbej se a mlč.". Pak to ucítili znovu, blížilo se to k nim zprava a bylo to podstatně níž, než prve. Bylo jasné, že to jde po nich. Tiše a příšerně. Indián otočil hlavu na mladého muže a řekl jediné slovo: "Utíkej!"
Mladý muž na nic nečekal a dal se na zběsilý úprk směrem na východ, protože nějak instinktivně cítil, že mezi skalisky najde lepší úkryt, než na širých pláních nekonečné pouště. Co se dělo na místě netušil a vlastně ani nechtěl vědět. Zvuky, od kterých se postupně vzdaloval, děsily svou intenzitou a tupostí. Jako kdyby dvě obrovská pravěká zvířata zápasila na život a na smrt a nevydala přitom ani hlásku. Pouze jejich obrovská masitá těla do sebe narážela a rozechvívala zemi široko daleko. Zajímavé bylo, že noční pouštní život, projevující se roztodivnou zvukovou a pohybovou aktivitou obyvatel pouště zničehonic ztichl. Jako kdyby dal přednost tomu, čemu není radno se stavět do cesty. Mladý muž doběhl mezi skály a instinkt ho dovedl do zajímavě tvarované prohlubně mezi dvěma velkými balvany, která poskytovala skvělý úkryt ze všech stran a nadto ještě vynikající výhled do krajiny. Vchod prohlubně byl lemován polovysokými rostlinami, jež byly uspořádány do obdivuhodného vzorce. Vypadaly jako živý ostnatý plot. Mladý muž se svalil na zem a cítil, jak se země chvěje. To ticho bylo naprosto děsivé. Ani větřík se nepohnul. Vše jako by čekalo, jak to dopadne. Mladý muž zabořil hlavu do dlaní a tiše a intenzivně zavzlykal.
Najednou si uvědomil, že se země přestala chvět. Vztyčil hlavu, utřel si slzy a zadíval se intenzivně do noční pouště k místu, odkud přišel. Neviděl nic, než noční tmu, prosvětlenou úplňkem měsíce. V tom si uvědomil, že něčím (co si pro sebe okamžitě nazval jako 'vnitřní zrak') zachytil letícího nočního dravce nad hlavou. Vyděsil se až do morku kostí, ale něco mu zároveň říkalo, že tohle je jiný druh bytí, než s jakým se setkal prve. Na vrcholcích kamenů, pod kterými byl ukrytý, se pták usadil. Slyšel šustění křídel a drápy, ťapkající po kameni. Ani nedutal a připravoval se na nejhorší. Někdo velmi hbitě a s lehkostí slézal po kamenech dolů. Před tvář mladého muže s lehkostí šelmy přistála temná postava.
"Jsi v pořádku?" zazněl do tmy hlas Dona Pedra a mladý muž se úlevou rozplakal.


---


"Done Pedro.", oslovil mladý muž starého indiána, pokuřujícího před důmyslně zamaskovanou chatrčí, která byla postavena napůl v poušti a napůl ve skalách a vypadala jako velmi nepřístupné místo, ukryté uprostřed vysokých pichlavých keřů, ze kterého byl mimořádně skvělý výhled do krajiny. "Řeknete mi konečně, co se stalo?"
"Opravdu to chceš vědět?" odpověděl indián, aniž by se na mladíka podíval.
"Ano." přitakal mladý muž.
"A to ti nevadí, že už nikdy nebude nic, jako předtím? Že už se nikdy pořádně nevyspíš? Pořádně si neodpočineš? Nenajíš se a nezapomeneš na sebe ve sladkém líném odpoledni?"
"To jsem dělal posledních dvacet sedm let. Jsem připraven to změnit." odpověděl přímo mladý muž. "Jsem připraven se učit."
Indián poposedl, jako by ho něco píchlo a zadíval se hluboko do mladíkovy tváře.
"Věděl jsem to," řekl, "veděl jsem, že tě budu učit."
"A jak jste to věděl, Done Pedro?"
"Ukázali mi na tebe."
"Kdo vám na mě ukázal?"
"Ty sám. Pamatuješ, když jsi vystupoval z autobusu v El Pajonal?"
Mladý muž se usmál. "Moc dobře, praskly mi tam oba popruhy u batohu a všechno, co jsem měl uvnitř se vysypalo na zem. Tak tohle tedy považujete za znamení?"
"Ne," zavrtěl hlavou indián.
"Tak co tedy?" vyzvídal mladý muž.
"Víš, žiju tady přes šedesát let a žádný bílý muž dosud nikdy nevystoupil v El Pajonal."


---


"Tak kde začneme?" zeptal se mladý muž.
"Začneme tím, proč jsi sem přijel." odpověděl indián, uvelebil se na svém místečku a zahalil se do kouře.
"Chcete vědět, proč jsem sem přijel?"
"Ne, já to vím. Zajímá mě, proč si myslíš, že jsi přijel."
"Jak můžete vědět, proč jsem přijel, když to podle vás nevím ani já?" rozhodil mladý muž bezradně rukama.
"Přečetl jsem si to." usmál se indián. Zdálo se, že ho tahle konverzace začala bavit.
"A kde jste si to přečetl, Done Pedro?"
"V tvém žebříku." s úsměvem odpověděl indián.
"V mém žebříku?" zopakoval nechápavě mladík.
"Ano." potvrdil indián a mocně potáhl z dýmky.
"A co je to ten žebřík, Done Pedro?" zeptal se mladý muž.
"Tvůj kmen. Každý ho má."
"A kde ten kmen máme, Done Pedro?"
"Je uprostřed tvého druhého těla. Když je tvé druhé bytí na blízku, dokážeš se s ním přes ten kmen spojit do jednoho celku."
"A kde je mé druhé tělo teď, Done Pedro?" zeptal se mladý muž.
"Právě teď odpočívá na nekonečných bílých pláních a čeká na tebe."
"To jsou ty pláně, o kterých se mi po léta zdálo?" zeptal se mladý muž rozrušeně.
"Ano," přisvědčil indián, "to jsou ony."
Mladý muž vložil hlavu do dlaní a tiše se rozplakal. Starý indián dál seděl v koutě, pohodlně opřený o balvan a potahoval ze své dýmky. Při každém potáhnutí se dýmka rozžehla a rozsvítila indiánovy oči. Bylo v nich něco, co chybí skoro každému z nás. To ale mladý muž nemohl vidět, protože stále ještě plakal.