Píseň dětství

Motto: Když dítě bylo dítětem, hodilo klacek do stromu jako kopí, a to se tam chvěje dodnes.



Zachytávám se víc a víc přes pocity toho, kým jsem byl a co jsem žil jako dítě. Cesta do svobody je přímočará a jednoduchá. Začíná a končí uvnitř mě samého. Nikdo mě k ní nedokáže přivést ani od ní odloučit. Není dobře, není špatně. Na světě mám jenom sebe - své vlastní vědomí, s nímž putuji. Možná jsem si svobodu vybral jako svůj cíl a vydal se za ní s vědomím, že jí nikdy nedosáhnu, přesto mi stojí za to se o to pokoušet. Lákám k sobě ztracené kousky duše, protože mi to přináší sílu a odhodlání vyrazit. Pamatuji si na sebe jako dítě. Narodil jsem ryzí a svobodný, vědomý si celku i sebe samého. Nic dalšího do života nedostanu. Tohle jsou karty, se kterými teď budu hrát. A hra je o tom začít se ptát. Ne tam venku, ne někoho jiného. Srdce se ozvalo a ptá se sebe sama: "Kdo mě nosí a co může tento živý přinést světu a životu v něm? " Mám v rukou naprosto všechno. Víc nedostanu. Jedinou myšlenkou můžu změnit svět. Vlastně už to dávno dělám, jen o tom ještě nevím. A tak, za soumraku, zpívám svoji píseň dětství a vím, že cesta srdce nemá žádné obskurní zákruty. Učím se znovu vidět. Učím se zachytit se tam, kde jsem živý a plný Duchá toho, co se otvírá.

Když dítě bylo dítětem, chodilo s rozhoupanýma rukama, chtělo, aby se z pramenů stala řeka, z řeky příval a z louže aby bylo moře. Když dítě bylo dítětem, nevědělo, že je dítětem. Všechno bylo plné života, a veškerý život byl jedno. Když dítě bylo dítětem, nemělo na všechno názor, nemělo návyky, sedělo s nohama skříženýma a rozběhlo se s nezbedností ve vlasech a nezmáčklo spoušť, když fotografovalo. Když dítě bylo dítětem, byl čas těchto otázek: Proč jsem já já a ne ty? Proč jsem tady a proč ne tam? Kdy začal čas a kde končí vesmír? Není život pod sluncem pouhý sen? Není to, co vidím, slyším a cítím jen iluze světa před světem? Existuje zlo doopravdy? A existují lidé, kteří jsou doopravdy zlí? Jak je možné, že já jak jsem, jsem nebyl, než jsem se stal mnou? A že jednou ten kdo jsem já už nebude mnou? Když dítě bylo dítětem,
jablka a chléb stačily, a to se nezměnilo. Když dítě bylo dítětem, padaly bobule do jeho dlaní jak jen bobule dokážou padat, a to se nezměnilo. Čerstvé vlašské ořechy chutnaly na jazyku syrově, a to se nezměnilo. Na každém vrcholu hory mělo touhu po ještě vyšší hoře, a v každém městě mělo touhu po ještě větším městě, a to se nezměnilo. Dosáhlo na třešně v koruně stromu s radostí, kterou cítí dodnes. Stydělo se před cizími, a to se nezměnilo. Čekalo na první sníh, a to se nezměnilo.

Když dítě bylo dítětem,
hodilo klacek do stromu jako kopí,
a to se tam chvěje dodnes.






pf 2012 - may the shift happen...

Všechno nejlepší, lidé. May the shift happen...




བདེ་འབྱུང་: Tibet mysli

Motto: Touha nalézt ztracený ráj je stará jako lidstvo samo. Ze všech bájí světa se nejdéle traduje příběh o pozemském ráji, nedotčeném časem ani smrtí. Snová země má nespočet zajímavých jmen. Nejkrásnější je Šangri-la.


Šangri-La je smyšleným místem, které se objevuje v knize Lost Horizon (1933, v češtině Ztracený obzor) od britského autora Jamese Hiltona. Šangri-La je v této knize popsána jako mystické údolí nacházející se na západním konci hor Kunlun, které je vedeno klášterem lámů. Šangri-La se stala synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mýtickou himalájskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolovanou od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele tzv. Západního světa místem záhad a tajemství. Příběh o Šangri-La je také založený na mýtu o místě zvaném Šambala, které má své místo v tibetské budhistické tradici.
...

Je to jako kdybyste donekonečna jezdili do Krkonoš jen proto, abyste tam jednou potkali živého Krakonoše, nebo jezdili do Nepálu kvůli Yettimu. Jako kdybyste cestovali přes celou planetu jen proto, abyste na vlastní oči uviděli a rozluštili záhadu všech ztracených plavidel v Bermudském trojúhelníku. Jako kdybyste přijeli - coby mladý Američan - do Prahy jen proto, abyste se tady v opilosti uprostřed noci na Karlově mostě srazili s Franzem Kafkou a díky této srážce napsali svůj první román. Ne že by nic z toho nebylo možné. Mýty mají svoji obrovskou sílu a věřím v jejich možné zhmotnění. Jen je třeba k nim přistupovat přesně naopak.






Když jsem poprvé vycestoval do budhistické země - bylo to Thajsko - přivezl jsem si s sebou obrovskou spoustu pozitivních předsudků. Jsa tehdy nadšeným západním budhistou, představoval jsem si zemi, jež bude prodchnuta živým spiritem probuzení Gautamy Buddhy. Kecal bych, kdybych řekl, že se jednalo o vyložené zklamání, protože kdo tuhle kouzelnou zemi poznal, ví že lidi jsou tu nesmírně milí, usměvaví a naprosto v pohodě. Kdyby nic jiného, tak tohle je fajn. Když jsem ale postupně viděl nejrůznější druhy lidového 'pánbíčkářství', moje pozitivní předsudky byly ty tam. Dnes už vím, že to bylo naprosto v pohodě, protože lidem jde přece vždycky především o přežití a tomu přizpůsobují i svoji spiritualitu. Mé zklamání vycházelo z mých vlastních obrazů a předsudků o tom, jak má vypadat budhistická země a Thajcům bylo mé zklamání srdečně u prdele.






Tibet byl přesný opak. Šok pro tělo i pro duši. Nádherná čistá krajina mocně zatlačila do mého středu. Dny, které jsem trávil posedáváním uprostřed Jokhangu byly pro mou duši jako balzám i jako živá voda. Odmítal jsem platit vstupné, jež po mě chtěli coby po bílém turistovi, ne proto že bych nemohl dát těch pár drobných, ale protože u mě nešlo o žádné turistické návštěvy. Trval jsem na tom, že moje každodenní návštěvy jsou součástí mé - cora - tedy spirituálního putování okolo svatých míst ve směru hodinových ručiček. Čas tady plynul úplně jinak a moje tělo se prosvěcovalo. Seznámil jsem se s mnichem Lhakpou, který mě vzal k sobě do kláštera a ukázal mi pečlivě ukrytý plakát Dalajlámy. Na oplátku jsem mu dal fotografii, na které si s ním podávám ruku a on se rozplakal. Pouštěl jsem mu - a dalším klukům z kláštera, které pozval - Dalajlámova učení v tibetštině, jež jsem měl úplnou náhodou v iPodu. Sledoval jsem je a tentokrát jsem měl blízko k slzám já sám. Živé. Tolik živého je přítomno v Tibetu, navzdory světu 1.0, jehož reprezentantem je Čína a její místní představitelé.


Tělo můžete utlačit, zavřít nebo zabít. Město můžete znásilnit a přestavět - jako se to dnes stalo dvěma třetinám Lhasy. Zemi můžete rozorat, vytěžit a zamořit, jako se to děje nejen v Tibetu. Ale Ducha - toho nezlomíte, nezavřete, ani nezabijete. Duch žije dál v živých lidských vědomích, jejich předcích a spirituálních odkazech. Ten tibetský je neobyčejně hluboký, což jsem si uvědomil, když jsem poprvé potkal poutníky. To jsou lidé, většinou obyčejní rolníci, kteří se jednoho dne rozhodnou, prodají své skromné živobytí, pořídí si dobré boty, kvalitní koženou zástěru, návleky na ruce a vydají se na svou životní 'cora' - svatou pouť do Lhasy. Sami se sebou, někdy vezmou další členy rodiny (viděl jsem matku se dvěma malými dětmi, připoutanými provazem). Takto putují stovky kilometrů a několik měsíců. Co krok, to úklona, poklek a natažení se na zem. Vztyk, úklona a natažení těla směrem k nebi. A znovu, a znovu, a znovu. Až do nekonečna. Hloubka, která mě prostřednictvím těchto poutníků oslovila byla nekonečná. Duch Tibetu je také nesmírně divoký a žije v nomádech a jejích jacích, nespoutaných svobodných duších tibetské krajiny.






Ráj na zemi existuje. Jmenuje se Šangri-La, paradíso, nebo jak chcete. Nemusíte kvůli němu nikam daleko cestovat, abyste ho hledali někde mimo sebe. Ikdyž je fajn takhle někam vyrazit, aby se mu člověk alespoň trochu přiblížil. Ten ráj se nachází přesně v středu nás samých. Cesta k němu je vlastně docela jednoduchá a stojí za to se na ni vydat, protože trvá celý život. Průvodcem je nám naše srdce a tělo je naším kompasem. Šangri-La je Tibet mysli a leží v každém z nás. To je celé tajemství.





Malý velký muž, který změnil svět

Motto: Jen pro šílence. Ztracence. Rebely. Potížisty. Nesprávné lidi na nesprávném místě. Pro ty, co vidí věci jinak. Pro ty, co nemají rádi pravidla a necítí žádný respekt vůči status quo. Můžete je citovat, nesouhlasit s nimi, oslavovat je anebo pomlouvat. Jen jednu věc ale nemůžete - ignorovat je. Protože oni mění svět. Posunují lidstvo kupředu. Ikdyž je můžete vidět jako šílence, jsou to géniové, protože lidé, kteří jsou natolik šílení, aby si mysleli, že mohou změnit svět... to jsou ti, kdo ho skutečně mění.
Think Different, 1997


Světem otřásl odchod velké postavy nejen našich novodobých dějin. Je zajímavé vidět, jaký obrovský Duch provázel tohoto vzrůstem malého muže po celý jeho život. Byly a ještě budou o něm napsány tisíce slov. Bude porovnáván, povyšován i zatracován. No a co? Jsou životy, které prosviští okolo nás do temnoty zapomění jen co se naplní jejich čas. A pak jsou životy, které ukazují cestu. Životy, které svítí všem ostatním tam, kde je tma. Jsou to životy všech
těch, kteří změnili svět k lepšímu. Čím? Jednoduše tím, že byli a žili svůj neobyčejně bohatý život po svém. Nevěřím v žádné kraviny jako jsou 'morální hodnoty'. Ty patří kultuře. Věřím v čest člověka, v jeho Ducha a světelnost. Měl jsem ve svém životě to neskonalé štěstí se několikrát ocitnout ve fyzické přítomnosti dvou lidských bytostí, mezi něž dávám rovnítko. Byl to Bódhisattva V.H. a Jeho Svatost Dalailama. Atmosféra, již dokázali tito dva šibalové v mžiku oka okolo sebe rozšířit ve mně pokaždé okamžitě rozechvěla to hluboké a lepší v nás. Vždy se mě dotkli aktuálním živým bytím a vědomým zachycením obrazu toho, kým bychom mohli být, pokud bychom se stali bytostmi s vysoce rozvinutým vědomím. A to není málo. Děkuji a hluboce se ukláním s vědomím, že 'velký Duch nezaniká, je povznesen nad urážku, nespravedlnost, bolest, posměch; byl by nezranitelný, kdyby netrpěl soucitem'.






















Bývalé elity ztrácejí kontrolu


Sami dobře víte, jak fungoval tento svět posledních několik desítek (možná stovek) let. Na vrcholu vždy stáli politici, jako nejvyšší elita. Dříve se opírali o nějakou nesmyslnou ideologii, které sice nikdo nevěřil, ale díky které vedli třídní a jiné boje a opravňovala je, aby v jejím jméně páchali na lidech ty nejhorší zvěrstva. To vše vždy výhradně ve jménu vlastního blahobytu. Byli to právě politici, kdo určoval dění v měnovém systému a ekonomice a kdo zároveň poskytoval virtuální potravu médiím, která byla předhazována lidem jako "pravdivé příběhy o našem světě". A tak jsme mohli některé z nich nenávidět a jiné milovat, podle toho, na jakém okraji zdravého rozumu jsme se zrovna nacházeli. Díkybohu už je dnes tohle pojetí světa ideologicky tak vyčerpané, že nemá nic, čím by nás dokázalo zaujmout, kromě jediné věci - ohrožení naší vlastní existence. To, co dnes svět 1.0 produkuje je zřejmě poslední záchvěv nervozity bývalých elit, které ztrácejí kontrolu.

Říká vám něco jméno Karlheinz Brandeburg? Ani mně nic neříkalo. Je to člověk, který vedl tým, jenž odstartoval první tichou revoluci a ztrátu kontroly bývalých elit. Nejdřív to vypadalo na takové malé nic. To malé nic se jmenovalo mp3. Na začátku to bylo složité, příliš technicistní a uživatelsky ne příliš přátelské cosi. Ovšem tohle malé nic udělalo obrovskou revoluci v hudbě - jednom z oborů, kde si bývalé elity držely velmi tuhou kontrolu. Pár let uplynulo a kdo dnes nepotřebuje starý model hudebních vydavatelství? Hudba se tvoří, distribuje a konzmuje úplně jinak a zcela mimo kontrolu bývalých elit. Přesně jak to Marku Zuckerbergovi (zakladateli Facebooku) vysvětluje zakladatel Napsteru (ilegální předchůdce iTunes) ve Filmu 'Social Network': "Nešlo o nic, jenom ty chlápky pořádně nasrat. Tohle je náš čas, kamaráde. Teď by sis měl udělat vizitku, na které bude stát - 'tady jsem ředitel já, pičo'."



A teď si vezměte, že podobné malé nic vznikne všude tam, kde si bývalé elity dosud urputně drží kontrolu. Tedy například v měnovém systému. Nebudu vás napínat - už to existuje. Jmenuje se to Bitcoin a už to mám stažené v počítači. Zatím je to takové malé nic, tváří se to složitě, je to jenom pro geeky a nikdo zatím neví, jak to přesně bude fungovat. Nicméně, jak všichni víme, čas se zrychluje a může být, že za pár let (nebo měsíců?) nebude třeba bank, tak jako dnes není třeba hudebního průmyslu. Že si to neumíme představit? A kdo si uměl ještě před pěti lety představit iPhone? No a teď si zkuste představit to domino, když se podobné malé nic podaři vytvořit všude tam, kde dnes panuje monopol moci a kontrola elit. Banky, mobilní operátoři, mediální domy, politici - to všechno je jen otázka času a míry jejich potřebnosti/nahraditelnosti lepším novým svobodnějším formátem. Zajímavé je, že tak nikdo z nich vlastně nebude mít proti čemu bojovat.




Svět 1.0 není žádné zlo!


Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jak je to s těmi světy 1.0 vs 2.0 a jestli popíráním verze 1.0 (resp. přílišnou propagací verze 2.0) vlastně nezpůsobuji pouze další nerovnováhu. Víte, je to jako v tom slavném židovském vtipu s umírajícím rabínem: "Všechno je jinak".

Ano, je to všechno úplně jinak. My všichni, samozřejmě tedy i já, jsme součástí světa 1.0 - přičemž tímto označením myslím kulturu (civilizaci) jak ji známe. My všichni jsme se do světa 1.0 narodili, byli v něm vychováni, dosud jsme v něm žili a svou pozornotí ho udržovali v perfektním chodu. Svět 1.0 nabízí spoustu úžasných věcí a věřte mi, že jsem upřímně rád, že nemusím bydlet v jeskyni, jíst kůru ze stromů a trpět nemocemi někde v mrazu mlhavé noci. Opravdu tady nejde o nějaké popírání nebo boj mezi pojetími světů. Bojů jsme si, díky různým náboženským a ideologickým konceptům, užili  za posledních několik set let až až. Popřením světa 1.0 bych musel popřít sám sebe. Dokonce ani neberu vážně všechny ty hrůzostrašné intelektuálské aktivistické kecy na jakékoli téma, dotýkající se korupce, politiky, vykořisťování třetího světa nebo ekologických průserů. Nikam totiž nevedou. Problém nastává jinde. Nastává tam, kde uvěříme, že svět 1.0 je jedinou možnou realitou a kde této realitě podřídíme svůj život. V takovém momentu si začínáme koledovat o doživotní vězení v nějaké podřadné práci ideálně s hypotékou na krku, kterýmižto nástroji nás kultura dostatečně zaměstná, aby z nás mohla potichu a nenápadně vysát všechno živé. Zříkáme se tak možnosti žít a tvořit svůj život jako skutečný umělec. Stáváme se jen tupými energetickými články, které svým pohasínajícím vědomím - a především svou jednostranně nasměrovanou pozorností - udržují vyšinutý obraz naší kultury o sobě samé. A to je nemocné. Smrtelně nemocné.



Co nám zbývá? Je toho hodně. Vůbec tady nejde o to něco POPÍRAT, nebo s něčím BOJOVAT! Jde jen a jen o to najít prostřednictvím nového vzdělání elegantní přechod z iluze "jediné reality" světa 1.0 k identifikaci vlastního ryzího tvůrčího jádra a obohacení stávající kultury světa 1.0 svými originálními hodnotnými vklady. Chápete ten rozdíl? Místo boje - obohacení. Místo popírání - nalezení laskavé rovnováhy. Místo jedovatých keců a myšlenek - konkrétní světelné činy. Všichni chtějí změnit lidstvo, ale nikdo nechce změnit sebe. A tady všechno začíná i končí.




Svět je naprosto v pořádku

Motto: Měřím to, co dostávám. Dostávám to, co měřím.


Tahle kvantově-fyzická věta je kouzelná. Obsahuje vše, co potřebujeme vědět k tomu, abychom našli v životě stěstí. Pravé štěstí, které vychází zevnitř nás samých a rozlévá se do okolí, jako se láva, vyvrhnutá na povrch Země prostřednictvím živých vulkánů, šíří krajinou, aby z ní jednou udělala úrodnou půdu. Probuzení ze zlého snu je blízko. Stačí strašně málo. Stačí přesměrovat svoji pozornost.



Měřím to, co dostávám. To čemu věnuji pozornost, formuje můj svět. Tak jednoduchá je první věta poznání. Měřím (tedy zaměřuji se na) to, co dostávám (jako responzi univerza na můj záměr). Jednodušší už to být snad ani nemůže být. Zaměřuji li se na sračky světa 1.0, dostávám jen víc a víc sraček jako responzi univerza na můj záměr. Zároveň mi tím, díky mé (ne)pozornosti, uniká to jediné podstatné - já sám a se mnou spojené nové možnosti.



Dostávám to, co měřím. Život ke mně přichází ve formě životních událostí. Ty buď považuji za okolnosti se kterými nic nemůžu dělat a nechám se jimi tedy vláčet - v podstatě tak jen "čekám na to, co život přinese". Anebo - díky novému vzdělání - vím, že všechny životní události jsou pouhou responzí univerza na mé nejniternější jemnohmotné záměry. Vím li to, pak mohu začít žít život jako originální umělecké dílo.



Svět 1.0 jsou jen kulisy. Není to jediná realita, kterou mám k dispozici. Vlastně to není vůbec žádná realita. Jsou to jenom pofiderní příběhy politiků, byznysmenů a jiných zločinců, kteří dopustili uhynutí svých duší a nyní pasou po těch našich. Předkládají to své pořád dokola, aby přesměrovali naši pozornost k sobě. K svému světu 1.0 a jeho údajným problémům.



Nevěřte tomu a přestaňte se bát, svět je naprosto v pořádku. Zdravý, krásný, plný síly a Ducha. Se vším co svět za dobu své existence zažil je tohle, co nám prodávají jako zničující realitu, pouhopouhé nic. Bublina. Možná ji svět ani neregistruje, jak nicotná je. Zapomeňte na jakýkoli boj, nevěřte v aktivismus a eko-hnutí. Jediné, co doopravdy můžete udělat je vrátit se sami k sobě. Objevit svoji ryzí divokost a odejít do volnosti.




Pasou po naší energii a svobodě, protože ta je zdrojem naší síly. Jdou na to přes to jediné, co jim dnes zbývá - přes zachycení naší pozornosti. Je to na nás. Děje se to každou sekundu našeho života. Máme na výběr.  Svět 1.0, kde se spokojíme se zprostředkováním reality, nebo svět 2.0, kde si realitu začneme tvořit svou vlastní skutečností. Dokud se nezastavíme, nemůžeme začít vnímat krásu. Tak jednoduché to je.




Manželství 1.0 - život jako v pohádce


Každé druhé manželství v České republice končí krachem. Tuhle zprávu přinášejí média opakovaně do zblbnutí už někdy od druhé poloviny 90. let. Zcela jistě to pro vás není novinkou a určitě znáte někoho ze svého okolí, pakliže jste se sami nestali (třeba i opakovaně) tou méně úspěšnou polovinou statistiky. Je to tak, lidské vztahy údajně založené na něčem tak křehkém jako je láska a náklonost krachují.

...
"Nové vědomí nebude mít co do činění s institucemi jako je manželství. Nový člověk bude mít přirozenou nedůvěru k manželství jako instituci. Vztah muže a ženy má pro něj hlubokou hodnotu, pouze když je rostoucím, proudícím vztahem pro oba. Bude si málo vážit manželství jako formality nebo slibů trvalosti, které se ukazují jako vysoce nestálé. Bude milovat okamžik a prožívat ho v jeho totálnosti. Manželství nemá žádnou budoucnost. Láska má budoucnost."
...

Předně je třeba si uvědomit základní kulturální vklad v podobě behaviorálního kódu, jenž dostáváme na svůj ještě relativně čistý hard disk někdy v období mezi třemi až pěti lety věku. Každý to přece velmi důvěrně známe: princ - budoucí manžel (macho), princezna - budoucí manželka (kráska), drak - svoboda ženy (nespoutaná síla). Princ jede zachránit princeznu a utká se s drakem - tedy jde ji obrat o její volnost a svobodu, - zabije draka - tedy zbaví ji svobodné vůle - a odvede si ji na svůj zámek, kde žijí šťastně až do srmti - tedy princ se postará o živobytí a žena, jež byla zbavena svobodné vůle, rodí děti a pak v celé své zašlé kráse zemře.



...
"V minulosti nebyla láska realita, realitou bylo manželství. V budoucnosti láska bude skutečností a manželství se bude stávat více a více neskutečné. V minulosti se lidé vdávali jeden za druhého, od té doby se postupně začali mít rádi a milovat. V budoucnosti se lidé budou milovat a mít rádi jeden druhého, pouze pak budou žít společně. V minulosti nejprve přišlo společné soužití, a přirozeně, když žijete společně, vzrůstá náklonnost, vzrůstá závislost. Byl to potřebný jev. Manžel potřeboval manželku, manželka potřebovala manžela, a potom děti potřebovali, aby rodiče byli spolu. Byl to, více či méně, ekonomický fenomén; ale nevycházelo to z lásky."
...

Vypadá to, že jsme někomu pěkně nalítli. Kultuře. Jde jí totiž o jediné - přežít. A moc dobře si je vědoma faktu, že přežije jedině tak, když v ní lidé setrvají v maximálním nevědomí a když se budou ve svém nevědomí množit. Proto pro nás připravila hrozby založené na strachu, jako byla svátost manželství a s ní spojený smrtelný cizoložný hřích (v temné minulosti), nebo ekonomické vyhnanství v podobě kulturálně neúnosné pozice 'samoživitelky' (v dnešní době). Manžeství 1.0 je produkt kultury, protože vyhovuje primárně kultuře a ne individuálním záměrům svobodného člověka. Říká se přece, že existujte čas "za svobodna", kdy jsem si mohl dovolit víc a chodíme přece s kamarády "zapíjet svobodu", abychom veřejně potvrdili, že se jí vstupem do manželství zbavujeme. To mi přijde jako jasný indikátor toho, že někdo se nás o naši svobodu pokouší (většinou úspěšně) obrat. A ten někdo není naše manželka nebo mažel. Ti jsou v úplně stejné bezvýchodné situaci jako my. Myslíte si, že pohádky se scénářem princ-princezna-stěstí až do smrti končí naším odchodem ze školky? Nenechte se mýlit! Pokračují po celý život, akorát v nich už nejezdí princové na bílém koni, nýbrž bohatí byznysmeni v bílé limuzíně...



...
"Budoucnost pozná odlišný druh vztahu, který je založen čistě na lásce, a který bude trvat v existenci pouze dokud bude trvat láska. A nebude touha po jeho stálosti, protože v životě není nic stálé; pouze plastické květiny jsou stálé. Opravdové růže se rodí ráno a odchází večerem. A to je jejich krásou: jsou překrásné, když přicházejí a jsou překrásné, když jejich okvětní lístky začínají uvadat. Jejich život je překrásný, jejich zrození je překrásné, jejich smrt je překrásná, protože je zde živost. Plastická květina se nikdy nerodí, nikdy nežije, nikdy neumírá."
...

Je to kultura, díky které sní muži o princezně - krásné, jemné, čisté a milující - a ženy o princi - udatném, čestném, s bílým koněm a velkým zámkem. Tohle je totálně falešný behaviorální kód, s nímž vstupujeme do života a jenž v nás kultura po celý život mocně podporuje. Tohle nás ovšem nemůže dovést jinam, než k opakovanému životnímu průseru.




Nakonec vám zbude místo princezny manželka a na místo prince manžel. Nekoná se žádné "žili šťastně až do smrti", ale "chodili nešťastně do práce až do smrti". Oba zjistí, že takový život je pro ně - pokud jim zbyl v těle alespoň kousek touhy po svobodě - neúnosný. A tak se vydají kulturálně falešnou stopou, která se nabízí: ženy přesměrují svou pozornost do dětí a aktivitám kolem nich, no a muži začnou sbírat trofeje v podobě kariérních úspěchů a milenek. Většinou to skončí tak, že si nakonec muž některou ze svých milenek vezme, "protože tahle je ti, Franto, úplně jiná, ta mi vážně rozumí!" a nechápou, proč do roka a do dne skončí v ještě větším průseru, než v jakém byli předtím. Kam dál? I zde má kultura nabídku: psycholog, psychiatr, ústav, chemie, případně elektrošoky. Behaviorální kód, jenž začal někdy ve třech letech našeho života zde končí totální ztrátou síly.

...

"Manželství bylo v minulosti plastickou květinou. Nové vědomí nemůže mít žádný respekt k manželství. Bude muset vytvořit nový druh intimnosti – přátelství. A bude se muset naučit žít s nestálým fenoménem lásky a všeho ostatního."
...




Manželství 1.0 je přežitek a obrovská kulturální past. Drží nás v zajetí svých nesmyslů, abychom se, nedejbože, nezačali zajímat o svoji vlastní svobodu a přežití. Brání nám v tom, aby se z nás staly svobodně žijící vědomé bytosti. Kultura nám místo toho nabídne bezpočet svých řešní, jež nikam nevedou. Je to jako v počítačové hře o zakletém zámku: ať otevřete jakékoli dveře, skončíte vždy na stejném místě, jen máte o život míň. Tím, že nám kultura permanentně nabízí falešnou stopu nás připravuje o to nejdůležitější - o čas a o sílu. O to jediné v téhle hře ve skutečnosti jde. Máme nějakou naději? Ano. V novém vzdělání. Nazývá se 'poznání, jež nás povede k vědomí sebe samých'. Zde ovšem začínáme psát zcela originální kapitolu nových možností člověka na Zemi.




Uspořádání vesmíru

Dostaly se mi do pozornosti dva texty, popisující uspořádání vesmíru. První pochází z vidění starých šamanských čarodějů, jež zpracoval do moderního šamanského textu Carlos Castaneda. Úryvek druhého textu, jenž se velmi obsáhle zabývá moderní kvantovou fyzikou jsem našel na českém webu Mnohovesmír. Přečetl jsem si oba a znovu jsem zůstal zcela fascinován tím, jak dokonale se doplňují. Jako kdyby dvě lidské bytosti z naprosto odlišných kultur a časů popisovaly ten samý jev a hovořily o něm svým jazykem prostřednictvím jejich unikátní zkušenosti.

Šamanský text:
Vesmír je nekonečná aglomerace energetických polí, která připomínají světelné nitky. Tato energetická pole, nazývaná Orlovy emanace, vyzařují ze zdroje nepředstavitelných rozměrů, který se metaforicky nazývá Orel. Lidské bytosti se také skládají z nesčíslného množství stejných nitkovitých energetických polí. Tyto Orlovy emanace vytvářejí zapouzdřené aglomerace, které se projevují jako světelné koule velikosti lidského těla s rozpaženými pažemi a připomínají obrovská světelná vejce. Jen velmi malá skupinka energetických polí uvnitř této světelné koule je ozařována intenzivně jasným bodem, který je umístěn na povrchu koule. Vnímání nastává tehdy, když energetická pole v ozářené skupince bezprostředně obklopující jasný bod rozšíří svoje světlo tak, aby osvítilo stejná energetická pole vně koule. Protože vnímatelná jsou jedině ta energetická pole, která ozařuje onen jasný bod, říká se tomuto bodu "bod, který shromažďuje, spojuje vnímání" nebo jednoduše "bod spojení". Bod spojení se může pohybovat ze své obvyklé polohy na povrchu světelné koule na jiné místo, jak na povrchu, tak také uvnitř. Protože zářivost bodu spojení může osvítit každé energetické pole, s nímž přijde do styku, posune-li se bod spojení do nové polohy, okamžitě ozáří nová energetická pole, která se takto stanou vnímatelná. Toto vnímání se nazývá vidění. Když se bod spojení posune, umožní vnímat zcela odlišné světy, stejně objektivní a fakticky skutečné jako je svět, jejž vnímáme normálně.
Čarodějové chodí do těchto druhých světů, aby získali energii a sílu, aby našli řešení obecných nebo konkrétních problémů nebo aby stanuli tváří v tvář nepředstavitelnu. Záměr je všepronikající síla, která způsobuje, že vnímáme. Neuvědomujeme si svět proto, že ho vnímáme, nýbrž je to spíše tak, že vnímáme důsledkem tlaku a pronikání záměru. Cílem čarodějů je dosáhnout stavu absolutního vědomí, aby mohli prožívat všechny možnosti vnímání, které jsou člověku k dispozici. Tento stav vědomí znamená dokonce i alternativní způsob smrti. Vně našeho energetického pole (vajíčka), se nachází jasný bod, který ozařuje jen nepatrnou část našeho energetického těla. Tento zářivý bod se nachází na povrchu našeho obalu a nazývá se "bod spojení". Pokud posuneme tento bod, a ten tak ozáří jinou část energetického pole, nastává změna vnímání. Vnímáme tak zcela odlišné světy, stejně skutečné jako ten "náš" svět. Takto čarodějové našli velké množství míst, kam přemísťovali svůj bod spojení a tím se ocitali v jiných světech. Bod spojení se nám posouvá třeba po drogách, holotropním dýchání, bdělém snění, meditaci, horečce, ohrožení života, ale i v každodenních náladách se nepatrně vychyluje třeba při smutku, bolesti, lásce, radosti. Čarodějové se pokoušeli tento bod spojení uvolnit, ze své stálé pozice. Bod spojení se u normálního člověka nemůže pohybovat, protože je fixován na svém místě denní rutinou, myšlením a životním stylem. To je také důvod proč všichni lidé vnímají stejnou skutečnost. Všechny techniky čarodějů, směřují k uvolnění tohoto bodu spojení.





Poznání prostřednictvím kvantové fyziky:
Našimi představami o reálném světě snad nejvíce v historii otřásla Einsteinova teorie relativity. Pro málokoho je přijatelná představa, že čas pohybujících se objektů se zpomaluje či že gravitace zakřivuje časoprostor. K obdobnému otřesu dospějeme při bližším pohledu do nitra hmoty. Představíme-li si elektron jako kuličku obíhající kolem jádra atomu (fyzikové prominou tak silné zjednodušení), je zřejmé, že i u takového objektu dochází k deformaci časoprostoru. Vlivem rotačního pohybu a nenulových rozměrů elektronu probíhá čas v různých částech elektronu různě. Dochází k "rozpliznutí" elektronu v prostoru. Na elektron již nemůžeme pohlížet jako na pevný objekt, u kterého bychom mohli v každý okamžik přesně vyjádřit jeho pozici. Mluvíme zde proto o slupkách a pozici elektronu vyjadřujeme pomocí pravděpodobnosti výskytu. Na pohledu do mikrosvěta tedy vidíme, že hmota se nevyskytuje v naší realitě v přesně daném okamžiku a místě. Její chování mnohem lépe vystihuje popis pomocí pravděpodobnosti výskytu. Tento jev se samozřejmě promítá i do makrosvěta a to ve formě současné existence více variant událostí, což popularizovaně nazýváme paralelní vesmíry. Obdobné pozorování je i základem kvantové fyziky. Necháme-li procházet elektron maskou se dvěma otvory a poté ho necháme dopadnout na stínítko, chová se takový elektron jako vlna - po dopadu na stínítko vzniknou interferenční obrazce. Chceme-li však změřit, kterým z otvorů elektron prošel, zachová se jako částice, projde pouze jedním z otvorů a interferenční obrazce nevytvoří.
Tento jev kvantová fyzika vysvětluje tím, že naše vědomí ovlivňuje realitu - to co chceme měřit, to dostaneme. Otázkou je - co když se nemění realita, ale naše vědomí? Co když vědomí není přímo projevem hmoty (jako je počítačový program), ale je to substance vázaná na hmotu v daném prostoru a čase? Takové vědomí vnímá realitu ne v přesném bodě, ale zabírá širší pásmo pravděpodobností reality. Proto se elektron jeví v určité situaci jako vlna (vědomí vnímá současně určité pásmo pravděpodobností realilty) a v jiné situaci jako částice (vědomí musí zaostřit na takové pásmo pravděpodobnosti, které je schopné pojmout jako platnou realitu). Každý ví, že atomy hmoty můžeme rozložit na menší částice. Pozastavme se blíže u elektronů. Vynecháme-li složité teorie popisující mikrosvět na základě teorie superstrun, můžeme si elektron představit jako silně koncentrovanou hmotu v malém prostoru. U takové koncentrace hmoty dochází k značné deformaci okolního časoprostoru. Je zřejmé, že chování takového složitého systému nelze popsat jednoduchou Newtonovskou fyzikou. Čas v různých částech elektronu probíhá různě rychle, takže při pohybu elektronu dochází k „rozmazání“ elektronu v prostoru i čase. Strukturu atomu proto nemůžeme znázornit modelem planetárního systému, ve kterém má každá částice v určitém okamžiku své přesné místo, ale musíme použit model slupek popisujících kde a s jakou pravděpodobností se může elektron vyskytovat. Rozmazání elektronu způsobuje, že může mít povahu jak částice, tak i vlny. Jeho vlnový charakter se projeví při průchodu elektronu přes stínítko se dvěma otvory. Elektron se jeví tak, jakoby procházel více otvory současně a po dopadu vytváří interferenční obrazce. Chceme-li měřením zjistit, kterým z otvorů elektron prošel, projeví se jako částice a po dopadu na stínítko interferenční obrazec nevytvoří. Tento jev klasická kvantová fyzika vysvětluje působením našeho vědomí na okolní svět. Stejně tak je možný i opačný pohled – nemění se okolní svět, ale měníme se my. Vlnový charakter částic můžeme chápat jako současně se vyskytující paralelní reality. Naše vědomí je rozloženo přes širší pásmo paralelních realit, provedením měření se šíře pásma zúží a my pozorujeme menší množství variant. Rozložení mikrosvěta v prostoru i čase přináší i další důsledek. Mezi částicemi vzniká interakce nejen v nám známých třech rozměrech, ale i v ostatních rozměrech (zachování momentu hybnosti párových částic bez ohledu na jejich vzdálenost) a také v čase. Díky tomu lze chápat vesmír jako jeden pevně svázaný celek. Důsledkem interakce v prostoru i čase je snaha o samovolnou organizaci hmoty do vyšších celků, kerá působí proti snaze o rozptýlení hmoty a uvedení do neorganizovaného klidového stavu. Působením elektrických výbojů na směs plynů určitého složení vznikají aminokyseliny s daleko vyšší četností než by tomu odpovídalo z hlediska pravděpodobnosti. Jinak řečeno – život není náhoda. Organizovaná hmota působí zpětně do minulosti na svůj vlastní vznik tak, že si sama vybírá cestu v toku paralelních realit k maximálnímu stupni organizovanosti



Přechod do světa 2.0 se otvírá

Je pro mě skutečně fascinující a nádherné zároveň sledovat, jak se krok po kroku nejmodernější věda (hind. 'véda' - ze sanskrtského kořenu 'vid' - tj. vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání) pomalu ale jistě setkává s prastarým šamanským věděním (slovo téhož etymologického původu) o podstatě bytí člověka ne Zemi. Jako kdyby se dva opačné konce téhož provazu blížily k sobě, aby svým dotekem ozářily nové možnosti člověka a uzavřely nekonečný uzel poznání ve tvaru. Mám pocit, že přesně k tomuto místu se pomalu ale jistě blížíme a vysoce pravděpodobně se pro mnohé z nás stane přechodem do nové podoby světa někdy v průběhu příštího roku. Jedna kapitola lidstva s názvem 'konflikt díky dualitě' se uzavře a nová forma bytí člověka v jednotě poznání se otevře. Tak jednoduché to je. Žádní marťani, žádná iluminátská spiknutí, žádný konec světa, ani návrat toho, či onoho spasitele.

Zajímavé na tom celém je, že se jedná o změnu na první běžný pohled prakticky neviditelnou, protože se odehrává v úrovni jemnohmotného bytí. Přechod sám o sobě neznamená vůbec nic. Jsou to jen dveře, které se tiše otvírají - jako v té dětské říkance "zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde" - a jež zůstanou naprosto indiferentní k tomu kdo, kdy a jak jimi projde nebo neprojde. Nejedná se o žádný souboj dvou světů, jak nám bývá mylně podsouváno. Není potřeba se nijak vymezovat, ani popírat 'to druhé'. Zapomeňte na boj. Je úplně jedno v co věříte nebo co o tom víte a už vůbec nezáleží na tom, co si o tom myslíte. Děje se. A děje se v náš prospěch. To je celé.

Jedním ze skvělých příkladů neviditelného přechodu do světa 2.0 je dokumentární film Kvantový aktivista (2009), jehož hlavním protagonistou je Amit Goswami, indický fyzik, působící od šedesátých let na univerzitě v Oregonu. V tomto inspirativním filmu revoluční fyzik, doktor Amit Goswami, sdílí svůj pohled na neomezený potenciál vědomí jako podstaty všech cítících bytostí, a přemosťuje ohromnou propast, která leží mezi kvantovou fyzikou na straně jedné a duchovními představami Indie na straně druhé. Amit Goswami se účastnil mnoha vědeckých projektů po celém světě. Je autorem několika knih přeložených do devíti jazyků včetně vysoce ceněného vysokoškolského skripta Kvantová mechanika, která se na některých univerzitách používá jako učebnice základů matematiky kvantové fyziky. Stejný zájem je i o Goswamiho pozdější knihy zaměřené na netradiční novátorské a mystické výklady kvantové fyziky. Amit je emeritním profesorem teoretické kvantové fyziky na univerzitě v Oregonu, kde učí od roku 1968, a v současnosti také učitelem v Holmesově institutu, filozofickém výzkumném středisku v Los Angeles, a na Univerzitě UniPaz v Portugalsku.






Lítost umírajících

Každý živý člověk na Zemi - tedy i já a vy - bude jednou čelit holému faktu, že tak či onak musí opustit svoji současnou lidskou formu v tomto světě a přenést své vědomí někam jinam. Že tento odchod (nebo přesun, chcete li) není pro všechny stejný a unifikovaný proces, který je dán a jenž není možné ovlivnit věděly mnohé kultury již v dávných dobách. Tibeťané mají svoji knihu mrtvých s názvem Bardo Thödol, podobného průvodce pro duše na odchodu byste našli také ve starověkém Egyptu, mezi Ujgury, nebo v kultuře starých Mayů. Naše kultura věří pouze v ekonomický růst, proto nám žádného podobného průvodce neposkytla. Většina z nás tak nejspíš jednoduše věří tomu, že po smrti není nic, protože už se nedaj vydělávat prachy. Budiž. Pokud se vám ovšem někdy do ruky dostala některá z knih Dr. Moodyho, jenž se již od sedmdesátých let systematicky zabývá rozhovory s lidmi, kteří prodělali klinickou smrt, pravděpodobně jste si všimli zajímavého fenoménu - takový zážitek dotyčným od základu změnil život. Díky tomu, že měli možnost "nakouknout za oponu" se nedokázali vrátit do svých starých životů. Tváří v tvář tomu, co je po životě se život stává jako mávnutím kouzelného proutku "magickým úsekem času, jenž volá po svém naplnění".

Bronnie Ware je obyčejná žena, jež po léta pečovala v hospicu o umírající a trávila s nimi poslední tři až dvanáct týdnů jejich života. Všimla si zajímavé věci, kterou sepsala do postu 'Lítost umírajících'. Týká se tzv. 'rekapitulace', která nastává v čase těsně před odchodem a obvykle obsahuje ohlédnutí a vlastní hodnocení kvality naplněného času. Bronnie sepsala pět nejčastějších druhů lítostí, se kterými se během své několikaleté praxe u svých pacientů setkala:

1. Přál bych si, abych býval dokázal žít život pravdivý vůči mně samotnému a ne takový, jaký odemně očekávali druzí.


2. Kdybych jen býval byl tolik nepracoval.


3. Přál bych si, abych býval dokázal skutečně vyjádřit své pocity.


4. Kéž bych býval byl více ve spojení se svými blízkými.


5. Kdybych si býval byl dovolil být šťastnější.



Podívejte se na krátké inspirativní video na toto téma:





(Ne)obyčejně prožitý den

V poslední době se na mě několik z vás obrátilo s dotazem 'jak prožít život v síle a radosti'. Upřímně - nevím, protože kdybych měl nějaký univerzální instantní návod, tak ho naředím, nechám ztvrdnout, nařežu a prodávám jako magi v kostkách. Nic takového neexistuje a pokud vám to někdo v jakémkoli balení nabídne, mějte se hodně na pozoru a nebo ideálně rovnou prchejte. Ušetříte si spoustu času a zklamání. Já jenom jdu a zkoumám poznání ve všech jeho podobách. To je můj recept na život v síle a radosti. Vidím a cítím impulzy, kterým se nejenže nebráním, ale které nechám, aby obohatily můj život, protože tak velmi často dospěju k poznání, které by jinak prošlo kolem mně a zůstal bych jím nedotčen.

Poslyšte krátký příběh na toto téma. Už zhruba od léta na mně opakovaně doléhal intenzivní pocit, že bych se měl vypravit do Krkonoš. Mám k nim výjimečný vztah, protože to bylo, společně s Vysokými Tatrami, jedno z prvních míst, kde jsem se naučil skutečně cítit hory a v rozšířeném vědomí vnímat obrovský ozdravný vklad, jež poskytují. Pro ty z vás, kdo do hor putujete nejen za turistikou to není nic nového a víte přesně o čem mluvím. Vyrazili jsme včera na jedno z mých nejmilejších míst - na Luční Boudu. Je znesmírně zajímavá nejen svou lokalitou, kde se křižují trasy i lidské záměry, ale především Duchem, jenž sahá někam daleko do 18. století a přináší za dlouhých tichých večerů spoustu zajímavých příběhů. V útrobách jejích dlouhých a tajúplných chodeb jsem pocítil, že člověk si nejlépe dokáže naslouchat v tichu a osamocení. A zároveň mi naskočilo hluboké porozumění pro to, proč člověk hledá společnost jiných lidí a proč s nimi vyráží do takových úžasných míst jako je tohle. Došlo mi, že lidské štěstí není závislé (ba co víc - je podváděno) zážitky, jaké se prodávají na billboardech nebo v nákupních centrech pod heslem 'Den jak sen' - to všechno je to magi v kostkách, které ale už dnes prodávají tak naředěné, že se nedá jíst.


O tom ale vlastně nechci mluvit. Můj příběh se týká cesty. Cesty zpět. Když jsme dnes ráno vyrazili, zastihla nás obrovská sněžná bouře. Nikdy jsem nic takového nezažil. Během mžiku jsme nemohli jít ani dýchat, zklamala nás orientace ve velmi dobře známém terénu, protože nás do očí píchaly milióny malinkých ostrých jehliček, které bránily v rozhledu. Vše vmžiku zmizelo v mlze, cesta pojednou zůstala zaváta pod sněhem a kam oko dohlédlo, byly jen nekonečné bílé pláně, po kterých hnal zuřivý vítr ledovou tříšť. Vyděsil jsem se. "Aha, tak takhle člověk umírá v horách..." napado mě. Myšlenku na návrat jsem zaplašil, protože to mohlo trvat klidně další týden a vzhledem k nastalým podmínkám stejně nebylo jisté, že bychom trefili zpět. Šli jsme dál. Podíval jsem se na své společníky: moji holku, dvě děti plápolající ve větru a jedno mimino, připevněné na mém těle. Došlo mi, že jsme teď a tady,
stoprocentně naživo. Máme jen sami sebe a náš malý kmen, který se rozhodl, že projde a PŘEŽIJE. Rozhodli jsme se a není cesty zpět. Byl to zvláštní pocit, plný síly a poznání, že jsme museli doputovat právě až sem, abychom ho poznali a uložili do těla. Všichni jsme se zvláštně semknuli, ten nejmenší tvrdě usnul. Krok za krokem jsme se probíjeli dál. Na hřebenech hor, tam co stojí bájná kaplička, to začlo být opravdu na hraně, ale něco nás od té chvíle neslo a to něco bylo mimo nás. Byl to Duch našeho malého společenství, které se rozhodlo, že dojde. V protisměru jsme potkali několik putujících - dobré znamení lidské přítomnosti - nebylo jim vidět do tváře, ale zvláštně jsme se dotkli srdcem. Měli jsme neobyčejnou radost, že jsme uviděli další živé bytosti na té samé cestě, protože to nám dodalo obrovskou naději.

U Výrovky jsme to stočili doprava do Dlouhého dolu a měli pocit, že jsme zachráněni. V jednom to byla pravda - přestala ta ohromná vysilující vichřice a nekonečné oslepující útoky na naše oči. Ovšem s klesající nadmořskou výškou se sněžná bouře postupně měnila v hustý a vytrvalý déšť. Po dvaceti minutách neměl nikdo z nás jediné suché místo na těle. Břečka pod našima
nohama klouzala a párkrát jsme upadli. Batoh byl skrz naskrz. Spodní vrstvy byly durch. Teklo nám do bot a začali jsme být promoklí, promrzlí a opravdu vyčerpaní. Pořád jsme ale šli, protože nebylo cesty zpět. Nejmenší se probudil. Ještě nikdy jsem ho nezažil tak zvláštně automaticky přestrukturovaného do reality s názvem 'cítím ohrožení a pro společné přežití musím spolupracovat' - to byl pro mě naprosto neuvěřitelný zážitek. Živé vědomí se dotklo aktuální společné struktury a reagovalo na ni adekvátně i v případě tříletého dítěte! Dorazili jsme k autu, svlékli všechno morké, pustili veškerá topení na maximum a jen ve spoďárech jsme dorazili domů. Víte jací? Šťastní, silní a bohatí. Věřím, že k téhle zkušenosti, kterou máme navždy uloženu v těle, se vrátíme jednou, až ji budeme skutečně potřebovat.




Síla vnímání

Občas si představuji, jaké by to bylo vidět na chvíli svět očima našeho kocoura. Prožít jednu noc venku jako on. Nebo se podívat na svět očima vlka, jelena, havrana nebo prostě jen jiného člověka. Jsem si jistý, že pokud bych se z toho nezbláznil, byl by to obrovsky obohacující zážitek. Síla vnímání je nekonečná a absolutně různorodá. Je to vnímání, co nás spojuje i rozděluje. Jedno a totéž nahlíženo různě díky různým kulturálním bázím způsobuje mnohá nedorozumění. Jsme schopni udržet pohromadě náš společný svět v jeho základní podobě, ovšem kulturní rozdíly nás ženou do konfliktů, holokaustů a válek. Já osobně například nechápu, jak můžeme někomu na druhém konci světa vnucovat své lokální hodnoty jako je politické uspořádání nebo naše víra. Lokální tisíciletá tradice doteku se světem prostřednictvím vnímání je v jejich případě natolik odlišná, že podobné pokusy musí vždy dopadnout katastrofálně. Se ztrátou přirozeného řádu bytí prostřednictvím přetnutí kořenů dochází ke ztrátě orientace v tomto světě a postupnému upadání ducha člověka, což bývá povětšinou spojené s alkoholismem a sebedestrukcí. Indiáni v Americe, Aboriginals v Austrálii, horské kmeny Akha v Laosu nebo Romové v Evropě jsou toho živým důkazem. Bílý člověk sklízí co zasel.

Změna vnímání nemusí být vždy spojena s užíváním drog. Přestože jejich pozitivní dopad je v naší dnešní společnosti větší než by se mohlo na první pohled zdát - přečtěte si životopis Steva Jobse, ve kterém se píše o tom, jak celé počítačové odvětví v Sillicon Valey v podstatě vzniklo na bázi užívání LSD - vnímání samo o sobě je čistá záležitost. Vnímání slouží jako brána do našeho vědomí. Čím je vědomí člověka rozšířenější a jasnější, tím širší a otevřenější se tato brána stává. Mé osobní záblesky vědomí, přinášející nové originální informace o celistvosti člověka jsou toho pro mě osobně důkazem. Podívejte se na velmi zajímavý film o člověku jménem Daniel Tammet, jenž - a teď použiju kulturální označení - "trpí vrozenou poruchou" vnímání, jež se nazývá lingvistická, numerická a zraková syntéza. V naší kultuře to nazýváme "trpí poruchou", což mi přijde minimálně směšné. V tradičních šamanských kulturách by totiž byl uctíván jako význačný šaman. U nás můžeme považovat za úspěch, že ho nedrží někde v ústraní na sedativech a dovolí mu psát a přednášet o jeho vidění světa, protože nám tak umožní na krátko nahlédnout za oponu, kde se jeho vnímání slov, čísel a barev prolíná a tvoří nový pohled na svět. Daniel Tammet, autor "Born on a Blue Day", vypráví o svém umění a vášni pro jazyky v rámci tohoto krátkého nahlédnutí do jeho mysli.