Včera v noci jsem měl zvláštní, silný, ale přesto velejemný sen. Nejednalo se o tradiční 'bezvědomý' sen běžného typu, ale spíše o živé snění, jež otvírá dveře k jinému typu skutečnosti. Chci tím říct, že to co běžně považujeme za (skutečnou) realitu je jen dočasně vybranou možností z nekonečných podob skutečnosti. Náš výběr podléhá míře naší vlastní únosnosti. Volíme podobu skutečnosti tak, aby byla pro naše vnímání - tedy pro nás samotné - únosná. Je to naše osobní síla, jež strukturuje naše vnímání, díky kterému proudí do našho vědomí nová a nová poznání a nové a nové podoby skutečnosti. Ale zpátky k tomu snu z jiného typu skutečnosti. Setkal jsem se v něm se zvláštním druhem vědomého bytí, o kterém jsem věděl, že zosobňuje ducha ayahuascy. Přišel ke mně, aby mi předal učení, něco ukázal a přinesl poznání. Nebyl to v pravém slova smyslu rozhovor, jaké jsme běžně zvyklí vést. Nebylo v tom přítomno individuální oddělení, jaké běžně zažíváme ve svých tělech. Nebylo to o 'já' a 'on'. Bylo to spíš zvláštně živé chvění mezi dvěma živými vědomými bytími. Probíhalo to zcela v jemnohmotné rovině, kde jsou živá vědomí schopna činit dohody bez intruzí běžného lidského světa.
Něco ve mně v jednu chvíli přitakalo, že 'ano, jsem připraven poznat' a to živé bytí ke mně přistoupilo a učinilo zvláštní magický pohyb, jenž v jednom momentu změnil celé moje vnímání. Uviděl jsem. Uviděl jsem celek života na Zemi. Jeho krásu, důstojnost, velkolepost, vznešenost a propojenost. Uviděl jsem jednu neoddělitelnou skutečnost a své místo v ní. Uviděl jsem přenádhernou pestrost. Uviděl jsem a to vidění mě na místě rozplakalo. V slzách jsem se obrátil k duchovi ayahuascy a zoufale se ho zeptal:
"Proč to nejsem schopen cítit pořád?" V mé otázce byla rovnou zakódována odpověď. Ta odpověď byla obsažena ve slově 'cítit'. To slovo se v řetězci ostatních slov jakoby zvětšilo a rozežhnulo.
CÍTIT. Ano, mé vnímání se přímo dotýká mých životních pocitů. Mají li být velkolepé a bohaté, musím vnímat život v jeho bohatosti a velkoleposti. Mají li být důstojné a vznešené, musí být i mé vnímání plné vznešenosti a důstojnosti. Není to o tom, čemu věřím. Už dávno nevěřím ničemu, co sám neuvidím. A uvidět pro mě znamená cítit to naživo. Naučil jsem se vidět přes pocit.
Na celém tom příběhu je pro mě nejzvláštnější jedna věc. Že to jemné poznání nezmizelo jako mizívají běžné sny pod nánosem denních povinností. Že mě nechalo rozvézt všechny děti do školek a škol a vyřídit všechno, co jsem potřeboval vyřídit. Že si na mě počkalo a přišlo znenadání jako živý impulz odněkud z hlubokého nitra. Že jsem si na něj vzpomněl přes pocit v těle a ten pocit mi znovu vehnal slzy do očí. Slzy plné poznání, jež přišly z jiného typu skutečnosti do 'obyčejného' života. Zanechalo to ve mně zvláštní druh měkkosti. Novou kvalitu, díky které vidím život jinak. Nepřišel jsem na nic nového, jen jsem si na to najednou dokázal vzpomenout. Duchové rostlin nás mohou přicházet učit i bez toho, aniž bychom byli s příslušnou rostlinou ve fyzickém kontaktu (nemám žádnou osobní zkušenost s ayhuascou). Jde jednoduše o to být připraven, ikdyž vlastně vůbec nevím, co to znamená.
