Kouzlo vlastní zkušenosti

Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Platí li toto pravidlo, pak jedna do skutečnosti vedoucí zkušenost vydá za celý život. Vlastní zkušenost je základní esencí pro to, abych o dané věci mohl přinést svědectví v psané, obrazové, či hudební formě. Poetický jazyk (umělecké výrazivo), jenž je tohoto procesu nedílnou součástí, je nabit silou a umožní nemlít 'prázdnou slámu', která je pouhou kulturální variací na cokoli, pokud umělec přináší aktualitou nabitou skutečnost. Skutečnost, kým je v dané chvíli pro sebe i pro Univerzum. Aktualitu o tom, kde se ve svém vědomí právě nachází a jakou zprávu o tom přináší. Skutečný umělec se umí vrátit v čase a prostoru naprosto libovolným směrem a 'vzpomenout si  na sebe'. Umí si dokonce vzpomenout i na události, jež se (zdánlivě) nikdy nestaly. Rozhodne li se neztratit pod nánosy denních starostí a povinností a nenechat se semlít, je to jeho tvorba, co odráží život sám a tvoří živou mapu jeho života. Podaří li se mu během života neztratit sílu a navýšit si vědomí, stává se sám sobě skvělým majákem v nekonečném moři pocitů pro své další putování do volnosti. A nebo vážně věříte, že smutečním pochodem a panem farářem to všechno končí?

Skutečně, není nad vlastní zkušenost.  Když vyjdeme do Krajiny, a naše tělo odpoví, víme, že jsme stále ještě živé a vědomé bytosti. Co je víc? Měl jsem nedávnou, poměrně intenzivní zkušenost s vědomím přítomné smrti. Ne že by šlo mně, nebo někomu blízkému v té chvíli o život. Jen jsem ji najednou ucítil. Z hloubky jsem ucítitl skutečnost toho, co znamená, že 'smrt nás provází po celý náš život a je naším nejlepším rádcem (spojencem)'. Ucítil a poznal jsem v té souvislosti také hloubku slova 'fatal', které se v angličtině používá trošku jinak, než v českém jazyce. Nejblíž tomu, co jsem poznal, sedí český pojem 'rozhodující'. Takovými 'rozhodujícími' momenty procházíme v našem životě prakticky neustále. Ztrácíme, nebo nabíráme jimi sílu. Rozhodujeme se o tom, jestli někde něčeho přibude anebo někde něčeho ubude. Věřili byste tomu, že i čas se dá sbírat a ukládat pro budoucí použití? Jsou to naše nejhlubší (často zhola neviditelné) činy, které provázejí naše kroky vstříc neznámu a kladou světelnou nit, vedoucí nekonečným temným mořem vědomí zpět do středu nás samých. Procházíme živou Krajinou a ta nám dává vědět, že jsme stále ještě živí. Tváří v tvář vědomí a pocitu Smrti jako rádce a spojence získávají naše činy nový rozměr. Do živé Krajiny přestaneme chodit jako obyčejní a je li to naším osudem, začneme jednoho dne také vidět.

Moudrost lovců sběračů

Narazil jsem na moc hezký dokument o afrických křovácích z dílny francouzské televize. Autoři francouzského dokumentu se vypravili do africké pouště Kalahari, kde se vydali po stopách pronásledovaných, masakrovaných a vyháněným Sanů, zvaných též Křováci. Tomuto jednomu z posledních národů naší planety dnes hrozí zánik. Dokument nabízí jedinečné svědectví o životě krásného národa, jeho tradicích a moudrech, ale i o každodenním boji o přežití. Autoři popisují přirozené dělení práce a povinností uvnitř této komunity, kde se muži věnují lovu a výrobě zbraní, zatímco ženy se starají o potomky, sbírají rostliny, šijí oděvy a vyrábějí šperky. To vše uprostřed nehostinné, vyprahlé krajiny.

Vzhůru do nekonečna a ještě dál!

Pamatujete se na dobu, kdy jste se ostatním předváděli s tím, do kolika už umíte napočítat? Pamatujete se na to, že jste se tehdy dotýkali nekonečna? Možná je nekonečno blíž, než by nás kdy napadlo. Možná o něj občas svými fousy, jimiž permanentně ohmatáváme Univerzum, zavadíme, ale pak se strašně lekneme a stáhneme se zpět do milého známa. Nekonečno může mít děsivou podobu. Podívejte se na dokumentární film BBC s názvem 'K nekonečnu a ještě dál'.

Většina z nás se naučí počítat do třech roků. Jakmile zjistíme jak, zdá se, jakoby neexistovalo nic, co by nám zabránilo počítat donekonečna. I když nekonečno se může zdát jako úplně nevinný nápad, počítejte dále a ocitnete se ve světě paradoxů, kde nic není takové, jaké se zdá být. Starší než čas, větší než vesmír a divnější než fikce. Toto je příběh nekonečna.

Dokumentární film BBC o děsivém nekonečnu a jeho paradoxech. Jaké je největší číslo? Je nějaké, nebo se dá počítat do nekonečna? Pokud je vesmír nekonečný, jaké to má důsledky? Může opice na stroji napsat smysl-dávajívcí knihu?

Do volnosti...

Každá živá bytost v Univerzu přirozeně touží po volnosti. Štěstí a lehkost jsou jejími přímými doprovodnými jevy. Jádrem našeho společného Univerza je láska. Nekonečná, bezpodmínečná láska. Nejbližším spojencem lásky je laskavost. Staneme li se nenásilně, přirozeně laskavými bytostmi, dojde u nás samovolně ke zvláštnímu projevu celkového uvolnění, což je základní prvek pro to ucítit volnost. A kdo jednou ucítí vůni dálky, zvoucí do volnosti, nechce už nikdy jinak. Nic na světě 1.0 už není dost dobré a nedokáže se jí vyrovnat. Volnost nemá žádné parametry. Vede do ní jediná cesta - cesta srdce. Neznamená dělat si co chci. Volnost není dopřát si nějaký druh 'dovolené' a vrátit se zpět do nevolnictví běžného života. Volnost, stejně jako láska, je nekonečná a bezdpodmínečná a jediné co se s ní dá dělat je (po)cítit ji. Nekonečně a bezpodmínečně. Tak jak se o tom zpívá v překrásné písničce (pro mě jde o hymnu, zvoucí do volnosti) s názvem 'Kdo chce žít navždy':

Není pro nás čas, 
není pro nás místo. 
Co je to za sílu, která tvoří naše sny a hned je od nás vzdaluje?

Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?

Není žádná šance, 
všechno máme dáno.
Svět má jen jeden sladký okamžik, který nikdy nepotkáme. 

Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?

Kdo se odváží milovat navždy? 
Když láska musí zemřít. 

Ale dotkni se mých slz svými rty, 
dotkni se mého světa konečky prstů. 
A můžeme mít věčnost 
a můžeme milovat navždy. 
Dnes je věčnost naše. 
Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?
Dnes je věčnost navždy naše. 

Kdo by také čekal navždy?

Krátká zpráva o stavu civilizace

Narazil jsem po letech na jeden film, který mě kdysi v dětství moc bavil. Dnes už tomu tak není, protože od té doby dost zestárl (nebo jsem možná zestárl já), ale jeho začátek je pro mě pořád něčím neuvěřitelně dojímavý. A to přesto, že je na pozadí cítit nadsázka osmdesátých let, kdy si bílý člověk skutečně myslel, že je všemocným pánem planety. Píše se rok 2012 a komentář získal nový netušený rozměr. Nebo si to bílý civilizovaný člověk myslí pořád?

Opravdoví lidé

Motto: Člověk sám neutkal předivo života, je v něm pouhým vláknem. Ať s tímto předivem naloží jakkoli, naloží tak sám se sebou.
Náčelník Seattle

O autralských Aboriginech toho víme jen velmi málo. A to málo co víme je často protkáno spoustou předsudků. Ano, byli postiženi podobným společenským vykořeněním a genocidou kultury jako se to stalo Indiánům v Americe nebo Romům v Evropě a to jim přineslo velkou zkázu, se kterou se vypořádávají dodnes. Ale to je historie. Zajímavější je podívat se střízlivě na ty co se zachovali a neztratili dosah na původní zdroj bytí. V jejich přítomnosti se ocitáme tváří v tvář existenci živého Ducha původní kultury - tedy něčemu, na co jsme kdysi měli dosah i my sami. Je to dechberoucí podívaná.

Jedním z takových lidí je Bill Whiskey - jeden z posledních svého druhu -, věhlasný Aboriginský léčitel a umělec, jehož díla visí v předních světových galeriích a za nímž putují nemocní lidé z celého kontinentu. On sám nikdy nemaloval kvůli nějakým uměleckým ambicím a své obrazy zná jen z prachu Země, na které tvoří. Až na sklonku života měl možnost je uvidět na zdi galerie a bylo úchvatné ho při tom pozorovat. Jeho obrazy jsou mapy zachycující jeho život a je nesmírně dojímavé ho vidět spolu s příbuznými jak v těch mapách živě putují, čtou a setkávají se s naprosto jasně zachycenými pocity autenitcky prožitých chvil svého života. Nemám o Aboriginech žádnou romantickou představu. Jen cítím, že část z nich jsou jedni z posledních divoce žijících lidí - opravdivých lidí - na téhle nádherné planetě, pro které je Duch tak reálný jako je pro nás třeba výplata. A to mě nekonečně povzbuzuje. Aborigini byli mimochodem moc hezky (a mám pocit, že i přesně) popsáni ve filmu La Belle Verte (Nádherná zelená). Podívejte se na krátký film o Billovi Whiskeym a přečtete si text 'Poselství od protinožců' od Marlo Morganové. Možná se vás při tom dotkne vaše vlastní opravdovost jako se to stalo mně.

Strach je lhář

Je jedno čemu věříte, strach si dokážeme představit všichni. Vědecky se strach popisuje jako stresová reakce na možnost ohrožení, při které se tělo brání vylučováním adrenalinu, aby dokázalo pružně zareagovat a zachovat se. V krátkodobém pohledu skvělá výbava pro přežití. Dlouhodobě zabiják duše a těla Člověka. Já osobně jsem strach uviděl jako energetický uzel, uvázaný pevně kolem vlastní středové osy těla Člověka, jenž brání volnému toku životní (tvořivé) energie. Čím nezralejší vědomí, tím silnější bývá strach ve svém sevření. Strach stojí v přímé protipozici vůči tvořivosti (Power of Creation). Zatímco tvořivá energie obohacuje a přináší další a další zdroje nových možností, strach nutí stát na místě, stahuje a škrtí, konzumuje, sžírá, bere sílu a čas.

Strach je lhář. Máte li ve svém popisu Boha a Ďábla, pak je tvořivost středovou (tedy přirozenou) energií Člověka, se kterou přichází na tento svět jako stoprocentní Božská bytost a odpradávna se přímo napojuje na zdroj (Boha), zatímco strach je nástroj, kterým posíláme svou životní šťávu do vnější temnoty v Univerzu, které říkáme Ďábel. Ovládá li náš život strach, uvěřili jsme vnější temnostě zvané Ďábel. Je jedno čemu věříte. Strach má nejrůznější podoby a je nástrojem (o)vládnutí. Je li lidská (nebo jiná) bytost schopna u jiné lidské (nebo jiné) bytosti vyvolat a udržet strach, stává se jejím pánem. Strach ze šéfa, strach o práci, strach o partnera, strach o zdraví, majetek, o pozici, strach jak vypadám, strach o to jak bude, strach jak a jestli obstojím, strach jak to či ono dopadne. Strach se dokáže zakuklit a vstupovat do našich životů v nejrůznějších podobách a pod nejrozmanitějšími záminkami. Bez přestání klepe na naše kulturální dveře a snaží se dostat dovnitř, aby kradl, oslaboval a vysával. Jedinou obranou je posílit se ve svém středu, nechat zrát a navyšovat své vědomí, které nakonec osvětlí i to nejčernější zákoutí a vyplní i tu nejprázdnější skulinu. Poznat se, vymést se, odevzdat se. Kde není místo pro strach, zůstává jen nekonečný prostor pro tvořivou sílu, díky které si můžeme hrát, tvořit a sdílet. A to je úplně jiná káva.