Neviditelné vztahy síly, díl 3.


Mám pro vás třetí, prozatím závěrečný díl 'Neviditelných světů' Richarda Hammonda, tentokrát s podtitulem 'Off the scale', jenž napovídá něco o tom, že na velikosti občas opravdu záleží. Hezkou a poučnou podívanou.





Volné kresby

Rád bych vám představil volné kresby, jež vznikly naživo během přednášky v Kladně a jejichž autorem je Libor Korman - můj skvělý přítel a člověk, jenž se zajímavým způsobem věnuje rozvoji volné kresby u lidí, kteří nikdy neprošli žádným výtvarně-uměleckým akademickým vzděláním, a o kterých Libor tvrdí, že jsou 'rodilými výtvarnými umělci'. Ano, hovořím o každém z nás. Tuto tezi šířil nejeden umělec světového významu, ať už se jednalo o Picassa, či Josepha Beuyse, ovšem pouze Libor se jí naplno věnuje se svým projektem Blank Canvas Prague, a to i na úkor svého vlastního výtvarného umění. Jedním z leitmotivů přednášky bylo, jak se dá poznání obsažené v putujícím vědomí prchavě reflektovat pomocí tvorby do jakýchsi pocitových map, které nám do budoucna poslouží k lepší orientaci v moři vlastních pocitů. A jak je tento druh tvorby zdravý pro tělo i duši Člověka. Závěrečné Liborovo vystoupení, ve kterém pomocí těchto kreseb mapoval a rekapituloval průběh přednášky bylo pro všechny účastníky tedy nejen velmi zajímavé, inspirativní a k věci, ale také nesmírně zdravé. Já mu tedy tímto veřejně mockrát děkuji za spolupráci.












Záznam přednášky 'Kosmický had - jsme připraveni objevit a rozvninout vlastní potenciál?' ve Sluneční čajovně, Kladno

Ve středu 26. září proběhla ve Sluneční čajovně v Kladně premiéra přednášky 'Kosmický had - jsme připraveni objevit a rozvninout vlastní potenciál?', ze které nyní přináším krátký obrazový fragment. Průběh přednášky zachycoval pomocí volné kresby můj přítel Libor Korman, jenž na závěr vystoupil s krátkou komentovanou ukázkou svého umění, jež můžete dále objevovat na jeho stránce Blank Canvas. Video záznam nebyl pořízen, proto jsem pro vás alespoň zachytil obrazovou část přednášky, která trvala bezmála tři hodiny a obsahovala celou řadu ukázek šamanských technik. Děkuji mockrát celému městu Kladnu za velmi srdečné přijetí a těším se na viděnou.




Neviditelné vztahy síly, díl 2.

Univerzální uspořádání síly má nejrozmanitější projevy a nejpestřejší formy. Je to síla, která formuje všechno živé v našem společném Univerzu. Do položky 'známo' si postupně řadíme vše, co jsme poznali, nebo co nám jiní lidé řekli, že poznali a my jsme jednoduše přijali jejich popis za svůj. Anebo jste snad někdy někdo viděli na vlastní oči atom? Sáhli jste si na něj? Víte jak voní, chutná nebo lechtá na dlani? A přece jsem prakticky všichni přijali tento (určitým způsobem vymezený a omezený) popis fragmentu Univerza za svůj. Uvěřili jsme, že tak to je. Jenže všechno tohle je jen velmi malý a omezený vzorek celku, jenž jsme schopni načíst díky našemu velmi omezenému vnímání. 'Tam venku' je dokonalý celek. My jsme jeho nedílnou součástí. Máme otevřené dveře k volnému potenciálu nesmírného (nekonečného) rozsahu, jenž je připraven nechat se proměnit v cokoli naší tvorbou. Tvořit znamená vydat se na cestu poznání. Každé nové poznání je platné, protože nám umožní pokračovat. Stačí nespokojit se, neusadit se a nezatuhnout. Každý den za sebe zabojovat. A tvořit. Tvořit jako o život, protože je to nesmírně zdravé. Přeji příjemnou cestu za poznáním do neviditelných světů.



Neviditelné vztahy síly, díl 1.


Náš svět je protkán nekonečnou soustavou vztahů síly, které ho udržují pohromadě. Inteligentní síť života je něco, co nás (jako individuální lidské bytosti) absolutně převyšuje a v níž můžeme koexistovat s ostatními formami života jen proto, že jsme přijali Řád. Řád, jenž určuje Síla a který nám poskytuje možnost zachovat se na Zemi. Udělejte si jen pár kroků do nejbližsího lesa a dovolte si uvidět. Všechno je v nejlepším pořádku. Jsme jen pokornými svědky projevů života a to co dnes tvrdí a čím žije většina lidských bytostí okolo nás je jen velké vymyšlené nic. Můžete se od toho kdykoli odpojit a napojit se (rekonektovat) na život. Na skutečný život, který zdánlivě není vidět.

Lidské oko je pozoruhodně propracovaným orgánem, kolem nás se však nachází úžasný a nádherný svět, který nevidíme. Divy, jež se vyskytují mimo naše viditelné spektrum nebo jsou pro naše oči a mozek příliš rychlé, pomalé, malé či vzdálené, než abychom je dokázali interpretovat, a které se přesto dotýkají všech stránek života na Zemi a neviditelným způsobem ho formují. Tento dokumentární seriál využívá nejmodernější kamerové technologie – některé speciálně přizpůsobené tomuto pořadu – aby odhalil utajené a skryté síly v jejich plné kráse – od světel blesků a tlakových vln po včely udržující v úlu potřebnou teplotu až po krystalickou stavbu pavoučí sítě.





Kde leží skutečnost?


Kurt Schwitters se ve své básni 'Píseň dětství', jež se stala ústředním leitmotivem překrásného snového filmu Wima Wenderse 'Nebe nad Berlínem' ptá:
Proč jsem já já a ne ty?
Proč jsem tady a proč ne tam?
Kdy začal čas a kde končí vesmír?
Není život pod sluncem pouhý sen?
Není to, co vidím, slyším a cítím jen iluze světa před světem?
Existuje zlo doopravdy?
A existují lidé, kteří jsou doopravdy zlí?
Jak je možné, že já jak jsem, jsem nebyl, než jsem se stal mnou?
A že jednou ten kdo jsem já už nebude mnou?

Ano, to jsou otázky, které si někdy musela položit každá alespoň trochu zvídavá lidská bytost. Co dělá mně mnou? Tebe tebou? Odkud se bere celý ten svět okolo? A já v něm? Není to všechno jenom taková zvláštní iluze? Nesledujeme jen jakýsi film, který nám promítá vědomí na plátno našeho vnímání? Co je skutečné? Kde leží skutečnost? Kdy, kde a jak jsem skutečný?

Najít odpověď na tyto otázky není jednoduché a vyžaduje to neochvějné odhodlání, čas k prozkoumání a pevný směr pro svůj výzkum. Šamansky pracující lidské bytosti se vydávají do 'světů před a za světem', aby poznaly. Aby našly odpovědi, které jim umožní pokračovat. Dotýkají se při svých cestách podstatného a posilují život. To není málo.

A pak je tady spousta zvídavých lidských bytostí - vědců, kteří zkoumají stejné otázky z jiného úhlu pohledu. Prostě proto, že musí. Bez poznání by nedokázali žít. Je pro mě delší čas nesmírně zajímavé, jak ohromnou energii vydává kultura (v různorodých formách) na 'dávno jasné' věci. Že je Univerzum de facto volnou (tekutou) energií, která se pružně mění a formuje v cokoli podle záměru pozorovatele je známo už od dob starých Toltéků kteří také v hlubinách Univerza objevili a popsali 'zdroj' všeho bytí, jehož nazvali 'nepopsatelno' a o kterém se dá říct jen to, že svým tvarem připomíná orla. Je fajn, že věda, jež je zodpovědná za současný popis vnímání světa, konečně začla zkoumat podstatné otázky. A že pomalu dochází na podobná místa jako staří čarodějové. Leží v tom obrovská naděje pro budoucí pokračování našeho druhu na Zemi.

Jedním z takových vědeckých 'pošetilců' je i prof. Marcus du Sautoy, jenž s pomocí vědců, anesteziologů a Jennifer Aniston hledá odpověď na jednu z největších vědeckých záhad: jak víme, kdo jsme? Zatímco je snadné zakusit myšlenky sebe sama, je velice obtížné je vysvětlit. Aby Marcus zjistil, kde se tyto myšlenky berou, podrobil se řadě vědeckých experimentů. Zjistil, v jakém věku se začínáme poznávat, a jestli nějací další živočichové s námi tuto vlastnost sdílejí. Pak svojí mysl podrobil velice intenzivnímu experimentu v anestezii. Poté, co přežil tuto zkoušku, prošel vědeckým pokusem s mimotělním zážitkem, aby se pokusil vymezit své pravé Já. Pak se v Hollywoodu dozvěděl, jak celebrity pomáhají vědcům pochopit mikroskopické aktivity našich mozků. Nakonec se podrobil experimentu čtení mysli, který mu pomohl vysvětlit a zároveň radikálně změnit názor na to, kým je.





Chodíte do práce předstírat práci?


Známe to prakticky všichni. Osm z deseti z nás bude souhlasit s tvrzením, že do práce se ve skutečnosti chodí práce předstírat. Pokud potřebujeme udělat něco, na čem nám doopravdy záleží, neděláme to v práci. Ne že by lidé chtěli něco a priori flákat nebo šidit, spíš je to celé taková velká hra, ve které se s tím dopředu počítá. Pět dnů předstírání se nějak překlepe a v pátek začíná 'malá upoutávka na skutečný život'. Pro mladé kalby-plný-víkend, pro starší chalupa nebo jiný druh útěku od reality. A v pondělí před sebou dalších pět dnů, plných předstírání, v prostředí, ve kterém se nedá pracovat, protože nás pořád někdo ruší takovými těmi malými "dis'n'det", které spolknou celý den, ani nemrkneme. Nevěřím tomu, že by lidi chtěli něco a priori flákat nebo šidit. Dejte jim jenom malou skulinu pro to co milují a stanete se svědky obrovského zázraku. Jenže celé je to taková velká hra, ve které se s tím dopředu počítá. Moc hezky o tom mluví ve své řeči Jason Fried ve videu 'Proč se nepracuje v práci', s níž vystoupil na konferenci TED v r. 2010. Mrkněte se.
Hezké pondělí všem.





Za okraj toho, co vidíme

Svět je takový, jak ho vidíme. Tedy jak si myslíme, že ho vidíme. Protože kdo vlastně ví, co a jak ve skutečnosti vidíme? Je to jen obraz? Nebo jakýsi odraz našeho individuálního vnímání, který si překládáme do sdíleného snového světa, jenž je postaven na dohodě většiny zástupců našeho druhu? Platí tedy, že svět je to, co si myslí většina? A znamená to, že co jiný druh, to na jiném způsobu vnímání postavený svět? Jsme schopni akceptovat vzájemnou odlišnost a udržet si respekt? Dokázali byste si představit, že se na den či dva ocitnete ve vnímání (tedy světě) kočky, vosy, psa, orla nebo vlka? Nebo úplně jiného bytí, které se běžně nenachází ve viditelné vrstvě našeho společného Univerza? A víte, že jsou mezi námi odpradávna šamanské čarodějné bytosti, jež 'lítají' mezi těmito světy a umějí o svých naprosto reálných zážitcích vyprávět čarovné příběhy? Že jsou to jen pohádky z primitivních kultur? Nebo vás naopak znepokojuje, jak omezený je náš svět, postavený na tom, co si myslíme, že vidíme? Dokument z dílny BBC s názvem 'Vidíte, co já?' je jen první střípek na cestě poznání tímto směrem, protože pro vás připravuji vynikající třídílnou sérii BBC od Richarda Hammonda s názvem 'Neviditelné světy', která za pomoci nejmodernějších technologií odhalí, že ve skutečnosti existuje několik (vlastně nekonečně mnoho) zcela neviditelných vrstev světa, o kterých jsme dosud neměli ani ponětí.





Dokonalé čarovné bytosti

Motto: Ženy jsou dokonalé čarovné bytosti. Dejte ženě jenom nepatrnou příležitost přičichnout k volnosti, rozpustí si vlasy a víckrát ji neuvidíte.




Něco jiného je o tom léta slýchat a něco jiného je to najednou uvidět. Včera v noci ke mně přišlo poznání, jež mě vyděsilo až do morku kostí. Poznání, které se týká skutečného postavení mužů a žen na Zemi. Dokonale vystavěný kulturální popis (kult) toho, že je tady jakýsi svět mužů, který ženám dominuje a ženy se mu chtě nechtě musí podřídit se mi během zlomku sekundy rozsypal pod rukama jako domeček z karet. Ve skutečnosti je tady jen spousta vystrašených mužů, kteří se bojí vlastního selhání a kteří se s přibývajícím věkem mění z někdejších dominátorů na ufňukané nesvéprávné bytosti, jež se o sebe neumí postarat. Muži, kteří přijdou o veškerou svoji sílu kvůli kulturálně podstatným věcem (vydělávání peněz a obstarávání milenek) a kterým jednoho dne prostě dojde síla. Mužů, kteří došli se svou vizí uspořádání světa až na okraj svých vlastních možností.

A pak je tady spousta žen, které se (věřím že dočasně) vzdaly své divokosti a volnosti výměnou...za co vlastně? Viděl jsem to nedávno v drahém hotelu u Štrbského Plesa. U stolu seděli dva kámoši a probírali něco strašně důležitého (viz výše). Ke stolu přišla atraktivní dívka středního věku, která zde byla s jedním z nich. Sedla si způsobně vedle nich a on na ni položil ruku. V tu chvíli mi z té scény bylo na blití. Ten muž jí nevěnoval ani jeden pohled a ten dotek byl ryze majetnický. Asi jako když si kontrolujete, jestli je váš iPhone stále ještě na stole nebo váš pes leží pod stolem. Měl ji s sebou jako jeden z atributů kulturálně úspěšného života. Došlo mi, že se ženy nechaly ochočit výměnou za pocit jakési pseudo jistoty, která je tak plytká, jak jen muži dokážou být. Největší brzdou pro let ženy do volnosti je její muž a její lenivost. Kdyby jenom desetina žen na téhle Zemi přišla na to, kým doopravdy je, pak sbohem muži a mužský světe. Skutečnost je taková, že ženy mají daleko daleko snažší přístup k síle, poznání, projevům divokosti a volnosti než muži a je to proto, že mají dělohu, která jim zprotředkovává dosah na celek. Všeobecně akceptovaný popis mužské dominance je tak jen uplácanou solidní pitomostí, kterou se snažíme udržet svět pohromadě v alespoň trochu únosné formě. Muži proto, že jim nic jiného nezbývá a ženy proto, že jsou lenivé za sebe zabojovat.

A proč mě to poznání tak vyděsilo? Protože jsem uviděl samého sebe jako jednoho z těch totálně slabých, vyděšených mužů, kteří celý život okrádali ženy o jejich sílu tím, že se je snažili ochočit. Uviděl jsem, že ženy skutečně (zatím) nevědí co chtějí a nedají (mužům) pokoj, dokud to nedostanou. A že je to něco, co jim nemůžeme nikdy na světě dát. Je to volnost. Dokud jsem o tom jenom slyšel, mohl jsem si o tom něco pomyslet a jet dál ve starých kolejích. Momentem poznání (měl jsem sílu to uvidět) se podle toho musím nějak zachovat a postarat se o sebe. Ženy jsou totiž dokonalé čarovné bytosti. Dejte ženě jenom nepatrnou možnost přičichnout k volnosti, rozpustí si vlasy a víckrát ji neuvidíte.



O pokoře a chudobě

Lidé v tzv. 'vyspělém světě' padají do chudoby jako mouchy do močálu. Tak nějak zlověstně dnes znějí nadpisy spousty novinových článků a televizních reportáží, jež rozsévají obrovský strach a berou lidem sílu pokračovat. Je to jen otázka popisu a ve světě o kterém tyto zprávy informují jde o zcela jistě platný popis reality. Jenže je zde ještě jeden aspekt, o kterém se nikde nedočtete. Je to aspekt pokory, která tu tak zvanou chudobu dovede kouzelně proměnit v radost a lehkost. To na co se média ve výše zmíněných zprávách zaměřují je totiž jen velmi nepatrným fragmentem, kterému je v naší kultuře připisována přespříliš velká důležitost. Asi jako sexu. Představte si, že jste byli pozváni k brunejskému sultánovi (jeden z nejbohatších panovníků světa s palácem ze zlata) a celé to bohatství je vám dáno plně k dispozici. Jenže vy se zaseknete hned u brány s rozšlápnutým lejnem. To lejno se vám postupně nalepí na boty, kalhoty, ruce a dostane se vám až na obličej. Jedno malé bezvýznamné rozšlápnuté lejno vám zastře pohled na celé to obrovské bohatství k jehož užívání jste byli pozváni, protože na něj (to lejno) zaměříte veškerou svou pozornost. Mezitím vám mezi prsty uteče nepatrné mrknutí oka věčnosti s názvem lidský život a vy se toho ohromného bohatství ani nedotknete. Tím, že jste upřeli veškerou pozornost k jednomu nepatrnému fragmentu přijdete o všechno.

Přiznám se, že když jsem poprvé četl větu geologa a filozofa Václava Cílka, který v jednom rozhovu říká: 'Čím méně peněz, tím může být život veselejší', hluboce jsem s ní vnitřně nesouhlasil. Nedokázal jsem si ji představit, protože své fungování jsem odjakživa spojoval s dostatkem (nebo ještě lépe nadbytkem) peněz. Tak nějak jsem to ve svých obrazech, jež lepí můj svět, dosud viděl. Jenže moje nejhlubší objednávka Univerzu, kterou jsem vyslal (sám sobě navzdory) někdy před třemi lety zněla jasně: chci najít skutečné štěstí. Moje cesta k němu je od té doby protkána celou řadou zajímavých událostí, historek, setkání, přijímání a předávání inspirace, poznání, vrcholů i pádů. Na tu cestu neexistuje žádný recept a jediné co o ní mohu říct, přináším pravidelně na těchto stránkách. Všiml jsem si, že postupně z mého života odchází atributy kulturálně úspěšného člověka a můj život se stává jednodušším, prostším a účelnějším. Všímám si malých, ale aktuálních impulzů zvenčí i zevnitř. Před dvěma dny u nás v ulici praskla voda a zažili jsme, co je to být dva dny bez tekoucí vody. Úplně nová zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčný. Ukázala mi totiž naši schopnost tvořivě zareagovat. Přinesla obrovské poznání o tom, co bereme (s chybějící pokorou) jako samořejmost, a co samozřejmostí není. Dřív jsem bezmyšlenkovitě vydělával a vyhazvoval obrovské množství peněz. Například plynárnám jsem měsíčně jen tak posílal osm tisíc za dodávku plynu. Letos jsme se syny objednali a složili osm metrů krychlových dřeva v různém stupni schnutí. Začali jsme myslet na dva roky dopředu. Co mi to ukázalo? Že vůbec nic na tomhle světě není dáno a na všechno ve svém životě můžeme najít tvořivou odpověď. Co mi to přineslo? Nádherný čas semknutí síly v mém kmenu (používám tohle slovo raději než rodina). Z prvoplánového pohledu kultury jsem zchudl. Jen já někde hluboko v sobě ale vím, že ve skutečnosti den za dnem neuvěřitelně bohatnu, protože cítím živější život. Žiju daleko víc živé vztahy k sobě i ostatním bytím v mém okolí. Můj život jakoby tím ožil. Denně musím zvednout zadek a zabojovat, abych nepřišel o sílu a směr. Je to zvláštní rovnice, ale i pro mě už začala konečně platit: čím méně peněz, tím je můj život veselejší.

Děkuji Vám, pane Cílku.



Střed člověka



Středem Člověka je jeho srdce. Jádrem našeho společného Univerza je nekonečná, bezpodmínečná, tvořivá láska, která se projevuje jako přirozená laskavost. Laskavé srdce je naplněno až po okraj vášní pro život, a to v jakékoli jeho podobě. Život je totiž to jediné, co doopravdy máme. Všechno ostatní je jen vymyšlená iluze a cizí popis, který jsme se naučili přejímat a potvrzovat ho v jazyce. Uvěřili jsme cizím, pokoutným myšlenkám, jež stvořily a udržují tenhle iluzorní, přestože zdánlivě skutečný, svět. Svět, ve kterém zapomínáme na život. Skutečný život kvete soucitem. Soucit není žádná pitomá charita a nedá se uzavřít do žádného konceptu. Soucit je tichým mostem Síly k nespoutanému bytí, které neznamená 'dělat si co a jak chci', protože pomáhá uvidět celek a vlastní umístění v něm. Soucit je pravdivě měkký a počítá s každým - jeden vyhaslý znamená ztrátu pro všechny. Jeden nemocný značí újmu pro všechny. Ve skutečnosti je toho málo, co potřebujeme pro své putování životem, protože vše podstatné jsme si s sebou přinesli v momentu našeho zrození. Setřást brnění a odložit zbraně kultury. Poznat skutečnost toho, čemu jsme uvěřili, čeho jsme se vzdali a co jsme za to dostali. To nás dovede zpět do našeho středu. Středem Člověka je jeho srdce. Bez návratu ke svému středu není možné pokračovat.



Jaroslav Dušek: život je to, že nám bije srdce, že se nadechujeme a vydechujeme


Tvrdí se o vás, že nejste zastáncem klasického divadla, kde se naučíte určitou roli a tu posléze hrajete třeba pět let v kuse. Představení Manželské vraždění bude mít v dubnu přitom už dva roky od premiéry. Proč ho vlastně hrajete? Kvůli Janu Hřebejkovi, který ho režíruje?
Není to tak, že bych neměl rád klasické divadlo. Já jenom neobdivuji to, že se něco nacvičí a pak se to stále dokola opakuje. Pro mě to není strhující zážitek. Zajímá mě spíš živý typ divadla - alternativní, autorské. Kdysi jsem pochopil, že do určitého typu divadla se jako herec nemám plést, že se tam prostě nehodím. Tady se ale stalo, že Honza Hrušínský mi přinesl scénář, já jsem si ho přečetl a dospěl jsem k názoru, že by v něm měla hrát Nataša (Nataša Burger - slovinská herečka známá z filmu Horem Pádem). Honza Hrušínský souhlasil, a tak jsme začali hledat režiséra. Někoho, kdo nám umožní, abychom si opravdu zahráli, abychom společně tu hru na jevišti vytvářeli. My jsme nechtěli člověka, který by nám řekl, jak to přesně máme dělat, chtěli jsme režiséra otevřeného a napadl nás Honza Hřebejk, protože takový nám připadal.
Už šestadvacet let hrajete ve vlastním Divadle Vizita, které je postaveno na čiré improvizaci. Nemáte za tak dlouhou dobu pocit, že se někdy opakujete?
Takovým pohledem na opakování se nezabývám, mně je tento typ přemýšlení cizí. Nemáme s kolegy žádné kritérium, že nesmíme nikdy nic zopakovat. Ve chvíli, kdy jdeme na jeviště, prostě nemáme v rukávu schované žádné karty, které hodláme vytasit. To ale neznamená, že se nemůže stát něco, co už tady někdy bylo - že se nemůže zopakovat nějaká situace nebo že se nemůže říct podobný vtip. Když to ta hra přinese, nebráníme se vůbec ničemu a je jedno, jestli to zaznělo před týdnem nebo před rokem.
Tvrdíte, že na jeviště při Vizitě chodíte vždy s úplně čistou hlavou. Není to moc velký risk? Nemáte někdy strach, že diváci na vás nebudou reagovat?
Není to risk. Můžete předstoupit před diváky a mít perfektně nacvičenou show a oni taky mohou být zaražení. A co pak s tím? Na nacvičeném představení je to daleko horší, to musíte celé dohrát…
A na Vizitě ne?
Tam když diváci nereagují, tak odejdete? Neodejdu, ale začnu s nimi spolupracovat. Ptám se, co se děje, snažím si s nimi povídat, protože tam je ta situace otevřená. To je to kouzlo. To, co mě na tom láká. Pro mě je strašná představa hrát nacvičené představení, když vím, že lidi nereagují. Že tak divně koukají a já vím, že teď mají přijít ty nacvičené vtípky. To je opravdová hrůza! Jít, improvizovat a nevědět, co budu říkat - to je přece šťastná chvíle!
Jak se jako zdatný improvizátor srovnáváte s přesně napsanými filmovými či divadelními scénáři?
Většinou hraji to, co v nich je napsáno. Někdy se tam něco přimyslí - při zkouškách může vzniknout věta nebo sekvence, která tam původně není, ale většinou je u toho autor, který to buď schválí, nebo ne. Já jsem třeba v Pupendu pořád chtěl, aby mi studenti, které učím, říkali mezi sebou Remku. Aby když si o mně povídají, aby o mně pořád mluvili jako o Remkovi, protože jsem měl takový ten remkovsko-čalfovský účes. Kluci (Petr Jarchovský a Jan Hřebejk) mi říkali, že je to blbost, že to je takovej lacinej vtípek a navíc Remka už nikdo nezná, takže by ten fór nikdo neocenil. A vidíte, po čase vyšel v novinách nějaký výzkum, podle kterého byl Vladimír Remek mezi lidmi asi čtvrtý nejznámější Čech. Ale třeba „Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?“ prošlo hladce.
Který z vašich současných počinů nejvíce souvisí s psychologií?
Asi divadelní představení Čtyři dohody, které hrajeme v Klubu Lávka. Je o mysli, o duši, o těle. O tom, jakým způsobem žijeme v určité pasti naší mysli, jak se necháváme polapit do schémat, která postupně začneme považovat za realitu. Ta schémata jsou natolik působivá, že my je prožíváme téměř autenticky jako realitu. Nevšimneme si, že jsou postavená na úplně vratkém základě, který vlastně neexistuje, a díky tomu dokážeme neuvěřitelné - trápit se, být nešťastní, cítit se osamělí, anebo zažívat pocity obrovské nepatřičné euforie nad banalitami. Uniká nám, že naše mysl je přetížená lživými informacemi.
Co tím myslíte?
Třeba školu. Celý život si plníme hlavu nesmyslnými informacemi ve škole, kde jsou nám říkané nějaké takzvané pravdy. Jenže za rok, za pět let nebo dokonce ještě ten rok, kdy se je učíme, se mnohdy ukáže, že tyhle pravdy neplatí. V tom oboru už se dávno ví, že to tak není, ale nestihne se to říct těm učitelům, takže děti se dozvídají pořád nesmysly, ačkoli špičky daného oboru už dávno vědí, že je to úplně jinak. A to vůbec nemluvím o nesmyslném systému známkování, který často brání touze po poznání. 
Co je tedy podle vás pravda?
Pravda je to, co je pravé, tudíž to nelze zpochybnit, i když od dob sofistů známe všelijaké finty. Vaše srdce to pozná. Slunce svítí. Hotovo. Jak říkají Toltéci: Nevěřte nikomu, nevěřte ani sobě, teprve pak zbude pravda, která nepotřebuje, aby jí někdo věřil. Podle toho ji poznáte.
Nezpochybnitelných pravd je ale velmi málo…
Je jich málo, ale k našemu životu stačí. Jenomže my se jimi nejen neřídíme, my je dokonce ignorujeme a místo toho si vytváříme ohromné světy pro sebe a v nich hypotézy, kterými se zabýváme. Největší náš problém v této oblasti je, že nedokážeme myslet. My jsme se systematicky odnaučili myslet. My jsme naučení pouze obhajovat nějaká stanoviska a pozice. Argumentujeme, vypadá to, že přemýšlíme, ale velice málo jsme vedeni ke skutečnému myšlení. Díky tomu pak prožíváme nesmyslné pocity. Kdybychom totiž mysleli, tak víme, že některé naše pocity jsou blbosti. Někdo má třeba pocit, že je sám. Prožívá autentický stav, že je úplně osamělý, dokonce je schopen říct, že mu nikdo nerozumí. Kdyby myslel, tak přece ví, že to není možné. Musel by se dobrat k závěru, že to je naprosto klamné…
Proč nám pravda uniká?
Protože jsme si nasadili falešnou hlavu. Řídí nás naše falešné já. Domníváme se, že když se cítíme sami, tak to tak skutečně je. Nevnímáme, že se ocitáme v jakémsi vyděleném světě, který řídí poněkud nelidský VELITEL. Toho nezajímá žádný soucit, žádná síť vztahů ani propletenost a propojenost jednotlivých projevů života. Jeho zajímá jen jeho vlastní prospěch, to, jak se prosadí, jestli má renomé. Tím se zabývá a tím nás dovede zotročit. Šéfuje nám tak, že mu podlehneme a myslíme si, jak úžasný úspěch je třeba hrát ve filmu. Ačkoli to je přece očividná absurdita.
Jak s takovými „absurditami“ bojujete?
Nijak. S těmi se bojovat nedá. Učím se je prokouknout.
Věříte v Boha?
Ta otázka je tak automatická, jako by na ni existovala nějaká odpověď. (přemýšlí) Jak může vůbec někdo nevěřit? Každý člověk přece v něco věří… to je jedno, jestli ve hmotu, nebo v úspěch. Záleží na tom, čemu chceme říkat Bůh. A navíc, jak říkají někteří, víra je jen nedostatek informací.
Tvrdíte, že neumíme „skutečně myslet“. Čeho se tedy týká to správné, skutečné myšlení?
Skutečné myšlení musí, podle mého soudu, vést vždy k vědomí celku. A to mění náš pohled. Na nás, na Zemi, na to, čemu běžně říkáme život. Zbavuje nás to schémat. Uvidíme konvenčnost svého běžného, konvenčního myšlení. Přestaneme pak třeba život vnímat jen jako jednotlivé životní situace, kdy chodíme do školy, hledáme partnera vypadajícího tak nebo onak, pak se musíme oženit, mít nějaké děti, udělat nějakou kariéru, koupit si takové nebo jiné auto. Jednoho dne zjistíme, že opravdový život tepe pod tímto vším. Uvidíme jasnýma očima: Život je to, že nám bije srdce, že se nadechujeme a vydechujeme.
Copak vy nemáte auto?
Mám, ale snažím se ho používat co nejméně, navíc ho chci předělat. Z nafty na rostlinný olej… Já se nechystám prchnout do jeskyně do hor. Miluji ten takzvaný všední život. Učím se vidět jeho posvátnost a zázračnost. Jak praví posvátná kniha Wewetlatolli: A takto se stanete Toltékem: Kultivováním obyčeje a konzultováním všeho se svým vlastním srdcem. Toltéci byli mistři harmonie, vyvažování. Tak se učím třeba méně jíst. Člověk nepotřebuje jíst tak moc, jak jí, nepotřebuje toho vůbec tolik, jak se všeobecně tvrdí. Jíme příliš. Naučili jsme se toužit po majetku. Teď jsem se setkal se statistikou, která tvrdí, že už je na světě víc obézních lidí než hladovějících. Je to zvláštní, jakou nerovnováhu na planetě vytváříme.
Jste kmotrem adoptivní dívky, Peruánky, které přispíváte na studia. Proč jste si vybral zrovna ji?
Dívku Mayumi vybrala manželka Iveta. Líbil se nám projekt učitelky Olgy Vilímkové z nadace Inka. Ivetka zvolila nejchudší rodinu v celé vesnici, v níž se zasebevraždil tatínek. Zbyla maminka a tři děti. Teď plánujeme podporovat i Mayuminu mladší sestru, která půjde do školy. 
Za Mayumi jste se byli podívat přímo v Peru. Nebyla to smutná návštěva?
Ne, bylo to úžasné setkání. Byli jsme vůbec první kmotři, kteří do té vesnice osobně dorazili, a tak nás vítali snad všichni obyvatelé. Nebyla to žádná okázalá oficiální akce, ale bylo to svým způsobem velkolepé, upřímné a velice hravé. Připravili pro nás speciální program - ženy nám dávaly různé neřešitelné hádanky, děti tančily tradiční tance, muži nás chtěli opít tradičním nápojem frutilia, navařili slavnostní jídla, půjčili koně na projížďku, prostě velká sláva. Samozřejmě že tam vidíte z našeho pohledu bídu a chudobu. Rodiny bydlí ve staveních, kde jsou místo oken igelitové pytlíky, děti chodí bosé, i když je pod nulou, ale z těch lidí přesto vyzařuje obrovská energie a původní ušlechtilost. Neměl jsem v Peru žádný pocit deprese, spíš jsem přemýšlel nad disharmonií světa. O tom, jak my v Evropě jsme zaslepení, jak si často stěžujeme na věci, o kterých se těmto lidem ani nesnilo. Ptali jsme se, jestli třeba ostatní rodiny „naší holčičce“ tu pomoc nezávidí, všichni ale tvrdili, že rozhodně ne, že z toho přece profitují všechny děti. Ona má sice díky nám učebnice, ale půjčuje je všem. Ta naše symbolická pomoc se rozprostře do celé vesnice, i proto nás tam při příjezdu vítali všichni. Byla to nádherná obohacující plodná návštěva. Koneckonců, hebrejsky Peru prý znamená plodnost.
via skola-esoteriky.cz


Slyšet barvy a vidět zvuky

Představovali jste si někdy jaké by to bylo slyšet barvy, nebo vidět zvuky? Pro některé z nás je tohle běžná realita a ukazuje se, že skutečné vnímání není v žádném případě omezeno běžným navyklým používáním našich vjemů. Umělec Neil Harbisson se narodil zcela barvoslepý, ale dnes zařízení na jeho hlavě mění barvy na slyšitelné frekvence. Místo aby viděl svět šedě, Harbisson dokáže "slyšet" symfonie barev – a ano, poslouchá i tváře a obrazy.





Síla popisu

Rád bych se s vámi podělil o jeden dosah na téma popisu. Nedávno jsem velmi živě uviděl, jak jsou naše lidské limity tvořeny a ohraničeny výhradně přijetím určitého popisu, který následně začneme potvrzovat v jazyku. Jak to funguje? Velmi jednoduše. Představte si jazyk jako nástroj pro tvorbu reality. Tím, že něco jazykově popíšeme to svým popisem zaformátujeme do určitého tvaru. Je to zvláštní paradox, který je znám i kvanotvým fyzikům, totiž že něco se projeví až v momentu, kdy to začnou sledovat a popisovat - jako kdyby se volně plující částice lepily dokupy naší pozorností a ukazovaly se přesně tak, jak je popisujeme. Jenže takhle se věci doopravdy mají! Tím, že něco nějak popíšu se vlastně pokusím zachytit velmi prchavý záblesk přítomného živého momentu tekoucí energie,  a tento záblesk se pokusím zaformátovat do jazykových pojmů. Je jisté, že tyto pojmy jsou většinou jen velmi velmi vzdáleným odrazem toho prchavého živého, čeho jsem byl v přítomném momentu svědkem, protože živá tekoucí energie se jen nerada nechá zaformátovat do jakékoli zatuhlé formy.

Možná jste se v životě setkali s někým, kdo ve vaší přítomnosti pronášel duchaplnou řeč. Máte li tuto zkušenost, nejspíš potvrdíte, že se v tu chvíli jakoby zastavil čas. Že okolní prostor se magicky vyplnil a že ta řeč byla jako živá voda, která fyzicky plyne v prostoru. Že přinesla něco, na co jste mohli navázat a z čeho jste mohli dále čerpat. Že vás to osvěžilo a nakoplo. Mohl to být kdokoli a mohlo to být kdekoli. Stejně tak jste se možná někdy setkali s někým, kdo vedl prázdné řeči. A že v tomto případě jste si přáli být někde hodně daleko, protože to bylo k nesnesení. Jako by vám po těle někdo jezdil smirkovým papírem. Cítili jste se v úzkých a vaše tělo zareagovalo. Pokud tuto zkušenost nemáte, zapněte si libovolný televizní kanál od sedmi hodin večer a napřimte na něj svou plnou pozornost. Výše uvedené pocity se dostaví okamžitě. Plnost nebo prázdnost řeči poukazuje na jediné - na svého nositele. Nemá nic společného s intelektem, akademickým vzděláním, se sociálním postavením ani společenskou funkcí. Jazyk je kódem reality a realita je prostorem pro sdílení s ostatními lidskými bytostmi. Úroveň a plnost jazyka je podmíněna jedinou věcí - osobní silou svého nositele.

Australští Aborigini mají ve své originální kultuře jeden pozoruhodný fenomém - svůj svět si tzv. vyzpívávají. Každé ráno se putující vědomí Aboriginci spojí s celkem a obdrží potřebné instrukce pro přežití. Dozví se, kudy budou ten den putovat, co budou jíst, kde najdou vodu, kam mají ten den dojít, kde budou spát, kdo se k nim přidá apod. Komunikují jedna ku jedné s celkem a svůj osud svěřují do rukou života. Věří, že celý svět je utkán z vláken písní - příběhů, které tvoří všechny živé bytosti, aby jimi mohly putovat po tomto světě. Jedná se o určitý druh popisu reality, která je zcela platná, protože svým nositelům umožňuje přežití. Mám zajímavou osobní zkušenost. Na svých cestách po jihovýchodní Ázii jsem se v džungli setkal s divoce žijícími lidmi, kteří nicméně už měli nějakou předchozí zkušenost s bělochy. Zachytil jsem tehdy v tom setkání zvláštní rozdíl v popisu našich realit. Nacházeli jsme se sice ve stejném prostředí a naše aktuální vnímání formovala tatáž Krajina, ale stejně sem viděl, že se setkávají dva zcela odlišné světy a já nikdy nebudu mít dosah na plnost a bohatost toho jejich, stejně jako oni nikdy neproniknou do hlubin toho mého. Jediné co je v takové situaci platné je oboustranný, hluboký a naprostý respekt. Jenže vysvětlete to křesťanským misionářům a těžařským společnostem.

Jazyk je kódem reality. Realita má přímou odezvu v životním pocitu. Jak prosté. Náš jazyk je mostem do našeho životního pocitu. Jak pružný, kouzelný a plný síly je, tak čarodějná může být i naše realita. Jak se mohu chtít ocitnout v kouzelné Krajině, kde má duše pocítí volnost, když jsem přijal a jazykem potvrzuji popis, který mi v tom brání? Například, že do práce (která mě po všech stránkách ruinuje) chodím proto, aby mě uživila? Co jsem to proboha přijal za nesmysl? A čemu to vlastně říkám 'uživit se'? Co je pro mě 'živobytí'? Co se nám to stalo, že jsme potvrdili tak šerednou náplň pro tak ušlechtilé pojmy? Kdy jsme přestali důvěřovat životu a vložili se plně do rukou kultury?

Živé je tekoucí, lehké a hravé. Živé je zdravé. Živé nezná zvonící budík, hromadné přesuny do a z práce, ani nutnost přebývat v místech, kde je naše duše pod permanetním škodlivým tlakem a kde jsme vytlačováni až na samý okraj únosnosti. Živé čeká na to, až se bude moci projevit a věřte tomu, že důchod jen kulturální past. Jediná možnost je být teď a tady. Tady a teď. Vy a vaše cesta do volnosti. Otevřte svůj jazyk a pusťte se starého popisu. Začněte hledat nový. Svůj, vlastní, originální. Zázraky se začnou dít okamžitě.



Obraz blahobytu

Knihu 'Hungry Planet' (Hladová planeta) vytvořil fotograf Peter Menzel v roce 2006 a následně se stala světovým bestsellerem. Ukazuje 30 rodin ve 24 zemích a 600 jídel, které tyto rodiny spotřebují v období jednoho týdne. Je to nejen zajímavý obrazový materiál, ale také pohled do rozdílných kultur našeho společného světa.


Německo
Týdenní útrata za potraviny: $ 500,07

Lucembursko
Týdenní útrata za potraviny: $ 465,84

Kanada
Týdenní útrata za potraviny: $ 345

Severní Karolína, USA
Týdenní útrata za potraviny: $ 341,98

Japonsko
Týdenní útrata za potraviny: $ 317,25

Itálie
Týdenní útrata za potraviny: $ 260,11

Velká Británie
Týdenní útrata za potraviny: $ 253,15

Kuvajt
Týdenní útrata za potraviny: $ 221,45

Mexiko
Týdenní útrata za potraviny: $ 189,09

Čína
Týdenní útrata za potraviny: $ 155,06

Polsko
Týdenní útrata za potraviny: $ 151,27

Guatemala
Týdenní útrata za potraviny: $ 75,70

Egypt
Týdenní útrata za potraviny: $ 68,53

Mongolsko
Týdenní útrata za potraviny: $ 40,02

Indie
Týdenní útrata za potraviny: $ 39,27

Ekvádor
Týdenní útrata za potraviny: $ 31,55

Mali
Týdenní útrata za potraviny: $ 26,39

Bhútán
Týdenní útrata za potraviny: $ 5,03

Chad
Týdenní útrata za potraviny: $ 1,23




Učit není třeba


Ředitelka Ivana Málkováfoto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

Učit není třeba, stačí jen s dětmi být, říká ředitelka Málková

Rozhovor  16. září 2010  7:48
Ivana Málková je tak trochu celebrita. Když řeknete její jméno před někým, kdo se pohybuje ve školství, pravděpodobně si je hned spojí s jednou z prvních, nejstabilnějších a pravděpodobně nejlepších soukromých základních škol v Česku. Ivana Málková neuznává školu v tradičním pojetí a taky tvrdí, že dítě samo nejlíp ví, jak se vyvíjet.
Po téměř dvaceti letech, kdy byla majitelkou a zároveň ředitelkou pražské Školy Hrou, teď v těchto rolích končí. Svou školu spojila se silným partnerem, který vlastní soukromou mateřskou školu a soukromé osmileté gymnázium a jehož vizí je nabízet komplexní vzdělání. Právě základní škola mu chyběla.
LN Unavilo vás bojovat o přežití jako samostatná podnikatelka?Spíš by se dalo říct, že jsem zapomněla žít soukromý život. Teď se chystám si to užít. Jsem sice jednatelkou společnosti, ale jen jednou ze dvou.
LN A zůstává vaše Škola Hrou na stejném místě, tedy v Břevnově?Ano, zůstává. Na stejném místě, se stejným názvem, stejnou koncepcí a stejnými lidmi.

Ředitelka Ivana Málková
LN Vy jste známá tím, že moc neuznáváte školu v jejím tradičním pojetí. Je to tak?To byl vlastně důvod, proč jsem byla součástí skupiny zakladatelů Školy Hrou. Před rokem 1989 jsem učila na běžné základní škole v Praze a necítila jsem se spokojená. Přála jsem si učit podle svého. Lišila jsem se. Když někdo onemocněl, šla jsem k němu domů, abych to s ním probrala, což tenkrát nebylo zvykem. Pak přišla změna poměrů, ale já neměla pocit, že se ve škole něco mění. Přála jsem si, aby vznikla nějaká soukromá škola, ve které bych se mohla ucházet o místo. Potom mi jednou volala spolužačka a říkala, že byla se synem u zápisu a že se jí ta škola, do které by měl jít, vůbec nelíbí. A že bychom měly založit školu vlastní. "Jdeš do toho?" ptala se mě. Souhlasila jsem.

Ivana Málková (48)

Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, učitelství pro 1. stupeň, pak učila na ZŠ v Praze 2 a Praze 8. V roce 1991 spoluzaložila jednu z prvních soukromých základních škol, Školu Hrou. Nyní působí jako konzultantka v oblasti školství a osobnostního rozvoje.
LN Bylo tehdy těžké založit školu?Nebylo. Prázdných budov bylo dost, tu naši jsme dostali do nájmu za velice dobrou cenu. Taky předpisů nebylo ještě tolik jako dnes. Zavolala jsem spolužáka z pedagogické fakulty, který v té době učil na hudební škole, otevřeli jsme jednu první a druhou třídu a dál už jenom reagovali na všechno, co život přinášel. I ve výuce.
LN O vás je známo, že učíte jinak než v ostatních školách.My jsme moc neučili, neříkali jsme jim, co mají dělat. My jsme s dětmi hlavně byli. Já mám totiž teorii, že dítě je tak trochu jako semínko. Tomu nemusíte říkat, kdy a jak má začít klíčit, kterým směrem pustit kořeny. Ono to ví. Stačí dát mu světlo a občas je zalít. Dítě má v sobě taky zakódované, jak se má vyvíjet. Stačí mu být zkušenějším, laskavým partnerem a sem tam ho nasměrovat nebo korigovat.
LN Takže jste si neplánovali, že třeba sexuální výchova přijde na řadu ve čtvrté třídě v pololetí?Já si nemusím plánovat sexuální výchovu. Ona přijde sama. Stačí reagovat a rozvíjet. Jednoho dne třeba řekne chlapeček, že jeho maminka přišla od doktora a přinesla od něj obrázek, že má v břiše bráchu. V tom okamžiku odstartuje nádherný projekt, kdy se maminka domluví s učitelkou, jednou měsíčně přijde do školy, děti mají možnost sáhnout jí na bříško a povídat si o tom. Nebo přijde ráno uplakané dítě, že mu v noci umřelo morče. Sdílím s ním jeho smutek, ostatní děti přidají své příběhy o smrti, například jak jim umřel někdo blízký, a najednou je z toho široké a hluboké téma, nad nímž by vnější pozorovatel asi žasl.
LN Nejsou ale věci, k nimž musíte děti prostě donutit? Třeba znalost násobilky nebo gramatiky?No, některé věci je třeba trochu procvičit, ale třeba s gramatikou bych děti na základní škole trápila minimálně. Zejména věci, jako jsou třeba druhy slov nebo vět, bych jim předkládala jen pro informaci - a rozhodně až na druhém stupni. Důležitější je, aby byly děti ochotné a schopné něco sdělovat, rozvíjet to, co je zajímá.
LN Jak ale pak takové děti uspějí třeba při přijímacích zkouškách na víceleté gymnázium? Nebo u srovnávacích testů v páté či deváté třídě, které se chystají?Naše děti u přijímaček uspěly stejně jako jiné, možná lépe. Třeba v testech Kalibro, které ověřují schopnost aplikovat získané vědomosti a dovednosti, byly vždy o deset až třicet procent nad průměrem.
LN Co si vůbec myslíte o testování vzdělávacích výsledků?Jsme zvyklí se porovnávat. Srovnáváme nesrovnatelné. Četla jsem příběh o zvířátkách, která se rozhodla založit si školu. Veverka hlasovala, že tam musí být předmět skákání ze stromu na strom, a zajíc říkal, no to ani náhodou, tam bude hloubení nor. A takhle se dohadovali měsíce. A my lidi jsme taky jeden veverka, druhý zajíc, třetí třeba beruška. A jenom proto, že naše tělesná schránka je mnohem podobnější než u těch zvířat, srovnáváme se. Na všechno máme normy. Co mají děti umět, jak mají vypadat, co mají jíst, nebo která zaměstnání jsou prestižní. A potom neseženete kvalitního elektrikáře. U mě ve škole jsme vždycky hodnotili jen pokrok vůči sobě samému. Tohle jsem uměl před měsícem, teď už umím víc.
LN Vy myslíte, že bychom dětem neměli sdělovat svoje očekávání, která s nimi máme spojená?Já jsem přesvědčená, že člověk přijde na svět s určitým záměrem. Ale lidi kolem vás, rodiče, prarodiče, učitelé, mají úplně jinou představu, jak má váš život vypadat. A někam vás tlačí. Já třeba přestala v osmi letech číst, protože mi všichni čtení pořád doporučovali a tak trochu vnucovali. Vlastně jsem nepřečetla ani řádku z povinné literatury. Tu za mě nakonec četla babička a diktovala mi obsahy. A ke knihám jsem se vrátila až v dospělosti. Zrovna tak to bylo s hraním na klavír. Hudbu mám ráda, přála jsem si umět na klavír. Do okamžiku, než mi táta zavedl notýsek, kam jsem si měla denně psát čas strávený hraním.
LN Vy jste ale opravdu dost alternativní. Přitom třeba na výucejazyků stavíte. Dokonce jste zřídila cosi jako dvojjazyčné jesle.Ano, prostě se domnívám, že pro děti je výhoda, když přijdou přirozenou cestou do styku s více jazyky. Ale ne cvičením gramatiky. Já jsem se naučila nejvíc toto léto, když jsem společně s naší angličtinářkou například nakupovala kytky a přitom zjistila, jak se řekne květináč, lopatka, sazenice. A nejspíš už to nezapomenu.
LN Nemyslíte, že úspěšnost školy závisí stejně hlavně na tom, jaké přijme děti? Na soukromé škole, jako je Škola Hrou, vždycky byly asi děti, jejichž rodiče připisovali vzdělávání velkou důležitost. Myslíte, že byste mohla být tak benevolentní, kdybyste musela pracovat s problematickými žáky?Víc než polovina našich žáků měla specifické potřeby v psaní a čtení, ale měli jsme i různé formy autismu, poruch pozornosti atd. Přesto získalisebejistotu a většina z nich v životě uspěla.

Ředitelka Ivana Málková
LN To znamená studovala dál?Někteří studují i více škol najednou, a navíc dle mých zkušeností, vysoká škola přece není podmínkou úspěchu.
LN Má se člověk učit i věci, které v životě nepotřebuje?
Ve Škole Hrou přistupujeme k výuce tak, aby se děti učily to, co se jim v té chvíli zdá potřebné a zajímavé. A pokud jde o mě samotnou, v poslední době se snažím zbavovat svou hlavu toho, co nepotřebuju.
LN Měla jste někdy jako ředitelka školy konflikt s rodiči?Jedním jsem strávila dost dlouhou dobu. Rodiče chtěli vyměnit třídní učitelku, která jim nebyla sympatická, a já za ní stála. Teprve později jsem pochopila, že ti rodiče měli na svůj pocit právo a že jsem jim měla naslouchat.
LN Říkalo se, že jste si rodiče pouštěla možná příliš k tělu.Ano, u nás byl třeba takový zvyk, že jsme si všichni tykali. Já vidím nádhernou paralelu vývoje Školy Hrou s vývojem celé společnosti. Na začátku bylo nadšení, chrastění klíči a v našem případě třeba taky tykání a celonoční společné šmirglování školních lavic. Teď si klient rád zaplatí a nechce o žádných provozních problémech nic slyšet. A jako byly ve společnosti krize, byly i u nás. Vyslovování důvěry a nedůvěry, zpochybňování kvality. Ale zrovna nedávno jsem dostala od jednoho rodiče děkovný dopis. Psal, že je škole vděčný za to, co jeho dětem před lety dala. Už je jim přes dvacet, a je tu tedy určitý nadhled.
LN Nestává se, že děti ze Školy Hrou odešly po páté třídě jinam a některé učivo prostě neznaly?Stalo. Například mi jeden tatínek volal, že jeho syn dostal pětku z diktátu not. Neuměl zapsat C1, B2, G2 a tak. My prostě učíme noty jen v případě, že máme na škole učitele muzikanta, s nímž děti mohou každou notu ozkoušet, a dokonce se pokoušejí i samy komponovat. Učit noty jen tak, aby je uměly, mi připadá jako nesmysl. Příklad toho, že mohu být vynikající hudebník, aniž umím noty, byli například The Beatles.
LN Máte vlastní děti?Mám čtyři nenarozené děti. Nejstaršímu by bylo o dva roky více, než je našim nejstarším absolventům.
LN Tak něco veselejšího...Řeknu vám vtip. Lidi chodí za Pannou Marií a říkají jí: vám se ale ten syn opravdu povedl. Umí lidi sbližovat, uzdravovat, naučil je odpouštět... Panna Maria pokyvuje váhavě hlavou: Myslíte? My jsme s Josefem dost zklamaní. Chtěli jsme, aby dělal práva...
via lidovky.cz