Návod, jak vystoupit ze systému: plant some shit!


Motto: Člověk má v podstatě dvě možnosti - tvořivost, nebo sebevraždu.

Mám pocit, že každý druhý člověk dnes v různých modifikacích mluví o tom, jak vystoupit ze systému, a že si to představuje, že je to jako vystoupit z autobusu. Málokoho v této souvislosti napadá, že jediným možným způsobem, jak toho skutečně dosáhnout, je obrátit sebe samého /nebo sebe samu/ zvenitř ven a začít se systémem plnohodnotně, duchaplně a z hloubi srdce naprosto konstruktivně spolupracovat. A že ta spolupráce musí být nastolena podle pravidel rovnováhy (eliminujících jakoukoli formu energetického vykořisťování), a že musí být položena na základě vlastní vědomé originální tvorby každého jednoho z nás.

Je to zvláštní paradox. Člověk, zahnaný do kouta své vlastní nahraditelnosti má pocit, že jediná cesta, jak se alespoň trochu uvolnit, je začít bojovat. Proto bojuje s korupcí, proto bojuje s politiky, proto bojuje se státem, systémem, byznysem, soudci, rakovinou a já nevím čím ještě. Neuvědomí si, ve své zoufalé situaci, že předmět svého boje tím jen posiluje a upevňuje. Nechápe proč - když se tak obětoval pro druhé - po něm nakonec neštěkne ani pes. A přitom je to tak jednoduché. Chcete se mít líp? Tak něco (vy)tvořte. Pro sebe a pro jiné. Obohaťte se, ale ne na něčí úkor, jako se to děje běžně. Obohaťte sebe a jiné jen tak. Vytvořte něco prostě jen tak. Zorganizujte přednášku, sestavte meditační skupinu, založte malou veřejnou zahrádku, přemalujte hnusnou zeď, naučte lidi fotit, nebo lyžovat... prostě poznejte svou komunitu a přineste do ní konečně něco, co za to bude doopravdy stát. Konec keců. Stačí naprosto malý, nepatrný, originální tvořivý čin, který změní vše - tedy systém, jenž dlí ve vás samých. Vy jste ten systém, se kterým bojujete. Chcete ho změnit? Změňte sebe. Jako to udělala Rosa Parks. Obyčejná černošská žena, která už jednoho dne byla prostě unavená z toho, že si nemůže v autobuse sednout jen proto, že má jinou barvu pleti. Tak prostě jednoho obyčejného prosincového dne v roce 1956 zůstala sedět. Nebojovala, neprotestovala, nekřičela, dramaticky nevystupovala ze systému, ani z autobusu. Jen tak tiše zůstala sedět a změnila tím naprosto vše pro miliony lidských bytostí v Americe tehdejší doby.

Ron Finley, jenž vysazuje zeleninové zahrady v Jižním centru Los Angeles -- na opuštěných parcelách, mezi jízdními pruhy a podél cest, a dělá to jen tak pro zábavu, a jako vzpouru, a taky pro krásu a aby nabídl nějakou alternativu rychlému občerstvení ve společnosti, kde "bistra pro motoristy zabijejí více lidí než projíždějící auta.", je Rosou Parks dneška. Partyzán, lopatový gangster, pouliční umělec a gureillový bojovník, jenž nebojuje s imaginárním nepřítelem, ale přináší lidem ve své komunitě naději, že se znovu budou moci cítit jako svéprávné a důstojné lidské bytosti, jež se o sebe umí postarat v těch nejzákladnějších záležitostech. Poslechněte si jeho řeč a uvidíte, že můžete začít právě teď, kdekoli a naprosto s čímkoli. Všechno ostatní jsou kecy. Chcete vystoupit ze systému? Then plant some shit!