Nová Země


Motto: Nová Země postupně vznikne tak, že pro stále víc lidí bude hlavním smyslem života přinášet na tento svět světlo vědomí a každá činnost pro ně bude především nástrojem vědomí.

Astronomové objevili důkaz, který potvrzuje, že vesmír vznikl před patnácti miliardami let při velkém třesku a od té doby se rozpíná. A nejenže se rozpíná, ale stává se také stále složitějším, rozmanitějším a komplexnějším. Někteří vědci dokonce tvrdí, že se současný směr vývoje - od jednoduchých forem ke stále složitějším - nakonec obrátí. Vesmír se přestane rozpínat a začne se smršťovat, až nakonec zůstane jen sféra neviditelného Bytí, nepředstavitelná prázdnota, ze které vše vzešlo. Možná se cyklus zrození, expanze, smršťování a smrti neustále opakuje. Ale proč? Jaký to má celé smysl? „Proč se vesmír vůbec obtěžuje existovat?“ ptal se fyzik Stephen Hawking, když si uvědomil, že odpověď na tuto otázku nelze najít v žádném matematickém modelu.


Jestliže se nedíváte jen kolem sebe, ale i dovnitř, do svého nitra, víte, že máte vnější i vnitřní cíle. A protože jste mikrokosmickým obrazem makrokosmu, musí mít i vesmír vnější i vnitřní smysl své existence, jež jsou neoddělitelné od těch vašich. Vnější smysl existence vesmíru je vytvářet formy a zažívat jejich interakce - hry, sny, dramata nebo jakkoliv je chcete nazvat. Vnitřním smyslem jeho existence je probuzení jeho neviditelné esence. Pak může dojít ke sjednocení vnějšího a vnitřního cíle a půjde o to vnést tuto esenci - vědomí - do světa forem, a transformovat tak svět. Hlavní smysl této transformace však sahá mnohem dál, než co je lidská mysl schopná pojmout nebo si představit. Přesto už nyní, právě teď na této planetě, pro nás zmíněná transformace - sjednocení vnějších a vnitřních cílů, vnějšího a vnitřního smyslu naší existence, usmíření světa forem s Bohem - představuje největší výzvu. Ještě předtím, než si vysvětlíme, jaký má expanze a smršťování vesmíru vliv na lidský život, si musíme uvědomit, že nic z toho, co prohlásíme o vesmíru, není absolutní pravda, protože žádné teorie ani žádné matematické modely nemohou postihnout nepostižitelné - nekonečno. Žádná myšlenka nedokáže vyjádřit komplexnost celé existence. Realita je jednotný celek a myšlenky ji pouze tříští na fragmenty. Tím vznikají mnohé základní omyly, jako například přesvědčení, že věci a události existují odděleně, nebo že toto je příčinou onoho. Každá myšlenka vytváří na danou věc určitý pohled nebo dokonce názor, a ty s sebou pokaždé nesou určitá omezení, což v důsledku znamená, že žádné tvrzení nemůže vyjadřovat absolutní pravdu. Celou skutečnost - absolutní pravdu - představuje celek, jenže ten nelze pomocí myšlenek vyjádřit. Viděno bez omezení myšlení, a proto pro lidskou mysl nepochopitelné: vše se odehrává nyní. Vše, co kdy bylo, i vše, co kdy bude, je teď, mimo čas, jenž je pouhou myšlenkovou konstrukcí. Pro lepší pochopení pojmů relativní a absolutní pravda si představte východ a západ slunce. Když prohlásím, že slunce ráno vychází a večer zapadá, je to sice pravda, ale pouze relativní. Z pohledu absolutna je to lež. Východ a západ slunce totiž může vidět pouze pozorovatel na povrchu Země. Kdybyste se zrovna nacházeli ve vesmíru, viděli byste, že slunce ani nevychází, ani nezapadá, ale že svítí trvale. Ale i po tom, co jsme si to uvědomili, i když víme, že jde pouze o relativní pravdu, můžeme dál mluvit o západu a východu slunce, obdivovat jejich krásu, malovat je a psát o nich básně. Pojďme se tedy ještě chvíli zabývat další relativní pravdou: zrozením vesmíru do formy a jeho návratem do sféry bez forem, následkem čehož vznikla iluze omezeného času. Všimněte si analogie s lidským životem. Slovní spojení „můj život“ samozřejmě naznačuje jen další omezený pohled vytvořený myslí, vyjadřuje jen další relativní pravdu. Ve skutečnosti nic takového jako „váš“ život neexistuje, protože vy a život nejste dva, ale jedno.


Není vidina nové Země jen další utopickou vizí? Vůbec ne. Všechny utopické vize mají jedno společné: mentální představu úžasné, bezpečné budoucnosti, kde budou všichni žít v míru a harmonii, bez jakýchkoliv problémů. Takových vizí už jste jistě poznali spoustu. Některé skončily zklamáním, jiné katastrofou. Základem každé takové vize je vždy hlavní strukturální dysfunkce starého vědomí: víra, že v budoucnosti lze najít spásu. Budoucnost však existuje pouze v myšlenkách, takže když hledáte spásu v myšlenkách, nevědomě ji hledáte ve své mysli. Jste připoutáni ke světu forem ~ chyceni v pasti ega. „A viděl jsem nové nebe a novou zemi,“ je psáno v bibli. Základem nové Země je nové nebe - probuzené vědomí. Svět - vnější realita - je pouze jeho odrazem. Vznik nového nebe a tím i nové Země však nejsou událostmi, jež se mají stát v budoucnosti, a tím nás osvobodit. Nic z toho, co se má stát v budoucnosti, vás neosvobodí. Tu moc má pouze přítomný okamžik. V okamžiku, kdy si to uvědomíte, se probudíte. Probuzení v budoucnosti je nesmysl, protože probuzení je uvědomění si Přítomnosti. A stejně tak i nové nebe, probuzené vědomí, není nic, čeho lze dosáhnout v budoucnosti. Nové nebe a novou Zemi v sobě můžete objevit právě teď, v tomto okamžiku. Když se tak nestane, zůstanou jen pouhou myšlenkou v hlavě. Co řekl Ježíš svým žákům? „Vždyť království Boží je mezi vámi.“ V kázání na hoře Ježíš předpověděl něco, čemu dodnes rozumí jen málokdo. Řekl: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ V jiné verzi bible je „tichý“ překládáno jako „pokorný“. Kdo jsou ti tiší neboli pokorní, kteří mají zdědit Zemi? Pokorní jsou lidé bez ega. Ti, kteří si uvědomili, že jejich skutečnou podstatou a esencí je vědomí, které je společné všem životním formám. Žijí v odevzdání a uvědomují si svou jednotu s celkem i se Zdrojem. Jsou ztělesněním probuzeného vědomí, jež má tu moc změnit celý svět, včetně přírody, protože život na této planetě je od lidského vědomí neoddělitelný - navzájem se ovlivňují. V tomto smyslu tiší, neboli pokorní, zdědí Zemi.
Na Zemi právě teď vzniká nový druh života - jste to vy!

via Eckhart Tolle Nová země





„Rakovina“ na sociální rovině



Motto: Celek je více, než součet svých částí

Rakovinná buňka chce dobýt celý Svět (těla) a všechno přizpůsobit k obrazu svému. Proto všude vniká, příp. vysílá své agresivní „misionáře“ až do nejvzdálenějších oblastí země (těla). Medicína je nazývá „filiálky“ (lat.: dcery) nebo metastázy. Toto slovo pochází z řečtiny a znamená transformaci, přemístění nebo migraci. Nárok na to, aby se mohla „vměšovat“ všude, až do nejvzdálenějších úseků těla, je přiměřený pro embryonální buňku, která v sobě ve své nediferencovanosti nosí ještě všechny možnosti. Vývoj však mimo jiné znamená omezení a specializaci. Obojí rakovinná buňka v závislosti na úhlu pohledu buď ztratila, nebo překonala.


Nezralost takového chování vyplývá i ze srovnání dospělého a dětského postoje. Dítě má ještě právo vidět se ve všech profesích a způsobech života a věřit, že jeho otec jako zvětšenina vlastního já může všechno. Dítě smí snít o tom, jak bude cestovat po celém světě, aniž by se staralo o konkrétní hmotné otázky takové cesty. Jeho nárok na všechny hračky na hřišti a na to, že se bude účastnit všech her, může rodiče někdy rozčílit, v této rané fázi to však ještě není žádný problém. Dospělý s takovým nárokem se však pro své okolí rychle stává výzvou, která připouští jen dvě alternativy: buď on nebo okolí. Donutí-li ho okolí silou přesvědčování nebo násilím, aby se mu přizpůsobil, nutí ho k jakémusi opožděnému dozrání, které odpovídá pokusím o resocializaci ve výkonu trestu, nebo ho definitivně vyčlení. Druhá možnost, že se tento člověk proti svému okolí prosadí a vnutí mu svou vůli, je vzácnější. Na duchovně — duševní úrovni jsou takové pokusy odbyty jako velikášství, téměř vždy poraženy a „úspěšně“ vyčleněny za brány psychiatrických ústavů. Jen relativně zřídka se „bláznu“ podaří skutečně získat moc. V politické oblasti se proti takovým pokusům bojuje jako proti terorismu, bývají poraženy většinou násilím, vzácněji silou přesvědčování. Teroristé sami sebe označují za revolucionáře, někdy i za revoluční buňky, pro postižený stát však jsou těžkými zločinci a nemohou očekávat milost ani respekt. Zvítězí-li však, pak je jejich moc uznávána, jsou totiž novými pány v zemi.

V hospodářské oblasti se představitelům takového postoje od začátku tleská. Rakovina objasňuje onen postoj, jehož výsledkem je podnikatelský úspěch. Typický podnikatel raného kapitalismu se rozpíná za stávající hranice a bez slitování ničí konkurenci tím, že ji svými ostrými lokty tlačí ke zdi a vytlačuje ji z obchodu, vypaluje jí rybník nebo alespoň infiltruje její trhy. Místo metastáz, metastázování a dceřiných buněk (lat. dcera filia — pozn. překl.) se zde zakládají filiálky, dceřiné společnosti a přístavby. Mateřská firma nejprve přeroste samu sebe jako odpovídající nádor, pak infiltruje okolí, nakonec je aktivní po celé zemi a v ideálním případě pak po Celém světě. Člověk chce být přítomen všude a všechno mít pevně v rukou. To je krédo kapitalismu a příslušného způsobu chování velkých koncernů. Zcela samozřejmě se přitom postupuje agresivně a bezohledně.



Metastázování rakoviny a pobočky koncernů mají analogické cíle. Usilují o to, aby ze svého programu prodali co možná nejvíce a domácím silám nedali žádnou šanci. „Vzor“ v rakovině znázorňuje mapa světa v kanceláři podnikatelské firmy. Uprostřed vyznačuje tlustý červený kruh mateřskou společnost, která infiltruje své blízké okolí menšími červeně označenými filiálkami (od filia = dcera). Směrem k periferii těchto metastáz ubývá. V některých zemích ještě nejsou, zatímco v jiných jich jsou velké kolonie, které kolem sebe kupí své menší filiálky. Takto označená mapa se nápadně podobá obrazům rakovinou napadených oblastí těla, jaké se získávají pomocí diagnostických postupů, např. scintigrafií.


Méně emočně nabitou, protože z historie převzatou paralelou rakovinného bujení je kolonialismus. Budování kolonií mimo vlastní zemi bylo z pohledu jednotlivého impéria strategií, která se podobá rakovině. Impérium chtělo mít vliv pokud možno na celý svět a vůbec se nelekalo násilného porušování hranic a brutálního napadání většinou nedotčených, pouze méně agresivních kultur. Cizí životní poměry nebyly ani respektovány ani zachovány, domácí obyvatelstvo bylo prohlášeno za méněcenné a zotročeno. To které impérium bylo natolik zaslepeno svým velikášstvím, že chtělo po celém světě vytvářet malé nebo větší napodobeniny Anglie, Španělska, Portugalska, Francie nebo Německa. Invazivní růst mohla zastavit toliko jiná, rovněž jako rakovina se šířící impéria. Jako jejich anatomická obdoba měly koloniální říše často problémy se zásobováním, šlo přece především o expanzi a méně o infrastrukturu, která je pro ni nezbytná. Podobně jako u nádorů najdeme ještě dnes u pozůstatků například portugalské koloniální říše nápadný nedostatek infrastruktury. Při tomto způsobu nediferencovaného růstu šlo mnohé ke dnu v metastázujících koloniích i v mateřské zemi mnoha nezvedených dcer. Na malých „mateřských nádorech“, jako bylo Portugalsko nebo Anglie, nakonec visela obrovská, stále více bující a síly pohlcující impéria. Zvláště Anglie se svými koloniemi (USA, Kanada, Austrálie, Rhodesie nebo Jižní Afrika), které se zcela zřekly „mateřského nádoru“, se blížila obrazu rakoviny. Dějiny kolonialismu jasně ukazují, že nacionálnímu bujení šlo více o rozšiřování a imperiální uchopení moci než o obchod a výměnu. Nikoli nepodobné vodnatým mozkům, nafouklé koloniální správy cizopasí v hospodářsky strádajících zemích oloupených o svou vlastní strukturu, stojíce na zádech zotročených „primitivů“, kteří však svým charakterem sotva dosahují primitivnosti svých kolonialistů. Podobnou primitivní převahou nad svým okolím se vyznačují i rakovinné buňky s přehnaně nafouklými jádry.

Vzor rakoviny určuje podobu našeho světa nejen v hrubých rysech, kdo má schopnost jej prohlédnout, ten jej může sledovat až po detaily. Názorný obraz rakovině obdobných expanzivních snah poskytuje růst moderních velkoměst. Na družicových snímcích se projevuje, jak se tato města jako vředy zahryzávají do okolní krajiny. Jako rakovinné bujení přitom spoléhají na vytěsňující, infiltrující růst, zatímco současně předsunují jednotlivé posly ve formě satelitních měst, průmyslových a výrobních zón a jiných aktivit podobných metastázám. Pozorujeme-li zemi jako celek, jak je ve všech částech a koutech jakoby užírána rakovinným bujením, bez ohledu pleněna a olupována o svou schopnost klást odpor, odpovídá její obraz tělu napadenému rakovinou. Ekologové, biologové teologové a jiní „-logové“ nemají jednotný názor na to, zda se nachází ještě ve stadiu obranného boje nebo již ve stadiu smrtelného chřadnutí. Kachexie znamená příslušný stav rezignace těla před mladistvě vitální silou rakoviny. Tělo se chorobě vzdává a demonstruje již ve své odevzdanosti otevřenost pro svůj přechod do jiného světa. Protože naše země se stále ještě pokouší o regeneraci a ze všech sil se brání lidském rodu, který na ní bují, má snad ještě naději.

Rakovinné buňce se podobají nejen principy našeho myšlení ve vztahu k zemi, nýbrž podílíme se také na rozhodující chybě v myšlení, příp. přehlížíme důsledky našeho chování:
Smrt celého organismu nevyhnutelně znamená i smrt všech jeho buněk, i buněk rakovinných. Jen začátek celého podniku je pro rakovinnou buňku mnohoslibný. Vymyká se úspěšně svému okolí a blíží se ideálu soběstačnosti, všemohoucnosti a všudypřítomnosti. Jako jednobuněčný organismus, který je odkázán zcela sám na sebe a sjednocuje v jednom těle všechny funkce, se rakovinná buňka žijící uprostřed buněčné tkáně stává podobně nezávislým osamělým bojovníkem. Své vysoce specializované schopnosti vyměnila za potenciální nesmrtelnost, jakou má i jednobuněčný organismus. Dokud stačí potrava, zůstávají jednobuněčné organismy i rakovinné buňky naživu. Všechny ostatní buňky organizované v normálních buněčných tkáních jsou vázány na přirozenou, dědičností určenou délku života. Rakovinné buňky zrušily toto omezení a nevykazují žádné tendence stárnutí, jak dokládá jeden ponurý experiment. Buňky nádoru, jehož vlastník zemřel ve dvaceti letech právě na něj, dodnes žijí a dělí se v živném roztoku bez jakýchkoli známek stárnutí nebo únavy. V normálním případě umírají rakovinné buňky brzy po svém hostiteli. To spočívá ve vysychajícím zdroji potravy a energie. Zatímco jednobuněčný organismus žije ve svém vodním světě plném nadbytku skutečně nezávisle a jako nesmrtelný, rakovinná buňka nevidí, že je nesmrtelná pouze potenciálně a již vůbec nemůže být nezávislá. Stejně jako je člověk odkázán na svět, i ona zůstává stále odkázána na tělo, v němž žije. Na karikatuře našich ideálů, jakou je rakovina, je zřejmé, že naše země již dospěla do fáze vypuknutí choroby. Ještě větší rozčarování přináší vnucující se vhled, že my sami jsme rakovinou země. Růst našeho hospodářství je právě tak šílený jako rakovinné bujení. Procentuální poměry přírůstku jsou enormní, ale podnikání nemá dosažitelný konečný cíl. Pokrok směřuje k novému pokroku, a tím v zásadě do budoucnosti a z našeho dosahu. Také rakovina má nerealistický cíl. Tento cíl je v jejím stínu a znamená zánik organismu. Kdybychom byli upřímnější, museli bychom si přiznat, že posledním cílem našeho pokroku je rovněž zánik organismu země. Kdyby se splnila byť jen zbožná přání politiků a rozvojové země by vyrovnaly svou technologickou zaostalost, zasadilo by to již ohrožené ekologii této planety smrtelnou ránu. Smíme však zřejmě klidně vycházet z toho, že taková přání nejsou míněna příliš vážně. Naprosto vážná jsou však přání, která se zaměřují na další lineární pokrok naší části světa. Mají v sobě, něco degenerovaného a ohrožujícího lidský druh. Bez ohledu na náš původ v přírodě a bez zřetele na cíl v duchovní sféře běžíme vstříc nebezpečí, že se staneme neovladatelnou rakovinou. Příslušná kritéria pro to již splňujeme.

Ukáže-li nám tato zlá nemoc svou strašlivou tvář, zalekneme se, protože poznáváme sami sebe. Tak poctivě se nechceme vidět, tak pravdivé zrcadlo odmítáme. To je to, co má lidstvo společného s každým jednotlivým pacientem.

via Rüdiger Dahlke Nemoc jako řeč duše



Eduard Tomáš - Čistá mysl


Maně vzpomínám, kde (ve vědomí) jsem byl a co jsem dělal počátkem devadesátých let. Čím jsem žil, o čem jsem snil. Co se od té doby změnilo? Eduarda Tomáše jsem zachytával po celou dobu jako zprostředkovatele moudrosti, ovšem pro mě v té době v naprosto nesrozumitelné formě. Dnes jsou jeho slova jasná a srozumitelná, a jeho bytost zářivá.





Alan Watts - Všechno začíná nyní


Nyní je malý nepatrný bod, který se nechá jen těžko uvidět. Jako malý záblesk ranní rosy na celé probouzející se louce, ukrývá se povrchnímu a profánnímu. Čeká, až jeho třpyt zachytí se ve vědomí a vyvolá touhu po prozkoumání. Rozsvítí se a rozjasní, otevře se v celé kráse a velkoleposti poskytne průchod a oddech hledači. Nyní je sen ve snu, jenž poukazuje na sen. Je v něm síla, nekonečná síla. Je v něm prostor, otevřený prostor. Je v něm volnost, čiročirá volnost. Je v něm nepředstavitelno, skutečné nepředstavitelno. Nyní nezná hranice, ani omezení. Je plynutím, jež nenajde oporu v popisu. Je obsahem Celku a je obsaženo v každé jeho části. Nyní je a tedy kouká, aby bylo.





Krajina napospas


Krajina – prostor kolem nás, místo k životu. Krajina – výpověď o nás, o našem chování. Krajina – nyní stále více jako zboží, jako něco, co není ničí, z čeho tudíž můžeme úspěšně těžit, prodávat. Krajina přestala být vnímána jako dar daný nám do péče.
Krajina jako místo, kam jezdíme hledat různé zážitky, ale kterou nevnímáme jako to, s čím jsme bytostně spojeni. V krajině jako dřív již nepobýváme v práci, neopečováváme ji obhospodařováním, staráním se o každý kus země, ohleduplně, aby nám i nadále byla schopna dávat věci potřebné k obživě.
Úzký kontakt s krajinou byl v českém prostoru systematicky ničen po roce 1948 znárodňováním, zabráním pozemků, scelováním lánů. Na většině míst české a moravské krajiny tak byly zpřetrhány kořeny spojení člověka s konkrétní půdou, s místy v sousedství jeho obydlí, o které pečoval většinou po generace. Krajina se stala zemí nikoho, místem pro bezohledné chování nerespektující základní přírodní zákonitosti. Komunistická doktrína rezolutně uplatňovala svou ideologii a její otisk je v krajině možné vysledovat dodnes. Rozorané meze, zaniklé cesty, narovnané potoky a řeky, krajinu nejkratším směrem nekompromisně protínající silnice a dálnice, a další zásahy. Drobné krajinné detaily, utvářející duch krajiny, zmizely a velmi pracně se dají vrátit zpět.
 

Böhmisch Leipa 1930 / Česká Lípa 1988 (foto: J. Bárta)
Nový výrazný zásah do krajiny se projevil i se změněnou politicko-společenskou situací po roce 1989. Krajina se stala zdrojem kořistnictví. Brutálně je anektována výstavbou nejrůznějších skladových hal či jiných průmyslových objektů, rozrůstáním se satelitních skrumáží katalogových domků, oplocováním pozemků, a ještě intenzivnější těžbou přírodního bohatství. Ekonomický zisk a úspěch jsou ve společnosti nastaveny jako ty nejvyšší hodnoty. Tomu pak odpovídá stav krajiny. Z krajiny je potřeba co nejvíce vytěžit a svůj úspěch projevit co nejokázalejšími stavbami vlastních obydlí. Je lhostejno jakým způsobem ovlivní okolí.
 


Hostýn 1898/1998 – ze souboru Letem českým světem 1898/1998 (foto: J. Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I. Lutterer)
Žijeme rozmařile. Spousta ploch zůstává neobhospodařovaná. Jablka padají do trávy, ovocné stromy nečešeme. Nepěstujeme, nechováme, trávu nesečeme a nesušíme. Slepice, králíci, koza, ovce, kachny, husy už jsou na vesnici skoro vzácností. S jejich chovem se využíval každý dar přírody, každý kus pozemku. Vesnice se radikálně změnila. Je místem pro rekreaci, často souborem přestavěných či nově vystavěných městských domků, pečlivě oplocených s golfovými trávníky s bazénem, tújemi a dalšími cizorodými okrasnými dřevinami. Kdepak vyjít za humna úvozovou cestou podél pastvin s pasoucím se dobytkem a pečlivě obdělávanými políčky. Chceme se mít co nejlépe, a to co nejrychleji, bez ohledu na to, jakou cenu za to nejen nyní, ale především v budoucnu zaplatíme.
S krajinou nežijeme, ale v krajině se jen pohybujeme, krajinou projíždíme. Do krajiny jezdíme za zážitkem. Chceme si přece užít. Vyhledáváme v krajině ale pouze taková místa, která jsou krásná, abychom v nich odpočívali a přinášeli si domů na fotografiích iluzi stále nedotčené harmonické krajiny. Kdo by jezdil do krajin vydolovaných, zpustlých a vydrancovaných. Ale právě taková místa jsou našim obrazem. Krajiny dálničních křižovatek, nadjezdů a podjezdů, krajiny příměstské, kterými se nedá projít, opuštěné, ztýrané příhraniční krajiny, zarostlé a zanedbané.
 


Most 1898/1998 – ze souboru Letem českým světem 1898/1998 (foto: J. Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I. Lutterer)
K jakému posunu ve vzhledu krajiny došlo, je možné vidět při porovnávání stejných míst zachycených na snímku před mnoha léty a nyní. Tam jsou rozdíly vidět zcela zřetelně. Ale spatřit je lze na každém kroku.
via Jaroslav Bárta @ ihned.cz




RELOVE SUMMIT: Sylva Lauerová a její anketa o lásce


Jedním z velmi milých vystupujících hostů na RELOVE SUMMIT PRAGUE 2013 byla i spisovatelka a nesmírně charismatická žena Sylva Lauerová. Pro své vystoupení si připravila anketu o lásce, kterou se svými fanoušky ladila několik týdnů. Podívejte na překvapující výstupy o tom, jak vnímáme lásku. Všechna videa z vystoupení budou dále postupně přibývat na webové stránce relovesummit.cz





Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo


Motto: Přebývající nádhera obklopuje všechny světy, všechna stvořeni, dobré i zlé. A je skutečnou jednotou. Jak tedy může unést v sobě protiklady dobra a zla? Není tu však žádný protiklad, protože zlo je korunním sídlem dobra.

Baal Šem Tov

Blížíme se nezadržitelně k tématu, které nejenže patří k nejdůležitějším otázkám lidského bytí, ale je také nejvíce náchylné k různým nedorozuměním. Je velmi nevhodné vybrat ze svého pojetí světa sem tam nějakou větu či odsta­vec a smíchat je s obsahem jiného pojetí. Právě úvahy o dobru a zlu vyvolávají v člověku, jak známo, zvlášť hlu­boké obavy, které snadno citově zamlží jeho rozvažování a schopnost poznání. Navzdory veškerému nebezpečí se odvážíme položit si otázku po přirozené podstatě zla, jíž se tak bránil Amfortas. Neboť stín, jehož působení jsme v procesu nemoci odkryli, vděčí za svou existenci lidskému rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a falešným. Stín obsahuje všechno to, co jsme rozpoznali jako zlé, proto i stín musí být zlý. Zdá se tedy, že je nejen oprávněné, ale dokonce eticky a morálně nezbytné stín pronásledovat a bojovat proti němu všude tam, kde se projeví. I v tomto případě jsme zdánlivou logiku u této úvahy tak fascinováni, že nám uniká, jak toto ušlechtile snažení ztroskotává na tom, že zlo prostě nejde vyhubit. Vyplatí se proto téma „dobrého a zlého" ještě jednou probrat z trochu jiného hlediska. Už naše úvahy o zákonu polarity vedly k závěru, že dobro a zlo jsou dvěma aspekty téže jednoty, a proto na sobě existenčně závislé. Dobro žije ze zla a zlo z dobra. Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo. Takové formulce mohou připadat leckomu hrozivé, ale jejich pravdivost lze těžko teoreticky i prakticky popřít. Postoj k dobru a ke zlu je v naším kultuře silně ovliv­něn křesťanstvím a jeho teologií. A platí to i pro kruhy, kte­ré si myslí, že religiozitě nepodléhají. Nechceme z biblických výjevů odvozovat nějakou teorii, jde jen o to, že jsou vhod­né k dokonalému pochopení vážných mytologických pro­blémů. Biblické obrazy prostě vytvářejí naše kulturní záze­mí, a proto nás mohou dovést k vysvětlení nedorozumění vznikajícího z toho, že zatímco ostatní náboženství se v po­jetí dobra a zla shodují, křesťanská teologie se odštěpila a podává jiný výklad. Pro náš problém je rozhodující podání prvotního hří­chu ve Starém zákoně. Vzpomínáme si, že v druhé kapitole knihy Genesis se vypráví o tom, jak byl do Edenu uveden první člověk - Adam a jak tu kromě všech možných proje­vů říše přírody rostly dva zvláštní stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Pro další pochopení si musíme uvědomit, že Adam není muž, ale dvojpohlavní bytost - androgyn. Je to celistvý člověk, který nepodléhá polaritě, protože se ještě nerozdělil v protikladný pár, ještě je zajedno se vším. Tento stav kosmického vědomí je na­ zván rájem. Člověk Adam tedy dosud žije v jednotě vědo­mí, ale téma polarity je už nastolena dvěma stromy. Téma štěpení probleskuje Knihou zrodu od samého počátku, neboť nové vzniká vždy oddělováním a rozdvoj­ováním. A tak už prvá zpráva o stvoření hovoří o polarizaci: světlo-tma, voda-země, Slunce-Měsíc. I o člověku se doví­dáme, že byl stvořen jako „muž a žena". V průběhu vyprá­vění se pak téma polarity stále zhušťuje. A pak dochází k tomu, že si Adam přeje, aby se jedna z částí jeho bytosti oddělila a stala formálně samostatnou. Takový krok už nut­ ně vyžaduje jistou ztrátu vědomí, což náš příběh opisuje odkazem, že Adam upadl do spánku. Bůh v něm odebírá celému a zdravému člověku Adamovi jedno žebro a dělá z něj cosi samostatného. Slovo, které Luther přeložil jako „žebro", zní v hebrej­ ském originále Iselah, tj. strana. Je příbuzné se slovem tsel = stín. Celý, zdravý člověk je tedy rozložen do dvou for­ málně odlišitelných aspektů nazvaných muž a žena. Do jeho vědomí však toto rozštěpení ještě zcela nezasáhlo, oba si rozdíl ještě neuvědomují, neboť jsou dosud v jednotě ráje. Formální rozdělení je však předpokladem pro našeptávání hada slibujícího ženě, té přijímající složce člověka, že poži­tí ovoce ze stromu poznání ji obdaří schopností rozlišovat dobré a zlé, tedy schopností poznání.

Had svůj slib dodrží. Lidé vnímají polaritu, rozlišují dobro a zlo, muže a ženu. Tímto krokem ztrácejí jednotu (kosmické vědomí) a získávají polaritu (poznávací schop­nost). Musí ovšem opustit ráj, zahradu jednoty, a zřítit se do polárního světa materiálních forem. Toto je historie prvotního pádu. Takto padá člověk z jednoty do polarity. Mytologie všech národů a dob znají ústřední téma lidského bytí a odívají je do různých šatů. Pád člověka spočívá v jeho odpadnutí od jednoty. Pád a odpadnutí mají tentýž slovní základ. (V němčině Siinde a Sonderung, tj. hřích a oddělení.) V řečtině je pravý význam slova hřích ještě zřetelnější. Hamartéma znamená hřích a příbuzné slovo hamartanein nezasáhnout cíl, minout bod, hřešit. Hřích tedy znamená neschopnost zasáhnout bod, protože bod žádný rozměr nemá. Polaritní vědomí nedokáže bod -jednotu za­sáhnout - a to je ten hřích. Žít v hříchu je jen jiným označe­ním pro formulaci žít v polaritě. Tím se i křesťanský pojem „dědičného hříchu" stává srozumitelnějším. Člověk je obdařen polaritním vědomím, je tedy hříš­ný. Polarita nás nutí projít cestou protikladů, až se všechno naučíme a všechno dosáhneme, abychom se opět „stali do­konalými, jako je dokonalý Otec na nebesích". Pouť polari­tou ovšem přivolává vinu. „Dědičný hřích" jasně ukazuje, že hřích nemá nic společného s konkrétním lidským jedná­ním. Tento poznatek má vrcholný význam, neboť církev v průběhu času smysl dědičného hříchu překroutila a namluvila nám, že hřích znamená konat zlo a dá se od­ stranit dobrým a správným jednáním. Hřích ale není jed­ním pólem polarity, je to polarita sama. Není také odstrani­telný, každé lidské jednání je hříšné. Toto poselství nacházíme ještě nezfalšované v řecké tragédii. Jejím ústředním tématem je to, že člověk musí ne­ustále volit mezi dvěma možnostmi, ale nezávisle na své volbě je vždycky vinen. Pro křesťanství se teologické nepo­chopení hříchu stalo osudným. Stálá snaha věřících nedo­pouštět se hříchu a vyhýbat se zlému vedla k potlačování oblastí kvalifikovaných jako zlé, a tím k vytvoření silného stínu. Tento stín je zodpovědný za to, že se z křesťanství sta­ lo jedno z nejméně snášenlivých náboženství, že rozpouta­lo hony na čarodějnice, inkvizici a vyvražďování lidí. Neprožitý pól se vždycky prosadí a přemůže ušlechtilé duše právě tehdy, kdy s tím nepočítají. Polarizace mezi dobrem a zlem jako protiklady vedla v křesťanství k vytvoření opozice Boha a ďábla jako repre­zentantů dobrého a zlého, což není pro ostatní náboženství typické, z ďábla je činěn odpůrce Boha a Bůh je nepozoro­vaně vtahován do polarity - a tím ztrácí svou spásnou i lé­čivou sílu. Bůh je jednotou, která v sobě spojuje všechny protiklady bez rozlišení, tedy dobro i zlo. Naproti tomu ďá­ bel jako právoplatný pán polarity je vyzbrojen symboly dě­lení a párovosti: rohy, kopyty, vidlemi, pentagramem s dvěma ostrými rohy nahoře apod. V této terminologii je polaritní svět ďábelský, tj. hříšný. Neexistuje žádná mož­nost jej změnit, proto také všichni staří Mistři učí, že je tře­ba jej opustit. Narážíme tu na hluboký rozdíl mezi náboženstvím a sociálním posláním. Pravé náboženství nikdy nechtělo udělat z tohoto světa ráj, ale učilo, jak z něho vyjít do jed­noty. Pravá filozofie ví, že v polárním světě nemůže žádný pól existovat sám o sobě, že každý člověk musí všechny radosti vyvážit stejnou mírou utrpení. V tomto smyslu je věda „ďábelská", protože se zasazuje o vytváření polarit a rozvoj mnohotvárnosti. Každé funkční využití lidských možností obsahuje nčco „ďábelského", protože jednání váže energii a zabraňuje splynutí v jednotu. Toto je obsahem Je­žíšova pokušení na poušti: ďábel od něho požaduje jen to, aby využil svých možností k uskutečnění neškodných či dokonce užitečných změn. Budiž poznamenáno, že označením něčeho za ďábel­ ské nic neproklínáme, chceme jen upozornit, že pojmy jako hřích, vina, ďábel se jednoduše vztahují k polaritě a že všech­ no, co se na ní podílí, může být takto označeno. Ať děláme, co děláme, vždy máme vinu a hřích. Je důležité, abychom se s touto vinou naučili žít. Jinak bychom nebyli k sobě poc­ tiví. Vykoupení z hříchu je dosažením jednoty, ale té nedo­ sáhne ten, kdo se pokouší vyhnout skutečnosti. Proto je cesta ke spáse těžká. Je totiž obtížena vinou. V evangeliích je často uváděno pochopení hříchu: fa­rizejové zastávají církevní stanovisko, že můžeme spasit svou duši dodržováním přikázání a vyhýbáním se zlému. Ježíš jim odporuje slovy: „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem." V kázání na hoře překonává a relativizuje Moj­žíšův zákon překroucený doslovným chápáním odkazu, že pouhá myšlenka má stejnou váhu jako její uskutečnění. Neměli bychom přehlédnout, že v tomto kázání nebyla zpřís­něna přikázání, nýbrž odhalena iluze, že v polaritě je mož­né odstranit hřích. Čisté učení však bylo lidem nepříjemné už před dvěma tisícovkami let, proto se snažili sprovodit je ze světa. Pravda vždycky rozzlobí, ať už pochází z kterých­ koli úst. Ničí všechny iluze, jimiž se je pokouší naše Já za­ chránit. Pravda je tvrdá a ostrá a nehodí se pro sentimentál­ ní snění a morální sebeobelhávání. Sandókai, jeden ze základních textů zenu, říká:

Světlo a tma stojí proti sobě.
Jedno však závisí na druhém
jako krok pravé nohy na kroku levé.

V Pravdivé knize o prameni příčin můžeme číst Varo­vání před dobrými skutky. Jang-Cu říká: „Kdo činí dobro, nečiní tak pro slávu, přesto však slávy dojde. Sláva sama o sobě nepřináší zisk, přece však zisk přinese. Zisk nesou­visí se spory, přesto se na něj spory přilepí. Proto se vzneše­ný chrání konat dobro." Víme velmi dobře, jak je to vyzývavé, jestliže otázku konání dobra a vyhýbání se zlu chápeme v její absolutní platnosti. Víme také, že přitom stoupá potlačovaný strach. Strach, který se nejlépe odstraňuje tím, že tvrdošíjně lpíme na dosavadních normách. Přesto se vyplatí zdržet se ještě chvíli u tohoto tématu a podívat se na ně ze všech stran.

Nemáme v úmyslu odvozovat naše teze z určitého náboženství, ale již zmíněné nepochopení hříchu v křesťan­ském kulturním okruhu zapustilo hluboké kořeny a ovlivnilo naše hodnotová stanoviska více, než jsme ochotni připustit. Jiná náboženství neměla a nemají s tímto tématem takové problémy. V hinduistické božské trojici Bráhma-Višnu-Šiva připadá role ničitele Šivovi a ten představuje antagonistickou sílu k Bráhmovi, Stvořiteli. Takové podání ulehčuje po­ chopení nutné hry sil. O Buddhovi se vypráví tato historka: Přišel k němu mladý muž s přáním stát se jeho žákem. Buddha se ho zeptal: „Už jsi někdy kradl?" Mladík odpověděl: „Nikdy." Buddha odvětil: „Tedy jdi a kraď, a až se to nau­číš, můžeš za mnou opět přijít." V Šindžinmei, v jednom z nejstarších a nejdůležitěj­ ších textů zenového buddhismu, čteme ve 22. verši: „Zůstane-li v nás i ta nejmenší představa o správném a falešném, zahyne náš duch ve zmatku." Pochybnost, která rozkládá polarity do protikladů, je zlem, ale přesto nutnou oklikou k rozumovému úsudku. K poznání potřebujeme vždy dva póly, nesmíme však uvíznout v jejich prolikladnosti, ale musíme využít napětí mezi nimi jako impulz a energii na cestě k jednotě. Člověk je hříšný, je vinný, ale právě tato vina ho vyznamenává, je zástavou jeho svobody. Zdá se nám důležité, aby se člověk naučil svou vinu akceptovat a nedal se od ní utlačovat. Lidská vina má meta­ fyzickou podstatu a není způsobena naším jednáním. Jejím viditelným výrazem je však nutnost rozhodovat se a jednat. Přiznání viny osvobozuje od strachu z ní. Strach stísňuje a nejjistěji zabraňuje nutnému otevře­ní a rozšíření vědomí. Hřích neodstraníme tím, že se bude­me snažit konat dobro, takové počínání se musí zaplatit po­tlačením protipólu. Takový pokus skončí nezdarem. Cesta k jednotě však vyžaduje víc než pouhý útěk a pohled stranou. Žádá od nás, abychom objevovali polari­tu stále vědoměji, aniž se lekneme překonávání konfliktnosti lidského bytí, abychom byli schopni slučovat v sobě protiklady. Nevyhýbat se, nýbrž vykupovat se prožíváním - tak zní požadavek. K tomu je nutné stále znovu zpochybňo­vat naše strnulé hodnotové systémy, a pak poznáme, v čem spočívá tajemství zla - v tom, že skutečně neexistuje. Říká­me, že jednota stojí mimo polaritu, a nazýváme ji Bohem či Světlem. Na počátku bylo světlo jako všeobjímající jednota. Mimo ně nebylo nic. Tma vznikla teprve krokem do polarity, a to jen proto, aby bylo světlo vnímatelné. Temnota je čistě umělým produktem polarity, nutná k tomu, aby světlo bylo viditelné v rovině polárního vědomí. Slouží světlu jako ja­kýsi světlonoš, o čemž svědčí např. název Lucifer. Kdyby zmizela polarita, zmizela by i temnota, neboť nemá žádnou vlastní existenci. Světlo existuje, tma ne. Proto často připo­mínaný souboj sil světla se silami tmy není žádným skuteč­ným soubojem - výsledek je předem znám. Tma nemůže světlo přemoci. Světlo ale tmu obratem transformuje ve svět­lo, proto se tma světlu vyhýbá. Jinak by se ihned odhalila jako neexistence. Tuto zákonitost můžeme v našem fyzikálním světě dobře sledovat, a to ze dvou stran. Předpoklá­ dejme, že máme prostor naplněný světlem a kolem něj pa­nuje tma. Můžeme klidně otevřít dveře a okna a vpustit do­vnitř tmu. Co se stane? V prostoru se nesetmí, nýbrž pro­světlí se tmavé okolí. Nyní postup obraťme: prostor je tem­ný a světlo je kolem. Otevřeme-li nyní okna a dveře, pro­světlí se prostor, světlo transformovalo tmu. Zlo je také umělým produktem našeho polaritního vě­domí jako čas a prostor a slouží jako podklad, jako jakési hnojivo dobru, je mateřským lůnem světla. Zlo tedy není protikladem dobra, jen polarita je sama o sobě zlem, je hří­chem, protože svět duality nemá žádný konečný bod, žád­nou vlastní existenci. Stejná zákonitost platí i pro naše vě­domí. Jako vědomé označujeme ty vlastnosti a aspekty, kte­ré leží ve světle lidského vědomí a které proto můžeme vi­dět. Stín je pak místem, které není světlem vědomí prosví­ceno, a je tudíž nevědomé. Temné aspekty však vzbuzují obavy a strach jen potud, pokud leží v temnotě. Stačí pouhé nahlédnutí do obsahu stínu, vnesení světla, aby se z nevě­domého stalo vědomé. Něco pozorovat, to je kouzelná formule pro cestu sebepoznání. Pozorování proměňuje kvalitu pozorovaného, protože přináší světlo, tj. vědomí, do tmy. Lidé pořád chtějí měnit nějaké věci a těžko chápou, že jediné, co se od nás žádá, je schopnost pozorování. Nejvyšším cílem člověka - říkejme mu třeba moudrost či osvícení - je všechno pozoro­vat a poznávat takové, jaké to je. V tom je pravé sebepoznání. Pokud nás ještě něco ruší, a pokud to považujeme za potřebné změnit, sebepoznání jsme dosud nedosáhli. Musíme se naučit pozorovat věci a události tohoto svě­ta, aniž by nás naše ego hned nabádalo k odmítnutí či sou­hlasu. Musíme pozorovat svět s klidnou pokorou jako mno­hostranné hry klamu. Ve vzpomínaném textu zenového buddhizmu je tím míněno to, že pokud máme nejmenší předsta­vu o zlu a dobru, náš duch propadne zmatku. Každé hodno­cení nás svazuje se světem forem a vězní nás. A pokud jsme v něm uvězněni, zůstáváme hříšní, neúplní, nezdraví. Trvá i naše touha po lepším světě a naše snaha ho měnit. A tak se znovu stáváme zajatci iluze zrcadlení, věříme v nedokonalost světa a nepozorujeme, že ne svět, ale jen náš pohled je ne­dokonalý a brání nám vidět jednotu. Naučme se tedy rozpoznávat ve všem sebe a dosahovat rovnováhy. Je tím míněna snaha vyhledávat střed polarit a odtud pozorovat pulzující póly. Duševní rovnováha je je­ diným postojem, který umožňuje pozorovat jevové formy bez hodnocení, bez vášnivého přitakávání či popírání, bez identifikace. Tuto rovnováhu bychom neměli samozřejmě zaměňovat s lhostejností, s tou indiferentní směsí neúčasti a nezájmu, jakou měl na mysli Ježíš, když mluvil o „vlaž­ných". Takoví lidé se vyhýbají konfliktům a jsou přesvěd­čeni, že uniknou do světa blaženosti, jaký si musí opravdu hledající člověk tvrdě zasloužit tím, že rozpozná konfliktnost svého bytí a nebude se bát vědomě projít polaritou, aby ji překonal. Ví, že musí kdykoli sjednotit protiklady, které vytvořilo jeho Já. Neštítí se nutných rozhodnutí, i když ví, že tím na sebe přivolá vinu, ale snaží se, aby v nich neuvízl. Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli.


Po­třebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme. Je však třeba se ptát i „jak něco děláme." Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otáz­ky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i „čert poslouchá". Vnější příkazy a zákazy mají své opráv­nění, pokud člověk nedospěl a nepřiznal si vlastní odpověd­nost. Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí. Jestliže v sobě člo­věk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je. Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Prin­cipem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělovat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť promě­ňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitkáním bez omezujících podmí­ nek. Láska chce splynout s celým vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé lásky. Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlast­nit, chce se rozplynout. Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, ja­kou chová Bůh k lidem. Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Bůh svou lásku rozděluje podle nějakého klí­če. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že Bůh má rád také ještě někoho jiného. Bůh - jednota - nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou. Slunce posílá teplo všem lidem a neroz­děluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povo­lán vrhat kameny - a neměl by se proto divit, pokud vždy zasáhne jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje. Miluje zlo - a to bude vykoupeno.

via Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta




Útěk z koncentračního tábora


Popisek k následujícímu videu ponechávám bez komentáře: 25 jatečných krav, jež byly uvězněny a využívány v mlékárenském průmyslu, prožily celý svůj život uvnitř betonového kravína, aniž by poznaly volnost pohybu, svit slunce, nebo vůni čerstvé trávy na louce. I ony měly, jako všechny tzv. dojnice, skončit na jatkách ve zlomku své přirozené délky dožití (po sérii vyčerpávajících těhotenství a frustrujících odstavů telat). Nakonec jim však bylo, díky sdružení, ustavenému za tímto účelem, umožněno prožít zbytek života na svobodě. Podívejte se na jejich reakce poté, co byly vypuštěny na svobodu.

P.S. Jak dodává jeden z diskutujících: "Není pochyb o tom, že svoboda je a zůstane jedním z nejcennějších univerzálních práv živých bytostí, bez kterého život tmavne a dny i noci ztrácí své kouzlo. Zastavme se na chvíli a sledujme upřímnou radost těchto krav. Snad nám konečně dojde, že všichni máme toto právo."



via: facebook & soucitne.cz



Poznání stínu [nemoc znamená poctivost]


Motto: Celý svět existuje v tobě a všechno, co je v tobě, existuje také ve světě. Není žádná hranice mezi tebou a předmětem, který je docela blízko tebe, tak jako není žádná mezera mezi tebou a vzdálenými předměty. Všechny věci, nejmenší i největší, nejnižší i nejvyšší, jsou v tobě přítomny rovnocenně. Jediný atom obsahuje všechny složky Země. Jediné hnutí Ducha zahrnuje všechny zákony života. V jediné kapce vody je ukryto tajemství nekonečného oceánu. Jediná jevová forma tebe samého obsahuje všechny jevové formy života.
Chalil Džibrán

Člověk řekne Já a rozumí tím množství možných iden­tifikací: „Jsem muž, Němec, otec rodiny, učitel. Jsem aktiv­ní, dynamický, tolerantní, důkladný, mám rád zvířata, jsem odpůrce války, rád pij LI čaj, rád vařím... atd." Takovým iden­tifikacím předcházelo někdy v minulosti rozhodování mezi dvěma možnostmi, přičemž se člověk musel s jedním pó­lem ztotožnit a druhý vyloučit. „Jsem aktivní a pracovitý" vylučuje formulaci „jsem pasivní a líný". Z identifikace většinou rychle vyplyne i hodnocení: „Člověk by měl být aktivní a pracovitý. Není dobré, když je pasivní a líný." Bez ohledu na to, jak toto mínění dodatečně podepřeme argu­menty a teoriemi, zůstane hodnocení přesvědčivým jen sub­jektivně. Z objektivního hlediska jde o jednu z možností, jak věci nahlížet, a to velmi oblíbenou. Co bychom si pomysle­li o červené růži, kdyby prohlásila: „Je dobré a správné kvést červeně, ale falešné a nebezpečné kvést modře." Odmítnutí některé manifestace je vždy znamením chybějící identifi­kace (... proto také fialka kvést modře neodmítá!). A tak každá identifikace, která vyžaduje rozhodnutí, nechává jeden pól za dveřmi. Ale to vše, čím nechceme být, co v sobě nechceme ztotožnit, tvoří náš stín.


Odmítnutá polovina všech možností nezmizí, je pouze vyloučena z identifikace s naším Já, nebo s naším nadvědomím. „Ne" sice odstranilo jeden pól z našeho obzoru, ale nezrušilo jej. Odmítnutý pól žije dál ve stínu našeho vědo­mí. Tak jako malé děti věří tomu, že se stanou neviditelný­mi, zavřou-li oči, lidé věří tomu, že uniknou polovině skutečnosti, nebudou-li se na ni dívat. Tak umožní jednomu pólu (např. pracovitosti) dostat se do světla vědomí, zatím­ co jeho protipól (lenost) zůstane ve stínu, aby ho nebylo vidět. Nevidíme-li něco, myslíme si, že to nemáme, a jsme ochotni věřit, že jedno může existovat bez druhého. Jako stín (tento termín zavedl C. G. Jung) označujeme tedy souhrn všech odmítnutých oblastí skutečnosti, které nevidíme či vidět nechceme, a proto si je neuvědomujeme. Stín je největším nebezpečím člověka, protože člověka pro­vází, aniž by o něm věděl a znal ho. Stín se stará o to, aby se nakonec všechny lidské snahy a úmysly obrátily v opak. Všechny manifestace pocházející z našeho stínu projektu­jeme do jakéhosi anonymního světa zla, protože máme strach hledat pravý pramen všeho nezdravého v sobě.

Všechno, co nemáme rádi a co nechceme, pramení z našeho stínu. Ten je sumou toho, co nechceme mít. Zdráháme-li se prožít jis­tou část skutečnosti a vyrovnat se s ní, nemůže to vést k žádoucímu úspěchu. Odmítaná skutečnost nás pak nutí k tomu, abychom se jí zvlášť intenzívně zabývali. Děje se tak většinou prostřednictvím projekce, protože jestliže jsme některý princip odmítli a potlačili, vyvolá v nás strach a nové odmítání, setkáme-li se s ním v tzv. vnějším světě. Tyto souvislosti si plně uvědomíme, rozpomeneme-li se, že „principy" chápeme jako archetypální stránky bytí, které se mohou manifestovat v obrovském množství kon­krétních forem. Každá konkrétní manifestace je pak formál­ním reprezentantem obsahového principu. Například náso­bení. S tímto abstraktním principem se můžeme setkat ve formálně rozdílných manifestací (3 x 3, 8 x 7, 15 x 125 atd.). Tyto vnějškově rozdílné výrazy jsou však společnými reprezentanty jednoho principu násobení. Dále by nám mělo být jasné, že vnější svět je vystavěn ze stejných archetypálních principů jako svět vnitřní. Zákon rezonance říká, že se můžeme dostat do kontaktu jen s tím, s kým (čím) rezonujeme. Tato úvaha, rozebraná podrobněji v díle Osud jako šance, míří k identitě vnějšího a vnitřního světa. V hermetické fi­lozofii je shoda vnějšího a vnitřního světa (či kosmu a člo­věka) vyjádřena rovnicí: mikrokosmos = makrokosmos. Projekce tedy znamená, že polovině principů přisuzu­jeme vnější charakter, protože je nechceme akceptovat jako vnitřní. Už jsme řekli, že Já je zodpovědné za své vydělení ze souhrnu všeho bytí. Já vytváří konstelaci s Ty, které pro­žíváme jako něco vnějšího. Je-li však stín tvořen všemi prin­cipy, s nimiž se já nechtělo ztotožnit, musí být stín a vnějšek identické. Stín prožíváme vždycky jako vnějšek, kdybychom jej vnímali jako svou součást, nebyl by už stínem. Proti od­mítnutým principům, přicházejícím zdánlivě zvenku, boju­jeme nyní ve vnějším světě stejně vášnivě, jako jsme bojo­vali ve svém nitru. Pokračujeme ve snaze odstranit ze světa sféry, které jsme ocenili jako negativní. A protože to je nemožné - viz zákon polarity -, stává se z této snahy trvalé zaměstnání zaručující nám, že se touto částí skutečnosti budeme zvlášť intenzivně zabývat. Platí tu ironická zákonitost, jíž nikdo neunikne: nejví­ ce se musíme starat o to, co nechceme. Přitom se přibližuje­me odmítanému principu natolik, že jím nakonec sami žije­me!




Vyplatí se pamatovat si poslední dvě věty. Odmítnutí některého principu s jistotou způsobí, že s ním budeme muset žít. Podle tohoto zákona se děti později chovají přes­ně tak, jak to nenáviděly u svých rodičů, odpůrci války se stávají militantními, z moralistů jsou zhýralci a apoštolové zdraví těžce onemocní. K tomu, proti čemu bojujeme, nás boj jen připoutává. Zatvrzelé potírání určité oblasti zase poukazuje na to, že v ní nejspíš máme problémy. Člověk považuje za zajímavé a důležité ty sféry, které popírá a proti nimž bojuje, neboť právě ty chy­bějí v jeho vědomí a ubírají mu zdraví. Jen ty principy vnější­ho světa ho mohou rušit, s nimiž se neztotožnil. Na tomto místě je třeba říci, že ve skutečnosti neexis­tuje prostředí, které by nás formovalo, ovlivňovalo či ohro­žovalo na zdraví. Prostředí se chová jako zrcadlo, v němž můžeme vidět jen sami sebe, ovšem včetně svého stínu, k němuž se ve svém nitru chováme jako slepí. Pozorujeme-li vlastní tělo, můžeme vidět jen malou část (nevidíme oči, tváře, záda atd.), proto potřebujeme, aby se náš obraz obje­vil v zrcadle. Stejným způsobem jsme slepí k části naší psy­chiky a můžeme poznat její neviditelný díl (stín) jen pro­ střednictvím jeho projekce v tzv. okolním prostředí či vněj­ším světě. Poznání vyžaduje polaritu. Odraz prospěje ovšem jen tomu, kdo se v zrcadle po­zná - jinak je pouhou iluzí. Kdo se dívá do zrcadla na mod­ré oči, ale neví, že to jsou jeho vlastní oči, sklidí místo po­znatku rozčarování. Kdo žije v tomto světě, ale nerozezná, že všechno, co vnímá a prožívá je on sám, vystavuje se kla­mu a iluzi. Dodejme, že klam působí neuvěřitelně věrohod­ně (mnozí dokonce tvrdí, že je prokazatelně skutečný), ne­zapomínejme však, že i sen působí stejně věrohodně a reálně, pokud se v něm nacházíme. Musíme nejdříve procitnout, abychom jej jako sen rozpoznali. Totéž platí i pro veliký sen našeho bytí na Zemi. Musíme nejdříve procitnout, aby­chom jej jako sen rozpoznali. Totéž platí i pro veliký sen našeho bytí na Zemi. Musíme se nejdříve probudit, aby­chom prohlédli jeho iluzornost. Náš stín v nás vzbuzuje strach. Žádný div, pozůstáva­ li výlučně z oněch odštěpků skutečnosti, které jsme od sebe odstrčili co nejdále, s nimiž nechceme žít a vidět je. Stín je součtem toho, o čem jsme nejhlouběji přesvědčeni, že to musíme odstranit ze světa, má-li být svět dobrý a zdravý. Pravý opak je však pravdou: stín obsahuje všechno to, co světu - našemu světu - chybí k uzdravení. Stín způsobuje naši nemoc, tj. činí nás nezdravými, chybí nám ke zdraví. V mýtu o svatém grálu jde o stejný problém. Král Anifortas je nemocen - zraněn šípem Klingsora, černého mága, v jiných podáních pohanského či dokonce neviditelného soupeře. Všechny postavy jsou jednoznačným symbolem Amfortova stínu - neviditelného soupeře. Zranil ho sice jeho stín, ale nemůže se uzdravit vlastními silami, protože nemá odvahu ptát se po pravé příčině svého zranění. Tento počin by byl totiž otázkou po přirozenosti zla. Protože se však tomuto konfliktu nechce vystavit, nechce se zavřít ani jeho rána. Čeká na spasitele, který bude mít odvahu položit vy­svobozující otázku. Tím, kdo do té úlohy dorostl, je Parzifal. Prochází středem polarity mezi dobrem a zlem, a zís­kává tak právo položit vysvobozující, uzdravující otázku: „Co ti chybí, strýčku?" Odpověď je stejná pro Amfortase i všechny nemocné: „Můj stín!" Jen otázka po zlu, po temné hlubině v člověku, má v našem příběhu léčivý účinek. Parzifal se na své cestě odvážně vypořádal se svým stínem a sestoupil do temných hlubin duše - až proklel Boha.




Pra­vým léčitelem a spasitelem se totiž stává ten, kdo se neděsí a neštítí projít temnotou. Všichni mýtičtí hrdinové museli přemoci příšery, draky a démony, aby dosáhli spásy a mohli ji rozdávat. Stín znamená nemoc - střetnutí se stínem záchranu. To je klíčem k pochopení nemoci a uzdravení. Příznak je vždycky zákonitou částí stínu, která klesla do roviny zhmot­nění. V příznaku se projevuje to, co nám chybí, prožijeme v něm to, co nechceme prožít ve svém vědomí. Symptom nás tělesnou oklikou činí opět celými. Jde o princip kom­plementarity, který hlídá jednotu, aby se neztratila. Zdráhá-li se člověk prožít nějaký princip ve svém vědomí, ten klesne do roviny těla a projeví se zde jako příznak. To nás nutí odmítnuté principy přece jen prožít a realizovat. A tak příznak člověka dovršuje, je to tělesná náhrada za to, co chybí duši. Nyní porozumíme lépe hře s otázkou „Co vám chybí?" a odpovědí „Mám tento příznak". Příznak ve skuteč­nosti ukazuje, co pacientovi chybí, neboť je chybějícím prin­cipem, který se zhmotnil a zviditelnil v těle. Není divu, že své příznaky příliš nemilujeme. Nutí nás k realizaci oněch principů, které jsme nechtěli prožít. A tak pokračujeme v boji proti symptomům, aniž bychom využili nabídnutou šanci: použít jej k uzdravení. Právě v nich bychom mohli poznat sami sebe, nahlédnout do těch zákoutí duše, které nemůže­me jinak odkrýt, neboť leží ve stínu. Tělo je zrcadlem duše, ukazuje nám i to, co by duše bez konfrontace s tělem ne­mohla poznat. Co však pomůže nejlepší zrcadlo, jestliže to, co vidíme, si nepřiznáme a nevztáhneme na sebe? Stín činí člověka nepoctivým. Vždycky máme tenden­ci věřit, že jsme jen to, s čím se identifikujeme, nebo jen takoví, jací se vidíme. Tomuto vlastnímu ocenění říkáme nepoctivost a máme na mysli jen nepoctivost vůči sobě (ni­koli všelijaké lži a podvody mezi lidmi). Všechny podvody a podfuky tohoto světa jsou totiž neškodné v porovnání s tím, co si sami sobě celý život nalháváme. Naproti tomu čest­nost a poctivost patří k nejtvrdším požadavkům, jaké na sebe můžeme klást. Proto je už dávno nejtěžší a nejdůležitější úlohou pro všechny, kdož hledají pravdu, sebepoznání. Značí to poznat sebe jako celou, všezahrnující bytost, nikoli pou­hé Já, které svým ohraničením poznání celku znemožňuje. Pro toho, kdo usiluje o větší poctivost, se může stát nemoc velkolepým pomocníkem na jeho cestě. Nemoc znamená poctivost. V příznacích nemoci viditelně a důkladně proží­váme to, co jsme chtěli ze své psychiky vytlačit a ukrýt. Většině lidí působí těžkosti svobodně a otevřeně mlu­vit o jejich problémech (pokud je vůbec znají), ale o svých příznacích vykládají podrobně kdekomu. A přitom nemůže nikdo jiným způsobem podat o sobě exaktnější a přesnější informaci. Choroba dělá člověka poctivým a nemilosrdně odhaluje ukrývaná zákoutí duše. Tato (nechtěná) poctivost je také základem pro sympatii a náklonnost, kterou pociťu­jeme k nemocnému. Poctivost jej činí sympatickým, proto­že v nemoci se člověk projevuje takový, jaký je. Nemoc kompenzuje všechny jednostrannosti a vrací nás do středu krajnosti. Náhle zmizí řada mocenských požadavků a roz­marů zbytnělého ega, rázem se rozbije plno iluzí a je zpo­chybněn zaběhnutý způsob života. Poctivost má jistou vlastní krásu, z níž se v nemoci něco zviditelní. Shrňme to: člověk jako mikrokosmos je věrným obra­zem vesmíru a v jeho vědomí je latentně přítomen souhrn všech principů bytí. Cesta vedoucí polaritou od něho vyža­duje, aby latentně obsažené principy realizoval konkrétním jednáním, a tím si je postupně uvědomoval. Poznání vyža­duje polaritu a ta zase nutí člověka k stálému rozhodování. Každé rozhodnutí rozkládá polaritu na pól akceptovaný a pól odmítaný. Akceptovaná část se realizuje chováním a je vědomě integrována. Zavržený pól padá do stínu a vynucuje si naši pozornost tím, že se k nám zdánlivě zvenku vrací. Specifickou a častou formou tohoto všeobecně platného zákona je nemoc. Jí proniká do těla úlomek stínu a somatizuje se jako příznak. Příznak nás tělesnou oklikou nutí akceptovat princip, který jsme nechtěli dobrovolně prožít, a vrací nás do stavu rovnováhy. Příznak je somatickým zhuš­těním toho, co nám chybí ve vědomí. Příznak nás vede k poctivosti, protože potlačené obsahy vědomí zviditelňuje.

via Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta




Detroit - obraz naší globální společnosti


Možná jste zaznamenali nedávné zprávy o tom, že americký Detroit zkrachoval. Zprávy také jedním dechem chlácholivě dodávají, že "Krach sedmisetisícového amerického Detroitu s Evropou neotřese. Finanční trhy jsou klidné. Boj o práci, dluhy, nebo peníze na obnovu města, kde pořádně nefunguje policie, ani veřejné osvětlení, se povede hlavně ve státu Michigan." Jde jen o další příklad rakovinotvorného defragmentačního info servisu, jenž vsugerovává pocit, že jsme navzájem oddělení a nemáme nic společného. Nás se jejich nemoc netýká. My jsme i nadále klidní!

Jenže jak už dnes velmi dobře víme, onemocní li v těle jedna buňka, onemocní vlastně celé tělo a léčba - má li vést ke skutečnému uzdravení - musí být holistická. Znakem naší současné globální společnosti je automobil. Historie jeho vzniku a rozmachu, jakož i to co zbude všude tam, kde nablýskaný konzum z jakéhokoli důvodu přestane fungovat, je vrcholné dílo zkázy. Dokud mašinerie všeho druhu produkuje prachy, tak se leští, nablýskává a staví na odiv. Jakmile se zadrhne, stane se z ní nemocná přítěž, se kterou rázem nechceme mít nic společného. Bílý člověk zapříčinil, že se lidstvo pomalu ale jistě utápí ve vlastním odpadu, jak to přesně předpověděl náčelník Seattle ve své legendární řeči prezidentovi Spojených států amerických v předminulém století.



Možná namítnete, že se jedná o pouhé jedno jediné město, jenže opak je pravdou. Na planetě tiše tikají stovky, tisíce a milióny podobných malých bomb, jež jsme zaseli díky naší nevědomosti. Ty nyní čekají na svou příležitost a mám pocit, že Detroit je, víc než cokoli jiného, jen obrazem (odrazem) skutečného stavu naší globální společnosti. Metaforou, která má ukázat, jak vedle jsme byli v tom, čemu jsme věřili a za čím jsme šli. Duch života nyní čelí na mnoha frontách - od arktických oblastí, přes Amazonii, až po korálové útesy - náporu temné robotické mašinérie (přičemž se jedná o náš vlastní živý stín), která se (v nás samých) rozhodla svést závěrečnou epizodu svého odvěkého úsilí o nadvládu nad Zemí.



Detroit není jen městem duchů. Je živou částí nás všech (naším živým stínem). My všichni jsme přitakali a dál podporujeme současnou podobu světa, rozděleného na my a oni, černá a bílá, chudí a bohatí. Dokud ve svém vědomí necháme žít polaritu jakéhokoli druhu a budeme dál a dál mylně prosazovat cestu k tzv. dokonalosti mýcením opačného pólu, budeme se jen hlouběji propadat do vlastní nemoci, která nás nakonec všechny zničí. A domnívat se, že ti takzvaní "probuzení" (resp. jak se dnes sami rádi nazývají "nositelé nového vědomí") přežijí bez těch "neprobuzených", resp. na jejich úkor - tak to je jen nová úroveň té samé odvěké hry ega s lidmi. Zachráníme se jako jeden lidský celek, nebo jako jeden lidský celek zanikneme. A zbudou po nás jen stíny obrazů o tom, kým jsme kdysi byli. Tak jako v Detroitu.



Více fotografií najdete zde.