O život můžeme přijít různě, smrt je jen jednou z možností


To co se běžným lidem jeví jako reálné, hodnotné a normální, čarodějové považují za klamné, bezvýznamné a směšné. Je-li pro běžného člověka smrt nepřítelem a hrozbou, pro čaroděje je smrt nejlepším pomocníkem a jediným protivníkem hodným souboje. Je-li pro běžného člověka denní realita skutečnější než sen, čaroděj tvrdí opak, protože je schopen sny měnit a vyvíjet. Spoléhá-li běžný člověk na rozum a logiku světa, čaroděj se tomu vysměje, protože celá logika je pouze jakýmsi popisem, který nám byl od dětství vnucován, a který jsme nakonec přijali za svůj, a rozum je jen omezující překážkou, jíž je nutno překročit, abychom došli skutečného poznání. Běžný člověk se snaží něčeho dosáhnout, někým být a něco po sobě zanechat; čaroděj naopak usiluje být nikým, nepovšimnut a beze stopy zmizet z tohoto světa. Běžný člověk často mění své slovo, ale smrt je pro něj nezměnitelná. Čarodějovo slovo je dané jednou provždy, zato může manipulovat se svou smrtí. Chápe li běžný člověk svět a předměty v něm jako věci, jež existují samy o sobě, čaroděj vše považuje za vlnění energie; věci i svět existují jen proto, že je zde někdo, kdo je tak vnímá. A jednou z hlubokých pravd čarodějů je fakt, že s vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno.

Člověk si při narození s sebou přináší určité množství síly, kterou však obyčejně promrhá na světské věci a zemře tak nevědomý - nebo spíše ještě nevědomější, než se narodil. Spousta neviditelných, leč skutečných věcí pro něj neexistuje, protože nemá dost síly je vnímat, poznat, ovládat. Proto se mu také příběhy a učení čarodějů jeví jako nesmyslné bláboly. Bojovník však neplýtvá svou silou. Naopak ji podle starých osvědčených pravidel poznává, loví, krotí a rozmnožuje. A uspěje-li na svém lovu, stává se člověkem poznání. První, co musí udělat každý, kdo chce být bojovníkem, je uspořádat svůj život tak, aby se stal přístupným síle. To především znamená zbavit se všech nesmyslných činností, dát svému životu pevný cíl, osvojit si disciplínu bez doktríny a spoustu nových zvyků, které jeho život učiní silným a neotřesitelným, aby mohl dospět k životnímu zlomu, k jakémusi čarodějnému satori - do bodu, v němž zastaví svět a nechá jej zkolabovat. K rysům bojovníka nezbytně patří osvojení si zodpovědnosti za všechny své činy, poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li to stále na zřeteli, jednám vždy tak, abych svého jednání nemusel v budoucnu litovat; abych se jednoho dne nedostal před nepřekročitelnou překážku, která je výsledkem mých minulých činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámým a nepovšimnutým, pokud nemá dobrý důvod k opaku. Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou osobní historii - musí být stále sám sebou. Bojovník naopak utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje, kým chce být, odkud a kam jde, a ať řekne o sobě cokoli, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták a čelí pouze přítomnosti, v roli, kterou si sám vybral.




Ve světě v kterém loví smrt, není čas na lítost a pochybnosti. Existuje jen čas k rozhodování. Nezáleží na tom, jaká ta rozhodnutí jsou. Nic nemůže mít větší či menší důležitost než to ostatní. Ve světě, kde smrt je lovec, nejsou malá či velká rozhodnutí. Jsou jenom rozhodnutí, která bojovník musí učinit tváří v tvář své neodvratitelné smrti.
Carlos Castaneda

Aby dal bojovník svým činům váhu, aby dokázal správně rozlišit, který čin udělat a který ne a jakou cestou se má dát, bere si před každým jednotlivým aktem za poradce smrt. Tím jeho konání nabývá pravé síly a dostává řádný směr, neboť rádce - smrt - mu říká, že život se může skončit každým okamžikem, a tento pocit dává každému bojovníkovu činu punc poslední bitvy na Zemi. Proto bojovník nemůže být ničím překvapen a zaskočen. Vše je pro něho poslední pozemskou bitvou, a proto je vždy a všude připraven zaujmout své poslední útočiště. Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a dočasnosti je vynikajícím rádcem. Předně nutí bojovníka, aby nic nebral příliš vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší překážkou na cestě poznání. Je nutno jej všemi prostředky vykořenit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává skutečným přínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl stále mít v sobě pokoru bojovníka, který se před každým skloní, ale nikdo jej neohne - a zároveň ovšem nikomu nedovolí, aby se před ním ohýbal. Chce li být člověk přístupný síle, musí se naučit ji lovit. Musí se naučit rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, a udělat z ní svoji kořist. Svět se pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý řádný lovec zná praktiky a zvyky všeho, co loví, a on se musí učinit nedostupným, nepředvídatelným a musí zrušit všechny své životní rutiny, aby se sám nestal kořistí. Celá tato řada rysů člověka poznání kulminuje osvojením si duše bojovníka: konečným pochopením, že to, co v životě prožíváme, nezpůsobil nikdo jiný, než my sami, že každému se vše děje jen proto, že si to sám vybral - je zde a v této pozici proto, že sem celý život směřoval. Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se a nechá skrze sebe jednat sílu. Spustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil, bez ohledu na cokoli. To je opuštění. Nikdo ho nepřiměje jednat proti jeho nejlepšímu soudu. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražený, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka není ze strany druhých lidí nic nepříjemného, protože v jeho duši jsou si všechny věci rovny - lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu.
Zdroj: Gato, Učení Nagualů


Mellen-Thomas Benedict je umělec, který přežil zážitek blízké smrti v r. 1982. Byl mrtev více než hodinu a půl. Během této doby vystoupil ze svého těla a šel do světla. Protože se zajímal o vesmír, byl vzat daleko do vzdálených hlubin existence, a dokonce za, do energetické pustiny nicoty za velký třesk. Významný výzkumník zážitků blízké smrti dr. Kenneth Ring řekl: „Jeho příběh je jedním z nejpozoruhodnějších, se kterými jsem se setkal při svém rozsáhlém výzkumu zkušeností blízké smrti.“



Příběh zážitku blízké smrti Mellen-Thomase Benedicta

V r. 1982 jsem zemřel na rakovinu. Můj stav nebyl operovatelný. Zvolil jsem si neprojít chemoterapií. Bylo mi dáno šest až osm měsíců života. Předtím jsem byl stále zoufalejší kvůli jaderné krizi, ekologické krizi a tak dále. Dospěl jsem k víře, že příroda udělala chybu – že jsme pravděpodobně rakovinným organismem na planetě. A to mne nakonec zabilo. Před mým zážitkem blízké smrti jsem vyzkoušel všechny možné alternativní léčebné metody. Nepomohla žádná. Takže jsem se rozhodl, že je to mezi mnou a bohem. Nikdy jsem opravdu boha neuznával. Ani jsem se nezabýval nějakou spiritualitou. Ale má blížící se smrt mi poslala na cestu hledání více informací o spiritualitě a alternativní léčbě. Přečetl jsem různá náboženství a filosofie. Daly mi naději, že na druhé straně něco existuje. Neměl jsem žádné zdravotní pojištění, takže úspory mé ženy zmizely přes noc na testy. Nechtěl jsem do toho zatáhnout svoji rodinu, a tak jsem se rozhodl vypořádat se s tím sám. Skončil jsem v hospicu s andělem - svou pečovatelkou, které budu říkat „Anne“. Stála při mně ve všem, co následovalo.

Do světla

Vzbudil jsem se ve 4:30 ráno a věděl jsem, že je to ono. Umíral jsem. Zavolal jsem pár přátelům a řekl jim sbohem. Probudil jsem Anne a přiměl ji slíbit, že mé mrtvé tělo zůstane nedotčeno po šest hodin, protože jsem četl, že když zemřete, dějí se různé zajímavé věci. Opět jsem usnul. Další věcí, kterou si pamatuji, bylo, že jsem byl zcela při vědomí a vstával. Přesto mé tělo leželo v posteli. Zdálo se, že jsem obklopen temnotou, přesto jsem mohl vidět místnost v domě, a střechu a dokonce i pod dům. Svítilo světlo. Obrátil jsem se k němu a byl jsem si vědom jeho podobnosti tomu, co další popsali v zážitcích blízké smrti. Bylo to nádherné a reálné, lákavé. Chtěl jsem jít ke světlu, jak bych asi chtěl jít do ideální náruče mé matky nebo otce. Jak jsem se vydal ke světlu, věděl jsem, že když do světla půjdu, budu mrtev. Takže jsem řekl/cítil: „Počkejte prosím. Rád bych si předtím, než půjdu, s vámi promluvil.“ Celý zážitek se zastavil. Objevil jsem, že tento zážitek řídím. Má žádost byla splněna, rozmlouval jsem se světlem. To je nejlepší způsob, jakým to mohu popsat. Světlo se změnilo na různé postavy, jako Ježíš, Buddha, Krišna, archetypální obrazy a znamení. Zeptal jsem se jakousi telepatií: „Co se tu děje?“ Byly mi přeneseny informace, že naše víra utváří jakousi zpětnou vazbu, které se nám dostává. Pokud jste buddhista nebo katolík nebo fundamentalista, dostanete zpětnou vazbu vašich vlastních obrazů. Začal jsem si být vědom matice vyššího já, kanálu ke zdroji. Všichni máme vyšší já, nebo část nadduše naší bytosti, kanál. Všechna vyšší já jsou spojena jako jedna bytost. Všichni lidé jsou spojeni jako jedna bytost. Byla to ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl. Bylo to jako všechna láska, kterou jste kdy chtěli, byl to ten druh lásky, která léčí, uzdravuje, regeneruje. Byl jsem připraven v tu chvíli jít. Řekl jsem: „Jsem připraven, vezměte si mne.“ Pak se světlo změnilo na nejnádhernější věc, kterou jsem kdy viděl: mandalu lidských duší na této planetě. Viděl jsem, že jsme nejnádhernější stvoření – elegantní, exotická… vše. Nedokážu prostě říct dostatečně, jak to změnilo můj názor na lidské bytosti, během okamžiku. Řekl jsem/pomyslel si/cítil: „Ach bože, nevěděl jsem.“ s údivem jsem zjistil, že v žádné duši neexistuje žádné zlo. Lidé mohou dělat strašlivé věci kvůli nevědomosti a nedostatku, ale žádná duše není zlá. “Co všichni lidé hledají – co je vyživuje – je láska,“ řeklo mi světlo. „Co lidi deformuje je nedostatek lásky.“ Odhalení pokračovala a pokračovala. Zeptal jsem se: „Znamená to, že lidstvo bude spaseno?“ Jako zvuk trumpety se sprškou rotujících světel světlo „promluvilo“ a řeklo: „Zachraňujete se, vykupujete z léčíte se sami. Vždy jste tak dělali a dělat budete. Byli jste stvořeni s mocí tak činit před počátkem světa.“ V tom okamžiku jsem pochopil, že jsme již byli spaseni. Poděkoval jsem světlu boha z celého srdce. Nejlepší věcí, která ze mne mohla vyjít, bylo: „Ach drahý bože, drahý vesmíre, drahé velké já, miluji svůj život.“ Zdálo se, že mne světlo vdechlo ještě hlouběji, absorbovalo mne. Vstoupil jsem do další sféry, opravdovější než ta minulá, a byl jsem si vědom enormního proudu světla, velkého a plného, hlubokého. Zeptal jsem se, co to bylo. Světlo odpovědělo: „To je řeka života. Napij se této manové vody, aby naplnila tvé srdce.“ Pil jsem zhluboka, v extázi.

Pustina nicoty

Náhle se zdálo, že na tomto proudu života rychle mizím od planety. Viděl jsem Zemi odlétat. Sluneční soustava prosvištěla kolem a zmizela. Letěl jsem středem galaxie, absorboval cestou více znalostí, dozvěděl jsem se, že tato galaxie – a celý vesmír – je plná mnoha různých druhů života. Viděl jsem mnoho světů. Nejsme ve vesmíru sami. Zdálo se, jako by všechna stvoření ve vesmíru proletěla kolem mne a zmizela ve světelné tečce. Pak se objevilo druhé světlo. Jak jsem procházel do druhého světla, mohl jsem vnímat navždy, mimo nekonečno. Byl jsem v pustině, v přistvoření, počátku času, prvním slovu nebo vibraci. Odpočíval jsem v oku stvoření a zdálo se, že jsem se dotkl tváře boha. Nebyl to náboženský pocit. Byl jsem prostě jedním s absolutním životem a vědomím. Jel jsem po proudu přímo do středu světla. Cítil jsem se obklopen/pohlcen světlem, jak mne opět nabíralo svým nádechem. A zjevná byla pravda, že neexistuje žádná smrt; že nic se nerodí a nic neumírá; že jsme nesmrtelné bytosti, součást přirozeného živého systému, který se recykluje do nekonečna. Trvalo by mi roku vstřebat zážitek pustiny. Bylo to méně než nic, přesto větší, než cokoliv. Stvoření je bůh zkoumající božské já prostřednictvím všemožných představitelných způsobů. Prostřednictvím každého kousku vlasu na vaší hlavě, prostřednictvím každého listu na každém stromě, prostřednictvím každého atomu. Bůh zkoumá božské já. Viděl jsem vše jako já všeho. Bůh je tu. O tom to celé je. Vše se skládá ze světla; vše je živé.

Světlo lásky

Nikdy mi nebylo řečeno, že se musím vrátit. Prostě jsem věděl, že se vrátím. Bylo to pouze přirozené, podle toho, co jsem viděl. Jak jsem se začal vracet do životního cyklu, nikdy mi nepřišlo na mysl, ani mi nebylo řečeno, že bych se měl vrátit do stejného těla. Nezáleželo na tom. Měl jsem naprostou důvěru ve světlo a životní proces. Jak se proud spojil s velkým světlem, požádal jsem, abych nikdy nezapomněl odhalení a pocity toho, co jsem zjistil na druhé straně. Smýšlel jsem o sobě jako o lidské bytosti a byl jsem šťasten, že jí jsem. Podle toho, co jsem viděl, bych byl šťasten, kdybych byl v tomto vesmíru atomem. Atomem. Takže být lidskou součástí boha… to je nejfantastičtější požehnání. Je to požehnání mimo naše nejdivočejší představy o tom, co může požehnání být. Pro každičkého z nás je být lidskou součástí této zkušenosti nádherné, velkolepé. Každičký z nás, nehledě na to, kde jsme, ždímáni či ne, je požehnáním pro planetu, přesně tam, kde jsme. Takže jsem prošel procesem reinkarnace a očekával jsem, že budu někde dítětem. Ale reinkarnoval jsem se zpět do tohoto těla. Když jsem otevřel oči, byl jsem velmi překvapen, že jsem zpět v tomto těle, zpět v místnosti s někým, kdo na mne dohlíží, se slzami v očích. Byla to Anne, má pečovatelka z hospicu. Našla mě mrtvého třicet minut předtím. Nevíme, jak dlouho jsem byl mrtev, pouze že mne našla před třiceti minutami. Ctila mé přání, aby mé nově mrtvé tělo nechala o samotě. Může dosvědčit, že jsem byl opravdu mrtev. Nebyl to zážitek blízké smrti. Věřím, že jsem pravděpodobně zažil smrt samotnou, nejméně hodinu a půl. Když jsem se probudil a viděl venku světlo, zmateně jsem se pokusil k němu jít, ale vypadl jsem z postele. Slyšela hlasité „žuchnutí“, vběhla dovnitř a našla mne na podlaze. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem překvapen a vyděšen tím, co se stalo. Zprvu jsem na zážitek neměl žádné vzpomínky. Neustále jsem vypadával z tohoto světa a neustále se ptal: „Žiju?“ Tento svět se zdál být více snem, než to, co se stalo. Během tří dnů jsem se opět cítil normálně, jasněji, přesto jinak, než předtím. Mé vzpomínky na cestu se vrátily později. Ale po svém návratu jsem nemohl najít u žádné lidské bytosti, kterou jsem kdy viděl, nic špatného. Před svoji smrtí jsem odsuzoval, věřil, že lidé jsou velmi podělaní. Všichni, až na mne. Asi o tři měsíce později mi jeden přítel řekl, že bych se měl nechat otestovat na rakovinu. Takže jsem tam šel. Cítil jsem se zdravě. Stále si pamatuji, jak lékař na klinice vypadal „před“ a „po“ testech. Řekl: „Nemohu najít žádnou známku rakoviny.“ Vypadal nezaujatě. Ale na mne to dojem udělalo. Věděl jsem, že je to zázrak.

Poučení

Zeptal jsem se boha: „Jaké je nejlepší náboženství na planetě? Které je správné?“ Bůh řekl s velkou láskou: „Nezáleží na tom.“ Jaká to neuvěřitelná slušnost. Nezáleží na tom, jakého jsme vyznání. Náboženství přicházejí a odcházejí. Mění se. Buddhismus zde nebyl vždy. Katolicismus tu nebyl vždy, a všechna jsou o tom stát se osvíceným. Do všech systémů nyní přichází více světla. Mnozí budou vzdorovat a bojovat o to, jedno náboženství proti jinému, a budou věřit, že mají pravdu. Když bůh řekl: „Nezáleží na tom,“ pochopil jsem, že se musíme starat my, protože jsme starostlivé bytosti. Zdroj nezajímá, jestli jste protestant, buddhista nebo žid. Každý je odrazem, aspektem celku. Přeji si, aby to všechna náboženství pochopila a nechala se na pokoji. Není to konec jednotlivých náboženství, ale žijte a nechte žít. Každý má jiný pohled a vše se to přičítá k velkému obrazu. Přešel jsem na druhou stranu se spoustou strachu ohledně toxických odpadů, jaderných raket, populační exploze, deštných pralesů. Vrátil jsem se a miloval každý problém. Miluji jaderné odpady. Miluji hřibový oblak. Je to ta nejsvětější mandala, kterou jsme do dnešního dne kdy manifestovali, jako archetyp. Více než jakékoliv náboženství nebo filosofie na Zemi, tento strašlivý, nádherný mrak nás všechny náhle svedl dohromady, na novou úroveň vědomí. Když víme, že možná můžeme vyhodit planetu do vzduchu padesátkrát, konečně pochopíme, že jsme nyní všichni spolu. Po jistou dobu muselo vybuchovat více bomb, aby se do nás dostaly. Pak jsme začali říkat: „Už to nepotřebujeme.“ Nyní jsme v podstatě v bezpečnějším světě, než jsme kdy byli, a bude ještě bezpečnější. Takže jsem se vrátil a miloval toxické odpady, protože nás svedly dohromady. Tyto věci jsou tak velké. Mýcení deštných pralesů se zpomalí, a za padesát let bude na planetě více stromů, než jak tomu bylo dlouhou dobu. Když se zabýváte ekologií, dělejte to; jste součástí systému, který se stává povědomým. Dělejte to vší silou, ale nebuďte deprimovaní nebo sklíčení. Země se nachází v procesu své domestikace, a my jsme buňkami těla. Nárůst populace se dostává velmi blízko optimálnímu množství energie, která způsobí posun ve vědomí. Tento posun ve vědomí změní politiku, peníze, energii. Velká záhada života má málo společného s inteligencí. Vesmír není intelektuálním procesem. Intelekt pomůže; ale naše srdce jsou naši moudřejší částí. Od svého návratu jsem zažíval světlo spontánně. Naučil jsem se, jak se do toho prostoru dostat ve své meditaci téměř kdykoliv. Můžete to dělat také. Nemusíte nejdříve zemřít. Jste na to již vybaveni. Tělo je nejnádhernější světelnou bytostí, která existuje. Tělo je vesmír neskutečného světla. Nepotřebujeme rozmlouvat s bohem; bůh již komunikuje s námi v každém okamžiku!
Zdroj: near-death.com
Mellen-Thomas Benedict



Bůh žehnej Islandu



Islandský dokumentarista Helgi Felixson si pro zmapování situace obyčejných lidí v době islandské finanční krize vybral vskutku různorodé protagonisty počínaje mladým policistou a konče psí kadeřnicí. Prakticky všichni Islanďané měli – a mají – jednu věc společnou: až donedávna nevěděli, co je bída. Žili ve státě, který byl pokládán za jeden nejstabilnějších a nejblahobytnějších v Evropě. Téměř ze dne na den však přišel čas, kdy se zatajeným dechem počítají výdaje za jídlo, mnozí z nich musejí prodávat své domy, odejít pracovat do zahraničí či dokonce vybírat popelnice…





Tom Thum - neuvěřitelné hrátky s hlasem


Je neuvěřitelně osvěžující vidět někoho, kdo něco umí a na mistrovské úrovni dělá, co miluje. Tom Thum je v nejlepším slova smyslu vyjímečným 'zjevem', pohybujícím se na scéně tzv. beatboxu, tedy hudby, založené vyhrádně na lidském hlase. Vychutnejte si jeho inspirující a zabávné vystoupení z TEDx Sydney, jež mi připomělo setkání s nádherným člověkem a vynikajícím zpěvákem One Voice Show Patrikem Kee z Ostravy na letošním RELOVE SUMMIT PRAGUE 2013.





Dalai Lama: I have a dream



Na počest 50. výročí slavné řeči Martina Luthera Kinga Jr. 'I have a dream' (Mám sen) vystoupila Jeho Svatost Dalai Lama ve svém sídle v indické Dharamsale s krátkým projevem o svém snu. Záznam byl pořízen pro NBC News 28. srpna 2013.






Jaroslav Dušek: duchovno (nebo duch hovno?)

Krátká glosa Jaroslava Duška na téma duchovno (nebo duch hovno?), která je jedním slovem parádní a tudíž nepotřebuje vůbec žádný komentář...





Zakázané snění [Válka o vědomí 2]


Motto: Naše kultura nám zakazuje snít, protože snění je pro ni nebezpečné. Probuzené vědomé snění odvádí lidské bytosti od toho, čím je naše kultura zkázy, zpět do středu živoucí esence svobodného a volného bytí. Vypadá to, že právě nyní se v naší globalizované kultuře svádí neviditelný boj o naši nesmrtelnost.

Co společného má vyobrazení borových šišek ve vatikánských zahradách s podivným vyobrazením vlasů Buddhy? Proč má třetí oko z prastarých egyptských maleb spojitost s moderní neurovědou? Čeho se establishment bojí, že tak přehání péči o náš chrup a látku DMT, kterou běžně produkuje naše tělo, zařadil na seznam zakázaných drog? Jak moc nám mohou pomoci vizionářské rostliny na cestě poznání? To všechno jsou otázky, jež spolu souvisí víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Jejich společným jmenovatelem je epifýza, neboli šišinka mozková. Pojďme si nejdřív ale shrnout známá fakta.



Oficiální vědecký popis
  • Šišinka (epifýza, corpus pineale) je malý nepárový orgán, součást mezimozku (a konkrétně epithalamu). Je to endokrinní žláza produkující hormony melatonin a pravděpodobně i trofický hormon (glomerulotrofin) a endogenní halucinogen DMT. V některých kulturách byla šišinka označována jako "třetí oko" a považována za hlavní sídlo ducha.
  • Šišinka je hlavním místem tvorby spánkového hormonu melatoninu, který je z šišinky uvolňován do krevního oběhu. U savců a vyšších živočichů je melatonin důležitým hormonem ovlivňujícím cirkadiánní a cirkanuální biorytmy, spánek a bdění a činnost pohlavních žláz. Hladiny melatoninu jsou silně závislé na střídání světla a tmy.
  • Epifýza vzniká jako výchlipka proliferací ependymových buněk v zadní části stropové ploténky diencephala okolo 7. týdne. V tomto období do základů budoucí šišinky vrůstá též mezenchym. Okolo 14. týdne, nebo později, se zaplní prázdný prostor v původním základu a buňky se diferencují v charakteristické elementy.
  • Dnešní lidská epifýza se vyvinula z "třetího parietálního oka" před miliony let žijících plazů.
  • Fluoridy jsou soli kyseliny fluorovodíkové. Vzhledem k tomu, že fluor má největší elektronegativitu ze všech prvků, od kterých jsou známy nějaké sloučeniny, jedná se převážně o iontové sloučeniny, které v molekule obsahují anion F−.
  • Typické jsou pro epifýzu kalcifikované často lamelární konkrementy, tzv. mozkový písek (acervulus cerebri). Konkrementy mají nepravidelný tvar a jsou z látky neznámého bílkovinného původu.
  • Počet zrníček mozkového písku s věkem narůstá, takže zatímco během prvních deseti let života je můžeme nalézt přibližně u 12 % epifýz, u starších osob se už jedná o 70-80 %. Od puberty dochází v epifýze k degenerativním změnám. Objevuje se nejen více konkrementů, ale i více vaziva původem ze sept. Melatonin produkujícího parenchymu ubývá, a tak s věkem zároveň i klesá produkce melatoninu. U starších lidí je to asi pouhá čtvrtina hodnoty naměřené v mladém věku.
  • Nedostatek serotoninu na synapsích serotoninergních nervů je považován za jednu z patofyziologických poruch u pacientů s depresí (Höschl, 1998). S cílem stimulovat zvýšení syntézy serotoninu se v poslední době pacientům doporučuje fototerapie, obzvláště v zimě, kdy je zkrácená doba slunečního světla. Zdroj: Wikiskripta & Wikipedie



Rozšířený popis

Ve 49. dnu života lidského plodu nově vytvořená šišinka vylučuje do mladého krevního řečiště substanci s názvem Dimethyltryptamin zkratka DMT, v tom okamžiku – jak říkají staré Védy – duše vstoupí do těla. Proniká k srdci a stoupá podél míchy a usadí se v malé žláze centra mozku – tzv. šišince (epifýze).
Epifýza, čili šišinka (corpus pineale) se nachází za třetí mozkovou komorou, ve střední linii (mezi oběma mozkovými hemisférami). Je orgánem citlivosti na světlo – „parietální oko“. Jeho název je odvozen od tvaru, který je podobný borové šišce (lacina pinea).
U dospělých lidí je asi 0,8 cm (0,3 palce) dlouhá a váží okolo 0,1 g (0,004 unce). Její průměr je relativně velký u dětí a začíná se zmenšovat s přicházející pubertou. Mikroskopicky je žláza tvořena pinalocyty (typické endokrinní buňky) a podporujícími buňkami, které jsou podobné astrocytům v mozku. U osob dospělých se často objevují v šišince na rentgenových snímcích usazeniny vápníku.
Zdroj: Monika Burzyńska

Vatikánské nádvoří s vyobrazením tvaru šišinsky mozkové.


Jednota a rovnováha

Již Herophilus si povšiml, že malý šišinkový útvar je jen jeden, na rozdíl od dalších struktur mozku, které mají zrcadla v levé a pravé polokouli. Je to první žláza, která se utváří v plodu, a je rozpoznatelná již ve 3 týdnech. Je také silně živena. Šišinka mozková je zásobována nejlepší krví, kyslíkem a směsí živin, v lidské anatomii dostupných, hned po ledvinách (jejichž funkcí je filtrovat nečistoty z krve). Díky této jedinečné a zvláštní anatomické konfiguraci Herophilus správně došel k závěru, že hraje značnou roli ve vědomí a je branou do našeho skutečného já.




Konečně něco, co dává smysl

A teď pravdivá filozofie o šišince na biomolekulární úrovni, která je opravdu velmi pečlivě skrývána před studenty medicíny. Během dne šišinka (ikdyž Wikipedie to říká jinak) je hlavním zdrojem serotoninu – hormonu našeho vnitřního štěstí. Je to rovněž jeden z neurotransmiterů. Právě na serotoninu záleží, jestli nervový signál dorazí do všech částí těla. Příliš nízká hladina serotoninu byla pozorována u lidí s depresí a také u lidí velmi agresivních. Během noci serotonin v šišince podléhá dalším proměnám na melatonin – to je hormon našich biologických životních cyklů. Kromě toho melatonin ovlivňuje endokrinní systém, obzvláště gonadotropní hormony – nejdůležitější hormony menstruačního cyklu a tvorbu zárodečných buněk. Melatonin zabraňuje předčasnému dospívání a jeho vývoj je úzce spjat s podněty světla a probíhá v souladu s ročním obdobím. Další funkce melatoninu jsou bílá místa na mapách lekářské vědy. Ale je známo, že za 3 – 4 hodiny spánku se v epifýze nahromadí dostatečné množství – začíná další fáze vnitřní alchymistické proměny… v hluboké tmě je melatonin syntetizován na neuropeptyd 5-MeO-DMT (jako “akashon”), který následně podléhá rychlé enzymatické přeměně v DMT – dimethyltryptamin – specifická sloučenina označovaná jako molekula duše…. V noci pak nejčastěji dochází k spontánnímu snění a astrálním projekcím…ale to je jen špička ledovce….

“Šišinka je orgán, který přijímá a zpracovává geometrické obrazy vesmíru. Všechny žlázy jsou připojeny k jemnému plánu s příslušnými geometrickými obrazci a šišinka, jak uvádí někteří mystici v sobě spojuje všechny původní formy. Přesně takto pracuje tato žláza s Akašou – záznamem všeho, co se děje ve vesmíru. Šišinka není jen orgánem, který přijímá a ukládá jemné informace a přechovává celý jejich záznam; je i tím, kde jsou zapsány individuální zkušenosti duše získané z mnoha životů.” 
Drunval Melchizedek – autor knihy Pravdivé tajemství květu života

DMT - vypínač filtrů vnímání

Dimethyltryptamin je velmi silný, přírodně se vyskytující halucinogen produkovaný rostlinami a přítomný v stopovém množství i v lidském těle. Vykazuje podobnost s dalšími halucinogeny, LSD a psilocybinem.
Tradiční "symbol" jihoamerických šamanů, DMT, silně připomíná jak melatonin, tak serotonin, a vyskytuje se přirozeně v některých tropických rostlinách, jakož i v lidském těle. Panuje názor, že uložený DMT je uvolňován ze šišinky mozkové těsně před smrtí, což způsobuje mimotělesné zážitky a mystické vize, hlášené přeživšími. Zatímco nejsou žádné empirické důkazy spojující šišinku mozkovou s produkcí DMT, její souvislost s melatoninem (ze kterého je vytvářen) tuto možnost zřejmě silně podporuje.
Dimetylotryptamin syntetizovaný v epifýze z tryptofanu, jemně řečeno, rozšiřuje naše vnímání. Zvýšená sekrece (vylučování) se děje ve chvíli, kdy se obrátíme do těla. Pak se samozřejmě setkáte s přesvědčením, že DMT je halucinogenní substance – silným psychedelikem, a že probuzená šišinka produkuje halucinace. Proto lidé ve stavu smrti a šoku mívají podobné “halucinace”.
Říká se, že DMT rozšiřuje vnímání – mám na mysli, že celkově odstraní nervové blokády. Abych byl upřímný v této době, kdy endokrinní DMT má vliv na nervový systém, začínáme konečně vidět těch 99,9913% Vesmíru. Nejedná se o halucinace – je to celý zbytek dosud neviditelného Vesmíru – Vesmíru s mnoha rozměry existencí najednou. Je to koncept, jak nakonec spatřit jiné inteligence, žijící v paralelních světech a navázat s nimi racionální komunikaci. V úzkém JÁ ( tedy střízlivém) je naše pozornost přivázána pouze na tuto úroveň reality.Vidíme pouze jen jeden tunel.
Zdroj: Monika Burzyńska


Na obrázku je kruh, který se objevil 23.července 2012 v obci Roundway a zobrazuje přesnou chemickou strukturu molekul DMT.



Výňatky z rozhovoru s pokusnými uživateli DMT

Jodie: "Cítila jsem, co to znamená Bůh. Je to něco menšího než cokoliv. Je to všechno okolo všeho a je to uvnitř všeho v ten samý čas, určitým způsobem se to pohybuje, ale nikde to nemá startovní čáru. Bylo to jako cestování časem, ale neexistovalo tam žádné před ani potom, čas byl mimo. Brzy jsem zjistila, že země vibruje. Bylo to jako nepřetržité dýchání, ale nebylo to vidět. Byl to okraj všeho. Zničehonic mě obklopilo teplo, jako kdyby přese mě přejela vlna elektřiny. Nejdřív to bylo černé, pak červené a hned bílé, bylo to zaoblené a klenuté, jako bych byla někde na oběžné dráze. Moje tělo jako by zpívalo – všechno, co jsem dělala, bylo jako písnička. Skládala jsem symfonii. Škrábání a všechny pohyby byly v rytmu, nic nevybočovalo, byla jsem tak šťastná. Viděla jsem taky všechnu tu zábavu – nezvyklé klaunské věci. Pak tam byli takoví malí elfíci. Neviděla jsem je, nikdo nemůže, ale oni mi dovolili pochopit, že tam jsou. Byla jsem šťastná a říkala si: „Jo, tohle je to místo, kde bych měla žít.“"




Oren: "Byla to jedna z nejsilnějších věcí, které jsem zažil. Celá místnost tančila. Nalevo jsem viděl fantazii. Procházel jsem něčím kurva hustým. Byl jsem mimo vědomí, ale byl jsem při vědomí a nechtěl jsem, abych byl připoután k téhle fyzické říši. Měl jsem tolik snů a tolik věcí se kolem mě dělo. Celý to byl v podstatě koncentrovaný sen. Byl jsem vzhůru, ale nemohl jsem ten sen zastavit."

Taylor: "Zasáhlo mě to fakt rychle. Po druhém natáhnutí jsem si myslela, že jsou všude kolem pružiny. Barevné pružiny a všechny se blížily k mému obličeji, ale neútočily na mě. Všude byly barvy a já byla v místnosti, kterou jsem si vysnila a všechny ty barvy se ke mně blížily stejně jako pružiny. Bylo to nádherné. Cítila jsem, jako bych byla neuvěřitelně těžká. Nedokázala jsem zvednout láhev na inhalaci, dokonce ani zapalovač. Bylo to příjemných 15 minut, ale mohlo to klidně být jenom 30 vteřin. Barvy byly fakt úžasný – hodně zelené, hodně světla. Měla jsem pocit, jako bych se na sebe dívala skrz zeď. Zvuk foťáku byl vážně divnej."



Adam: "Zpočátku to vypadalo, jako bych skočil do kaleidoskopu. Pak tam byly pyramidy, pak symboly obklopující pyramidy a pak se začaly rozpouštět a všechno se propojovalo. Cítil jsem se jako bych byl v nekonečné blízkosti někomu. Všude byla láska, vřelost, kozy a med. Bylo to jako by slunce svítilo přímo a jenom sem. Necítil jsem žádný supermega velký teplo, byla to spíš jenom příjemná záře."

Joshua:  "Když mě to nakoplo, místnost se začala roztahovat a stahovat – jako by dýchala. Pak jsem začal kulhat. Kdysi jsem si říkal, jak by to mělo vypadat, kdybych byl v děloze – takhle. Všechno bylo bezpečné a teplé. Všechno bylo proměnlivé a já si představoval nestálost slunce. Z nějakého důvodu jsem začal plakat. Pamatuji se, že jsem nad něčím přemýšlel, byla v tom pro mě nějaká zpráva…"

Sarah: "Všechno vypadalo jako obraz. Moje vlasy byly jako špagety. Každý úhel se ztrojnásobil. Všechno mělo najednou úhel. V jednu chvíli to bylo fakt divný. Připadalo mi, jako by se místnost smršťovala a tlačila se na mě, všechno bylo malé a najednou byla všude jenom bílá barva. Bylo tam tak moc bílé…"
Zdroj: John Barclay




Nezralá 60. léta

Využití psychedelik je, podle Ricka Strassmana v knize DMT - Molekula duše, obrovské. Ať už začíná šamany, kteří pomocí psychedelik vykonávali přechodové rituály, díky kterým viděli do hyperprostoru, přes africká náboženství užívající ibogain k dosahu kontaktu se zemřelými, přes Latinskou Ameriku a známou ayahuascu, používanou pro přístup k jiným světům, vstup do říše duchovního léčení pomocí kaktusu peyotl v Severní Americe, konče psychedelickou psychoterapii, využívanou věhlasnými psychiatry s pozitivními výsledky na diagnózách pacientů, či osobního využití pro rozvoj myšlení, fantazie a umělecké inspirace. Psychedelika však v očích neznalé, neinformované a médií ovlivněné společnosti 60. let představovaly jednu z největších hrozeb, kdy LSD pohltilo půlku světa a zneužití spolu s nekontrolováním požíváním tohoto psychedelika vedlo ke katastrofám, jež měly za následek spousty vražd, sebevražd a novorozence s vadami, či poškozenými chromozomy. Psychedelika tak byla postavena na okraj společnosti, jejich používání v terapeutických metodách, které dřív léčily pacienty s kompulzivně-obsedantní poruchou, bylo zakázáno a většině psychedelických látkek byla vzata legalita.



Pobyt v temnotě

Tato praktika - pobyt v izolaci celkové smyslové deprivace (sedět sám v naprosté tmě bez zvuků) - existuje v Tibetu, a je to jedna z praktik Tao v buddhismu. Je známá v mnoha kmenových kulturách. Po několika dnech strávených v absolutní tmě, obrazy uvnitř hlavy vycházejí ven a jsou tak reálné jako ve skutečnosti. Tato praktika poskytuje obrovskou expanzi vnímání. Pokud jde o biochemii mozku – tak dlouhé pobývání ve tmě způsobuje nahromadění melatoninu. V další fázi nastupuje pinolin – šišinka mozková vylučuje endogenní inhibitor (beta-karbolin) enzym MAO – enzym, který rozkládá melatonin.Ve fázi pinolinu je MAO inhibován a z melatoninu v šišince začne syntetizovat pinolin,a následně z něj 5-MeO-DMT, který znovu nerozkládá MAO (protože je inaktivován), takže 5-MeO-DMT (jako „akašon“) šišinka začíná syntetizovat DMT. To je, když se obrazy z vaší hlavy začínají pohybovat doslova za hranicemi lebky – a to v přesném slova smyslu. To je místo, kde se sny realizují ihned… Zdroj: Monika Burzyńska

Jak to vypadá technicky
  • Den 1-3 – fáze melatoninová - Fáze snového bdění
  • Den 3-5 – fáze pinolinu - První vize,astrální cestování
  • Den 6-8 – fáze 5 – MeO–DMT - Pomalu se otevírá vnitřní zrak, zvyšuje telepatie,intuice
  • Den 9-12 – fáze DMT - Vize zesilují, otevírá se vnímání alternativních světů a paralelních realit. Někteří mluví o ultrafialovém a infračerveném vidění v tomto stavu. Pokles potřeby spánku – spánek přichází jako jóga, čili meditace se zachováním neustálého vědomí.

Přehnaní péče o náš chrup

Ohledně aktivity přidávání syntetického fluoridu do vody byly jisté kontroverze, ale nebylo jich dost. Závažnost této problematiky je větší, než většina chápe. Fluorizace patří spolu s GMO a nakažlivými nucenými vakcínami k největším zločinům proti lidskosti.
Záplava fluoridů sodného v pitné vodě a potravinách také vytváří další závažnější zdravotní problémy, které nejsou široce publikované, ba jsou dokonce potlačované. Nicméně mimo fluorózy spojily nezávislé laboratoře a uznávaní výzkumníci s dlouhodobým denním požíváním fluoridu sodného následující zdravotní problémy:
  • Rakovina
  • Genetické poškození DNA
  • Narušení štítné žlázy – ovlivňující celý endokrinní systém a vedoucí k obezitě
  • Neurologické nemoci – snížené IQ a neschopnost se soustředit, letargie a únava
  • Alzheimerova nemoc
  • Narušení melatoninu, snižuje imunitu vůči rakovině, urychluje stárnutí, způsobuje poruchy spánku
  • Šišinka mozková, zvápenatění, které ucpává tuto žlázu nacházející se uprostřed mozku

Zvápenatění šišinky mozkové

Během 90. let v Anglii vědkyně jménem Jennifer Luke provedla první studii účinků fluoridu sodného na šišinku mozkovou. Zjistila, že šišinka mozková, nacházející se uprostřed mozku, je cílem fluoridu. Šišinka prostě absorbuje více fluoridu, než jakákoliv jiná fyzická hmota v těle, dokonce víc než kosti. Kvůli významu šišinky mozkové pro endokrinní systém znamenaly její závěry průlom. Její studie poskytla chybějící článek u spousty fyziologických poškození způsobených fluoridem sodným, které byly předjímány hypoteticky, ale nebyly pozitivně dány do souvislosti. Skutečný hlavní zdroj řetězové reakce zablokované endokrinní aktivity byl nalezen. Častá expozice venkovnímu slunci, zhruba po 20 minut, pomůže fluoridem zvápenatělou šišinku mozkovou stimulovat. Jen zajistěte, abyste si sundali klobouk. Je to důležitější, než většina lidí chápe, protože šišinka mozková ovlivňuje tolik dalších enzymů a endokrinní aktivity, včetně tvorby melatoninu.
Zdroj: Paul Fassa




Dosah vnějšího prostředí

Zasahování do šišinky mozkové z prostředí je všudypřítomné. Dvěma největšími antagonisty jsou elektromagnetické záření a fluorid. Studie na křečcích prokázaly, že expozice poli o 60 Hz (přesně proud v elektrické síti) výrazně snížila schopnost šišinky mozkové vytvářet melatonin během nočních cyklů. Akutní expozice magnetickému poli opětovně ztlumila nárůst a potlačila trvání nočního nárůstu melatoninu. Studie na lidech, kteří byli vystaveni magnetickým polím o 60 Hz, tuto anomálii také prokázaly. Je úzkostné to zjistit, protože jsme všichni doslova obklopeni elektrickými poli o 60 Hz, doma, v práci a venku, kde jsou transformátory téměř nad každou ulicí. Před tímto typem záření není úniku, vyjma útěku do odlehlé neobydlené oblasti. Ale i tam by mohla být šišinka pod útokem. Vzpomínáte na HAARP? Ohřívač ionosféry vymyšlený a patentovaný Richardem Eastlundem, který byl rychle zabaven ministerstvem obrany, předán Raytheon a rozvinut do zbraňového systému? Část patentu popisuje, jak silné záření extrémně nízké frekvence (ELF) je schopné způsobit akutní otupělost a zasahovat do regulace tepla - fungování šišinky mozkové...



Nejvyšší čas se ve výčtu faktů zastavit, protože začínají nebezpečně připomínat onu známou konspirační agendu, kterou nepodpořím, ani kdyby byla sebefaktičtější, už jen kvůli tomu, jaký druh energie nese. Nezodpovězených otázek kolem šišinky mozkové je ovšem stále celá řada a doporučuji, jako ostatně vždy, použít selský rozum. Ten se vždy opírá o vlastní pocity. V každém případě nám naše kultura zakazuje snít, protože snění je pro ni nebezpečné. Probuzené vědomé snění odvádí lidské bytosti od toho, čím je naše kultura zkázy, zpět do středu živoucí esence svobodného a volného bytí. Vypadá to, že právě nyní se v naší globalizované kultuře svádí neviditelný boj o naši nesmrtelnost a v středu tohoto boje stojíme každý - sám za sebe.





P.S. Našel jsem pár praktických tipů, jak aktivovat (odvápnit) šišinku, třeba se vám budou hodit.
  • Neužívejte fluorid
Pro efektivní odstranění fluoridů z pitné vody, budete muset použít na čištění vody systém, který má speciální filtr s názvem aktivovaného oxidu hlinitého (AAL). Vodní filtry s reverzní osmózou jsou také skvělé na odstranění fluoridů. Co se týče zubní pasty, používejte pouze pasty bez fluoridu.
  • Užívejte jód
Studie prokázaly, že jód může pomoci tělu odebrat fluorid. Nedoporučuje se užívat jodid draselný, protože může způsobit toxické nahromadění, a to zejména tehdy, pokud je užíván po dlouhou dobu. U potravin se doporučuje jíst organické řasy, protože mají vysoký obsah přírodního jódu.
  • Jezte biopotraviny
Většina potravin, které nejsou organického původu, obvykle obsahuje škodlivé syntetické chemikálie a těžké kovy. Mnoho z těchto toxinů je škodlivých pro epifýzu. Chcete-li snížit úroveň těchto toxinů ve vašem těle, jezte biopotraviny. Jsou vyráběny podle pravidel, u nichž lze předpokládát, že neobsahují škodlivé syntetické chemikálie a geneticky modifikované přísady.
Hladiny živin v organických potravinách jsou obvykle vyšší než u běžných potravin. Mnoho z těchto živin je nezbytných pro čištění toxinů z těla. Hořčík a vápník jsou dvě důležité látky pro vaše tělo, jež pomáhají eliminovat toxiny, zejména fluorid.
  • Konzumujte přírodní máselný olej a olej z tresčích jater
Vysoce vitamínový máselný olej a olej z tresčích jater jsou velmi prospěšné pro šišinku, protože pomáhají odvápňování vápenatých usazenin.
  • Stimulujte se zvukem
Šišinka mozková reaguje na světlo, rádiové frekvence a záření ELF - extrémy elektromagnetického spektra. Zvukové vlny jsou rovněž součástí tohoto spektra. Schopnost něčeho tak prostého, jako je zvuk, pronikat naší lebkou a transformovat funkci a strukturu našeho mozku je těžko představitelná, přesto však po tisíciletí prováděna např. šamanskými bubny, zpěvem nebo recitováním manter a v dnešní době pomocí tzv. binaurálních zvuků. Níže přikládám nahrávku frekvence 936 Hz, jež by také mohla pomoci.
  • Vystavujte se slunečnímu svitu
Pokud se čelem (třetím okem) nastavíme ke slunci, přijímáme informace, které působí na hypofýzu a šišinku. Pokud se podíváme na šišinku pod mikroskopem, uvidíme, že tato žláza s vnitřní sekrecí je pokryta neobvyklou krystalovou strukturou, která funguje jako anténa a je vnímavá na elektromagnetickou stimulaci. Pokud se tedy nastavíme směrem ke slunci, stáváme se "lidským rádiem", které přijímá signál ze slunce. Pokud je šišinka anténa, co je baterie? Baterie je solární plexus, který je v kontaktu s celým vesmírem a slouží jako prostředník komunikace mezi člověkem a vesmírem. Solární plexus (všimněte si názvu solární) je solární baterií, která nás zásobuje energií. Pokud je solární plexus nabíjen, přijímání šišinky je znásobeno. Nejlepší je nabíjet solární plexus tím, že se nastavíte na slunce v Y - pozici, nohy u sebe a ruce natažené od sebe. Starodávní Řekové a indiáni věděli, že Y - pozicí přijímají sluneční éterické záření. Dále sluneční světlo aktivuje srdeční čakru, probouzí naši energii a šestý smysl vytvářející intuici. Ranní a večerní pozdrav slunci také rozhodně nemůže uškodit.
  • Vědomě dýchejte, meditujte a zpívejte
Šišinka mozková sedí na střeše třetí komory mozku, přímo za kořenem nosu, a plave v malém jezírku mozkomíšní tekutiny. Nemá mozko-krevní bariéru jako mozkové struktury, kde jisté molekuly v obíhající krvi jsou blokovány. Místo toho se spoléhá na neustálou dodávku krve, dodávané prostřednictvím obzvláště bohaté vaskulární sítě. Aktivity jako rytmické dýchání a chvalozpěvy vytváří na kyslík bohatou dodávku šišince mozkové. Mnoho jogínů popisuje, že cílem jejich dýchací techniky je zvýšit srdeční tep, a snížit krevní tlak. Ironicky se právě toto děje těsně předtím, než zemřeme. Je možné, že cílem této procedury je uvolnit DMT, o kterém mnozí věří, že je v šišince uložen. Pamatujte, DMT je psychedeliím tělu vlastní. Je to neurochemikálie specificky vytvořená k tomu, aby umožnila zaměřit naše myšlení dovnitř. Ačkoliv přesná chemická reakce není zatím chápána, DMT umožňuje, aby synaptické cesty unikly z běžných tras a umožnily se nové myšlenky a vjemy. Nadřízenost specifických hemisfér je zrušena, což umožňuje to, co lze popsat jako nesouměřitelné - faktické reality, které nemohou být racionálně (příčina-následek) vysvětleny, jsou však přesto skutečné. Všechny tyto nezbytné předpoklady jsou potřeba, abychom se postavili unikajícímu já.









Podpořte nás

Strážci světa

Motto: „Já Mamo, zastupuji všechny živé bytosti, zasvěcuji se ochraně Přírody. Jsem z velmi silného dřeva, takže mohu dávat podporu všem živým bytostem v Sieře i mimo ni. Pečuji o miliony.“
Šaman indiánského kmene Aruaků

Nedávno jsem velmi pomalu a pozorně procházel jednou typickou vesnicí dnešní doby a všímal si znaků a vrstev, které při běžném pojetí nevídáme [nezaměřujeme na ně svou pozornost]. Viděl jsem jasné obrazy její historie, někdejší bohatství a bujný společenský život, vše nyní zvláštně uvadlé do letargie a živořící v kulisách někdejší krásy a slávy. Dva vjemy vyčnívaly nad vše ostatní. Jedním z nich byly právě dozrálé švestky, jež rostly na čísi zahradě a samy, vahou své šťávy, opadávaly na cestu, kde zůstávaly ležet bez povšimnutí. Jaká škoda, jaká bolest, napadlo mě. Jednu jsem utrhl a ochutnal - blaženost sama! I hovořil jsem se stromem a složil mu poklonu za to, jak úžasnou práci odvádí bez povšimnutí v téhle zapomenuté Krajině. Druhým, velmi silným vjemem byly místní kočky. Viděl jsem dvě - jednu na záhoně jakési zahrady a druhou za oknem opuštěného domu. Obě se zavřenýma očima, a přece neuvěřitelně bdělé a přítomné. Byly absolutně nevyrušitelné. Uviděl jsem je jako 'zenové mistry', kteří svým sněním udržují život v této vesnici při životě. Makaly na plné obrátky a sám sebe jsem se musel zeptat: jaké je to, být uvnitř snu oněch koček?

Náš společný svět je jako ta vesnice. Někdejší život živoří pod kulisami vědy a pokroku, plnost a přítomnost Ducha byla nahrazena prázdnotou, vyprahlostí a strádáním. O poslední živá místa, nedotčená bílým mužem, je nyní sváděn neviditelný souboj. A nám, jen kousek od našich nosů, rostou ty překrásné zralé švestky, jež zůstávají ležet nepovšimnuty v prachu cest. I my máme své mistry - šamany, kteří stráží náš svět, aby nezmizel spolu s námi, pohlcen v bezvědomí. Narazil jsem v této souvislosti na zajímavý text o indiánech Kogi, kteří bývají nazýváni 'Strážci světa' a jenž s vámi rád sdílím v původním znění.



Indiáni Kogiové

Proč se zabývat indiány ze severní Kolumbie? Protože představují naši zapomenutou minulost, ukazují nám nás samé v době před civilizací – jací jsme byli a co jsme ztratili. Jsou mostem přes propast času. Ukazují nám, že oddělenost od přírody a spirituality je destruktivní.
Kogi (jaguáři) jsou vlastně živoucím skanzenem pradávných časů, kdy se lidé obešli bez bot, bez hodinek, telefonů, aut a letadel. Dokázali přežít v jakkoliv těžkých podmínkách a dokonce tam s minimem prostředků budovat dodnes těžko pochopitelné stavby. Ve skutečnosti na těchto lidech není nic romantického – nejsou tak impozantní jako třeba hrdinové filmu „Apocalypto“ nebo jako severoameričtí lovci bizonů. Jejich malé postavy v bílých oblecích, s taškami mochillas na popruzích, s legračními klobouky na volně rozpuštěných vlasech, připomínají spíše hobity než hrdého náčelníka Apačů. Neustále žvýkají koku a dělají i jiné legrační věci. Většinou vypadají ustaraně. Když mezi ně zavítají běloši, moc si jich nevšímají. Jdou si svou cestou. Na nic si nehrají, jsou sami sebou.
Jsou přímými potomky staré taironské civilizace, kterou zničili Španělé, a jejíž úžasná, ekologická města přežila stovky let uprostřed bujné vegetace džungle. Jsou stavitelským zázrakem svého druhu. Taironé na sebe svými krásnými zlatými artefakty neblaze připoutali pozornost hamižných dobyvatelů.
Některé jejich umělecké skvosty dnes zdobí muzea, ale historici nevědí, k čemu vlastně sloužily. To je uloženo v paměti dnešních Kogiů. A tak je to s moderní archeologií obecně: sbírá hmotné předměty, ale most přes propast času přejít neumí. Historie většinou nic netuší o duši přírodních lidí, o životním stylu, filosofii a víře starodávných kultur, které zmizely pod nánosem času. A právě to by pro nás bylo největším přínosem – poznat moudrost a spiritualitu Kogiů.
Kogiové jsou nositely poznání a moudrosti. Jsou jedním ze čtyř kmenů, které tu přežily od dob taironské civilizace, patří k nim ještě indiáni Arhuako (Aruaco), Kakuamo (Aritama) a Wiwa. Jejich šamani – mamos, mamas – na nás mohou působit spíše somnambulně než mysticky. A přece tito nenápadní lidé, kteří se zachránili před civilizací, skrývají záhadné poselství z hlubin věků, vzdálených tisíce let.
Zlaté šperky používali indiáni z vyšších tříd jako ozdoby těla a jako masky, ale také je věšeli na stromy, zřejmě jako obětiny posvátným místům. Taironští indiáni se skrývali v horách dávno před španělskou invazí, utíkali do džungle například kolem roku 1000 n. l. Potom přišli Španělé a postupně okrajovali jejich svobody. V roce 1599 vypuklo indiánské povstání, indiáni prohráli a boj skončil jejich masakrem. Španělé zabíjeli šamany, unášeli a znásilňovali ženy, dětem vnucovali svou výchovu. Část indiánů se zachránila před násilnou kolonizací a zotročením únikem do hor, do džungle, kde přežili pravděpodobně díky radám svých šamanů. A díky tomuto štěstí i obratnosti přežili netknuti křesťanskou kulturou a evropskou civilizací do dneška. Šťastná izolace, mohli bychom říci.
Díky ní se můžeme dnes setkat s duší indiána, jaký tu kdysi spokojeně žil, pochopit jeho myšlení, poznat pohled na svět. Potkat minulost vzdálenou 500 i více let. Potkat v nich přírodní filosofii, která před dvěma tisíci roky žila například i na území Čech a Moravy a ve velké části Evropy v tehdejších Keltech a Germánech.

Z posvátných hor mizí sníh

Kogiové vystoupili ze svého azylu a zaskočili nás. Nenabídli jen to, co čekáme od "divochů" a s čím se ještě můžeme setkat v Amazonii, na Nové Guinei i jinde - odlišný, přírodní způsob života, ale přinesli nám svůj pohled na problém velmi aktuální - na ekologii, na ochranu životního prostředí, které naše civilizace ničí. A zahanbují nás. Indiáni ze Sierra Nevady de Santa Marta již více než 20 let upozorňují, že ničíme svět a je nejvyšší čas to změnit. Ekologové z džungle, potomci dávné civilizace, úžasní stavitelé a průzkumníci lidské duše v temnotách, to je národ Kogi.
Kogiové žijí v dokonalé rovnováze s přírodou a ekosystémem. Zemi pokládají za živou bytost, za Matku a lidi za její děti. Neznají kriminalitu. Žili dlouhodobě v izolaci od civilizace, dokud nezjistili, že jejích horský domov umírá, hory vysychají. Příčinu vidí v okolním světě, v civilizovaných lidech, kteří ničí přirozený svět. Kogiové se pokládají za naše starší bratry a rozhodli se svému mladšímu bratru vysvětlit, co má dělat. Bude je někdo poslouchat? Může několik desítek tisíc lidí bez ekonomického a politického významu změnit svět sedmi miliard? Už na první pohled absurdní představa. Ale co když mohou?


Ti, kteří se od nás odřízli

Indiáni národa Kogi, žijící v horách na severu Kolumbie, jsou poslední příslušníci předkolumbovského světa Inků a Aztéků. Hora, kterou obývají, je izolovaná trojúhelníková pyramida, která se tyčí do výše přes 6000 metrů. Vyskytují se zde unikátní mikroklimata z celého světa, oblast je jakýmsi mikrokosmem, zrcadlem celé planety. Kogiové svůj domov nazývají „Srdce světa“ a přikládají mu nesmírný význam. Od současného světa jejich azyl odděluje džungle, které místní říkají „peklo“.

Filmy jako varování

Mamos – spirituální vůdci místních indiánských kmenů - jsou od narození až do 18 let drženi v temnotě, aby se naučili komunikovat se spirituálním světem. Mamas znamená „slunce“, „osvícení“. Mamové tvrdí, že jsou tu proto, aby podporovali celý svět. Střeží svou izolaci a tajemství, aby mohli pokračovat ve svém poslání. Jenomže došli k přesvědčení, že jejich práce už není možná tváří v tvář lidské zkázonosné chtivosti. Proto přicházejí a kontaktují nás, aby nám předali poselství, která pokládají za životně důležité.
„Kogi jsou hluboce otřeseni tím, jak civilizace ničí přírodu. Chápou to tak, že my moderní lidé nerozumíme silám, které uvolňujeme. Věří, že jediná naděje přežití pro lidstvo spočívá v tom, jestliže pochopíme, proč jsou tak zděšení.“ Proto se podíleli na natočení dvou dokumentárních filmů, ve kterých se to snaží vysvětlit. Kogi říkají, že bez myšlenky nemůže nic existovat. Ale současné lidstvo nejen, že drancuje svět, ničí jak materiální strukturu, ale ničí i samotné myšlenkové základy světa. Kogi chtějí pečovat o tento svět a udržovat jeho přírodní řád, ale rozpoznali před několika roky, že už to nedokáží - kvůli dolování a odlesňování planety. Jsou přesvědčeni, že právě těžba nerostů, uhlí a ropy Zemi nejvíce oslabuje, což bude mít za následek přírodní katastrofy. Chtějí nám tuto jednoduchou pravdu sdělit. „Už to sami nedokážeme, musíte svět zachránit vy,“ říkají.
Nejprve v roce 1990 vznikl dokument The Heart of The World: Elder Brother´s Warning. (Poselství ze srdce světa – Varování Staršího bratra). Film měl velký dopad na veřejné mínění a je považován za nejdůležitější dokument, který byl natočen o domorodých lidech. Ale nezměnil chování civilizace k lepšímu. Kogiové usoudili, že je bílí lidé špatně poslouchali, a proto po 20 letech zavolali režiséra a spisovatele Alana Ereiru zpátky, aby učinili druhý pokus oslovit svět kolem sebe. Znovu vystoupili z izolace. Věří, že věc jenom nedostatečně vysvětlili, a proto dali souhlas k natočení dalšího filmu. Proto vznikl dokument Aluna. Jde o druhé varování: film pojednává o jejich posvátných místech a ceremoniích. Začátkem roku 2013 byl prezentován například na festivalu ve Finsku.




Šamani

Mamové jsou cvičeni, aby se dokázali spojit s duchovním světem - „Alunou“. Aluna je „spirituální síla, ve které existují všechny věci a ze které všechny věci berou svůj život“, a nejen to, je to myslící a aktivní životní síla.
Zdá se, že jde o jiné označení pro mýtickou energii pránu (hinduismus) neboli čchi (čínsky), možná je to sám Duch svatý, řečeno křesťansky. Jde o jemnohmotnou substanci, vesmírnou inteligenci, kterou naše civilizace řadí, pokud ji nepopírá, do sféry náboženství, do oblasti víry? Vypadá to tak.
Mamové vidí do spirituálního světa Aluny a díky tomu dokáží předvídat, co se bude dít v našem hmotném světě, protože nejprve se to děje tam. Právě přes tento nehmotný svět vědí o ničení přírody na planetě a jeho dopadech. Odtud mají informace o hrozící zkáze světa. To je přimělo, aby vystoupili na veřejnost a vystavili se kulturnímu šoku z naší civilizace a možné odvety mladších bratrů.
Na svou práci se šamani připravují pomocí půstů, abstinence a meditací. Komunikují s Vesmírem, jsou to léčitelé a spirituální vůdci. Svými meditacemi a obětinami udržují náš svět v rovnováze. Jejich výuka je velmi dlouhá (jako tomu bylo u druidů); odehrává se od narození a probíhá ve tmě. Děti vybrané za budoucí mamy žijí v temných jeskyních nebo se pomocí pokrývky hlavy udržují v úplně tmě až do svých 18 let, kdy jsou poprvé vystaveni světlu, pohledu na tento svět a jsou vysláni mezi svůj lid, aby ho šamansky a spirituálně vedli. Taková je tisíciletá tradice.
Mezi jejich povinnosti také patří harmonizovat body na Zemi s body ve Vesmíru. Připomíná to činnost evropských druidů i novopohanů. Energetické krajinné body, posvátná místa, tzv. ley lines se vyskytují na celém světě ve všech starých kulturách. Uvažování Kogiů, izolovaných od Evropy či současné Severní Ameriky, dokazuje, že vnímání energetických bodů na planetě bylo kdysi univerzální.
Kogiové věří, že „lidé přicházejí do hmotného těla, aby dávali“. Věří, že jsme existovali jako myšlenka předtím, než jsme se projevili ve stvoření. Každodenní komunikace se zemí na posvátných místech dává všemu lidstvu šanci, že ještě bude vyrovnána nerovnováha. Kogi mají pocit odpovědnosti, považují se za „Strážce Země“. Nemají potřebu něco vlastnit a žijí tak, jako jejich předkové už po staletí. Moderní člověk podle nich žije ve stínovém světě a nevidí realitu. Lidstvo má podle Kogiů pozorně naslouchat jejich poznání a žít podle něj, probudit se a začít respektovat Matku Zemi.



Energetické linie

V roce 2010 cestovalo 13 stařešinů, šamani a vůdci kmenů Kogi, Arhuako a Wiwa, s oběťmi k posvátným místům podél tzv. Černá linie. Cesta je nafilmována a k dispozici na internetu. Energetická linie tvoří trojúhelník, který spojuje 54 posvátných míst. Starší na těchto místech dělají oběti v souladu se svým Zákonem počátku, a činí tak prý už tisíce let. Jsou přesvědčeni, že takto pečují o svou zemi – Srdce světa. Pocit odpovědnosti za své okolí byl kdysi něco přirozeného. Ale moderní člověk je již oddělen, je příliš specializovaný a vychovávaný tak, že mnoho věcí nemůže ovlivnit, že to má udělat někdo jiný – odborníci, politici.

Paranormální svět

Lidé, kteří prožili tak dlouhou dobu a ještě dětství v temnotách, jsou pro nás opravdu zajímaví. Musí být daleko vnímavějším vůči jevům, kterým říkáme paranormální. Informací o těchto jejich schopnostech je ovšem velmi málo. Nicméně některé zdroje uvádějí, že Kogiové ovládají velmi dobře telepatii, k čemuž je snad přimělo skrývání se před nebezpečnými bělochy. Podle amerického šamana Drunvala Melchizedeka tito indiáni ovládají astrální cestování a vnímají jemnohmotnou energii lidí. Vidí také jasně budoucnost. Kdysi prý neměli normální jazyk a domlouvali se jen telepatií a zvláštními zvuky „ze srdce“.
Drunvalo píše, že v 90. letech Kogiové hledali někoho, kdo by jako oni byl energeticky „živý“ – ale nenašli nikoho pouze jeden mayský indiánský kmen v Guatemale. Všichni ostatní lidé na planetě byli energeticky mrtví. Prý nemáme „dost životní energie a vědomí, abychom mohli být zařazeni mezi skutečné lidi“. Nicméně mezi energeticky živé a vědomé Kogiové zařadili také některé jedince, kteří měli silné energetické tělo, tzv. merkabu, tvrdí Drunvalo. Zda to odpovídá pravdě nebo si to jen vyfabuloval, je otázka.

Potopa světa

Pozoruhodná je pověst Kogiů o potopě světa. Kogiové mají svou verzi: lidstvo postihla strašlivá povodeň. Jeden kněz postavil kouzelnou loď, která pojala všechny druhy zvířat. Po povodni přistála loď na horském hřebenu Sierra Negra. Když všechno zlo zahynulo, sestoupili z nebe knězi a s nimi Starší bratři. Ve všech chrámech se udržuje památka na tyto kontakty z vesmíru. Pověst o velké potopě se vyskytuje u mnoha indiánských kultur i v Severní Americe. Hodně Evropanů se proto dříve domnívalo, že indiáni jsou tzv. ztracené izraelské kmeny. Nedovedli si totiž vysvětlit, jak by mohli indiáni vědět o Potopě, kterou přežil Noe. Nevěděli, že starozákonní příběh není původní. Autoři židovské bible převzali příběh od Sumerů. Mytologickou potopu přežil podle Sumerů Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého druhu. Nicméně legendy o potopě jsou rozšířené po celém světě a etnografové jich zaznamenali asi 270. Nejvíce se jich nachází v Asii a v Severní Americe. Etnografové jsou přesvědčeni, že pověsti nevznikly z kontaktu s křesťanskými misionáři.




Ztracené město

Osídlení v severní Kolumbii existovalo již před 6.000 lety, ale k rychlému rozkvětu došlo před 2.600 lety s rozvojem zemědělství. Největší kulturní rozvoj se odehrál v Incké říši v centrálních Andách, ale historici považují kulturu Čibča (obývající kolumbijská údolí) za druhou nejpokročilejší domorodou kulturu Jižní Ameriky. V době dobývání Mezoameriky zde žilo asi půl milionu obyvatel.
Taironská civilizace zanechala v džungli na hoře Cerro Corea pusté město, které by mělo být zařazeno mezi divy světa. Rozkládá se na ploše asi 13 hektarů. Dnes se mu říká Ciudad Perdida - Ztracené město - Buritaca dos cientos. Vykradači hrobů ho našli až v roce 1975. Jiné, ještě větší sídliště Pueblito, je poblíž pobřeží. Nachází se na něm téměř 300 kamenných teras a obývalo ho asi 3000 lidí.
Historici tuší, že město bylo stavěné podle plánu, ale nikdo ho zatím nenašel. Stavitelé města jsou neznámí. Tairona prý znamená „kovolitci“, ale v domorodé řeči slovo označuje „muže“, „syny jaguára“. Jedno je jisté, indiáni kmene Kogi, jsou potomci těchto dávných, úžasných stavitelů, kteří postavili město v džungli tak rafinovaným způsobem, že ho džungle nedokázala zničit ani po 400 letech, kdy ho opustili. Před příchodem Evropanů obývalo oblast Sierra Nevady 200 000 až 300 000 indiánů, v současnosti je jich asi 10 000.
Antropologové zjistili, že všechny místní stavby se dají pochopit pouze v souvislostech s Vesmírem. Když vybudovali terasu nebo když postavili dům nebo chrám, mělo to vždy nějaký vztah k vesmírným skutečnostem. Vesnice a vesničky na Sierra Nevadě byly kdysi propojené do jedné velké výměnné sítě, jednotlivé komunity byly různě specializované, některé vyráběly sůl, jiné rybařily, chovaly dobytek, pěstovaly různé plodiny, vyráběly keramiku apod. Byl to dokonalý systém, který bez velkých změn trval mnoho staletí.



Filosofie a víra

Kogiové považují Vesmír za vejce, které je určeno sedmi prvky (sever, jih, západ, východ, zenit, nadir a středobod všeho). Uvnitř vesmíru je podle nich devět vrstev (sfér), devět světů, z nichž prostřední vrstva, pátá, představuje náš svět. Jejich svět je plný mytologických postav, symbolů, strážců a duchů. Velká Matka Gaulcováng se objevuje v mnoha formách.
Indiáni uctívají některé balvany a pokládají je za „otce všeho“. Mezi každodenní povinnosti mamů patří přinášet „platby“ modliteb a záměrů na posvátná místa, která napomáhají energetické rovnováze na zemi. Musíme se uvádět do harmonie individuálně a být zodpovědní, tvrdí. Je nutné, aby lidé spolupracovali.
Kogi údajně znají medicínu (spirituální léčbu), která je preventivní a pomáhá předcházet přírodním neštěstím. Komunikují s přírodními bytostmi (elementály) a dovídají se od nich, co má být uděláno s oběťmi („platbami“).

Posmrtný život

Smrt pokládají Kogiové za naplnění života, okamžik, kdy se individuální já vrací k Velké Matce. Život chápou jako úkol, jako krátké období zkoušek, jakési mezidobí. Jeho konec nepokládají za nic tragického. Duše po smrti odcházejí do Země Smrti, která se nachází na zasněžených vrcholech posvátných hor. Cesta je dlouhá a strastiplná, duše je při ní zkoumána, jak splnila během života svůj úkol. Mluví se o cestách duší a cestách k dokonalosti. Kogiové věří ve znovuzrození. Aby k němu mohlo dojít, musí se stará duše vrátit do stavu naprosté dětské nevinnosti. Musí také zapomenout všechno, co se naučila v předchozím životě. A musí také zcela ovládnout své emoce, ztratit sexuální touhy i svou individualitu.

Jak zachránit svět

Kogiové věří, že našemu světu musí být navrácena rovnováha. Lidé jsou utvořeni z hmoty a Ducha, ale vzdálili se příliš od Přírody. Technika nedokáže vyvážit svět, musíme se obrátit k prastaré moudrosti, aby došlo k opětovnému spojení. Dnešní lidé hledají nové cesty jak najít mír a vyléčit se, ale původní lidé to nikdy nezapomněli a je možné se od nich hodně naučit. Nabízejí nám to zadarmo. Takové je jejich poselství.
Řešení je prosté. Život je jen „pozorování“, učení se od přírody. Mravenci nám ukazují, jak žít: všichni pilně spolupracují a jdou jedním směrem. Odpovědi přijdou, když si znovu začneme pomáhat, budeme žít jednoduše, v míru a v soudržnosti. „Naděje na přežití lidstva stále trvá. Když budeme jednat správně, svět bude pokračovat,“ říkají Kogiové.

Mamo Seukukwi, náčelník Arhuaků: „Naše myšlenka je univerzální, proto zahrnuje vše existující, viditelné i neviditelné. Ve všem včetně rostlin a kamenů je Duch. Toto vše utváří myšlenka, která prostupuje Vesmír. Vše je spojené jako dech. Tato myšlenka je stará tisíce let.

via Jiří Sirotek



Není co řešit


V červenci tohoto roku se kousek nad Turnovem přes noc objevily obrazce, známé jako kruhy v obilí. Nejde o první, ani poslední úkaz tohoto druhu a je na něm pozoruhodné zejména to, že se objevil na našem území. Svým rozsahem, ani zobrazením nijak nevybočuje ze vzorků, jež jsou (zejména na internetu) běžně k dosažení. Dnes mi do mailu přistála, bez jediného slova, série fotografií s vyobrazením a místem nálezu. Zajímavé, pomyslel jsem si, jenže to skutečně zajímavé, na co jsem v souvislosti s tímto jevem narazil nespočívá v jevu samotném, ale v jeho vnímání, o kterém se zároveň domnívám, že je klíčem k řešení. To řešení zní: není co řešit.



Nedávno jsem narazil na článek, jehož název mě rozesmál: Vědci potvrdili existenci duše. Tak to je dobré, pomyslel jsem si, ale přitom úsměvu mě zamrazilo, protože jsem si uvědomil, jak zatuhlé je vnímání dnešního běžně kulturálně žijícího člověka, jenž jen čeká na přiléhavý popis zvenčí, kterému bez vlastních výzkumů a dosahů bude moci tupě přitakat a považovat jej za daný. Jak obrovské je to kolektivní spolehnutí se na čistě virtuální realitu toho, že někdo za nás řeší nějaký problém a příjde li s dostatečně přiléhavým a únosným popisem, dostane se mu akceptace. Věda není než specifickým druhem básnického jazyka, díky nemuž vysníváme náš současný svět. Indián má svůj, my máme svůj. Jediný problém spočívá v tom, že my ten svůj považujeme za jaksi podivně nadřazený.



V našem pojetí mi velmi často chybí dosah na skutečnou moudrost těla a vlastních pocitů. Jako kdyby se nám pořád nedařilo jít pod povrch věcí a najít jejich skutečnou hloubku. Jako kdybychom jenom pořád dokola omílali vnější singulární znaky toho, jaké to je přejít přes žhavé uhlí, aniž bychom to ale kdy sami zkusili! Předpokládejme, že kruhy v obilí jsou jevem, jenž můžeme, čistě fenomenologicky, pojmenovat jako jakýsi otisk v Krajině. To první, co se v této souvislosti vždy objeví je polemika, jedná li se o pravý otisk, přičemž pojmem 'pravý' jednak poukazujeme na pravou, dominantní polovinu vědomí našeho současného světa a druhak tím rozumíme, že je agrosymbol 'nevyrobený lidskou rukou'. Zásadní problém, který je potřeba řešit a jenž má dnes na obou stranách barikády mnoho přívrženců a odpůrců. Nevědouc, že již zde se pouštíme na tenký led polarity a rozdělení: pravý nebo falešný? Vyber si jednu stranu a odmítni druhou. Další úrovní konfliktu vědomí je pak domněnka, že se jedná o jakési vzkazy mimozemských civilizací, jež se neustále pokouší někdo luštit. Opět problém, který je potřeba řešit. Opět barikáda a rozdělení na ty, kteří se domnívají, že... a mají názor na to, že...



Zadívejte se na ten symbol (příp. další symboly, jež se objevují po celém světě) a zkuste chvíli nemít žádný názor, což je mimochodem velmi zdravé. Pusťte se alespoň na malou chvíli vaší myšlenkové báze, která neustále podsouvá nějaký popis a názor, a jen na chvíli čistě vnímejte. Cítíte to? To první, co přijde, bude nejpíš pocit celkové harmonie. Tím dalším by mohla být rovnováha, možná se objeví i krása a vznešenost. Dotýká se to něčeho důstojného a živoucího v nás. Něčeho, co můžeme nazvat život a nechat to plynout se všemi jeho tajemstvími a nerozluštitelnými záhadami. Představte si, že na druhé straně naší krásné planety kýchnul někde hluboko v džungli šaman a na poli u Paceřovic to udělalo tenhle otisk. Nestačí vám to? Vaše chyba.



Ať už se agrosymboly objevují odkudkoli (ano i já mám své vlastní výzkumy, o které se nepodělím), jsou tady jako připomínka výše uvedených kvalit. Ani náhodou nemají nikoho rozdělovat a nepotřebují žádné vysvětlení. Prostě jsou, tak jako my všichni. A stejně jako my všichni se nějak projevují. To je celé. Pokud se jim podaří přimět nás přestat mít na všechno názor, což je symptomem naší nemocné kulutry, a začít jen tak čistě vnímat, můžeme považovat jejich misi za splněnou. Nic by nám nyní, jako celku, neprospělo víc.



Nic nemít, nic nechtít, být šťastný



Interview s Mnislavem Zeleným – Atapanou.

Jak jste se dostal k indiánům?
Jako mladíka mě přitahovala Amerika a zvláště indiáni, kteří byli symbolem čistého člověka. Zároveň v tom bylo cosi neznámého a dobrodružného. Když jsem tedy vydělal peníze v Londýně a Holandsku a vyrazil v 60. letech na svůj dvouletý vandr, byla mým cílem Amerika. A protože mám rád vše původní a tradiční, vydal jsem se raději do Jižní než Severní Ameriky. Začal jsem v Rio de Janeiru. Tento téměř symbol dálky a exotiky mi umožnil mé první kroky v Jižní Americe a postupem let jsem se dostal k indiánům.

Získal jste také indiánské jméno Atapana. Jak k tomu došlo?
To je proces, jenž nelze naplánovat. Ani jsem o tom neuvažoval. Když se to v roce 1989 stalo, bylo to pro mě příjemné překvapení, které vyplynulo z mého dlouhodobého přibližování se indiánům. Naučil jsme se být pokorný vůči nim i jejich kultuře, a to indiáni oceňují. Dokázal jsem se také přizpůsobit jejich stylu života a žít tak, abych jim nevadil. Hlavním krédem indiánů je totiž žít v klidu a pokoji. Chtějí si užívat života a nepřejí si, aby je někdo vyrušoval už jen svojí přítomností. A přítomnost bělocha je pro ně stresující, jak říkal již slavný brazilský generál Rondon, nositel Nobelovy ceny a zakladatel organizace na ochranu indiánů. Indiáni cizince pustí k tělu podle toho, jak oni chtějí. Nelze tam „tlačit na pilu“, třeba říci „už mi dochází peníze, tak musím rychle ještě dosáhnout svých cílů“; tak to zkrátka nefunguje.

Vy se pravidelně do Amazonie vracíte. K jakému kmeni?
Posledních deset let jezdím k etniku Yek´wana v jižní Venezuele na hranicích s Brazílií. Yek´wanů je dohromady asi 6000, ale osada, kde pobývám, má zhruba 100 obyvatel. Ostatní Yek´wané žijí hlouběji v pralese, několik hodin plavby po řece Caura. Tato menší osada je takzvaně na rozpadu; část Yek´wanů se před třiceti lety odtrhla od svého kmene, protože chtěla být blíže naší civilizaci kvůli obchodu. Netušili, že tím zahájili proces rozpadu. Jsou již postiženi naší civilizací, nemají šamana – člověka, který by je držel nad vodou a dodával jim hrdost – a pomalu ztrácejí znaky své původní kultury. Každý rok vidím, jak tam naše civilizace proniká, jak jí podléhají. A tento rozklad bych rád pozastavil s pomocí svých kolegů – rád bych nasypal trochu písku do soukolí pokroku. Ten je totiž pro indiány negativní, likviduje je. Vybral jsem Yek´wany proto, že – když už jsou takto blízko civilizaci – jim chci pomoci, ovšem velmi nenápadně a co nejméně bělošskou cestou. Dříve jsem do Amazonie jezdil bádat a začalo mi být postupně trapné, že indiáni jsou jen předmětem mého výzkumu a nic z toho nemají. Teď tam tedy jezdím s nimi žít, oni žijí se mnou a zároveň jim chci prostřednictvím aktivit nadace Velká Amazonie pomoci.

Jakým způsobem jim pomáháte?
Například před třemi lety jsme uspořádali zvláštní expedici. Stařešina – bývalý náčelník – si přál podívat na místo, kde se narodil, a zároveň nás požádal, abychom my sami zahájili dokumentaci magických rostlin a indiánských rituálů. Mladou generaci už staré tradice nezajímají a stařešina se obával, že se smrtí starších se tradice ztratí. S pomocí několika šamanů a mých kolegů – etnobotanika a antropoložky – jsme připravili publikaci s barevnými fotografiemi a s názvy rostlin v místním jazyce i latině. Indiáni ale měli podmínku, že se získané informace nesmí dostat k bělochům, protože nechtějí, aby někdo jiný využíval jejich prales. Před rokem a půl jsem tak předal stařešinovi jediný exemplář publikace. To je součástí filozofie naší nadace: pracujeme pro indiány, nikoliv pro nás.


Ostatní Yek´wané jsou tedy dosud nezasažení civilizací?
Ano, žijí hluboko v pralese, vysoko nad vodopády Pará a nikdo z bělošského světa tam nemá povolen vstup. Ani turisté, odborníci, novináři, ani my, kteří u jiných Yek´wanů působíme. A tak je to správně. Jakákoliv návštěva tam přináší civilizaci a narušuje kulturu Yek´wanů. Ti v odlehlých oblastech mají dosud svého šamana, své jedinečné rituály a slavnosti. V pralese je skoro padesát takových osad, na horním toku Caury a Orinoka.

Pokud pomineme nebezpečí z bělošského světa, existuje něco, co tyto indiány ohrožuje?
Neohrožuje je nic, protože žijí v Amazonii několik tisíc let stále stejným způsobem. Je to jednoduchá, nízká kultura, vše potřebné k existenci dalších generací vytvořili již jejich pradávní předkové. Prostě jen žijí. Nemají kam „spadnout“, jsou pořád dole. Proto je nemůže potkat osud jiných kultur, které dosáhnou vrcholu a poté tím hlouběji spadnou. Tito amazonští indiáni přežili Sumer, Egypt, Řím, Řecko, Sovětskou říši a já věřím, že když je necháme na pokoji, přežijí i nás. Nikam se nederou; kdo se někam dere, někdy zakopne a spadne. Indiáni ne.

Znáte dobře indiánskou i naši kulturu. Jsou podle vás tedy indiáni šťastnější než my?
Indiáni nic nemají, nic nechtějí a jsou pořád šťastní, což my nemůžeme pochopit: Jak se může mít někdo dobře, když nic nemá? Indiáni prostě žijí; v jejich kmenovém společenství nikdo nemá víc. Nemine chvilka, kdy by se neusmívali, radost mají stále. Jejich cíle jsou nízké, a proto si je snadno splní. Najedí se, napijí, pomilují se a hrají si s dětmi. Co také chtít od života více? To my se pořád chceme mít lépe, chceme něčeho dosáhnout. Mít větší auto a dům, mít jinou manželku… Nikdy nejsme šťastní, protože když toho dosáhneme, už máme zase další cíl, takže nám štěstí uniká. Pokrok nás žene dál, pořád žijeme v budoucnosti. To indiáni neznají.

Můžeme indiány něčím duchovně obohatit my?
Myslím, že ne. Indiáni mají duchovno na vysoké úrovni, zatímco my jsme ho dávno potlačili a nahradili materiálnem, byznysem a úspěchem v práci. Indiáni vše vnímají duchovně: když šaman léčí, tak spíše duši než tělo. Indián je třeba schopný komunikovat s rostlinami, což my nechápeme, protože jsme od přírody odtrženi. Indiáni se tak dokáží dostat k „tajemstvím přírody“ – ta přestávají být tajemstvími, když víme, jak se k nim dostat. Zejména šamani mají v tomto velké schopnosti. Prožil jsem s šamany mnoho času – můj adoptivní otec je šaman – a věřím jim.

Liší se něčím indiánské kmeny v Amazonii?
Ne, jsou prakticky stejné. Kultura indiánů je determinována jejich životním prostředím – v tropickém deštném pralese je obklopují stejní živočichové a rostliny. Indiáni se liší jen vnějšími znaky – malováním, čelenkami a podobně.

Jak vysokého věku se dožívají?
V porovnání s námi jde o nízký věk, průměrný věk je kolem třiceti let, protože mají vysokou dětskou úmrtnost – 30 až 40 procent. Nehrozme se toho, je to přirozené, a proto je to správné. Jen ti nejschopnější mohou žít v těžkém životním prostředí dál. Znám ale několik šamanů, kterým je šedesát či pětasedmdesát let. Velmi vláčeny životem jsou ženy, protože mají za sebou třeba dvacet porodů. Indiáni žijí celý život na plné obrátky, nepřipravují se – jako my – na stáří. Zároveň žijí ve složitých klimatických podmínkách. Tropické pásmo je po arktickém nejtěžším životním prostředím, protože Slunce z člověka vysává všechnu sílu.

Jakým jazykem hovoří?
Naštěstí si zachovali svůj jazyk. Indiáni v osadě, kam jezdím, tedy mluví yek´wansky. V místní škole je učitel nejdříve učí právě yek´wansky, druhým jazykem je sanemština, kterým hovoří okolní kmen, a teprve pak se učí španělsky.

Jaký mají indiáni humor?
Neustále žertují a mají i velmi tvrdé žerty, ostatně tzv. kanadské žertíky pocházejí od indiánů. Stále se baví, pošťuchují, dělají si legrácky. Když někdo zakopne, dobírají si ho. Jejich humor není tak sofistikovaný jako ten náš, je prostší, ale přítomný opravdu každý den.

Jak se liší indiánská výchova od té naší?
Indiáni mají jinak než my nastavené mezilidské vztahy, například neděkují a neprosí. Když jim přinesu nějakou pomoc, tak nic neřeknou, dělají jakoby nic, až by to mohlo bělocha zamrzet. Někteří běloši jsou z toho také rozčarování, ale musíme si vždy uvědomit, že indiáni mají jiné zvyky a konvence než my. Když například v roce 1973 zachránila naše expedice topící se dítě, neprojevili indiáni žádný vděk. Jejich filozofie je nastavena odlišně: podle nich jsme chtěli to dítě zachránit, ale neznamená to, že bychom měli očekávat vděk či něco jiného. To by byl obchod – něco za něco – a to indián nezná. Jinou věcí jsou dary; ty jsou pro indiány velmi důležité, stále se obdarovávají. Také my jim vozíme dary a sami je pak dostáváme – třeba náhrdelníky, oštěpy a další jejich výrobky.

Dokáží být indiáni také zlí?
Mezi všemi skupinami lidí se najdou určití jedinci, kteří jsou zlí nebo zákeřní. U indiánů je jich ale minimum; málokdy dochází k nějakým zločinům. O zločinech se jen vypráví legendy a pojetí zločinu a trestu je zakódováno v indiánských mýtech. Právě mýty jsou totiž jakási „bible“ indiánů, podle které se řídí. Mýty obsahují pravidla, jak se chovat k ostatním lidem i přírodě. Indiáni jsou přirozeně loajální, k zločinům a kriminalitě vlastně ani nedochází. Na druhou stranu jsou ale také horkokrevní a rychle vzplanou. Často jde přitom o ženu, protože ta má důležitou roli v zachování další existence rodu a kmene. Kvůli ženám se někdy přepadají vesnice. Je to podobně jako ve zvířecí říši: důležité je přežití, to je zákon nadevše. Mnohdy se nám mohou zdát praktiky indiánů drsné, ale oni žijí v přírodě, která je vůči nim nelítostná. Při zločinu je maximálním trestem vykázaní z kmene – ostrakizace.

Co pro indiány znamená čas?
Indiáni čas nevnímají; neví, kolik jim je let, to je pro ně ostatně podružné, sledují ale roční období. Já jsem v Amazonii také přestal nosit hodinky, stejně by se mi v tom horku rozpadly. Indiáni ale pečlivě pozorují pohyb Slunce a mají perfektně vypracované sluneční kalendáře. Například šaman sleduje pohyb paprsku ve výseči svého okna. Přesně tak ví, kdy přichází období dešťů či sucha. Indiáni jsou napojeni na cyklus přírody a vesmíru, který počítají do svého životního prostředí. Všechny planety považují za součást své existence. Také mají v této oblasti daleko větší znalosti než my. Indián umí vyjmenovat 200 hvězd a 50 souhvězdí. Rovněž pouhým okem pozorují pohyb Mléčné dráhy a hvězd a z toho vyvozují, co se bude dít na Zemi. Nikoliv tak, že by pohyb Mléčné dráhy a hvězdy přímo způsobovaly nějaké procesy, ale indiáni vnímají časovou shodu: když se tak či tak posune Mléčná dráha či hvězdy, tak porostou určité rostliny, začnou vylézat hadi a podobně. Jejich sepětí s vesmírem se projevuje i v architektuře. Domy si indiáni staví podle světových stran a zároveň každý trám a tyč představují nějaký prvek vesmíru. Centrální sloup je Slunce, další jsou pak planety. Když pak večer indiáni leží doma a dívají se do krovu svého domu, vidí celý vesmír. To, že si indiáni přenesli vesmír do svého obydlí, je nádherné.

Jakou jinou pomoc – kromě dokumentace jejich zvyků – můžeme indiánům ještě nabídnout?
Nadace Velká Amazonie má několik projektů. Do Amazonie jsme například přivezli odborníky ze Zoologické a botanické zahrady v Plzni, kteří zkoumají želvy, kajmany a rostliny. V osadě Yek´wanů, která je na rozpadu, se také snažíme podporovat děti, které mají zájem studovat. Když už se tato osada natolik přiblížila civilizaci, že ji nelze „zachránit“, chceme alespoň děti na civilizaci trochu připravit, informovat je i o zlu, které je může zničit. Například indiáni jsou často zneužíváni politicky, protože představují hlasy. Politické strany jim vozí nesmyslné dary a snaží se je získat. V současné době podporují virtuální rodiče v Česku studium šesti studentů a studentek. Z nedávné cesty jsem přivezl informace o dalších šesti dětech, které by chtěly studovat a kterým nyní hledám virtuální rodiče. Podporujeme také indiánskou lidovou výrobu. Vykupuji od nich náhrdelníky, zvířátka, sedačky a další výrobky, které pak zde prodáváme. Naše pomoc však není jen materiální či výzkumná: máme radost, že se těšíme důvěře indiánů a snažíme se tak v dlouhých nočních debatách posílit jejich hrdost a aby zůstali věrni svému pralesu. Trávíme zkrátka oboustranně příjemný čas. Pokud by vám chtěl někdo pomoci, jak to může udělat? Rádi přijmeme nabídku na spolupráci či pomoc. Vždy ale konkrétní formu pomoci konzultujeme se samotnými indiány, nikdy neděláme něco, co by nechtěli. Bylo by jistě dobré, kdyby například někdo měl zájem pracovat v jejich základní škole či pomohl organizovat ekoturistické návštěvy, kdy indiáni procházejí pralesem a ukazují zájemcům rostliny, plaví se s nimi po řece a podobně. To by sami indiáni – v oné osadě na rozpadu – uvítali. Informace o aktivitách naší nadace jsou na webu www.granamazonia.cz, zájemci o spolupráci se mohou obrátit přímo na mě.

Kolika bělochům se podařilo do světa amazonských indiánů proniknout?
Jedním z bělochů, který zásadním způsobem přispěl k výzkumu indiánů a kterého si opravdu vážím, je francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss, jemuž je dnes přes sto let. Lévi-Strauss dešifroval indiánské mýty, které mají hluboký skrytý význam. Spousta odborníků se bojí vyrazit do terénu, ale jiným způsobem se nedá nic zjistit. Lévi-Strauss strávil v terénu mnoho času, poznal reálie indiánů a „nelouskal“ jen nějaké knihy od stolu v Evropě. Na návštěvu u indiánů musí být člověk připravený, musí již vědět o daném etniku mnoho informací. Znalost ani důvěru indiánů jako turista či během několikaměsíčního pobytu nezíská.

Jaký máte pocit, když se z Amazonie vrátíte do Evropy?
Je to vždy návrat do žabomyších válek, kde si několik kluků hraje na písku a boří si vzájemně bábovičky. Myslíme si, že jsme pupek světa a zároveň trpíme obrovskou ztrátou duchovních hodnot, stali jsme se velmi vyprázdnění. Místo duchovního rozměru života upřednostňujeme materiálno, tahanice a politiku. Zřejmě jsme tak „naprogramovaní“, protože běloši se nikdy nepoučili. Naše praktiky – například při dobývání cizích území – se nezměnily. Amazonie je poslední kus území, který není v Americe dobyt. V Peru teď chtějí běloši těžit naftu, což je obdobná situace jako při španělské conquistě před pěti sty lety. Tehdy za dobýváním stály peníze a zlato. Dnes rabujeme ropu, dřevo na nábytek, drogy, safíry, smaragdy, železo, uran… Přitom to zdůvodňujeme tím, že „my“ to potřebujeme a považujeme za naprosto přirozené, že si to prostě bereme. Neuvědomujeme si ale, že tak činíme na úkor někoho jiného.

via Hana Valentová