Poslechněte si jazyk, jímž hovořili naši předci před 6.000 lety

Jedním z nejmocnějších pout, jež nás spojují s našimi kořeny je bezesporu jazyk našich předků - prajazyk (řidčeji též protojazyk) - jazyk, jehož diferenciací vznikly další příbuzné jazyky či nářečí, a lze ho tak považovat za jejich společného předka. Podle biblického mýtu došlo k jeho zmatení po neúspěšné stavbě babýlonské věže, kdy byli následně lidé rozptýleni po celém světě a byly jim přiřazeny jazyky tak, aby si mezi sebou vzájemně nerozuměli. Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi. O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6.000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“. Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8.000 až 9.500 lety. Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D. Grayem (2003).

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika). Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy. Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích). Všechny slovanské jazyky začínaly jako indoevropský prajazyk, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na dva jazyky: prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky. Slovanské jazyky používají několik variant latinky (západoslovanské a západní jihoslovanské jazyky kromě srbštiny) a několik variant cyrilice (východoslovanské, východní jihoslovanské jazyky a srbština). Zajímavostí je, že území dnešní České republiky je geograficky nejzápadněji položenou oblastí, kam pronikl a kde zakořenil slovanský prajazyk, pocházející z východu. Problematika vzniku slovanského etnika, tedy jeho etnogeneze, zůstává stále nedořešenou otázkou. Slované se objevili v polovině prvního tisíciletí bez jasné návaznosti na předchozí kultury a ve velkém počtu osídlili rozsáhlé území Evropy. Podle některých teorií se zrodili smíšením různých etnických skupin, tomu však neodpovídá rozsáhlá expanze kmenů s jednotným jazykem a kulturou. Slované jsou etnickou a jazykovou skupinou Indoevropanů, žijící především ve střední a východní Evropě. Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století, kdy počala jejich expanze do velké části Evropy. Mnoho Slovanů později také osídlilo Sibiř, střední Asii a emigrovalo do různých částí světa. V současnosti mluvčí slovanských jazyků obývají víc než polovinu území Evropy. Podle svého jazyka jsou Slované děleni na východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci), západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci) a jižní (Bosňáci, Bulhaři, Chorvati, Makedonci, Slovinci a Srbové). Kromě toho existují uvnitř uvedených etnik skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy in statu nascendi a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Dalmatinci, Goranci, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané). V minulosti patřily mezi Slovany i kmeny/„národy“ dnes už vymřelé: Polabští Slované a Pobaltští Slované (a v jejich rámci další kmeny).

Slované tradičně vyznávali etnické polytheistické náboženství někdy označované jako slovanské pohanství. Mezi jejich božstva patřil hromovládný Perun, Veles, bůh podsvětí a skotu a Mokoš, velká matka. Ctili však i další bohy a širokou plejádu přírodních duchů a jiných mýtických tvorů. Až na výjimky u Polabských Slovanů nestavěli chrámy, ale vykonávali kult v hájích, na výšinách a uměle vytvořených obětištích. Ve svátcích, lidových zvycích a pohádkách doznívají archaické náboženské zvyky dodnes a o přímou obnovu slovanského pohanského náboženství se pokouší novopohanské hnutí 'rodnověří'. V 7. a 12. století pak přijali Slované křesťanství, východní a jižní především pravoslaví (část z nich později přešla na řecký katolicismus) a západní římsko-katolické. Bosňáci vyznávají sunnitský islám a mezi některými slovanskými národy existuje velké procento ateistů a agnostiků. Veles (Volos) je slovanský bůh podsvětí, bohatství, magie a stád. Jeho nejbližším protějškem je baltský Velnias a v lidovém prostředí byl po christianizaci identifikován s Ďáblem, ale také některými světci. Dobové zprávy o něm pochází pouze z ruského prostředí, ale folklór a toponyma napovídají že byl ctěn i ostatními Slovany. Společně s hromovládným Perunem tvoří ústřední dvojici slovanské mytologie, jisté náznaky konkurence či přímo nepřátelství mezi těmito dvěma bohy vedli některé badatele k teorii že Veles je chtonickým hadím protivníkem nebeského Peruna. Obvykle bývá považován za rohatého a chlupatého boha a je spojován s kultem medvěda. S největší pravděpodobností je s ním totožný skotí bůh Volos.

Jeho jméno je tradičně odvozováno od indoevropského kořene *uel "pastvina, louka" souvisejícího s představou světa mrtvých. Kromě jména Veles se ozývá i v označení Elysejská pole, Valhalla či Ull. Je mu blízký také kořen *wel ve významu "vidění, prozření". Veles může být srovnán s některými bohy polabských Slovanů jako je Trihlav, Černoboh, případně Svantovít. Typologicky i etymologicky je blízko baltský Velnias, srovnat ho lze s védským Varunou, méně jasně s keltským Cernunnem a Vellaunosem, védským démonem Vrtrou a severským Ódinem. Blízký je také litevský výraz véles "duše mrtvého". Na jeho podobu nejspíš mělo vliv i ugrofinské náboženství. Po christianizaci byl jako bůh podsvětí identifikován s Ďáblem, ve své laskavější podobě splynul s křesťanskými světci, jako ochránce dobytka se sv. Blažejem a sv. Dimitrijem, jako šprýmař se sv. Mikulášem a u Srbů a Chorvatů se sv. Sávou. Veles je bohem podsvětí, chápaného jako příjemné a zelené pastviny obydlené dušemi mrtvých hlídajících božská stáda. Jako pánovi mrtvých mu byl zasvěcen zimní svátek Velja noc, slavnost konce roku doprovázená koledami. Jako bůh podsvětí byl i patronem magie a bohatství, možná i hudby. Byl také pánem stád, což opět souvisí s bohatstvím, a pastevectví, což vysvětluje jeho předpokládanou rivalitu s Perunem, bohem rolníků. Jistý význam i pro polní hospodaření však napovídá v Rusku dosud přetrvávající zvyk stříhání prvních klasů a jejich svazování do „Velesova vousu“, chránícího sklizeň před zlými duchy. Kromě toho je i bohem lesa či přímo Pánem zvířat. Uvažuje se i o souvislosti s kultem plodnosti.
Zdroj: Wikipedia

Lingvisté nedávno zrekonstruovali cca. 6.000 let starý jazyk, který je podle této teorie oním jednotným pra-indo-evropským jazykem, kterým hovořili naši předci. Tento pra-jazyk byl přímým předchůdcem většiny evropských a asijských jazyků a nyní máme jedinečnou příležitost poslechnout si jak zní. Lingvista Andrew Byrd nahrál pro časopis 'Archeologie' dramatizované čtení, a to pouze za pomoci slovníku, který existoval před 6000 lety. Eric Powell vysvětluje: Pra-indo-evropským jazykem mluvili lidé, kteří žili zhruba od 4.500 až 2.500 tis. let př. n.l., a kteří nezanechali žádné psané texty. Vyvstala tedy otázka, jak onen pra-jazyk zněl. V roce 1868 vytvořil německý lingvista August Schleicher bajku, na základě zrekonstruovaného základu pra-indo-evropského jazyka a názvem "Ovce a koně". Tak jak od té doby lingvisté zjišťují víc a víc o našem pra-jazyku, je i tato bajka neustále aktualizována, aby odrážela nejnovější pochopení toho, jak tento mrtvý jazyk zněl v mluvené podobě, před 6.000 lety. Poslechněte si její nejnovější verzi.

O tanečnici, která se přestala točit

Kvantová fyzika je založena na ten­denci sebereflexe vesmíru. Vesmír odráží sám sebe; kvanto­vé vlny, tendence nebo síla ticha odrážejí samy sebe a tvoří každodenní svět. Můžete si všimnout, že totéž se děje ve vaší psychice. Za normálních okolností máte pocit, že si všímáte věcí na základě svého rozhodnutí. Pokud ale trénujete intro­spekci (sebepozorování) nebo meditaci, můžete dojít k po­znání, že vám věci "poklepou na rameno". Těsně předtím, než se otočíte, abyste se na ně podívali, vyšlou k vám sig­nál v podobě vjemu. Domorodé národy mluví o sebereflexi přírody v souvislosti s tím, že předměty mají animistické "schopnosti", díky nimž upoutají naši pozornost. Mnozí fyzikové se domnívají, že někde ve vesmíru existuje inteligence, fantazie a velká síla. Einstein prohlásil: "Chci znát Boží myšlenky... to ostatní jsou detaily." David Bohm formuloval svou víru ve velkou sílu, když v roce 1959 řekl: "Základ hmoty velmi pravděpodobně obsahuje energii, která je natolik vzdálena nukleární energii, jako je známá nukleární energie vzdálena energii chemické... Nultá ener­gie tvoří trvalé pozadí, které není v naší úrovni za součas­ných podmínek k dispozici. Ale jak se podmínky ve vesmíru mění, bude možná do budoucna zčásti zpřístupněno." Tyto úvahy o síle nulté energie a s ní souvisejícím kvantovém vlnění připomínají dávné znalosti našich domo­rodých předků: "Naslouchej, bílý muži. Existuje něco, čemu přesně nerozumíme; něco jako motor, síla, spousta síly; vy­konává to intenzivní práci; pohání to kupředu."

Pod vlivem sci-fi filmů a populárního pořadu 'Okna vesmíru dokořán', jsem si v dětství představoval nekonečno jako velmi velmi rozsáhlý prostor 'tam venku', do kterého můžeme vstoupit jedině tak, že se posadíme do rakety (nebo jiného dopravního prostředku) a vycestujeme určitým směrem, kterým poletíme "nekonečně" dlouho. Zároveň jsem si byl vědom toho, že tímto způsobem nekonečno nikdy neobsáhneme, protože nám dřív nebo později dojde energie, nutná k jeho objevování. Až po letech mi došlo, že moje představa, vycházející z představ tehdejší obecně uznávané pop-vědy, byla značně omezená.

Sílu vesmíru totiž nenalézáme jen ve fyzikálních kvanto­vých vlnách, ale také v hadovitých vlnách starověké myto­logie. Základní síla dvou propojených vln je již po staletí symbolem lékařství. Hermes, posel bohů z řecké mytologie, nosil ten­to symbol u sebe a vedl duše mrtvých do podsvětí a dále uplatňoval kouzelnou moc nad lidským spánkem a sny. Jinými slovy, Aeskulapova tyč symbolizovala schopnost přenést se zpět i dopředu - mezi život a smrt, bdění a snění, všeobecně uznávanou realitu a snový svět. V dnešní době se používá také jako symbol obchodu, poštovních služeb a velvyslaneckého postavení. Tento lékařský symbol (a symbol komunikace a poš­tovních služeb) znázorňující dva hady proti sobě mi při­pomíná (konjugované?) fyzikální kvantové vlny (základ komunikace a vnímání) a vjemy, základní léčebnou "sub­stanci" v duhové medicíně. Na kvantové úrovni existuje symetrie v čase, což znamená, že události mohou směřovat bud' zpět, nebo dopředu v čase. To odpovídá zmatku kolem jemné povahy vztahových signálů; často nelze přesně určit, kdo co udělal nejdřív! Dvojitá povaha hada nebo symetrický charakter času se v každém případě v Novém světě objevuje v podobě symbolu hada se dvěma hlavami, z nichž jedna představuje život a druhá smrt.

Caduceus (starořecký symbol lékařství, nyní využíván v obchodu a poštovních službách) - mýtická magická hůlka Merkura, posla bohů, je starodávným zobrazením elektromagnetického letu a kosmické síly. Vyobrazen v původní verzi, jako replikovaná spirála DNA a v porovnání s domorodým severoamerickým indiánským totemem, symbolizujícím pradávné síly života.

Podle 'Taber s Cyclopetlic Medical Dictionary' se symbol dvou vzájemně propletených hadů objevil kolem roku 4000 př. n. l. v Babylonské říši, kde byl symbolem plodnosti, moudrosti a léčení. Marie Louise von Franz se své knize Time: Rhythm and Repose vysvětluje, že ve starém Řecku byli hadi spojovaní s podstatou lidské duše a sloužili jako znázornění duše po smrti. Bylo to dáno tím, že hadi tráví čas pod povrchem země, ale také že se omlazují svlékáním staré kůže. Představa hada jako zdroje života se nachází v egyptské mytologii, kde je had často zobrazen ovinu­tý kolem stromu života, coby životní podstata. Později tento symbol nosili řečtí poslové a vyslanci vzhledem k jeho údajné neporušitelnosti; ti, kdo jej měli u sebe, byli chráněni před útokem. Had se rovněž stal římským symbolem míru, neutrality a příměří.

Jak se zdá, naši předkové již dávno tušili, že existu­je jev v podobě vjemů. V Číně se takovéto vlny spojovaly s taoistickými čarami draka a jemnou energií čchi. V Indii se této energii říká sat (přesně sat-či-ananda) nebo hadí energie kundaliní, jež se v člověku probouzí a vzniká v různých tělesných centrech neboli čakrách a nakonec vychází z hla­vy, aby spojila j edince s nekonečným bytím, átmanem. Zkušenost, kdy energie kundaliní prochází vzhůru páteří, mi připadá jako individuální (nesamovolná) verze fyzikova obrazu vlnové funkce a jeho vlnové či kmitavé energie a tendencí. Významný fyzik z Centrální evropské agentury pro vývoj ve Švýcarsku Carl F. von Weizsaecker označuje indickou (nebo hinduistickou) energii kundaliní spojenou s pránou jako jemnou "pohyblivou sílu" a srovnává ji s vlnovou funkcí. Tato analogie bezpochyby nenapadla jen Weizsaeckera, ale i mnoho dalších fyziků. V jeho knize 'Co je život' uvádí, jaký měla indická filozofie a védánta význam např. pro Erwina Schrödingera (objevitele vlnové rovnice).

Animovaná replikace [množení, obnovení] DNA v reálném čase.

Naši předkové po staletí vnímali jakousi formu vl­nové energie jako základ naší jemné psychologie. Pokud se dnes zaměříme na neměřitelnou zkušenost, cítíme nepatr­né vjemy, impulzy, pulzy a pulzační vibrace - "něco jako hnací sílu, energii" (v domorodém slovníku) - která zjev­ně existuje ve spodních vrstvách vědomí (tak jako se had může vyskytovat na zemském povrchu nebo pod ním). Některým z nás se tyto vibrace mohou jevit jako sot­va postřehnutelné chvění nebo pohyby, záchvěvy či elek­trické kmity. Pro jiné však mají tyto jemné vjemy mýtický význam. Například ti, kdo pěstují meditace siddha jógy, jako například zesnulý Swami Muktananda, spojují zmíně­ né prožitky s prchavou energií bohyně Šakti. Analogie mezi mytologií a fyzikou je nesmírně vzru­šující.

Nelze přehlédnout, že kundaliní šakti představují dvě stejné vlny opačného směru, jež tvoří léčbu a vědomí, tak jako je vlnová funkce zobrazena jako dvě stejné vlny opačného směru, které tvoří realitu. Šakti je navíc "semenem" neboli základem světa, podobně jako kosmologové pokládají vlnovou funkci za počátek vesmíru. Paralela mezi vašimi jemnými tělesnými pocity, které mají povahu kmitů (vjemy), původem reality spojené se svě­tem snů, kvantovými vlnami a energií kundaliní šakti, uka­zuje na několik aspektů těchto sotva postřehnutelných jevů. Vaše tělesné vjemy, jež mají charakter kmitů, jsou prvním stadiem vědomého zážitku. Tato raná stadia znázorňují symboly ve tvaru hada a vlnové matematiky. Hadovitá nebo vlnová podstata se odráží sama v sobě. Prostřednictvím sebereflexe vzniká všeobecně uzná­vaná realita založená na subatomární, podprahové tělesné moudrosti. Kundaliní, čchi, symbolika Aeskulapovy tyče, hadí síla, tendence, intenční pole, kvantové vlny - to všechno jsou koncepce a představy, jež pramení ze spontánní tvoři­vosti každého jednotlivce. Ve chvílích, kdy navážete spo­jení s jemnou silou ticha, můžete vycítit, že původní obavy kvůli zdraví byly nanosignály, které otevírají cestu k nové­mu druhu moudrosti.

Domorodý mýtus původních obyvatel Austrálie vypráví o legendárních totemic­kých bytostech, které ve snovém čase procestovaly všechny kontinenty a zpívaly o každém, kdo jim přišel do cesty - o ptácích, zvířatech, rostlinách, skalách a tůních - a při tom zpěvu začal existovat svět.

Písně, hudba a melodie i pohyb a vlny, to vše pro­bouzí k životu. Máme-li vycházet z práce některého z těch nejslavnějších a nejkontroverznějších vědců typu Davida Bohma, můžeme konstatovat, že fyzika dnes dochází k zá­věrům, jež tyto dávné názory potvrzují. Kvantové vlny ob­sahují dané informace - "pilotní vlny vedou předměty, jako by (vlny) měly jakousi zakódovanou moudrost". Domorodé sny a Bohmovy pilotní vlny jsou tím, čemu bychom mohli říkat duch atomů, který uvádí naše těla do pohybu.
Mnoho vědců zastává názor, že v živé stejně jako takzvaně neživé hmotě se objevuje jakási vůdčí síla. Řecký filozof Aristoteles pokládal život za sílu, která organismům přiděluje vlastnosti. Celý vesmír navíc viděl jako jeden or­ganismus, jejž nelze dělit na jednotlivé části. Představitel moderní teoretické fyziky Paul Davies ve své knize Pátý zázrak zdůrazňuje, že věda silně podceňuje starší představy o životě jako vůdčí životodárné síle. Jde o těžko postižitel­ný, neměřitelný faktor hmoty pokládaný za původce života, který se pohybuje souběžně s hmotným tělem a informuje je o směru, jímž se mají ubírat.

V dnešní době je pojetí vůdčí síly nebo vlny vícemé­ně nahrazeno vědeckým názorem, že původ života lze hle­dat v nevysvětlitelné chemické souhře náhod, ke které do­šlo výhradně na Zemi. Většina vědců věří, že první známky života jsou dílem náhodné kombinace chemických, termodynamických a elektrických podmínek, jež vedly k násled­né evoluci. V srpnu 1996 však někteří vědci začali zmíněné přesvědčení o jedinečnosti života na Zemi přehodnocovat. Zkoumání meteoritu původem z Marsu, který dopadl na Zemi, přineslo důkazy o známkách života na této plane­tě. Někteří vědci nyní dospěli k názoru, že život je součástí přirozeného vesmírného řádu a že život pochází z Marsu (zatímco jiní vytvořili hypotézu o tom, že základní prvky života jako například aminokyseliny vznikly v mezihvězdném prostoru a dostaly se na Zem díky meteoritům). Fyzik Paul Davies zastává podobný názor j ako Aris­toteles, Leibniz a Driesch a věří, že tajemství života je ukryto v neviditelných, informačních vlastnostech hmoty. Jak uvádí v Pátém zázraku, má pocit, že tyto informační vlastnosti se nacházejí ve vlnové funkci. Život - neboli růst a vývoj orga­nismů, pro něž je charakteristická samostatnost a komplex­nost a které jsou schopny se rozmnožovat, metabolizovat a přijímat potravu - podle Davise pochází z informačního obsahu nelokální globální vlnové funkce. Jinými slovy, ha­dovitá vlnová funkce je dalším druhem moderní vůdčí síly.

Své pilotní vlny můžeme vysledovat v nejranějších vzpomínkách a dětských snech, jimiž jsme se v životě nechali vést a z nichž se více méně dalo předpovědět, jaká bude naše psychologická zkušenost. V rozšířeném stavu uvědomění si v každém okamžiku dne můžeme být vědomi toho, že za­tímco přebýváme ve svém fyzickém těle, současně existuje jistý druh intenčního pole, šum, který nás obklopuje a jemně námi pohybuje, ale jemuž obvykle nevěnujeme pozornost. Takovéto opomíjení zjevně ještě více zvyšuje jeho intenzitu, dokudj ej nevnímáme jako přímý, re­álný tlak nebo tah a dokud se neobjeví ve formě všeobecně známé pod pojmem symptom. Hrozba a moc symptomů by se mohla zjevit ve snech v podobě draka nebo hada.

Swami Muktananda, siddha jogín, se o kundaliní vy­ jadřoval jako o šakti, čímž přirovnal energii kundaliní k ženskému rozmnožujícímu principu v hinduistické mytologii. Slovy Muktanandy: "Šakti představuje zvuky, vibrace absolutní moci, jež se projevují ve vesmíru; tvoří ja­zyk; má moc k tvoření tohoto vesmíru. Je Božskou sílou vůle... Je to kundaliní, vždy hravá... osvětluje sebe samu a uvádí se ve známost."

Ouroboros (též úroboros, ouroboros, uroborus, [řecky ουροβóρος] — požírač ocasu) je starodávný symbol, který zobrazuje hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se pojí s alchymií, gnosticismem a hermetismem. Představuje cyklickou podstatu věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a sebeobnovu. Na některých zobrazeních je Uroboros z poloviny bílý (světlý) a z poloviny černý (tmavý), což naznačuje symboliku jin-jang, znázorňující dualitu věcí; vzájemně se doplňujících opačných principů. Také bývá stočený do tvaru ležící osmičky, symbolu nekonečna.

Obraz "hadí' síly", mýtického protějšku stvoření v imaginárním čase, jemuž kosmologové jako Stephen Hawking říkají imaginární časový rozměr kvantových vln existujících od počátku vesmíru. Kundaliní Šakti je božským obrazem vjemů. Je sebeosvětlující energií - zvukem, silou, motorem a vy­tváří reálný svět.

Bohm nevěřil, že by pilotní vlna zcela určovala drá­hu částice, nýbrž předpokládal, že chování částice zpětně ovlivňuje pilotní vlnu. Toto působení nazval zpětná akce. Zpětná akce je určitý druh zpětné vazby mezi tělem a myslí. Přesněji řečeno, jde o nesamovolnou zpět­nou vazbu mezi tělem a uvědoměním a silou ticha. Psychologickou analogií zpětné akce je zkušenost s tím, jak změny vašich každodenních postojů ovlivňují vaše sny. Zpětná akce je nesmírně důležitá pro naši citovou a duševní rovnováhu. Každodenní mysl, jež nemá zkušenosti s kvantovou vlnou či silou ticha, může mít z této zpětné akce strach. Mám zde na mysli kundaliní, taoistického draka či jango­vou energii. Jakmile se každodenní mysl naladí na tuto energii, děsivý drak se přemění v podobu nesmrtelného stoupence taoismu, který splývá s vlnami, a působí nyní veseleji. Obrázek nesmrtelného taoisty ukazuje, jak můžeme vypadat, až splyneme se vzorcem vln. Jsme odrazem ryb v moři i mraků na obloze. Poté, co jsme "přeměnili svůj montážní bod" z každodenního světa do hyperprostoru ten­dencí, postupně vymizí předěl mezi pilotní vlnou a námi. Někteří z nás se spíše přiklánějí k matematice či fy­zice, jiní k taoistickým analogiím či buddhistickému učení o mu-shin, což znamená jak prázdnotu, tak tvořivou mysl. Síla intenčních vln je základem duhové medicíny; jedná se o sílu ticha, jež zrcadlí vitalis­tickou filozo­fii, kterou do­dnes najdeme ve fyzice, kde se promítá do pojetí kvanto­vých vln.

Síla našeho snění je souhrnem našeho obvyklého způsobu života a našich hlubších snových sta­vů. Když dáme dohromady všechny aspekty těchto dvou stavů, máme pocit, že jsme na "správné cestě", na cestě v souladu se srdcem. Nevěnujeme-li pozornost našim nejhlubším stavům, naše pilotní vlny se "zhroutí" do naší nejpravděpodobnější osobnosti, do onoho dominantního shluku energie, jejž po­ kládáme za sebe samé.

A zde se dostáváme k oné prazvláštní tanečnici, která mi nedá spát od té doby, co jsem ji objevil. Točí se doleva, nebo doprava? Mně se nejdřív pořád točila ve směru hodinových ručiček, což mi po přečtení přiloženého textu dalo smysl, protože jsem si vědom toho, že můj popis vnímání světa vychází spíše z pravé mozkové hemisféry, kde dlí intuice, představivost a syntéza - proto se i koneckonců dlouhodobě živím tím, čemu v kultuře říkáme 'kreativiní práce', k čemuž jsou výše uvedené kvality nezbytné. K tomu se pojí jisté disbalance v dalších rovinách mého života, ať už na úrovni tělesných symptomů, či jemných sociálních disfunkcí v tzv. reálných sférách života - občas mi dělá obtíž dostát obrazu 'reálně uvažujícího člověka' (v excelových tabulkách vidím spíše imaginární obrazce, než čísla a analytické vztahy).
Jenže pak jsem našel návod, jak ji roztočit opačným směrem. Stačí posunout obrázek tak, aby byla vidět pouze noha, která se dotýká země. Tu pak pozorujte a PŘEDSTAVTE SI, že se ve skutečnosti otáčí jen o 180° (sem a tam, doleva - doprava) a v určitou chvíli vás to najednou samo pustí a tanečnice se začne točit opačným směrem, než jaký jste vnímali dosud. Začnete vnímat druhou polovinou mozku. Zkusil jsem to a zafungovalo to. To nejpodstatnější pro mě se odehrálo přesně v tom momentu, kdy jsem změnil svoji PŘEDSTAVU. Cítil jsem ve vědomí takové zvláštní, jemné, neviditelné 'lupnutí - jako kdyby se něco zatuhlého uvolnilo. Na úrovni těla projel mou pravou polovinou těla zvláštní pocit, jako kdyby bylo znenádání něčím vyživeno - inervováno - jemnou, živou energií. Zvláštní, pomyslel jsem si, přesně tohle děláme s Peterem Živým při našem společném vzdělávacím programu In-tu, kde spojujeme šamanské poznání a intuitivní pedagogiku - spojujeme rozdělené do celistvého tím, že měníme představu. Postupem doby už jsem schopen, díky tréninku, 'flipnout' směr tanečnice bez toho, aniž bych zakrýval její tělo. Vědomá, cílená a záměrná změna představy udělá ve vědomí to neviditelné a těžko postřehnutelné 'klik' a tanečnice se točí tím či oním směrem po libovolně dlouhou dobu.

Vycházíme li z všeobecně uznané a akceptované představy současného lidského celku o tzv. třídimenzionálním světě bez možnosti pohybu v hyperprostoru, máme na výběr směr, či protisměr hodinových ručiček. Tedy chod anebo protichod v lineárně vnímaném čase, jak ho známe dnes. No a ten můžeme zjevně měnit změnou vlastní představy. No a to  mě přivedlo k ještě jedné, daleko hlubší, otázce: Točí se ta tanečnice vůbec? Jak je možné, že při současném pohledu více osob se točí každému jiným směrem? A co když to znamená, že se ve skutečnosti netočí vůbec a my jejím prostřednictvím "pouze" vnímáme čistou kosmickou energii - potentum [sílu ticha] - která nám napadá do vnímání prostřednictvím výše popsaného kvantového vlnění, jemuž my sami následně přidáváme význam v popisu ("Je to jasné - točí se přece doleva / doprava."), a tím vytváříme z původně snové reality živou skutečnost, o jejíž finální podobě se poté přesvědčujeme navzájem ("Ale vždyť já mám přece pravdu!").

Pablo Amaringo: Vizionářské umění, jež vzniklo po požití Ayahuascy.

Podle vědeckých poznatků i australské domorodé kultury vládnou světu písně. Síla zvuku v australské domo­rodé mytologii je založena na mytických postavách, které se údajně ve snovém čase podílely na tvoření Země a všeho živého, vytvořily kultury, zvyky a pravidla. Podle Bruce Chatwina tyto mytické bytosti "opředly celý svět písní". Ve své knize Slova písní vysvětluje: "Země nejprve existova­la jako koncepce v mysli, a prostřednictvím zpěvu nabyla tvaru a podoby." Také lze říci, že i tělo j ako část země v širším smys­lu je obdařeno slovy písní. Podle australských domorod­ců musí být vibrační píseň určitého objektu ve skutečnosti známá a zpívaná dříve, než tento objekt ožije. Slova písní neřídí jen objekty, nýbrž i celé krajiny. Dráhy písní, jež ne­tvoří součást všeobecně uznávané reality, procházejí naskrz zemí a byly vytvořeny mytickými australskými domoro­dými předky. Poté, co tyto bytosti povstaly z tmavé země, stvořily "hory, údolí a tůně - a tak vznikl zpěvem svět".



Skupiny domorodců, které od sebe dělily velké vzdálenosti, se pomocí písní nebo snových drah vzájemně dorozumívaly. Domorodé kmeny věřily, že skutečný svět existuje, jen pokud jej mohou vidět a zpívat. Domorodý výraz pro zemi znamená slova písně. Realitu objektu nebo země tvoří jak samotný objekt, tak jeho píseň. Slova písní j sou určitým druhem vzorce nebo typem přírodní zákonitosti. Zatímco moderní fyzika vyjadřuje takovéto zákony v matematických pojmech, domorodé národy vyjadřují zákony jako zvuky, příběhy a malby. Malba na níže uvedené ilustraci (domorodé umění Lomy Inkamany), lze vysledovat kvantovou vlnu v dané oblasti. Všimněte si hada, který je pokládán za strážce Země. Slo­ va písně popisují životní vibrace, přičemž vůdčí informaci přenášej í vesmírné kvantové vlny, j ež stoj í "v pozadí" celé naší existence.

Obrazy domorodých australských umělců jsou vždy spojovány s mnoha snovými příběhy.

Z hlediska naší každodenní mysli žijeme a pracu­jeme sami nebo společně s jinými v rámci společenství. Avšak v obrazech z říše snu se pohybujeme v jakémsi "poli duchů", síti nebo směsici skutečných lidí a těch, jimž říká­me duchové společenství neboli stíny v našem uspořádání. Takzvané "uspořádání" není pro naši snící mysl pouhým shlukem skutečných lidí a hmotných věcí a abstraktních pojmů; je rovněž velmi složitou směsí téměř nepředstavi­telných duchů, jimž na sobě vzájemně záleží, kteří se k so­bě chovají neuctivě, vyučují jeden druhého a navzájem si nahánějí hrůzu. Z hlediska podstaty si lze společenství složené ze sku­tečných lidí a snových duchů, představ a pocitů jen těžko představit, a vskutku působí spíše jako moc motivovaná si­lou ticha. Jednu možnou snovou verzi této skupinové podstaty lze vypátrat, když si představíme sami sebe jako rybu, která plave v kvantovém moři virtuálních vln, jež leží "za" nebo "pod" všeobecně uznávanou realitou lidí a světů. Jako ryba, která plave kolem této podstaty, kolem sebe svými po­hyby tvoříme vlny a taktéž i vy jste tvořeni vlnami jiných ryb v moři a pohybujte se spolu s nimi. Tyto vlny utváří nás všechny a dávají nám podobu "in-formy", tak jako každý pohyb, který uděláme, cítí ryby na jiných místech.

Každý z nás je určitým vesmírným druhem s mnoha relativně nezávislými podvesmíry. V jednom vesmíru mů­žete být Afgháncem vyznávajícím islám; v jiném jste ev­ropský křesťan nebo žid, jindy zase australský domorodec. V dalších vesmírech můžeme být ptákem, který volně letí vzduchem. Každý takový vesmír přispívá k našemu celko­vému životnímu pocitu. Bojujeme li s jakýmkoli z těchto vesmírů [projevů celku života], bojujeme nutně především vždy sami se sebou, a proto nikdy nemůžeme vyhrát a dosáhnout lepšího životního pocitu [štěstí, klidu, pokoje].
V textu byly použity výňatky Arnolda Mindella Kvantová mysl a léčba

Jak moc věříte tomu, co si myslíte, že žijete?

Polarita: protilehlost, protikladnost, různost v protilehlých koncích, dvojpólovost. 

Polarita vždy označuje určitý druh výběru mezi levou nebo pravou, černou nebo bílou, sladkou nebo slanou, dnem či nocí, mužským či ženským principem, pravdou či lží, bohem a ďáblem, dobrem nebo zlem, tím či oním náboženským, fotbalovým, politickým, rasovým nebo konceptuálně ideovým fan klubem. Nutí nás k permanetnímu boji - tedy k neustále se opakujícímu výběru životních postojů, jež se opírají o naše postupně získané a pevně zformované názory, hierarchicky pečlivě vystavěné na žebříčku vlastních morálních principů a hodnot, jež ladí s naším momentálním nastavením a hluboce zakořeněnými představami o vnímání světa.

Představte si dvě obyčejné lidské bytosti, žijící v současné České republice. Člověk vlevo považuje sám sebe za buddhistu, fandí Slavii, volil Karla Schwarzenbergera, poslouchá alternativní elektronickou hudbu, provozuje výtvarné umění, je anti-rasista, politicky stojí vpravo. Člověk napravo je křesťan z vesnice, fandí Spartě, volil Miloše Zemana, poslouchá Lucku Vondráčkovou, je aktivním myslivcem, silně vnímá a komentuje současné multi-etnické napětí (je pro radikální řešení), volí levici. Proč je ti, milý čtenáři, už teď jeden z nich sympatičtější, než ten druhý? Parametry jejich jednotlivých charakteristik je samozřejmě možné donekonečna míchat a namixovávat tak, až vznikne dvakrát sto lidí, jež si sami umístíte na škálu od absolutního odporu až po absolutní sympatii. Zajímavé by ale bylo, začít se ptát - a dozvědět se - kde v tom celém stojíte vy sami.

Stojíte v dokonalé sebestředné pozici, v roli bezvědomého pozorovatele, soudce a posuzovatele. Promítáte si svůj svět na plátno svých vlastních, hluboce zakořeněných představ o tom, jak se věci mají. Vyprávíte svůj vlastní příběh o tom, co je správné, a co ne. Kino, do kterého jste si koupili lístek je otevřené podobným lidem jako jste vy sami. Jiný druh filmů dávají zase v jiných kinech, do kterých byste nevstoupili ani za nic, protože příběhy, které vyprávějí tam by narušily ten váš. Fundamentální integritu toho, čemu věříte, že jste. Jak je možné, že je někdo schopen odpálit sám sebe v autobuse plném jiných lidských bytostí, které nevěří jeho příběhu? Je to proto, že dostatečně nevěří síle vlastního příběhu? Je to proto, že naopak uviděl hloubku vlastního oddělení, a toto poznání jednoduše neunesl? A co vy? Kde stojíte vy [uprostřed] toho nikdy nekončícího konfliktu nemocné polarity?

Myslíte, že je náhoda, že se volby nazývají volbami? Není. Vedou totiž k boji - volbě a výběru - mezi a) nebo b). To, že ve hře bývá ještě c), d), e) a někdy taky f) - volba nejít volit - vůbec nic neznamená. Je to jen kulturální pseudopestrost, kterou můžeme pozorovat ve všech aspektech našeho současného života a kterou jen maskujeme vlastní plytkost a prázdnotu. Nutí nás vybrat si a přitakat jedné z vlastností nějaké entity, jež se vyhraněně chová vůči svému přímému protikladu, či vybrat si a potvrdit zvláštní vlastnost dvou protikladných stránek objektu k nějaké skutečnosti, kdy vzájemný vztah obou prvků systému je předpokladem existence každého z nich. Zůstat trčet bez vědomí ve výběru polarity tak de facto znamená jen potvrdit svou vlastní nemoc a smrt.

Svět se nemění, jenom lidé v sobě dodatečně a postup­ně skládají různé vrstvy a aspekty světa. Moudrost, doko­nalost a uvědomění znamenají tolik, co možnost pozorovat a poznávat všechno jsoucí v jeho plnosti a platnosti. Mož­nost rozpoznat pořádek znamená pro pozorovatele být v pořádku. Iluze změny vzniká z polarity, která rozkládá současné do postupného a „nejen-nýbrž" do „buď-anebo". Východní filozofie nazývají proto svět polarity iluze či mája (klam) a žádají od každého, kdo touží po poznání a vysvo­bození, aby nejprve odhalil tento svět forem jako iluzi, a tak pochopil, že vlastně neexistuje. Kroky vedoucí k tomuto poznání (procitnutí) musí udělat v polaritním světě. Zabraňuje-li polarita jednotě dosáhnout současnosti dějů, jedno­ta si pomůže časovou oklikou, při níž se póly a protipóly následně vyvažují. Tento jev nazýváme principem komple­mentarity. Tak jako si výdech vynucuje vdech, bdění spá­nek a spánek bdění, realizace každého pólu vede k mani­festaci protipólu. Zákon komplementarity dbá na to, aby rov­nováha pólů zůstala zachována nezávisle na tom, co lidé dělají či nedělají. Stará se o to, aby součet změn vedl k ne­změnitelnosti. Myslíme si, že působením času dochází k četným změnám, a to nám brání vidět, že čas pouze pro­dukuje opakování téhož vzoru. Čas může jenom proměnit formy, ale obsah zůstává stejný.

[ > > > ♀ ∞ ♂ < < < ]

Pro další úvahy je nezbytné pochopit hlubokou souná­ležitost obou pólů i to, že není možné jeden zachovat a druhý sprovodit ze světa. Této nemožnosti však slouží většina lidských aktivit: chceme si uchovat zdraví i bojovat proti chorobám, bránit mír i ostatní války, žít a překonat smrt. Je s podivem, jak málo nás tisícileté bezúspěšné snahy při­ měly pochybovat o účinnosti tohoto konceptu. Pokoušíme- li se přiblížit k jednomu pólu, úměrně k tomu roste nepozo­rovaně i druhý pól. Medicína je vhodným příkladem: ve stej­né míře, s jakou se staráme o zdraví, přibývají choroby. Chceme-li přistoupit k tomuto tématu z nového hledis­ka, musíme se naučit chápat v polaritě. Při každém pozoro­vání je třeba vnímat současně druhý pól. Náš vnitřní pohled musí oscilovat, abychom se od jednostrannosti dostali k celistvému pohledu. Toto oscilační, polaritní hledisko není lehké vyjádřit slovy, nicméně v moudrých spisech existují od pradávna texty, které dokázaly tuto základní zákonitost účinně vyjádřit. Nepřekonatelný svou stručností a preciz­ností je Lao-c' v knize Tao-te-ťing:

Kdo říká pěkné,

stvořil současně nepěkné.

Kdo říká dobré,

stvořil současně nedobré.

Stálé podmiňuje nestálé,

složité podmiňuje jednoduché,

vysoké podmiňuje nízké,

hlasité podmiňuje tiché,

podmíněné podmiňuje nepodmíněné,

nyní podmiňuje kdysi.

Tak probuzený

působí bez práce,

hovoří beze slov.

Nese všechny věci v sobě

uzavřené v jednotě.

Vyrábí, ale nic nevlastní,

završuje život

bez nároku na úspěch.

Protože nic nežádá,

netrápí ho žádná ztráta.

◘

Nakonec malý test a vysvětlení, jak funguje náš sebeklamný mozek. Řekněte, na kterou stranu vidíte se otáčet tuto siluetu, abyste pochopili, jak funguje váš mozek, orgán zastupující organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců.

Tančí tato tanečnice ve směru nebo proti směru hodinových ručiček? Obě odpovědi jsou pravdivé a jsou závislé na tom, kterou část mozku pozorovatel právě používá ke zkoumání jejího pohybu. Jsou lidé co budou skálopevně přesvědčeni o otáčení ve směru hodinových ručiček stejně tak jako jejich odpůrci přesvědčení o protipohybu. Jsou i takoví co dokážou vnímat oba směry otáčení. Většina lidí uvidí tanečnici v pohybu proti směru hodinových ručiček což znamená, že používá levou polovinu mozku. Pro ty co vnímají pohyb ve směru hodinových ručiček to znamená, že použili pravou část mozku. Teď už zbývá jen zmínit význam fungování jednotlivých mozkových hemisfér. Levá hemisféra - alespoň u většiny lidí - ovládá pravou polovinu těla. Kromě toho je sídlem logiky, řeči a vůle. Díky ní dokážeme pracovat s fakty, daty a čísly, máme smysl pro míry a váhy a dokážeme provádět matematické operace. Zodpovídá také za náš systematický přístup, analytické myšlení a cit pro řád. Pravá hemisféra přichází ke slovu pokaždé, když zapojíme svoji fantazii a tvořivost. Umožňuje nám vnímat obrázky, schémata, barvy a další grafické prvky, stejně jako hudbu a rytmus. V pravé hemisféře sídlí emoce, chutě a vůně. Díky ní se můžeme nechat dojmout a zasmát se dobrému vtipu. Nebo používat syntetické myšlení. Ovládá levou polovinu těla a také náš vegetativní nervový systém, zodpovědný za trávení, pocení, úzkosti a radosti.

Tyto klasické polarity lze bez odporu aplikovat na vý­sledky zkoumání mozku. Levá hemisféra je mužská, aktiv­ní, nadvědomá, odpovídá symbolům slunce a jangu, a tím i denní podobě člověka. Levá polovina mozku také inervuje (tj. zásobuje nervovými vlákny) pravou stranu těla, aktivní, mužskou. Pravá hemisféra znamená jin, negativní, ženský přístup. Odpovídá měsíčnímu principu, a tím noční podobě člověka, nevědomí. A inervuje zase levou polovinu těla.

Polarita vědomí nás neustále staví před dvě možnosti jednání a nutí nás rozhodovat se - pokud nechceme upad­nout do apatie. Vždy jsou dvě možnosti, ale uskutečnit v daném čase můžeme jen jednu. Každým jednáním zůstá­vá tedy opačná možnost nerealizovaná. Musíme zvolit a rozhodnout se, zda zůstaneme doma, nebo odejdeme - zda budeme pracovat, nebo lenošit - zda zplodíme děti, nebo tomu zabráníme - zda zažalujeme kohosi o peníze, nebo na to zapomeneme - jestli zastřelíme nepřítele, nebo ho ne­cháme žít. Muka volby nás pronásledují na každém kroku. Rozhodnutí se nemůžeme vyhnout, protože každé „ne-jed-nání" je už rozhodnutím proti jednání, „ne-rozhodování" rozhodnutím proti rozhodování. Když tedy rozhodovat mu­síme, snažíme se tak činit alespoň rozumně a správně. K tomu ovšem potřebujeme hodnotová měřítka. Máme-li je, jsou rozhodnutí jednoduchá: zplodíme děti, aby lidstvo nevymřelo - zastřelíme nepřítele, protože ohrožuje naše děti - budeme jíst více zeleniny, protože je zdravá, - a dáme hladovějícím něco k snědku, neboť je to etické. Takový sys­tém by opravdu pěkně fungoval a ulehčoval rozhodnutí, sta­čilo by jen dělat to, co je dobré a správné. Hodnotový sys­tém, podle něhož se rozhodujeme, je bohužel zpochybňo­ván lidmi, kteří se ve stejných případech rozhodují opačně, a činí tak podle svého hodnotového systému. Nechtějí žádné děti, protože lidí je už příliš mnoho - někteří nebudou na nepřítele střílet, protože i nepřítel je člověk - jiní jedí maso, neboť je podle nich zdravé, - a hladovějící nechávají hla­dovět, protože to patří k jejich osudu. Jsme přesvědčeni, že hodnotová měřítka těch druhých jsou falešná, a zlobíme se, že se lidé nemohou shodnout na tom, co je dobré a správné. A tak nejenže bráníme svoje hodnoty, ale chceme o jejich správnosti přesvědčit co nejvíce lidí. Nakonec bychom o tom museli přesvědčit všechny lidi, abychom měli oprav­du dobrý, správný a zdravý svět. Totéž si bohužel myslí všichni. A tak dále zuří válka správných názorů a všichni chtějí dělat jen to správné. Ale co je správné? A co zlé? Všichni to chtějí vědět, ale nemohou se shodnout. Komu věřit? Není to k zbláznění?

Za polaritou, s níž se jako lidé setkáváme, je jednota, ono vše obklopující jedinečno, v němž spočívají ještě nerozlišené protiklady. Tuto oblast bytí můžeme nazvat ves­mírem či všehomírem zahrnujícím prostě všechno, takže mimo tuto jednotu nemůže nic existovat. V jednotě neexis­tuje změna, proměna ani vývoj, jednota nepodléhá času ani prostoru. Vše-jednota je ve věčném klidu, je to čisté bytí, bez tvaru a pohybu. Musí nás napadnout, že všechny výpo­vědi o jednotě by měly být formulovány negativně, jde-li o něco, co je bez času, bez prostoru, bez změn, bez hranic.

Jediným únikem z tohoto dilematu je nahlédnutí, že v rámci polarity neexistuje žádné absolutní či objektivní dobro ani zlo, žádné správné ani falešné rozhodnutí. Každé hodnocení je vždy subjektivní a potřebuje nějaký vztaho­vý rámec - rovněž subjektivní. Každé hodnocení je závis­lé na stanovisku a úhlu pohledu pozorovatele a může být správné jen ve vztahu k němu. Svět se nedá rozdělit na to, co smí být -a proto je to správné a dobré - , a na to, co by být nemělo - a proto je třeba proti tomu bojovat, vymýtit to. Dualizmus nesmiřitelných protikladů mezi správným-falešným, dobrým-zlým, bohem a ďáblem nás z polarity ne­vyvede, jenom do ní ještě hlouběji zabředneme. Řešení spočívá v zaujetí třetího stanoviska, z něhož se všechny alternativy, možnosti, polarity jeví stejně dobré a správné, případně stejně zlé a falešné, protože všechny jsou součástí jednoty a mají stejné právo na existenci, protože bez nich by jednota nebyla celá. Proto jsme při objasňování zákona polarity kladli takový důraz na to, že každý pól žije z existence druhého pólu a samostatně není životaschopný. Tak jako vdech žije z výdechu, dobré ze zlého, mír z války, zdraví z nemoci. Přesto se lidé nedokáží ubránit tomu, aby si jeden pól nepřivlastňovali a proti druhému nebojovali. Kdo však bojuje proti kterémukoli pólu Vesmíru, bojuje proti všemu, neboť každá část obsahuje Celek (pars pro toto). V tomto smyslu Ježíš říká: „Cokoli jsi udělal nejmenšímu z mých bratří, mně jsi udělal!"

Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli. Po­ třebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme. Je však třeba se ptát i „jak něco děláme." Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otáz­ky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i „čert poslouchá". Vnější příkazy a zákazy mají své opráv­nění, pokud člověk nedospěl a nepřiznal si vlastní odpověd­nost. Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí. Jestliže v sobě člo­věk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je. Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Prin­cipem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělo­vat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť promě­ňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitakáním bez omezujících podmí­nek. Láska chce splynout s celým Vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé lásky. Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlast­nit, chce se rozplynout. Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, ja­kou chová Bůh k lidem. Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Bůh svou lásku rozděluje podle nějakého klí­če. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že Bůh má rád také ještě někoho jmého. Bůh -jednota nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou. Slunce posílá teplo všem lidem a neroz­ děluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povo­lán vrhat kameny - a neměl by se proto divit, kdyby vždyc­ky zasáhl jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje. Miluje zlo - a bude vykoupeno.
V textu byly použity výňatky z knihy Rüdigera Dhalkeho 'Nemoc jako cesta'

Práce na hovno

Trápí vás, že vaše zaměstnání je zbytečné, nesmyslné, nebo dokonce škodlivé? Esej britského antropologa s anarchistickou minulostí hledá příčiny tohoto stále častějšího symptomu a táže se, jak je možné, že navzdory technologickému pokroku nejsou vyspělé státy schopny zajistit, aby jejich obyvatelstvo netrávilo v práci víc než tři až čtyři hodiny denně.

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu. Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo. Technologie je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě více. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti k ničemu. Celé zástupy lidí, hlavně v Evropě a v Severní Americe, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů, o nichž tuší, že nejsou ve skutečnosti vůbec k ničemu potřebné. Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná. Je to jizva na naší kolektivní duši. Přitom se jí ale téměř nikdo ani nezabývá.

Proč se Keynesova slibovaná utopie – ještě v šedesátých letech nadšeně očekávaná – nikdy neuskutečnila? Standardní odpověď dnes zní, že Keynes nepočítal s masivním nárůstem konzumerismu. Když jsme si měli zvolit mezi kratší pracovní dobou a větším množstvím hraček a zábav, kolektivně jsme se rozhodli pro to druhé. Ano, od dvacátých let pozorujeme, jak vznikají nekonečně pestré palety nových zaměstnání a oborů, ale s výrobou a distribucí suši, iPhonů nebo módních tenisek jich souvisí jen nemnoho.

Práce pro práci

O jaké nové druhy práce přesně jde? Jedno nedávné srovnání zaměstnanosti v USA v roce 1910 a v roce 2000 nabízí výmluvný obrázek (a jen dodávám, že Británie ho celkem věrně kopíruje). V průběhu minulého století se dramaticky snížil počet lidí sloužících v domácnostech a zaměstnanců v průmyslu i zemědělství. Zároveň se ztrojnásobil počet „profesionálních, manažerských, úřednických, prodejních pracovníků a zaměstnanců ve službách“. Jinými slovy, produktivní zaměstnání se, přesně podle předpovědi, výrazně automatizovala (i když započítáme průmyslové dělníky globálně, včetně pracujících mas v Indii a Číně, stejného procenta světové populace, jako tomu bývalo kdysi, jejich počet stejně nedosáhne).

Ale místo toho, abychom masivně zkrátili pracovní dobu a dali světové populaci volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak „služeb“, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations. A přitom v těchto narůstajících číslech ani nejsou zahrnuti všichni ti, jejichž úkolem je poskytovat novým odvětvím administrativní, technickou či bezpečnostní podporu, ani množství výpomocných oborů jako koupání psů či celonoční rozvoz pizzy, které existují jenom díky tomu, že všichni ostatní tráví tak velké množství času v práci. – Tohle všechno je zkrátka práce, pro niž navrhuji označení „práce na hovno“.

Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali. A právě v tomto momentu spočívá celá záhada – v kapitalismu by se přece něco takového dít nemělo. Jistě, ve starých, neefektivních socialistických státech, jako byl Sovětský svaz, kde se práce považovala za právo i svatou povinnost, vymýšlel systém přesně tolik práce, kolik musel, a proto také v sovětských obchodech bylo potřeba tří lidí, aby vám prodali kousek masa. Ale přesně tohle je problém, který má tržní soutěž odstraňovat. Přinejmenším podle ekonomické teorie tou poslední věcí, kterou jakákoli firma usilující o zisk udělá, je solit peníze zaměstnancům, jež ve skutečnosti k ničemu nepotřebuje. Přesto k tomu nějakým způsobem dochází.

Kreba Jiří Franta

Volný čas jako hrozba

Korporace klidně mohou drasticky snižovat stavy, ale veškeré negativní důsledky neomylně dopadají pouze na lidi, kteří něco skutečně vyrábějí, stěhují, opravují či udržují. Působením nějaké podivné alchymie, kterou nikdo nedovede úplně vysvětlit, se počet placených posunovačů papíru viditelně stále rozrůstá a čím dál víc zaměstnanců zjišťuje – a je to podobná situace jako zmíněný sovětský příklad –, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám, které předpovídal Keynes. Zbytek času jim zabere organizování motivačních seminářů či účast na nich, aktualizování facebookových profilů nebo stahování filmů.

Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím (vzpomeňte si, co se dělo v šedesátých letech, když se taková možnost začala jen blížit). A z druhé strany: nadmíru jim vyhovuje představa, že práce je morální hodnotou o sobě a že si člověk nezaslouží žádné výhody, pokud není ochoten podřídit větší část svého dne, když zrovna nespí, nějakému druhu intenzivní pracovní disciplíny.

Když jsem jednou přemýšlel o zdánlivě nekončícím narůstání administrativních povinností na britských katedrách, dopracoval jsem se k jedné z možných vizí pekla. Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají. Je to stejné, jako kdyby vás najali, protože umíte vyrábět perfektní skříně, a pak byste zjistili, že máte většinu času trávit smažením ryb. A přitom by tuhle práci ani nebylo třeba dělat – přinejmenším proto, že jen velmi omezený počet ryb je nutné smažit. Zároveň ale vždy nějak dojde k tomu, že všechny zaměstnance postupně ovládne vztek nad představou, že někteří jejich spolupracovníci možná tráví více času vyráběním skříní a zanedbávají svůj podíl odpovědnosti za smažení, až se brzy v dílně začnou kupit nekonečné hromady zbytečně a špatně usmažených ryb a nikdo už pořádně nedělá nic jiného. – Tento příklad podle mého názoru docela přesně vystihuje dynamiku morálky naší ekonomiky.

Standardní volba

Je jasné, že takováto argumentace okamžitě narazí na námitky typu: Kdo jsi, abys určoval, která práce je doopravdy „nutná“? A co vůbec znamená „nutné“? Jsi profesor antropologie – k čemu je tedy antropologie „potřebná“? Není pochyb o tom, že mnoho čtenářů bulvárních novin by existenci mé práce chápalo jako samu definici plýtvání veřejnými prostředky. A z jistého úhlu pohledu je to zjevně pravda. Žádné objektivní měřítko společenské hodnoty totiž neexistuje.

Někomu, kdo je přesvědčený, že prospívá světu, bych si samozřejmě netroufal tvrdit, že jeho práce je nesmyslná. Ale co lidé, kteří jsou o tom, že jejich zaměstnání nemá smysl, sami přesvědčeni? Není to tak dávno, co jsem potkal kamaráda ze školy, jehož jsem neviděl od dvanácti let. Ohromilo mě, že se mezitím stal nejprve básníkem, pak frontmanem indierockové kapely. Některé jeho písničky jsem slyšel v rádiu, ale vůbec jsem netušil, že zpěváka vlastně znám. Byl očividně skvělý, inovativní a jeho práce beze vší pochybnosti prozařovala a zlepšovala životy lidí. Přesto však po několika neúspěšných albech přišel o smlouvu, a protože ho pronásledovaly dluhy a narodila se mu dcera, zvolil nakonec, jak sám řekl, „standardní cestu, jíž jde hodně lidí, kteří nevědí, kudy kam: studium práv“. Teď je právník zaměstnaný u významné newyorské firmy. Byl to on, kdo jako první uznal, že jeho práce je naprosto nesmyslná, že světu nic nepřináší a – jak sám usoudil – že by vůbec neměla existovat.

Nabízí se spousta otázek, které by si člověk v tuto chvíli mohl položit, počínaje tou, co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. (Odpověď: jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace.) Kromě toho se ale ukazuje, že většina lidí s podobným zaměstnáním si zbytečnost své práce dobře uvědomuje. Vlastně si nejsem jistý, zda jsem vůbec někdy potkal nějakého firemního právníka, který by si nemyslel, že jeho práce je na hovno. To samé platí také skoro pro všechny nové obory popsané výše. Potkáte-li nějakého příslušníka této nové třídy placených profesionálů na večírku a svěříte-li se mu, že děláte něco, co by snad bylo možné považovat za zajímavé (například antropologii), můžete se vsadit, že se bude za každou cenu snažit vyhnout hovoru o tom, co dělá on. Stačí ale pár drinků a spustí tirády, jak nesmyslná a hloupá jeho práce je.

Kresba Jiří Franta

Vykořisťovat a rozněcovat zášť

Řeč je tu o ohromném psychologickém násilí. Jak může člověk vůbec začít mluvit o důstojnosti své práce, když v skrytu tuší, že by ani neměla existovat? Jak by to mohlo nevzbuzovat hluboký vztek a zlost? Podivným gé­niem naší společnosti přitom je, že její vládcové vymysleli způsob, jak – podobně jako v případě smažení ryb – zajistit, aby se tento vztek zaměřil na ty, jejichž práce je doopravdy smysluplná. V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno. I tady platí, že je těžké najít objektivní měřítko, ale lze to snadno dokázat, když si položíme otázku: Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila? Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Svět bez učitelů či dělníků v docích by začal mít problémy velmi rychle, a dokonce i bez autorů sci-fi nebo ska muzikantů by byl svět nepochybně horším místem. Není už ale vůbec tak jasné, čím by lidstvo trpělo, kdyby měli podobně zmizet všichni výkonní ředitelé „private enquity“ firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři nebo právní poradci. Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí zlepšil.

Ještě perverznější se ale zdá být všeobecně rozšířený pocit, že to takhle být má. Jde o jeden ze skrytých zdrojů síly pravicového populismu. Dobře patrný je ve chvílích, kdy bulvár burcuje veřejné rozhořčení proti zaměstnancům metra za to, že během vyjednávání o pracovních smlouvách paralyzují Londýn: vždyť samotný fakt, že zaměstnanci metra dovedou paralyzovat město, znamená, že jejich práce je skutečně nezbytná. Ale přesně tohle lidi pravděpodobně štve. Ještě zřetelnější to bylo v USA, když republikáni dosáhli nevídaného úspěchu rozněcováním zášti k učitelům či automechanikům za jejich domněle přemrštěné platy a benefity (a je typické, že nikoli ke školské administrativě nebo manažerům automobilového průmyslu, kteří problém ve skutečnosti zavinili). Jako by jim říkali: „Ale vy přece můžete učit děti! Nebo vyrábět auta! Vy máte skutečnou práci! A máte ještě tu drzost chtít k tomu penze na úrovni střední třídy nebo zdravotní péči?“

Kdyby někdo chtěl vymyslet takový pracovní režim, který by dokonale vyhovoval cíli zachování moci finančního kapitálu, těžko si představit lepší řešení. Skutečné, produktivní zaměstnance ždímáme a vykořisťujeme. Zbytek je rozdělený na terorizovanou vrstvu těch, kterým se univerzálně spílá, tj. nezaměstnané, a na početnější skupinu lidí, kteří jsou placeni v podstatě za to, že nedělají nic – jejich pozice jsou vymyšleny tak, aby je nutily k identifikaci s perspektivou vládnoucí třídy (manažeři, administrativní pracovníci apod.) a hlavně jejích finančních avatarů, ale zároveň aby si pěstovali bobtnající hněv vůči těm, kteří mají jasnou a nepopiratelnou společenskou hodnotu. Je zřejmé, že tento model nebyl záměrně zkonstruovaný, nýbrž vznikal postupně během téměř sta let pokusů a omylů. Ale je jediným možným vysvětlením, proč navzdory našim technologickým možnostem nepracujeme všichni tři až čtyři hodiny denně.

Autor David Graeber je profesor antropologie na London School of Economics.

Z anglického originálu On the Phenomenon of Bullshit Jobs (Strike! Magazine, léto 2013) přeložil Pavel Černovský. Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 19/2013.

Rituály moderní medicíny

Začátek života se ve starých dobách slavil rituálem narození, jeho konec pak pohřebním rituálem. Dnes jsme obojí přemístili do nemocnic, a tím pod záštitu nevědomých rituálů. Rituály vládnoucí v medicíně nám mohou pomoci uvědomit si nesmírný význam rituálnosti pro procesy léčení, a budeme je proto pozorovat podrobněji. S patřičně zaostřeným pohledem najdeme v moderních nemocnicích překvapivé množství kouzel, která by udělala čest každému šamanovi. Když se pacienti v archaických dobách utíkali do péče léčitele, museli se zcela svěřit jeho jinému světu, ztratili svá práva na sebeurčení a odevzdali se Bohu, příp. šamanovi jako jeho zástupci. Dnes inscenujeme podobný efekt s ještě většími náklady. I moderní pacient odkládá hned u brány své právo na sebeurčení. Brána je stále ještě důležitým místem každé nemocnice, střeží totiž práh k jinému světu stejně jako svého času brána chrámu, podle níž je snad i pojmenována. Svět za bránou a za každou tušenou tematikou nemoci nahání ve své nepřehlednosti strach. Pacienti se ve shodě s tím nezřídka cítí sklíčeni tváří v tvář všem těm věcem, které se jim dějí a do nichž nevidí. Podobně, jen vědoměji, se zřejmě cítili antičtí hledači uzdravení při vstupu do Asklépiova chrámu.

Poté, co jsou pacienti podle přísného schématu zaregistrováni, jde se co nejrychleji do postele. I když přijeli zcela zdrávi, pouze v předvečer svého vyšetření nebo nějakého zákroku, v nemocnici musí pacienti ležet. Hlava jako centrála vedení se zde nesmí držet zpříma, nýbrž musí být zásadně položena. Tím je hned také zajištěno, že pacienti leží lékařům u nohou přinejmenším fyzicky, a vyjasněno, že jednání na stejné úrovni nepřichází v úvahu. Pacienti již nesmí do ničeho příliš mluvit a sotva mohou o něčem rozhodovat. Formálně a obsahově jsou z nich nejkratší cestou uděláni pacienti (= lat. snášející, trpěliví). To, že jsou sestrou dáni do postele jako děti, poté co se na příkaz svlékli, patří rovněž k tomu stejně jako skutečnost, že již nesmí sami rozhodovat, kdy se půjde do postele a kdy se bude vstávat. Probíhá zařazení zpět na úroveň dětské zodpovědnosti. Ve většině nemocnic jsou pacienti na pokojích po několika, stejně jako svého času v dětství. To má navíc ten efekt, že sestra musí rozhodnout, kdy se půjde spát, přirozeně pro dobro „milých dětí“: Zhasnout světlo, zavřít oči! Dalšího rána po zásahu úklidové čety pak není k jídlu to, co snad pacienti nejraději snídají. O tom, co je pro ně nejlepší, rozhodují opět jiní. A když všechno nesní, sklidí mírné pokárání a odpovídající pohledy. Některé sestry ještě nevědomě vytvářejí karikaturu této situace tím, že používají jazyk, jakým se mluví na děti, myslí to dobře, pacientovi je tím ovšem jednoznačně přiřazena jeho role.

Celebruje se zde rituál, který předpokládá jen jeden cíl: udělat z lidí pacienty a vlastně i děti. Tento proces podporuje řada maličkostí: Chtějí-li se jít pacienti projít, musí to učinit v pyžamu, noční košili nebo županu, jen ne jako normální svéprávní dospělí. Tak zdraví nemohou být, aby nemuseli při vizitě ležet v posteli, trpělivě čekajíce na to, co asi polobohové pronesou. Ti skutečně dalekosáhle rozhodují o osudu pacientů, jimž jsou sděleny pouze výsledky. Když se lékaři radí, používají sotva srozumitelný tajný jazyk, srovnávají křivky, grafy a výsledky měření, které vypadají jako kniha o sedmi pečetích.

Vizita, lékařská návštěva u nemocničního lůžka, probíhá podle přísných rituálních pravidel. Určitá hierarchie zpravidla celebruje poučný divadelní kus. Hierarchie v řečtině doslova znamená „vláda svatých“. Je jen důsledkem toho, že primář jako nejvyšší v hierarchii vládne jako velekněz. Svobody, které jsou možné, když jsou přítomny pouze sestry, jsou v jeho přítomnosti automaticky vyloučeny. Působí dojmem, že všechno ví, a nemusí nic zdůvodňovat. V pacientovi mohou vyvstat vzpomínky na přísného otce, hlavu rodiny. Respekt a úcta, pokud se nedostaví samy sebou, jsou důrazně prosazovány. Pokusy o odbourávání hierarchií v této demokratické době narážejí zejména v medicíně na hluboce zakořeněný odpor.

Celý pečlivě naplánovaný rituál regrese má pro pacienty i příjemné stránky. Jsou například všude převáženi v posteli, i tam, kam by beze všeho mohli dojít sami. Nemají se však namáhat ani příliš přemýšlet. Je nařízen klid pro tělo, duši i ducha, který působí léčivě. Je tak jen důsledkem, když nikoli sami pacienti, nýbrž lékaři rozhodují, kdy budou smět opět chodit sami a kdy se pak také budou smět vrátit domů. V případě, že pacienti nerozeznají náznaky a rozvíjejí vlastní představy obvyklým způsobem, jsou odkázáni zpět a sankcemi přinuceni vrátit se do zaběhnutého rámce. „S tím ze sedmnáctky jsou problémy,“ registrují sestry a hlásí to případně výše. Je-li velmi problematický, sám primář se zálibou v plurálu majestatis obrátí na problematického pacienta: „Jaképak tu máme problémy...“

Ovšem že medicína má mnohá zdůvodnění pro všechna tato opatření, aniž by kdy použila slovo rituál. Při bližším pohledu se však všechna ukazují jako racionalizace. Lékaři prý musí mluvit latinsky, aby se mohli dorozumět i na mezinárodní úrovni. Během 20 let studia a praxe jsem se ještě nikdy nesetkal s lékařem, který by byl se svým kolegou mluvil latinsky nebo by toho byl byť jen schopen. Kdyby se o to některý přesto pokusil, byl by svými kolegy jistě považován za blázna. V rozhovoru je vždy jen tolik latiny, aby nerozuměl nezasvěcený. To znamená, že před pacienty, jimž nelze sdělit celou pravdu stejně jako dětem, jsou rozhodující slova zakódována.

Podobně je tomu se „sterilní“ bílou u nemocničního personálu, kde nesmí být jediná výjimka. Z hygienických důvodů není bílá lepší než například žlutá. Proč tedy všude bílá? Nemá to snad přece jen něco společného s tím, že i papež nosí bílou stejně jako většina guruů? Potřebují i polobozi bílá rituální roucha pro své tajné rituály a nechtějí to pouze přiznat? Nelze si bílou z lékařského života odmyslit proto, že v sobě sjednocuje všechny ostatní barvy, a tím je barvou celosti a úplnosti?
Mnohé, jako třeba i kouzelná moc hygieny, hovoří pro takové hlubší důvody. Původně se bílá prosazovala proti mohutnému odporu lékařů, hygiena si však zjednala v náhradním obřadnictví stálé místo. Dnes vystupují lékaři na její obranu stejně prudce a místy iracionálně, jako když proti ní kdysi bojovali. Takové vysoké emocionální náboje jsou obecně znakem toho, že za tématem toho vězí víc. V tomto případě vidíme, jak z hlubin prosvítají předpisy rituální čistoty a ceremoniály očisty. Hygienicky smysluplnou očistu můžeme pozorovat u chirurgů během přípravy na operaci. Několik minut si umývají ruce pod horkou tekoucí vodou, zatímco si je drhnou agresivním mýdlovým roztokem a tvrdým kartáčkem. Doba tohoto mytí je přesně předepsána a pedanticky kontrolována stopkami. Po této proceduře jsou ruce stále ještě „špinavé“, takže následně musí být znovu delší dobu omývány roztokem s vysokým procentem alkoholu. Poté jsou z hygienického hlediska stále ještě nanejvýš podezřelé a musí být vsunuty do sterilních gumových rukavic. Dokonce I ve vědomě magických kultech stěží existovaly důkladnější očistné rituály rukou.

Mnoho menších očistných úkonů, které provázejí všední den nemocnice, je možné na tomto pozadí prohlédnout jako rituály, protože z hlediska hygieny většinou nic nepřinášejí. Lékař si dodnes stále myje ruce na důkaz neviny. Dezinfikuje i místa na kůži, do nichž bude píchat injekci způsobem, o němž je již dávno prokázáno, že nemá pro hygienu žádný smysl. Lékaři však právem nechtějí od tohoto oblíbeného rituálu upustit. Raději nacházejí nejpodivnější racionalizace, aby mohli nadále starým šamanským způsobem předem připravit místo pro zranění funkčně nesmyslnými, ale magicky účinnými tahy. Alkohol má v tomto případě zřejmě funkci svěcené vody u vchodu do kostela. Z hygienického hlediska ani jedna z tekutin nečistí, z hlubšího pohledu však přesto očišťují a zasvěcují. Lékaři právem dodržují tento rituál a pacienti ho právem očekávají, protože rituály jsou v medicíně stejně jako v jiných oblastech nanejvýš nezbytné. Někdy jsou odůvodnění, jimiž jsou staré rituály hájeny před reformátory, poněkud zvláštní, základní směr je však správný.

Také normální lékařská praxe je plná nevědomých rituálů. Poté, co pacienti sestře odevzdají svou legitimaci ve formě karty zdravotní pojišťovny, musí dostát svému jménu dlouhým trpělivým čekáním. V atmosféře napětí uprostřed jiných nemocných s horečkou očekávají rozhodující okamžik, v němž jim bude dovoleno vstoupit. Očekávají jej a současně se jej bojí, jako se před několika tisíci lety pacient bál setkání s Asklépiem, bohem léčení. Když jsou konečně připuštěni k mystériím lékaře, ta se ukazují jako skutečně mysteriózní. Smysl a účel přístrojů, které jsou použity, zůstávají pro pacienta skryty v temnotách. Ať se spokojí s tím, že vidí, jak je jeho doktor vybaven pro všechny případy. Tím splňují svůj účel i přístroje, které ještě vůbec nebyly použity. Doktor sám má ovšem málo času, jak by také mohl, když je tak důležitou osobou! Byť i jen nápad, že bychom toho, kdo od nás vyžadoval hodinu trpělivého čekání, nechali minutu čekat, je zcela nemyslitelný. Konečně na malý, rozhodující okamžik „trpělivého“ osloví. Dříve bývali lidé prohlašováni za nemocné, dnes jsou uznáváni písemně. Současně je vyřčeno i zaklínadlo nad chorobou. Nemoc dostane svůj (časo)prostor a prostředky, po nichž má ustoupit. Vypsáním nemocenské udělí pan doktor pacientovi a jeho příznaku z pozice svého úřadu určitou lhůtu. Když uplyne, je postižený automaticky uznán zdravým. Tato hrozba je doložena listinami (na potvrzení o pracovní neschopnosti) a s druhým dokladem je pak pacient většinou rychle propuštěn. Tento doklad je zakódován dvojím způsobem, jednak jsou písemné znaky nečitelné, jednak pocházejí slova z jiného světa. Ale lékárník, který je rovněž bíle oděný, a patří tím ke stejnému společenství zasvěcených, recept dovedně rozluští a vydá spásné kapky nebo tablety. Vzor je tak starý, jak je účinný.

Ve středu veškerého tohoto čarování si lékaři založili svou váženou pozici, na níž je na první pohled vidět, jak je zvlášť důležitá a nakonec rozhodující. Zatímco o životě a smrti rozhoduje vlastně jen Bůh, zde se mu jeden cech obratným počínáním snaží přiblížit. Uvážíme-li všechna kritéria, která vnějškově charakterizují šamana, vyjde nám z nich přitom vždy i lékař. Oběma je společný nápadný kroj, který daleko přesahuje význam barev. Hierarchické rozdíly spočívají již ve střihu plášťů. Sestry sice už smí odkládat své čepce, ale běda kdyby si oblékly plášť s vysokým stojatým límcem, a pokusil si tak osobovat lékařské privilegium. Opravdový šaman sotva upustí od nošení amuletů s léčivými silami. Lékaři na tomto místě nosí stetoskopy, které při vhodné příležitosti pokládají pacientovi na srdce nebo jiná důležitá místa. Šamani často používají jazyk nezasvěcenému okolí nesrozumitelný a provádějí rituální úkony, jejichž hlubší význam je jasné pouze jim. V obojím se jim moderní lékaři vyrovnají. Důstojnost léčitelů se často projevuje v jejich chování, které se málo stará o světské věci. Mohou si dovolit nechat pacient čekat a ošetřovat je podle přirozeného spádu hierarchie odshora dolů. S hmotnými statky nemají na své úrovni samozřejmě nic společného, nechávají se obdarovávat. Těchto možností lékaři čile využívají i dnes, v první řadě u pacientů a jejich pojišťoven, na druhém místě pak u ochotných farmaceutických firem. A stejně jako dříve mají pomocníky, kteří za ně přebírají tuto méně důstojnou úlohu.17 Léčitelé se nakonec obklopují i magickými znaky, které budí respekt, dělají dojem na nezasvěcené nebo jim dokonce nahánějí strach. Do této souvislosti spadá historicky vzniklý vztah lékařů k hadu, oné Asklépiově užovce, která se nebezpečně ovíjí kole stejnojmenné hole. Asklépios, praotec lékařů, měl moc nad hadem a jeho říší, polaritou. Skutečné léčitele charakterizuje jejich vyzařování, nejpatrněji ztělesněné ve svatozáři kolem hlavy. V tomto směru mohou moderní lékaři nabídnou pouze náhradu. Je přece nápadné, že její prototyp často představuje zrcátko na čele krčního, nosního a ušního lékaře, které přinejmenším imituje svatozář a vypadá jako zářivý Symbol slunce, který k sobě přitahuje nejen světelné paprsky, ale především také pozornost všech nezasvěcených.

Při tom ironicky znějícím popisu od průkazu zdravotní pojišťovny až po svatozář snad může vzniknout dojem, že se zde jedná o pozůstatky mocenských snah nebo dokonce velikášství lékařů, které vyžaduje reformu. Takové hodnocení však vidí jen jednu stranu mince. Když si všimneme i druhé strany, jde zde o ústřední a dříve i dnes účinný vzor medicíny, která sama stěží ještě ví, proč funguje. Nemoc je vždy také regrese a zcela automaticky v člověku vyvolává postoj odevzdání a bezmocnosti. Vodorovná poloha těla opět napravuje mnohé, co bylo předtím zjevně mírně bláznivé: Nikoli život nám leží u nohou, nýbrž my ležíme u nohou životu. Potud nás dělá každá forma nemoci poctivými. Postoj pokory ve spojení s dostavujícím se klidem a nutností podrobit se vzoru „Staň se vůle tvá!“ má léčivý účinek. Nemoc nám tak dovoluje vzít si dovolenou od nejnamáhavějšího lidského postoje vůbec, od postoje „Staň se má vůle!“. Čím vědomější je ponoření do odevzdanosti a pokory, která z ní v ideálním případě plyne, tím účinnější je rituál léčení.

Potud jsou všechny tak dobře míněné pokusy dopomoci pacientovi k zrovnoprávnění a svéprávnosti vždy i kontraproduktivní, měřeno vzorem, který vlastně léčí. Zvlášť patrné je to na soukromých klinikách, kde prvotřídní ošetření nikterak nepřináší lepší uzdravení. Zde právě nejde o to, aby pacient v situaci své nemoci pokračoval v prosazování svých osvědčených mocenských her a nároků. Co potřebuje, je možnost uvědomit si svou zásadní situaci odevzdání. I nevědomé moderní rituály v nemocnicích k tomu napomáhají. Skutečně nebezpečná pro jeho šance na uzdravení není hierarchická organizace v nemocnici nebo hra na bohy, která se tam provádí, nýbrž fantazie o všemocnosti, jimiž trpí lékaři slepí vůči realitě, kteří pacientovi sugerují, že oni dokážou všechno. Ve skutečnosti se právě tito lékaři, i při jejich úctu vzbuzujícím přínosu pro stavbu věže lékařské vědy, se skutečnou špičkou hierarchie, se světcem nikdy nesetkali. I když dnes staví ze slonové kosti, sdílejí někdy osud jejich stejně snaživých předchůdců — stavitelů babylonské věže.

Placebo efekt, na který se vědecky založení lékaři dívají s podezřením, a hlavně „droga lékař“ jsou důležitými součástmi rituálu moderní medicíny. Čím lépe jsou pacienti s to poznat alespoň symbolicky převahu světce v hierarchii, tím větší jsou jejich šance na vyléčení. Lékař je v tomto případe projekční plochou pro jejich touhu po vedení vyšším, ba nejvyšším místem. Medicína, která ze hry vynechává Boha, princip jednoty, bude vždy potřebovat náhradní bohy nebo nebude schopna dokonale léčit. Polobůh v bílém je jen karikatura, ale stále ještě lepší než nepřítomnost Boha. Ani přírodovědecká medicína, která se pokouší jednat objektivně nezávisle na nepostižitelných věcech duše, se Boha nemůže vzdát, pouze jej nazývá „věda“. Pro lidi věřící ve vědu proto i víra v bezchybnou, všemocnou medicínu obsahuje šanci na uzdravení. Díky pochybovačnosti, která k náboženství vědy patří, je to však skutečně pochybná možnost uzdravit se.
via Rüdiger Dhalke, Nemoc jako řeč duše