Halucinace jako cesta k objevení vlastního jasu







Je nesmírně výživné jen tak tiše sedět a zpovzdálí pozorovat, jak se současný establishment zuby nehty brání a vymezuje vůči čemukoli, co ho překračuje. Všemu, co ho přesahuje a děsí už jen svou pouhou existencí. Všemu, co poukazuje na to, že "tam venku" za obvykle vnímanou a přijímanou kolektivní "pevnou" realitou existuje něco velmi jemného, delikátního, tekutého; něco o mnoho většího, rozmanitějšího, dalekosáhlejšího, hlubšího a poznání-hodného. Jednou z možných cest do těchto nových pozoruhodných Krajin je bezesporu rozšířený (změněný) stav vědomí.



Rozšířený (změněný) stav vědomí má v naší současné společnosti poměrně jasně daný - patologický - popis, jenž mu přidělil establishment a jenž na něm také trvá. Nejprve trochu měkké teorie podle Wikipedie: "Halucinace je klamný vjem vzniklý bez reálného podnětu v bdělém stavu. Halucinující člověk ji považuje za realitu." A teď trochu přitvrdíme, takhle vidí halucinaci oficiální vědecký (tedy medicínský) svět: "Halucinace je nejzávažnější patologický projev vnímání, můžeme ji definovat jako dojem reálného vjemu bez působení příslušného podnětu. Nemocný je nezvratně přesvědčen o pravdivosti vnímaných jevů a jedná tedy v souladu s nimi."



Jak si to celé přeložit? Pokoušíte li se prolomit bariéru běžného vnímání pevného světa okolo sebe, protože bytostně cítíte, že tohle přece NEMŮŽE BÝT VŠECHNO, a nedej bože, uspějete li - čili uvidíte, uslyšíte, nebo jakkoli jinak začnete vnímat naživo - stáváte se oficiálně nemocným bláznem, nebo alespoň "tím divným / tou divnou", na které je potřeba si dát pozor, nebo je lépe rovnou izolovat. Právě v nezvládnutí takové nastalé situace, která se může projevit u kohokoli v libovolnou dobu, vidím možnou příčínu skutečného psychického zatížení a případného postižení duše.



V žádném případě zde nikoho k ničemu nevyzývám, ani nepodněcuji. Každý ať si dělá to nejlepší, co uzná za vhodné a jde po cestě, kterou cítí, že je jeho. Zároveň ani nemám pocit, že nám ve skutečnosti někdo brání v objevování a průzkumu. Já osobně na své cestě poznání nespolupracuji s žádnými vnějšími tělesnými stimulanty - ať už přírodního, nebo syntetického charakteru - jedním dechem ovšem dodávám, že se proti nim ani nijak nevyhraňuji. Příroda je zdrojem obrovské, nekonečné síly a nejhlubší moudrosti v nejrůznějších podobách a pestrých odstínech. Vybrat si jeden pro mě znamená s nejhlubší pokorou respektovat celou paletu.



Mně osobně na pojmu 'halucinace' zaujala ta lucidní - tedy jasná - část. Zajímá mě překračovat se - pevného, uplácaného pana Já - usazeného pěkně ve společnosti, majícího jasný, vyhovující popis. Možná to je ono, co žene můj motor kupředu a nutí mě dělat činy, jimiž nejvíc ze všech překvapuji sám sebe, jako ten mýtický kojot, co si zapálil vlastní ocas, aby dal světu oheň - už jsem zase v tom. Možná proto ze sebe pořád dokola dělám blázna, abych sám sebe našel a přinesl světu malinké jiskřičky naděje, že tohle skutečně není všechno, co je k dispozici. Já nevím, jak úlevné je říct, prostě nevím...



Prispej
Pinterest