Tři věci, které mi došly, zatímco mé letadlo padalo

Znáte to, v neděli večer chytnete depku, v pondělí ráno cestou do práce potkáte stejně kyselé obličeje jako je ten váš, ve středu trochu ožijtete, protože cítíte konec utrpení a v pátek už se vám vstává docela lehce, protože před vámi je víkend - ta příjemná oáza na cestě suchou a horkou pouští pracovního týdne. Osm z nás to takhle má. Netěší se do práce a čeká na víkend, případně dovolenou, případně důchod, kdy si konečně bude moci dělat co chce. V angličtině na to existuje kuturně vžitá zkratka "TGIF", tedy "Thanks God It's Friday" (Díky bohu je pátek) a Tomáš Hajzler to krásně česky pojmenoval jako fenomén KZP, tedy "Konečně Zase Pátek", případně "Kurva Zase Pondělí", kterým se zabývá v rámci velmi zajímavého projektu Svoboda v práci.

Nedávno jsem na TEDu viděl skvělé video. Jmenuje se "Tři věci, které mi došly, zatímco mé letadlo padalo" a je od mladého muže jménem Ric Elias, jenž měl tu smůlu (nebo to štěstí?), že seděl v letadle US Airways, jež po těsně po startu vlétlo do hejna divokých hus a jeho posádka tak byla nucena nouzově a bez motorů přistát na řece Hudson v New Yorku. Všem na palubě bylo jasné, že šance na přežití je minimální a tak se Ricovi v hlavě spustil "poslední program", který čeká nás všechny, až budeme tak či onak opouštět tuhle nádhernou zelenou planetu. Nebudu prozrazovat, na co Ric přišel, koneckonců podívejte se sami na vložené video, jen řeknu, že čekat v životě na to "až" je ta největší pitomost a nejpromarněnější čas, jaký si dokážete představit. Když nad tím tak přemýšlím, tak měl Ric vlastně obrovské štěstí, protože mu díky nehodě došlo to, co většině obyčejných za celý život unikne tak nějak mezi prsty. Totiž to, že to bájné "až" je právě teď a už nikdy se nebude opakovat.