Spiritual Talks: Kittchen [Jakub König]


Poslechněte si podcastový rozhovor s Jakubem Königem, známým též jako Kittchen o jeho hledání a nalezení směru v životě, plném sebepoznávání.






Přinese Bitcoin světový mír?


O Bitcoinu jste se donedávna dočetli především jako o 'rychlé cestě k zbohatnutí', zatímco teď hlavně v souvislosti s 'obrovským propadem' a 'masivními ztrátami', případně 'koncem krypta'. Je tomu ve skutečnosti tak? Mluví se o něm totiž i jako o 'prostředku nastolení světového míru', nebo 'digitálním zlatu'. Kdy, jak a proč vznikl Bitcoin a jaká je jeho filozofie? Jaký by mohl mohl mít dopad na světový mír? O tom všem se dočtete v tomto postu.

Tvůrce Bitcoinu Satoshi Nakamoto věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Koneckonců, na Zemi je jen jedna Mona Lisa, jen určitý omezený počet Picassů a omezená zásoba zlata. Možná si dokonce ještě někteří z vás pamatujete dobu, kdy byly dokonce i československé bankovy "kryté zlatem" Státní banky československé. Jednalo se o tzv. "zlatý standard", kdy používané bankovky v oběhu zastupovaly zlato a byly za zlato směnitelné. Zlatý standard byl měnový systém, v němž byla hodnota měny nebo papírových peněz přímo vázána na zlato. Zlatý standard se používal k určení hodnoty měny. V současné době ho ale nepoužívá žádná vláda na světě a člověka napadne, čím jsou dnes papírové bankovky vlastně kryty? Jakou reprezentují hodnotu?

Všechny měny světa jsou dnes součástí tzv. fiat systému (výraz "fiat" je odvozen z latinského fieri, což znamená svévolný akt nebo nařízení). Jedná se o měnový systém, v němž je hodnota měn v konečném důsledku založena čistě na vládním nařízení. Dnes máme tedy poprvé v historii situaci, kdy jsou všechny měny penězi pouze proto, že to říká zákon. Žádná z nich nemá žádnou vnitřní hodnotu, ani není kryta žádnými rezervami, jako je zlato. A nejen to, většina peněz je dnes bezhotovostních (virtuální čísla na účtech bank), jež jsou tvořena zejména poskytováním úvěrů - zjednošueně řečeno lze tedy říct, že fiat peníze jsou dnes kryty dluhem. Čím více toho banky rozpůjčují, tím více bezhotovostních peněz existuje v oběhu a vytvořené peníze jsou kryty slibem dlužníků půjčky splatit.

Pozn. V dubnu 2022 vykázal meziroční pokles hodnoty české koruny mínus 16 %, přičemž se spekuluje, že je to ve skutečnosti daleko víc.


Pojďme si to shrnout. Fiat měna jako je např. česká koruna je fyzickým prostředkem směny, reprezentovaným mincemi a bankovkami s neomezeným přísunem, který si vláda vydává a dodává do oběhu podle potřeby, přičemž vše je centralizováno a kontrolováno zákonem a bankami. Hodnota měny se odvíjí od ceny na trhu a regulací centrální banky, což je v přímém protikladu s ideou tvůrce bitcoinu Satoshi Nakamoty, jenž věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Bitcoin je totiž naopak výhradně digitálním prostředkem směny, reprezentovaným jedním privátním a jedním veřejným kusem kódu, jenž má omezenou nabídku (proto se o něm někdy hovoří jako o tzv. digitálním zlatu), produkují ho počítače, je decentralizovaný (nemá ho pod kontrolou žádná vláda, ani instituce) a jeho hodnota je tvořena výhradně nabídkou a poptávkou.

Bitcoin mění pravidla hry

Pokud je nějaké osobě, skupině nebo vládě svěřeno nastavení peněžní zásoby jako je tomu u měny fiat, musí jí být svěřena také důvěra v to, že s ní nebude nikdo manipulovat (hahaha). Bitcoin je decentralizovaný a nepotřebuje takovou důvěru - nikdo ho nemá pod kontrolou a nikomu není třeba v tomto smyslu nijak věřit. Protože bitcoin není kontrolován žádnou osobou ani skupinou, existují naopak přísná konsenzuální pravidla pro to, kolik bitcoinu se vytvoří a jak se uvolní. Když Satoshi Nakamoto vytvořil bitcoin, stanovil přísný limit počtu bitcoinů, které mohou kdy existovat. Nikdy nebude existovat více než 21 milionů bitcoinů. Tento limit, známý jako hard cap, je zakódován ve zdrojovém kódu bitcoinu a je vynucován uzly v síti. Proč ale Satoshi Nakamoto zvolil právě toto číslo? Satoshi uvažoval, že pokud by 21 milionů mincí používala určitá část světové ekonomiky, 0,001 BTC (1 mBTC) by mohl mít hodnotu přibližně 1 €. Tato předpověď se naplnila již v roce 2013, kdy bitcoin poprvé prolomil cenovou hranici 1 000 €. Ačkoli Satoshi přirovnává cenu bitcoinu k euru, jednoduchá matematika naznačuje, že měl možná mnohem větší vizi - což lépe vysvětluje, proč byla zvolena maximální hodnota 21 milionů. V době vzniku bitcoinu činila celosvětová peněžní zásoba přibližně 21 bilionů dolarů. Tento údaj, známý jako peněžní zásoba M1, se skládá z celkové hodnoty všech fyzických peněz na světě, včetně hotovosti, mincí, cestovních šeků a dalších. Pokud by se bitcoin stal jedinou světovou měnou - a nahradil by všechny ty, z nichž se skládá údaj M1 - pak by každý BTC měl hodnotu 1 milion dolarů. Protože v každém bitcoinu je 100 milionů satoshi, hodnota každého satoshi by tak činila 0,01 USD. Skutečnost, že se tato čísla tak těsně shodují, by byla pozoruhodnou náhodou, pokud by nešlo o záměr. Je tedy omezení nabídky bitcoinu filozofickým gestem, nebo výsledkem neúprosné matematické logiky? To ví jen Satoshi Nakamoto - a ten (nebo ta) to neřekne.



Omezená nabídka bitcoinů je obrovskou výhodou. Díky ní je kryptoměna vzácná, což teoreticky zajišťuje, že si její hodnota udrží stabilní růst po mnoho let. Z tohoto důvodu se bitcoinu často říká "digitální zlato"; protože stejně jako zlata existuje jen určité množství bitcoinů. Omezením maximální nabídky a zpomalením rychlosti vzniku nových bitcoinů Satoshi zamýšlel, aby každá jednotlivá jednotka bitcoinu (známá jako satoshi) časem získala na hodnotě. Mimochodem, v prvních měsících existence bitcoinu vytěžil zakladatel Satoshi Nakamoto, jehož identita je neznámá, až 1,1 milionu bitcoinů - obrovské jmění, které dodnes zůstává nedotčeno. V červnu 2021 by Satoshiho zásoba Bitcoinů měla hodnotu přes 40 miliard dolarů; při historickém maximu bitcoinu na úrovni 64 000 dolarů by měla hodnotu 71 miliard dolarů, což by Satoshiho zařadilo mezi nejbohatší lidi na světě. V současné době je v oběhu 19 084 968,75 BTC (z 21 milionů), což je necelých 91 % a pro vytěžení je stále k dispozici 1,915,031.3 BTC při denním tempu 900 BTC, přičemž konec těžby se odhaduje na rok 2140.

Skutečná hodnota Bitcoinu

Jaká je ale vlastně skutečná hodnota bitcoinu a je doopravdy na konci s dechem? Je čas se ho definitivně zbavit? Ve chvíli, kdy vzniká tento post je jeho hodnota na úrovni 471,359 Kč a ano, proti listopadu 2021, kdy to bylo 1,346,820 korun je to obrovský propad. Je mi upřímně líto všech, kdo v listopadu 2021 investovali své těžce nabyté fiat peníze s vidinou rychlého zbohatnutí. O tom totiž podle mě bitcoin vůbec není. Nebo je, ale jen pro pár šťastlivců, kteří chytnou vlnu a následně se vyfotí na instagram se svým novým lambem. To je v pořádku a přejme jim to. Bitcoin je ale o něčem daleko hlubším a podstatnějším, a na jeho cenu (nebo spíš hodnotu) je třeba se dívat v širších a hlubších souvislotech, a především v delších cyklech, které jsou spojeny s tzv. půlením. Při takovémhle pohledu (viz obrázek níže) zjistíte, že se vlastně vůbec nic neděje, vše je v normálu a pokud někdo 30. června napíše, že 'bitcoin by podle odborníků mohl v roce 2022 dosáhnout 100 000 dolarů', tak by vlastně mohl dít coela klidně pravdu. Takže rada rozhodně zní: "HOLD". ))





Jak souvisí Bitcoin se světovým mírem

New York Tribune, 4. prosince 1921: Henry Ford v deníku předkládá svou myšlenku v článku s názvem "Ford by nahradil zlato energetickou měnou a zastavil války", ve kterém hovoří o vybudování "největší elektrárny na světě" a vytvoření nového měnového systému založeného na "jednotkách energie". Ford, který v roce 1903 založil společnost Ford Motor Company, v článku dále uvádí: "V rámci systému energetické měny by standardem bylo určité množství energie vynaložené za jednu hodinu, které by se rovnalo jednomu dolaru. Jde prostě o to, abychom mysleli a počítali v jiných termínech, než jaké nám stanovila mezinárodní bankovní skupina, na kterou jsme si tak zvykli, že si myslíme, že jiný žádoucí standard neexistuje." Nejenže by Fordova energetická měna byla kryta energií měřenou v kilowatthodinách (kWh), ale také uvažoval o tom, že by tato měna "byla vydávána pouze v určitém konkrétním množství a za určitým účelem". Ačkoli Ford nikdy nedokázal prosadit svou vizi plně kryté měny, bitcoin po sto letech tuto myšlenku zřejmě potvrdil. Od roku 2009 bylo vytěženo více než 19 milionu BTC prostřednictvím energeticky náročného procesu těžby, který vyžaduje, aby počítače řešily stále složitější matematické problémy. Tato těžba typu proof-of-work vyvolala silnou kritiku kvůli údajnému dopadu na životní prostředí - což je krátkozraké tvrzení, které ignoruje schopnost bitcoinu urychlit přechod na obnovitelné zdroje energie.








O vztahu mezi zlatem a válkou Ford vysvětluje: "Základním zlem zlata ve vztahu k válce je skutečnost, že je možné ho ovládat. Zlomte kontrolu a zastavte válku." Někteří z nejhorlivějších zastánců bitcoinu věří, že principy zdravých peněz v této kryptoměně by mohly odstranit války tím, že by se snížila schopnost státu financovat konflikty prostřednictvím inflace. Zatímco zlatý standard ztěžuje vládám nafukování měny, "mezinárodní bankéři", jak vysvětlil Ford, kontrolovali většinu zásob zlata. Tento proces kontroly a hromadění drahých komodit umožnil finančním elitám vytvořit aktivní trh s penězi, kterému se v době války dařilo. Vždy se vědělo, že Henry Ford předběhl svou dobu, ale také on uvažoval o konceptu, který je velmi podobný tomu, který je popsán v bílé knize o bitcoinu. Ford měl dokonce naplánované místo, kde měl tuto myšlenku odstartovat, a to na přehradě Muscle Shoals Dam. Fordův článek o energetické měně v New York Tribune si bere na mušku nejen bankéře, ale obviňuje i zlato. "Když to analyzujete, je to velmi jednoduché," zdůraznil Ford. "Příčinou všech válek je zlato. Ukážeme světu dvě věci, zaprvé proveditelnost, zadruhé vhodnost vytlačení zlata jako základu měny a nahrazení jeho místa nepomíjivým přírodním bohatstvím světa. Téměř všichni na světě, kromě novin a bankéřů, uznávají, že civilizace vstoupila do nové éry. Noviny to nevidí a mezinárodní bankéři to vidět nechtějí - znamenalo by to změny ve světových financích a bankéři se změnám vždy brání." Dalo by se říci, že dnes se většina transakcí provádí převážně prostřednictvím databází bankovního systému. V mnoha ohledech tedy Ford dosáhl svého, protože mocní v podstatě nahradili zlato nekrytým fiatem. Fiat je však na hony vzdálen měně kryté vzácnými zdroji a energií, o které Ford kdysi dávno snil.



Buckminster Fuller, americký architekt, teoretik systémů, autor, designér, vynálezce, filozof a futurista, jenž je autorem výroku: "Věci nezměníte tak, že budete bojovat s existující realitou. Abyste něco změnili, vytvořte nový model, který učiní existující model zastaralým," přinesl v roce 1981 ve své knize 'Critical Path' relevantní tezi: "V tomto vesmírně jednotném, pro celé lidstvo společném systému energetických hodnot budou náklady vyjádřeny v kilowatthodinách, watthodinách a watt-sekundách práce. Kilowatthodiny se stanou základním kritériem kalkulace nákladů na produkci komplexu metabolických zapojení pro každou funkci nebo položku. Toto jednotné oceňování energie nahradí všechny divoce se měnící, názorově vyhraněné a vrcholně mocensky manipulovatelné peněžní systémy na světě. Časově-energetický světový účetní systém odstraní všechny nerovnosti, k nimž nyní dochází v souvislosti s arbitersky manévrovatelnou mezinárodní přepravou zboží a bankéři vymyšlenou mezinárodní obchodní bilancí vrcholné ekonomické moci. Odstraní všechny záludné bankovní operace a trhy s cennými papíry, které využívají všech dnes fungujících rozdílů v časových pásmech po celém světě, a to vše bez vědomí dvou miliard lidí, kteří spí. Světová energetická síť bude zodpovědná za rychlý zánik 150 národností planety Země. Nyní máme 150 superadmirálů, kteří se všichni snaží velet stejné lodi, aby se vydala různými směry, což má za následek, že loď se točí v kruhu a nikam se nedostane. Těchto 150 národů působí jako 150 krevních sraženin, které blokují tok recirkulujícího provozu nezbytného pro realizaci vědecké revoluce v oblasti designu."



Existuje hluboké přesvědčení, že přechod k jednotné měně, založené na energii by ukončil války. Národy by teoreticky mohly postupně zrušit svůj jaderný arzenál a zaměřit jeho potenciál na těžbu a získání jednotné měny, založené na konsenzuálním protokolu. Vlastně by se dalo říct, že bitcoin už takovou jednotnou energetickou měnou, kterou si Ford a Fuller představovali, je, jen si to většina lidí zatím jen neuvědomuje. Energetické zdroje všeho druhu jsou rozprostřeny po celé planetě a vytvoření rovných podmínek, na základě kterých všichni hrají podle stejných pravidel, díky kterým získají bitcoiny, by mohlo vést k lepším a mírovějším výsledkům.



Uvědoměním si vlastní temnoty prosvítíte celý vesmír


Světlo prosvěcuje temnotu a temnota pohlcuje světlo. Jedno bez druhého si lze jen těžko představit. Lze dojít ke světlu jinak než skrz temnotu? A naopak, je bílá zářicí nicota sestrou nekonečné temné prázdnoty, protože jedna potenciuje a zároveň hubí druhou? Je toto jen jiným popisem šivovského principu "jednou rukou tvořím a druhou bořím", protože jedno bez druhého nemůže existovat? Upíráme li svůj duchovní zrak na jednu stránku existence, přicházíme o možnost uvidět za zrak - bod, kde se obě esenciální kvality dotknou a zastaví uprostřed temnoty a světla. Bod, kde se na malou chvíli dokonale smísí vše do Jediného. Ticho uprostřed hromu. Letmý záškub nekonečně plynoucí nicoty, který se v oka mžiku otevře a vyplivne nového člověka. Trvá to jen záchvěv teď a tady a přece na to často nestačí celý život.


Konečně jsem se rozhodl uchopit meč a rozseknout jím temný stín, ve kterém dlí líná část mého vědomí, vyčerpaně se plahočícího za jinými temnými stíny v nekonečně se opakujícím koloběhu vzájemně se podporujících utrpení...

Dokud můj život držela pohromadě alespoň zbytková síla malty toho, čemu říkáme společnost, dotud jsem věřil, že jsem. Měl jsem pro to dokonce i nějaké důkazy, které mě ubezpečovaly o tom, že jsem, a dokonce, že jsem někdo. Den, kdy z vašeho života zmízí základní kámen, který z něj činí to, čím je, je zároveň i dnem, kdy si - chtě nechtě - budete nuceni uvědomit svou vlastní temnotu. Ne temnotu - polaritu, na které jste dobří nebo zlí; ne své laskavé versus sobecké chování a už vůbec ne něco jako životní úspěchy či prohry. Vše, čeho jste dosáhli i to, co jste fakt v životě posrali se milosrdně scvrkne do malého děsivého NIC. A věřte mi, že o tomhle vás neučili na žádném víkendovém ezo semináři s karimatkama v safe zóně vzájemně se podporujících adeptů osvícení. Mluvím tady o UVĚDOMĚNÍ si vlastního nekonečně hlubokého a neznámého NIC. Nekonečné temnoty, nad kterou visí naše životy, jež silou vůle směřují naše zraky jinam. Padnout do ní je děsivá představa. Bojovat s ní, je ještě děsivější. Objemout ji? Milovat ji? Nemožné!

Představte si, co zbude, když se zebe oloupete všechny vrstvy společnosti. Žádní rodiče, žádné děti, žádní přátelé, žádný stát, žádný společenský řád, žádné prohry ani úspěchy. Ždáná láska, ani nenávist (tedy to, co za ně považujeme). NIC. Představte si to nic, co zbyde. Proti tomu je ďábel, smrt nebo chudoba nedělní škola. A přece jsou mezi námi vynikající lidské bytosti, které jdou takové výzvě naproti. Na tři roky, tři měsíce a tři dny, přinejmenším, se v ústraní noří do hlubin vědomí o pár kapkách vody a troše drobtů z chleba, zavření v jeskyni dnem a nocí zastavují ten šíleně rychlý rytmus, ze kterého jsou všichni už na pokraji globálního šílenství. Zastavují a potenciují bod spojení k Jednotě.

Podle C.G. Junga se člověk nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si uvědomí temnotu. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, procitá. Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat. A dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.

Amen.



Nejlepší lék na rakovinu je mít zdravé vztahy



Co nás udržuje šťastné a zdravé během toho jak procházíme životem? Pokud si myslíte, že je to sláva a peníze, nejste sami - podle psychiatra a ředitele Harvardské studie rozvoje dospělých a vedoucího jedné z nejkomplexnějších dlouhodobých studií v historii Roberta Waldingera, jste ale na omylu. V rámci své 75 let trvající výzkumné studie o vývoji dospělých dospěl k bezprecedentním údajům o opravdovém zdroji štěstí a spokojenosti.

A co tedy tvoří podstatu skutečného hlubokého štěstí v našich životech? Dobrý život je postaven především na dobrých vztazích. Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této pětasedmdesátileté studie, je tato:

Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.







Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 5)


A proč umělci
už nemalují květiny?

Jednou z kdysi slavných, ale dnes skoro zapomenutých zahradnických postav byl Ivan Vladimirovič Mičurin, který proslul pokusy s ovocnými dřevinami a léčivými rostlinami. V roce 1903 se mu podařilo zkřížit planou sibiřskou hrušku z Usurijského kraje s francouzskou odrůdou. O jedenáct let později mohl s uspokojením konstatovat, že nová odrůda má dobrou chuť a zvládne i mrazy -36° C. Mičurin podobně jako v Kalifornii Luther Burbank sbíral divoké rostliny i staré odrůdy, křížil je a snažil se vypěstovat nové druhy, které by mohly růst i v suchých či horských podmínkách. Myslím, že se k jejich téměř uměleckému dílu ještě budeme vracet, i když se neustále objevují nové geneticky modifikované druhy užitkových rostlin. Mnoho tradičních vyšlechtěných odrůd totiž téměř nepotřebuje ošetřování.

V českém prostředí má podobný význam i osud jako Mičurin či Burbank zahradník Jan Böhm, který v malém jihočeském městečku Blatná pěstoval růže. Ocenění a uznání získával na těch nejprestižnějších mezinárodních výstavách. V Blatné každoročně rozkvétalo až milion růží. Böhm se s Mičurinem seznámil patrně přes svého otce nejpozději v roce 1923, kdy od něj získal zásilku růží. Oběma šlechtitelům se přitom nejednalo jen o květy, ale také o jedlé plody s vysokým obsahem vitamínů či s listy, ze kterých se daly připravit léčivé čaje. O několik let později přivezl Böhmovi od Mičurina sovětský velvyslanec 200 druhů a odrůd ovocných stromů s prosbou, aby vyzkoušel, jak budou snášet středoevropské klima. Mnohé druhy přežily i těžkou zimu 1928/29, kdy nejnižší teploty dosáhly až – 42° C. Ve válečných letech se věnoval i šlechtění a křížení různých rostlin jako potravin. Böhmovo zahradnictví bylo v roce 1948 znárodněno a většina odrůd zanikla jako mnoho dobrých a prospěšných věcí té doby.

Zlatou dobu českého a moravského zahradnictví je možné vymezit dvěma stoletími mezi rokem 1752, kdy Marie Terezie vydala zahradnický řád a rokem 1948, kdy došlo ke znárodnění velkých soukromých podniků. Přesto se i po druhé světové válce zahradnictví věnovaly statisíce lidí a řada pomologických a šlechtitelských institucí. Mnozí z nich nepřečkali globalizační úder, kdy se načas zdálo, že je lacinější potraviny odněkud dovést, než si je sám vypěstovat. Jak vypadala péče o ovocné stromy, je nejlépe vidět z nařízení císaře Františka I. (1768-1835), který nařídil svým schönbrunnským zahradníkům, aby zdarma dodávali rouby do vrchnostenských zahrad. Odtud putovaly vyšlechtěné odrůdy k učitelům a farářům a od nich do venkovských sadů.

Již v první třetině 19. století byla nabídka kvalitních ovocných odrůd obrovská. Na druhé ovocné výstavě v Brně v roce 1834, kterou navštívila i císařská rodina, bylo vystaveno 456 odrůd jablek, 227 odrůd hrušní, 29 odrůd broskví a další ovoce, které se rychle šířilo do všech koutů monarchie. Přesto je skoro neuvěřitelné, že v roce 1856 rostlo podle výkazů statku Uherský Brod na jeho území víc jak 13 tisíc stromů, v Radějově kolem 40 tisíc stromů, z nichž mnohé byly starší jak sto let, a ve Veselí nad Moravou bylo napočítáno asi 15 tisíc stromů!

V současnosti procházíme nějakým civilizačním procesem, během kterého získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je pěstování květin a teoretickým zbytkem čtení poezie. Pokud bychom z pohledu zahrádek chtěli definovat největší rozdíl mezi tradičním a současným uměním, tak by spočíval v tom, že už skoro nikdo z velkých umělců nekreslí kytice, které skoro pět století bývaly klasickým námětem vysokého umění. Stopy této citlivosti se vytrácí někde u Emila Noldeho či Odilona Redona a to zhruba v době, kdy se stále víc začíná uplatňovat dálková doprava ovoce a zeleniny.

Pokud v dalších desetiletích nadále poroste systémová nezaměstnanost, která se projevuje tím, že nová pracovní místa již nevznikají, protože nejsou zapotřebí, tak navrhuji:

- Pozemkovou reformu, která nezaměstnaným bezzemkům přidělí, alespoň tam, kde to půjde, pozemek k obdělávání. Zvláštní podpora by náležela např. včelařům. Přiměřená mzda by byla podle pracovní iniciativy odstupňována. Municipality by neměly prodávat pozemky, protože se v budoucnosti budou hodit.

- Bezplatné či laciné rozdělování roubů a semen vyšlechtěných odrůd, které nemusí mít maximální výnosy, ale jsou odolné proti škůdcům a klimatickým změnám.

- Půda bez vody ztrácí smysl, proto je zapotřebí starat se o vodní zdroje a zadržování vody v krajině.

Chudý impresionista
maluje zeleninu,
bohatší květiny.

Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.

Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.

Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.

Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.

Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.

Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.

Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.

České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.

Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)