Uvědoměním si vlastní temnoty prosvítíte celý vesmír


Světlo prosvěcuje temnotu a temnota pohlcuje světlo. Jedno bez druhého si lze jen těžko představit. Lze dojít ke světlu jinak než skrz temnotu? A naopak, je bílá zářicí nicota sestrou nekonečné temné prázdnoty, protože jedna potenciuje a zároveň hubí druhou? Je toto jen jiným popisem šivovského principu "jednou rukou tvořím a druhou bořím", protože jedno bez druhého nemůže existovat? Upíráme li svůj duchovní zrak na jednu stránku existence, přicházíme o možnost uvidět za zrak - bod, kde se obě esenciální kvality dotknou a zastaví uprostřed temnoty a světla. Bod, kde se na malou chvíli dokonale smísí vše do Jediného. Ticho uprostřed hromu. Letmý záškub nekonečně plynoucí nicoty, který se v oka mžiku otevře a vyplivne nového člověka. Trvá to jen záchvěv teď a tady a přece na to často nestačí celý život.


Konečně jsem se rozhodl uchopit meč a rozseknout jím temný stín, ve kterém dlí líná část mého vědomí, vyčerpaně se plahočícího za jinými temnými stíny v nekonečně se opakujícím koloběhu vzájemně se podporujících utrpení...

Dokud můj život držela pohromadě alespoň zbytková síla malty toho, čemu říkáme společnost, dotud jsem věřil, že jsem. Měl jsem pro to dokonce i nějaké důkazy, které mě ubezpečovaly o tom, že jsem, a dokonce, že jsem někdo. Den, kdy z vašeho života zmízí základní kámen, který z něj činí to, čím je, je zároveň i dnem, kdy si - chtě nechtě - budete nuceni uvědomit svou vlastní temnotu. Ne temnotu - polaritu, na které jste dobří nebo zlí; ne své laskavé versus sobecké chování a už vůbec ne něco jako životní úspěchy či prohry. Vše, čeho jste dosáhli i to, co jste fakt v životě posrali se milosrdně scvrkne do malého děsivého NIC. A věřte mi, že o tomhle vás neučili na žádném víkendovém ezo semináři s karimatkama v safe zóně vzájemně se podporujících adeptů osvícení. Mluvím tady o UVĚDOMĚNÍ si vlastního nekonečně hlubokého a neznámého NIC. Nekonečné temnoty, nad kterou visí naše životy, jež silou vůle směřují naše zraky jinam. Padnout do ní je děsivá představa. Bojovat s ní, je ještě děsivější. Objemout ji? Milovat ji? Nemožné!

Představte si, co zbude, když se zebe oloupete všechny vrstvy společnosti. Žádní rodiče, žádné děti, žádní přátelé, žádný stát, žádný společenský řád, žádné prohry ani úspěchy. Ždáná láska, ani nenávist (tedy to, co za ně považujeme). NIC. Představte si to nic, co zbyde. Proti tomu je ďábel, smrt nebo chudoba nedělní škola. A přece jsou mezi námi vynikající lidské bytosti, které jdou takové výzvě naproti. Na tři roky, tři měsíce a tři dny, přinejmenším, se v ústraní noří do hlubin vědomí o pár kapkách vody a troše drobtů z chleba, zavření v jeskyni dnem a nocí zastavují ten šíleně rychlý rytmus, ze kterého jsou všichni už na pokraji globálního šílenství. Zastavují a potenciují bod spojení k Jednotě.

Podle C.G. Junga se člověk nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si uvědomí temnotu. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, procitá. Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat. A dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.

Amen.




Podpořte nás

Nejlepší lék na rakovinu je mít zdravé vztahy



Co nás udržuje šťastné a zdravé během toho jak procházíme životem? Pokud si myslíte, že je to sláva a peníze, nejste sami - podle psychiatra a ředitele Harvardské studie rozvoje dospělých a vedoucího jedné z nejkomplexnějších dlouhodobých studií v historii Roberta Waldingera, jste ale na omylu. V rámci své 75 let trvající výzkumné studie o vývoji dospělých dospěl k bezprecedentním údajům o opravdovém zdroji štěstí a spokojenosti.

A co tedy tvoří podstatu skutečného hlubokého štěstí v našich životech? Dobrý život je postaven především na dobrých vztazích. Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této pětasedmdesátileté studie, je tato:

Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.








Podpořte nás

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 5)


A proč umělci
už nemalují květiny?

Jednou z kdysi slavných, ale dnes skoro zapomenutých zahradnických postav byl Ivan Vladimirovič Mičurin, který proslul pokusy s ovocnými dřevinami a léčivými rostlinami. V roce 1903 se mu podařilo zkřížit planou sibiřskou hrušku z Usurijského kraje s francouzskou odrůdou. O jedenáct let později mohl s uspokojením konstatovat, že nová odrůda má dobrou chuť a zvládne i mrazy -36° C. Mičurin podobně jako v Kalifornii Luther Burbank sbíral divoké rostliny i staré odrůdy, křížil je a snažil se vypěstovat nové druhy, které by mohly růst i v suchých či horských podmínkách. Myslím, že se k jejich téměř uměleckému dílu ještě budeme vracet, i když se neustále objevují nové geneticky modifikované druhy užitkových rostlin. Mnoho tradičních vyšlechtěných odrůd totiž téměř nepotřebuje ošetřování.

V českém prostředí má podobný význam i osud jako Mičurin či Burbank zahradník Jan Böhm, který v malém jihočeském městečku Blatná pěstoval růže. Ocenění a uznání získával na těch nejprestižnějších mezinárodních výstavách. V Blatné každoročně rozkvétalo až milion růží. Böhm se s Mičurinem seznámil patrně přes svého otce nejpozději v roce 1923, kdy od něj získal zásilku růží. Oběma šlechtitelům se přitom nejednalo jen o květy, ale také o jedlé plody s vysokým obsahem vitamínů či s listy, ze kterých se daly připravit léčivé čaje. O několik let později přivezl Böhmovi od Mičurina sovětský velvyslanec 200 druhů a odrůd ovocných stromů s prosbou, aby vyzkoušel, jak budou snášet středoevropské klima. Mnohé druhy přežily i těžkou zimu 1928/29, kdy nejnižší teploty dosáhly až – 42° C. Ve válečných letech se věnoval i šlechtění a křížení různých rostlin jako potravin. Böhmovo zahradnictví bylo v roce 1948 znárodněno a většina odrůd zanikla jako mnoho dobrých a prospěšných věcí té doby.

Zlatou dobu českého a moravského zahradnictví je možné vymezit dvěma stoletími mezi rokem 1752, kdy Marie Terezie vydala zahradnický řád a rokem 1948, kdy došlo ke znárodnění velkých soukromých podniků. Přesto se i po druhé světové válce zahradnictví věnovaly statisíce lidí a řada pomologických a šlechtitelských institucí. Mnozí z nich nepřečkali globalizační úder, kdy se načas zdálo, že je lacinější potraviny odněkud dovést, než si je sám vypěstovat. Jak vypadala péče o ovocné stromy, je nejlépe vidět z nařízení císaře Františka I. (1768-1835), který nařídil svým schönbrunnským zahradníkům, aby zdarma dodávali rouby do vrchnostenských zahrad. Odtud putovaly vyšlechtěné odrůdy k učitelům a farářům a od nich do venkovských sadů.

Již v první třetině 19. století byla nabídka kvalitních ovocných odrůd obrovská. Na druhé ovocné výstavě v Brně v roce 1834, kterou navštívila i císařská rodina, bylo vystaveno 456 odrůd jablek, 227 odrůd hrušní, 29 odrůd broskví a další ovoce, které se rychle šířilo do všech koutů monarchie. Přesto je skoro neuvěřitelné, že v roce 1856 rostlo podle výkazů statku Uherský Brod na jeho území víc jak 13 tisíc stromů, v Radějově kolem 40 tisíc stromů, z nichž mnohé byly starší jak sto let, a ve Veselí nad Moravou bylo napočítáno asi 15 tisíc stromů!

V současnosti procházíme nějakým civilizačním procesem, během kterého získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je pěstování květin a teoretickým zbytkem čtení poezie. Pokud bychom z pohledu zahrádek chtěli definovat největší rozdíl mezi tradičním a současným uměním, tak by spočíval v tom, že už skoro nikdo z velkých umělců nekreslí kytice, které skoro pět století bývaly klasickým námětem vysokého umění. Stopy této citlivosti se vytrácí někde u Emila Noldeho či Odilona Redona a to zhruba v době, kdy se stále víc začíná uplatňovat dálková doprava ovoce a zeleniny.

Pokud v dalších desetiletích nadále poroste systémová nezaměstnanost, která se projevuje tím, že nová pracovní místa již nevznikají, protože nejsou zapotřebí, tak navrhuji:

- Pozemkovou reformu, která nezaměstnaným bezzemkům přidělí, alespoň tam, kde to půjde, pozemek k obdělávání. Zvláštní podpora by náležela např. včelařům. Přiměřená mzda by byla podle pracovní iniciativy odstupňována. Municipality by neměly prodávat pozemky, protože se v budoucnosti budou hodit.

- Bezplatné či laciné rozdělování roubů a semen vyšlechtěných odrůd, které nemusí mít maximální výnosy, ale jsou odolné proti škůdcům a klimatickým změnám.

- Půda bez vody ztrácí smysl, proto je zapotřebí starat se o vodní zdroje a zadržování vody v krajině.

Chudý impresionista
maluje zeleninu,
bohatší květiny.

Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.

Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.

Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.

Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.

Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.

Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.

Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.

České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.

Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)








Podpořte nás

Nové vědecké porozumění Psylocibinu

Courtesy of timewheel.net


Motto: Neexistují přiměřená slova, která by mohla charakterizovat stav, když jste pod vlivem hub. Jak popsat člověku, který se narodil slepý, co to znamená vidět?

Výzkumník a spisovatel Graham Hancock, jehož vystoupení o magických a vizionářských rostlinách, které podle něj sehrály významnou roli v "probuzení" a rozvoji lidského vědomí spadajícího do období před cca. 30-40 tis. lety, stálo organizátorům prestižní konference TEDx Whitechapel za kompletní zákaz a cenzuru. Na jeho pozoruhodné vystoupení se můžete podívat zde. Graham Hancock přinesl, mimo jiné, také revoluční ideu, týkající se nové role vizionářských rostlin v 21. století. Doslova uvádí, že nastal čas nárokovat si tu část průzkumu a rozvoje vlastního vědomí, kde nám dosud v cestě stály dnes už poněkud zastaralé a často nesmyslně paranoidní zákazy v podobě zákonů a trestů. Ve svém vystoupení doslova říká, že probíhá válka o vědomí a je v rukou každého z nás, jak se postaráme o jeho růst a rozvoj, protože skutečný globální posun probíhá výhradně díky posunu ve vědomí každého jednotlivce.

Jednou z posvátných rostlin naší kultury jsou odpradávna magické houby - lysohlávky. Lysohlávek je známo více než padesát druhů. Jen málo posvátných rostlin se těší takové úctě a vážnosti jako mexické houby, Aztéky označované jako teonanacatl – božské tělo – a používané jen při nejvýznamnějších obřadech. Indiáni o nich mluvili i jako o »květech« či »drobných kvítkách«. I přes toto něžné pojmenování měly houby podobný úděl jako peyotl. Pro evropské církevní představitele byly obzvlášť urážlivé a ze všech sil se snažili jejich náboženské používání vymýtit. Ve své represivní činnosti byli natolik úspěšní, že se jim podařilo zahnat celý kult do neproniknutelného tajemství, jež se otevřelo až na konci třicátých let minulého století, kdy se podařilo získat první dva druhy posvátných hub.

Také v Evropském kontextu má užívání vizionářských rostlin dlouhou a bohatou historii. Např. podle toxikologa Jaroslava Klána z Ústavu soudního lékařství a toxikologie už „švédští vojáci a Norové ve středověku před bojem žvýkali muchomůrku červenou, aby byli neohroženější. Obyvatelé mnohých dalekých sibiřských oblastí ji dodnes užívají, když dojde vodka. A ani v Čechách její požívání nebylo žádnou výjimkou, Šumavští dřevorubci ji žvýkali taky poměrně často. Na podzim nasušili, v zimě zvlhčili vodou, udělali kuličky a ty polkli. Prý byli výkonnější v těžké práci. Naši předci postupovali v dávkování metodou pokusu a omylu. Středověké čarodějnice například vyráběly extrakt mastí z blínu, durmanu a rulíku, někdy i mandragory, po nichž se jim zdálo, že létají. Co se týká LSD, kdysi jsme si ho, ještě za socialismu, vyrobili v laboratoři a měli jsme podobné příznaky jako jeho objevitel Hoffman. Ten okusil účinky při cestě domů na kole, u mě to bylo stejné. Účinky byly víceméně příjemné."





Komunistické Československo se dokonce v 60. a 70. letech stalo nevídaně významných producentem syntetického LSD a tehdejší klinicky prováděné výzkumy odstartovaly doslova globální myšlenkovou revoluci, sahající až do dnešních dnů. Podívejte se zde na skvělý dokumentární film Pavla Křemena o tom, jak se komunistické Československo stalo světovou velmocí ve výrobě LSD.

Ale zpět k dávnější historii. Jochen Garz uvádí ve své knize 'Veselé houby', že je udivující, že národům na americkém kontinentě bylo známo výrazně více přírodních produktů, způsobujících změnu vědomí, než kolik jich lze prokázat u starých kultur Evropy a Asie. Existence podstatně menšího množství rostlin shalucinogenním působením v Evropě se botanicky nedá nijak zdůvodnit. Zato stále se zvyšující počet evropských druhů hub obsahujících psilocybin, které byly objeveny teprve s posledních letech, dokazuje, že bohatství naší psychotropní mykoflory je srovnatelné s ostatními zeměmi. Na základě objevu, že muchomůrka červená je na Sibiři využívána jako psychotropní látka, došli vědci k závěru, že tomu tak v minulosti bylo i v Evropě. Při intoxikacích v Evropě nikdy nenastaly tak intenzivní halucinace, jaké vznikaly u sibiřských kmenů po požití tohoto druhu. Z toho lze usuzovat, že obyvatelé Evropy v minulosti mnohem více ovlivňovaly výrazné halucinační účinky jednotlivých druhů rodu /Psilocybe a jejich příbuzných, než stavy po požití muchomůrky červené, tak často připomínající delirium, i s jejich vedlejšími účinky a častou ztrátou vědomí. Následující svědectví o znalosti psychotropních hub v Evropě lze tedy spíše považovat za informace týkající se hub rodu Psilocybe než muchomůrky červené.





Ve středověké Evropě bylo například konopí nesmírně ceněno jako lék a zprávy o jeho používání sahají až do starověkého Řecka. Léčitelé rozlišovali mezi pěstěným a plevelným konopím. Pěstěné konopí bylo předepisováno k celé škále nemocí, plevelné se používalo jen k léčení uzlin a lipomů. Používání konopí v domorodém léčitelství má nepochybně svůj původ v jeho psychotropních a halucinogenních účincích, které primitivní člověk, neustále hledající nové zdroje potravin, zcela jistě objevil. Mohl tak vstoupit do vyšších sfér bytí, odpoutat svou duši, komunikovat se světem bohů, a je možné, že tak konopí stálo i u zrodu prvního náboženství. O něco později už ale inkvizice krutě řádila ve valpských údolích Valcamonica, Valtrompia a Valtellina v provincii Brescia a Sandrio v severní Itálii. Množství knih podává zprávu o tom, že v této oblasti bylo upáleno nesčetné množství čarodějnic. Literatura se zmiňuje i o tom, že se čarodějnice nejčastěji setkávaly na „Monte del Tonale“, ve výšce 2000 m nad mořem. Terénní průzkumy udávají, že lilkovité rostliny, takřečené „čarodějné býlí“, v těchto výškách již nerostou a také muchomůrka se zde vyskytuje zřídka. Naproti tomu tu na horských loukách lze na podzim nalézt kilogramy Psilocybe semilanceata. Zdá se tedy pravděpodobné, že tento druh hub sehrál ve zmíněném historickém období důležitou roli jako psychotropní látka. Je zajímavé, že stejně jako ve středověkých zprávách o čarodějnických praktikách jsou také při působení psilocybinu typickým příznakem představy o létání. Ve víru ideologického rozdělování moci mezi křesťanstvím a přežívajícími přírodními náboženstvími zmizelo v Evropě vlivem útlaku a vymýcení nositelů jiných kultur mnoho pradávných znalostí, včetně dřívějšího použití rostlina hub, působících dočasnou změnu vědomí. V nordických pramenech se často hovoří o „zaslepení očí“ severských válečníků berserků. Po tom co byli berserkové nordickým právem zakázáni, ve 12. století zcela vymizeli.


Skalní kresby ze severní Evropy, ještě o 2000 let starší než zprávy o bersercích, stejně jako bronzové nádoby ze stejné doby, zobrazují houby, a to často ve společnosti zoomorfních bytostí. Tyto pozůstatky jednoho kultu hub, který zanikl v rané době železné spolu s mnoha životními zvyklostmi tehdejšího obyvatelstva, vypovídají o dávné historii užívání psychotropních hub v severní Evropě.
Velký lékař a botanik Clusius (1525-1609) našel v Uhrách „bolond gombu“, houbu s německým názvem „houba bláznů“. Užívala se na venkově a léčitelé z ní připravovali nápoje lásky. Z téže doby pocházejí zmínky o této houbě také ze Slovenska. John Parkinson se ve svém „Theatricum Botanicum“ (1640) zmiňuje o analogické „foolish mushroom“, kterou blíže popisuje z Anglie. V Rakousku se o pomatených lidech říká, že „snědli bláznivé houbičky“.

Tyto útržkovité historické prameny nedávají možnost jednoznačného určení tehdy používaných druhů hub. Vzhledem k místům výskytu přicházejí jako druhy vúvahu především Psilocybe semilanceata a Psilocybe Bohemica. Nápadné je, že se všechna tato svědectví zmiňují pouze o tom, že tyto houby vyvolávají stavy, někdy velmi výrazné, které připomínají schizofrenii. Nikdy se v těchto pramenech nevyskytuje kladné ocenění jako u mexických Indiánů. Účinky působení hub jsou stále srovnávány s příznaky duševních nemocí. Rozdílné hodnocení lze nejpravděpodobněji vysvětlit na základě pojmů mykofilie a mykofobie, které poprvé definovali R.G. Wasson a jeho žena. Podle Wassona se tradiční vztah národů k houbám dělí na dvě skupiny, kde naproti vyložené anglické nechuti k houbám (mykofobie) stojí obliba v houbách (mykofilie), známá například ze slovanských zemí.

Houby, které jsou vidět růst, jsou pouhou částí - plodnicí (karpoforou), která produkuje výtrusy (spory). Vegetativní část jakékoliv houby, tj. část, která pohlcuje z půdy živiny a přivádí je do plodnice, je jemnou vláknitou strukturou vytvářející se pod zemí. Ta se nazývá podhoubím (myceliem) houby a jednotlivým vláknům se říká hyfy. Mycelium je jakousi materiální schránkou pro kolektivní vědomí houby. Může pokrýt nezměrnou plochu, růst po tisíce let a mít mnohem více propojení než lidský mozek.




. . .

Doposud nám byly všechny přírodní rostliny, měnící vědomí podsouvány jako něco "ďábelského", "nezdravého", případně "kriminálního". Pochopitelně, chce se říci, protože s jejich akceptováním vpouštíme do reality výrazný prvek neznáma, díky kterému se otevírá široký prostor pro nové možnosti, jež mohou změnit (a pravděpodobně změní) současný globální mýtus lidstva na zemi. Americká věda se s magickými houbami do značné míry rozešla v 60-tých letech, kdy se z užívání hub stala masová záležitost. Státní úřady pod brutálním nátlakem náboženských lobby zakazovaly jednu „drogu“ za druhou a odnesly to pochopitelně i houby. Ruce pryč pak musela následně dát i věda. Zůstává nad tím rozum stát. Co jiného, než masová konzumace by mělo stimulovat široký základní výzkum? Psilocybin je méně „jedovatý“ než kofein, vyjádřeno v LD50. Dokonce mnohem méně. Nezpůsobuje fyziologickou závislost a tolerance vůči němu snadno vzniká a zase stejně snadno odeznívá. Postupně získávanou zkušeností běžných rekreačních uživatelů se ukázalo, že užívání psilocybinu dokonce účinkuje proti jiným závislostem. Proč jsou tedy magické houby i nadále ilegální? Vše ukazuje na to, že stejně jako u řady jiných psychoaktivních látek je jediným ultimátním důvodem monopol náboženství na dosahování spirituálních prožitků.

V naší zemi roste několik druhů halucinogenních lysohlávek. U konzumentů se po jejich požití objevují stavy změněného vědomí. Podle Střediska prevence a léčby drogových závislostí Drop In, vyvolávají lysohlávky u konzumentů euforii, úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou "usměrnitelnou" aktivitu. Také se objevují zdvořilost a uhlazené chování, různé barevné vize bez úzkostí, které experimentátoři komentují slovy: "Je to, jako když se dívám na barevnou filmovou operetu." Konzumenti mívají pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových souvislostí, deformace tváří a osob. Barvy nabývají krásných, teplých, pastelových odstínů, jsou vzájemně sladěny "jako obrazy impresionistů".



Co se týče popisu účinků na psychiku, jsou slova nedostatečná. Hned na úvod je však třeba korigovat médii často opakovanou báchorku, že rozjaření uživatelé si myslí, že dokáží létat, a chtějí to vyzkoušet v praxi, pochopitelně s tragickými následky. Ve skutečnosti jsou létací představy spíš ojedinělým jevem než pravidlem a jejich povaha je poněkud komplikovanější. Je také docela dobře možné, že právě povrchní líčení v médiích působí jako samonaplňující se proroctví – když o nich člověk přemýšlí pod vlivem, může dojít k podivným závěrům a pokušení vyzkoušet, není-li na tom létání přeci jen něco pravdy, může být silné. Navíc – zdaleka ne každý z té hrstky nešťastníků, kteří pod vlivem hub z okna či mostu opravdu skočili, chtěl létat. Je stejně dobře možné, že někteří spíš nesnesli tíhu toho, co jim houbové vize prozradily.

Tvrzení, že houby prostě jen zlepšují náladu či ztrátu pudu sebezáchovy, naznačuje nevědomost, i když zní z úst mykologa. „Rozšíření vědomí“ je mnohem výstižnější termín pro popis stavu zhoubované mysli než otrava či halucinace, a přesto tomu, kdo to nezažil, mnoho neřekne. Co se týče halucinací, v případě běžných dávek jde hlavně o barvité vizualizace při zavřených očích (nejlépe v tichu a za tmy). Při očích otevřených je okolí vnímáno ve změněné, a přitom jakoby skutečnější a zřetelnější podobě. Člověk si všímá detailů, které je v běžném stavu naučen ignorovat, a vidí vzory i tam, kde by si jich předtím nevšiml. Změněné vnímání je však jen jednou stranou zážitku. Účinek na psychiku je hluboký až religiózní a do obrovské míry závisí na setu (stavu mysli a osobnosti uživatele) a settingu (prostředí zážitku). Zobecňování je spíš na škodu.

Je pravdou, že takový zážitek může (ale také nemusí) změnit osobnost uživatele a vést s postupem času až ke změně jeho hodnotového systému. Vyzkoušíte-li magické houby ve větším než malém množství, ten zážitek s vámi zůstane napořád a už nikdy se ho nezbavíte. Proto si první houbový výlet pořádně rozmyslete.

Houby boří jistoty a snad kvůli tomu se jich většinová společnost tolik bojí.

Houby samotné z vás neudělají lepšího člověka. Při vhodném způsobu užití mohou pomoci lépe pochopit sebe sama, zatímco v opačném případě naopak prohloubit psychické potíže. Nepřehánějte to s nimi. Fyzická závislost sice u tohoto typu drog nehrozí, ale nezájem o „normální život“ může působit potíže. A většina z nás není Terrence McKenna, který dokázal z přírodních psychedelik udělat středobod svého života a zároveň se úspěšně zapojit do společnosti.



Ve volném čase právě překládám a otitulkovávám dokumentární film s názvem 'Nové porozumění - věda psyolcibinu', který snad z magických hub pomůže sejmout stigma sahající až někam do středověku. Dokument mapuje nové vědecké poznání a porozumění Psilocybinu jako terapie pro terminálně nemocné onkologické pacienty, kterým pomáhá najít mír a pokojně odejít z tohoto světa a zároveň se také zaobírá jeho možným přínosem pro duchovní rozvoj lidské populace. V duchovně nabité klinické studii je psilocybin zastoupen jako účinná látka lysohlávek a Nové chápání zkoumá jeho terapeutický potenciál. Získáním letmého pohledu do stavů bytí, které existují mimo obvyklou denní realitu a jež vedou k osobnímu a duchovnímu růstu, jsou tito pacienti v rámci studie s psilocybinem zastiženi ve stavu úžasu. S tím, jak je jejich účinek okamžitý a jak pozitivní dopad má na tyto osoby, je zřejmé, že ve správném kontextu by měly být k dispozici tyto druhy léčby co nejdříve zlegalizovány pro běžné použití.



Alchymie záměru


Umění být si vědom a z něj vyplývající umění záměru přímo souvisí s čarodějným vysvětlením světa. Podle čarodějů žít znamená být si vědom. A čarodějové k tomu užívají celé tělo a části vědomí a smyslů, které jsou mimo dosah a uvědomění si běžného člověka.

Záměr můžeme definovat jako "věc určení; cíl nebo plán". Ačkoli se zdá, že záměr je daleko silnější a komplexnější, než jakákoli jeho definice, je nejzákladnějším elementem, jenž spouští odpověď hmoty na vaše nejhlubší přání a touhy. Je to zjednodušená energie, která se projevuje ve hmotě. Je alchymický a má schopnost manipulovat integritu cíle. Záměr lze považovat za formu magie, která se rozvíjí uvnitř a manifestuje prostřednictvím vnějšího fyzického výkonu. Je to mocný pocit, jenž může být skrytý uvnitř slov a činů. Lid mu denně padá za oběť, ať už prostřednictvím umění, reklamy, literatury, politických projevů nebo prodejních aktivit - zdá se, že nikdy nenahlížíme pod povrch, abychom uviděli zdroj a kořeny záměru. Jakmile pochopíte kořeny záměru, můžete pochopit i cíle.

Zamyslete se hluboce nad tím, co říkáte, a jak to říkáte. Samotný tón vaší řeči může někdy prozradit mnohé o povaze předmětu vaší řeči. Záměr si vždy najde způsob, jak se projevit v rozhovoru, chování a činech. Existují prvky, které lze číst, abyste plně pochopili, proč se něco objevilo ve vašem životě a bytostně se vás to dotýká. Pečlivě poslouchejte (zaměřte se na) tón jednotlivce, protože ten se velmi podobá kymatice [vizualizace zvuku]. Je vědecky dokázáno, že tón může ovlivnit hmotu, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova.

Ovšem užití této síly není samoúčelné, nýbrž vede k tomu, aby bojovník pochopil, poznal a uskutečnil jakýsi kosmický Záměr či Cestu a tomu podřídil svoji cestu a svůj záměr.

Často komunikujeme pocity, které se snažíme různě ukrýt pod slova nebo tělesná gesta, přesto však máme tendenci odhalovat jejich pravdivou podstatu prostřednictvím energie, kterou manifestujeme navenek. Tak jako kouzelník, se můžete pokusit skrýt trik rychlým pohybem nebo menším rozptýlením, přesto však pro ty, kdož jsou si vědomi triku, nezůstane nic skryto.

Naučte se milovat a zapojit své srdce do zacílení záměru a jeho uzemnění. Pokud o tom budete příliš moc přemýšlet, jen se postavíte proti svým bližním a budete porovnávat svou kvalitu života s jejich. To je vnitřní dialog, do jehož oblaku se zahalujeme - máme tendenci chtít to, co mají jiní lidé pro uspokojení chvilkového štěstí, ale to je všechno dočasné. Musíme se pustit těchto impulsů a tužeb, a nechat průchod věcem, které budou mít dlouhodobý dopad na celkovou kvalitu života.

Celým učením a celým životem bojovníka prolíná - tu více tu méně - strach. Strach je hlavní hybnou silou v životě čaroděje. Od počátku do konce. Je to právě tím, že od začátku je učedníkova pozornost záměrně obracena na děsivou stranu světa, tedy na onu destruktivní, predátorskou část. Je to zcela pochopitelné, neboť v nauce Nagualů není nikdo, ke komu by se dalo obrátit s prosbou o pomoc, milost nebo vykoupení. Není kde hledat útěchu či útočiště. Čarodějové tedy s obratností a moudrostí sobě vlastní přetváří strach v motor svého snažení.

Svět je nádherné místo, a lidstvo je velmi zvláštní element, jenž mění naše krajiny k vytvoření umělého prostředí, k jehož konzumaci jsme následně vedeni. Otrávili jsme si půdu pod nohama v domění, že budeme pokračovat sami individuálně. Záměrem bylo, aby se náš život stal lepším v bezprostředním okamžiku, bez pochopení toho, jaký to bude mít vliv na budoucí generace. Budoucnost se projevuje v našich záměrech v tomto okamžiku. Nechte, aby vás vedlo vaše srdce, a pochopte, že jsme všichni kouzelníci, kteří uřívají jazyka a pohybu k tomu, aby zamaskovali sami sebe. My všichni máme uvnitř sílu, která je s to proměnit naše životní prostředí. Naš záměr je mocný nástroj, jímž přeměňujeme hmotu kolem nás. Nejsou to objekty naší touhy, jež musíme honit, ale záměr který vysíláme.