V poslední době se na mě několik z vás obrátilo s dotazem 'jak prožít život v síle a radosti'. Upřímně - nevím, protože kdybych měl nějaký univerzální instantní návod, tak ho naředím, nechám ztvrdnout, nařežu a prodávám jako magi v kostkách. Nic takového neexistuje a pokud vám to někdo v jakémkoli balení nabídne, mějte se hodně na pozoru a nebo ideálně rovnou prchejte. Ušetříte si spoustu času a zklamání. Já jenom jdu a zkoumám poznání ve všech jeho podobách. To je můj recept na život v síle a radosti. Vidím a cítím impulzy, kterým se nejenže nebráním, ale které nechám, aby obohatily můj život, protože tak velmi často dospěju k poznání, které by jinak prošlo kolem mně a zůstal bych jím nedotčen.
Poslyšte krátký příběh na toto téma. Už zhruba od léta na mně opakovaně doléhal intenzivní pocit, že bych se měl vypravit do Krkonoš. Mám k nim výjimečný vztah, protože to bylo, společně s Vysokými Tatrami, jedno z prvních míst, kde jsem se naučil skutečně cítit hory a v rozšířeném vědomí vnímat obrovský ozdravný vklad, jež poskytují. Pro ty z vás, kdo do hor putujete nejen za turistikou to není nic nového a víte přesně o čem mluvím. Vyrazili jsme včera na jedno z mých nejmilejších míst - na Luční Boudu. Je znesmírně zajímavá nejen svou lokalitou, kde se křižují trasy i lidské záměry, ale především Duchem, jenž sahá někam daleko do 18. století a přináší za dlouhých tichých večerů spoustu zajímavých příběhů. V útrobách jejích dlouhých a tajúplných chodeb jsem pocítil, že člověk si nejlépe dokáže naslouchat v tichu a osamocení. A zároveň mi naskočilo hluboké porozumění pro to, proč člověk hledá společnost jiných lidí a proč s nimi vyráží do takových úžasných míst jako je tohle. Došlo mi, že lidské štěstí není závislé (ba co víc - je podváděno) zážitky, jaké se prodávají na billboardech nebo v nákupních centrech pod heslem 'Den jak sen' - to všechno je to magi v kostkách, které ale už dnes prodávají tak naředěné, že se nedá jíst.
O tom ale vlastně nechci mluvit. Můj příběh se týká cesty. Cesty zpět. Když jsme dnes ráno vyrazili, zastihla nás obrovská sněžná bouře. Nikdy jsem nic takového nezažil. Během mžiku jsme nemohli jít ani dýchat, zklamala nás orientace ve velmi dobře známém terénu, protože nás do očí píchaly milióny malinkých ostrých jehliček, které bránily v rozhledu. Vše vmžiku zmizelo v mlze, cesta pojednou zůstala zaváta pod sněhem a kam oko dohlédlo, byly jen nekonečné bílé pláně, po kterých hnal zuřivý vítr ledovou tříšť. Vyděsil jsem se.
"Aha, tak takhle člověk umírá v horách..." napado mě. Myšlenku na návrat jsem zaplašil, protože to mohlo trvat klidně další týden a vzhledem k nastalým podmínkám stejně nebylo jisté, že bychom trefili zpět. Šli jsme dál. Podíval jsem se na své společníky: moji holku, dvě děti plápolající ve větru a jedno mimino, připevněné na mém těle. Došlo mi, že jsme teď a tady,
stoprocentně naživo. Máme jen sami sebe a náš malý kmen, který se rozhodl, že projde a PŘEŽIJE. Rozhodli jsme se a není cesty zpět. Byl to zvláštní pocit, plný síly a poznání, že jsme museli doputovat právě až sem, abychom ho poznali a uložili do těla. Všichni jsme se zvláštně semknuli, ten nejmenší tvrdě usnul. Krok za krokem jsme se probíjeli dál. Na hřebenech hor, tam co stojí bájná kaplička, to začlo být opravdu na hraně, ale něco nás od té chvíle neslo a to něco bylo mimo nás. Byl to Duch našeho malého společenství, které se rozhodlo, že dojde. V protisměru jsme potkali několik putujících - dobré znamení lidské přítomnosti - nebylo jim vidět do tváře, ale zvláštně jsme se dotkli srdcem. Měli jsme neobyčejnou radost, že jsme uviděli další živé bytosti na té samé cestě, protože to nám dodalo obrovskou naději.
U Výrovky jsme to stočili doprava do Dlouhého dolu a měli pocit, že jsme zachráněni. V jednom to byla pravda - přestala ta ohromná vysilující vichřice a nekonečné oslepující útoky na naše oči. Ovšem s klesající nadmořskou výškou se sněžná bouře postupně měnila v hustý a vytrvalý déšť. Po dvaceti minutách neměl nikdo z nás jediné suché místo na těle. Břečka pod našima
nohama klouzala a párkrát jsme upadli. Batoh byl skrz naskrz. Spodní vrstvy byly durch. Teklo nám do bot a začali jsme být promoklí, promrzlí a opravdu vyčerpaní. Pořád jsme ale šli, protože nebylo cesty zpět. Nejmenší se probudil. Ještě nikdy jsem ho nezažil tak zvláštně automaticky přestrukturovaného do reality s názvem 'cítím ohrožení a pro společné přežití musím spolupracovat' - to byl pro mě naprosto neuvěřitelný zážitek. Živé vědomí se dotklo aktuální společné struktury a reagovalo na ni adekvátně i v případě tříletého dítěte! Dorazili jsme k autu, svlékli všechno morké, pustili veškerá topení na maximum a jen ve spoďárech jsme dorazili domů. Víte jací?
Šťastní, silní a bohatí. Věřím, že k téhle zkušenosti, kterou máme navždy uloženu v těle, se vrátíme jednou, až ji budeme skutečně potřebovat.
