Thrive or survive? A musí se to vylučovat?

Doopravdy je Člověk na Zemi proto, aby jen trpěl a odevzdával svou životní sílu někomu jinému, jak to do nás hustí v různých obměnách nábožensko-ideologicko-filozofických konceptů už od středověku? Opravdu není v našem životě prostor pro to, abychom plně rozkvetli a obohatili naše společné Univerzum o naši dokonalost? Opravdu se Člověk rodí jako chamtivá, hříšná a nedokonalá bytost, která potřebuje prostředníky pro kontakt s Bohem? Seru jim na to. Rozhodl jsem se rozkvést (thrive) a nejen tupě přežívat (survive), jak mi někdo jiný nalinkuje.

Život na Zemi je součástí nekonečného tajemství Univerza. Neznámo, jež nás v každé chvíli našeho bytí obklopuje, a zároveň do nás tlačí, v sobě nese nekonečné množství nových možností. Zaměříme li svou pozornost na úzkou skupinu možných jevů a dohodneme li se, že toto je naše realita, stane se něco podivného - necháme se zvláštním způsobem omezit ve výběru. Vzdáme se vlastních výzkumů a poskytneme prostor intruzím, jejichž prostřednictvím do nás pronikají cizí popisy fungování světa. Zajímavé je, že takové intruze pak hájíme a vedeme kvůli nim spory a války na osobní i mezinárodní úrovni, jako by šlo o naše vlastní přesvědčení. A přitom se nejedná než o cizí kusy vložené energie s někdy nejasným obsahem, které jsme přijali za své až tak, že je považujeme za naše vlastní. Hovořím o různých náboženských konceptech, jež proti sobě často stály a stojí v nenávisti, různých rasových, ideologických, filozofických a ekonomických popisech světa, kterým padlo a stále padá za oběť velké množství lidí, mluvím o divadle s názvem politika, byznysu a média, jakož i o tom, co je nám prostřednictvím reklamy prezentováno jako pestrý výběr v podobě voleb do parlamentu, či nákupů v hypermarketech. To všechno k čemu jsme dnes dospěli a co je nám prezentováno jako jediná možná realita, je ve skutečnosti strašně málo, a je to neuvěřitelně ubohé ve srovnání s tím, na co se ve svém vnímání nezaměřujeme.

Jak z toho ven? Stačí jediné. Uvědomit si to a přestat v tom jet. Nic víc. Nic míň. Prostě se jednoho dne zastavit a říct si: "Už nehraju. Už ne." Ano, takové rozhodnutí má své konsekvence. Znamená to přestat se spoléhat na jakoukoli (sociální nebo emocionální) jistotu, vzít svůj život stoprocentně do svých rukou, otevřít se neznámu a začít zkoumat vlastní nové možnosti přežití a rozkvětu. Švédský stůl současné kultury se mi jeví poměrně okoralý a nezajímavý ve srovnání s tím, co servíruje Univerzum. Není nad naše vlastní osobní poznání, které sedí na energii a stane se součástí našeho těla. Rozšířené vnímání, je li dostatečně uvolněné a jsme li my dostatečně silní, abychm jeho produkci unesli, přináší stále nové a nové podněty do našeho vědomí, jež se stává rozšířenějším, celistvějším a prosvětlenějším. Jak říká jeden můj kamrád: "Systémy, jež potlačují kreativitu přinášejí vždy něco zhoubného." Svět 1.0 dospěl ve své podstatě k finálnímu zhoubnému bujení a to je nyní připraveno sežrat vše, co je jeho součástí (vše, co v něj věří). Proto jsem se rozhodl, že už nehraju. Zachovám si holý život tím, že nechám rozkvést svůj potenciál. Přežiju, protože se změním. Změním se, protože chci přežít. "Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky a proto budu vidět. Ničeho se nebojím, a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný."

P.S. Podívejte se na úžasný film s názvem 'Thrive' (Rozkvět) na výše uvedené téma.