Dnes ráno v pět hodin jsem vezl syna na autobus a po dlouhé době měl možnost uvidět východ slunce. Bylo nadějné, fascinující a nádherné vidět, jak se na tohohle nositele nového příslibu můžeme spolehnout. Viděl jsem taky spoustu neživých/nemrtvých lidských bytostí, napůl zde a napůl ještě tam, stojících na tramvajových ostrůvcích a zvolna se posouvajících ranními tramvajemi a liduprázdnými ulicemi, aby byly včas... kde vlastně? Bylo to jako sen o neviditelném zločinu proti lidskosti. Mám pocit, že to dnes všichni stihli a přijeli včas.
