Rád bych se s vámi podělil o jeden dosah na téma popisu. Nedávno jsem velmi živě uviděl, jak jsou naše lidské limity tvořeny a ohraničeny výhradně přijetím určitého popisu, který následně začneme potvrzovat v jazyku. Jak to funguje? Velmi jednoduše. Představte si jazyk jako nástroj pro tvorbu reality. Tím, že něco jazykově popíšeme to svým popisem zaformátujeme do určitého tvaru. Je to zvláštní paradox, který je znám i kvanotvým fyzikům, totiž že něco se projeví až v momentu, kdy to začnou sledovat a popisovat - jako kdyby se volně plující částice lepily dokupy naší pozorností a ukazovaly se přesně tak, jak je popisujeme. Jenže takhle se věci doopravdy mají! Tím, že něco nějak popíšu se vlastně pokusím zachytit velmi prchavý záblesk přítomného živého momentu tekoucí energie, a tento záblesk se pokusím zaformátovat do jazykových pojmů. Je jisté, že tyto pojmy jsou většinou jen velmi velmi vzdáleným odrazem toho prchavého živého, čeho jsem byl v přítomném momentu svědkem, protože živá tekoucí energie se jen nerada nechá zaformátovat do jakékoli zatuhlé formy.
Možná jste se v životě setkali s někým, kdo ve vaší přítomnosti pronášel duchaplnou řeč. Máte li tuto zkušenost, nejspíš potvrdíte, že se v tu chvíli jakoby zastavil čas. Že okolní prostor se magicky vyplnil a že ta řeč byla jako živá voda, která fyzicky plyne v prostoru. Že přinesla něco, na co jste mohli navázat a z čeho jste mohli dále čerpat. Že vás to osvěžilo a nakoplo. Mohl to být kdokoli a mohlo to být kdekoli. Stejně tak jste se možná někdy setkali s někým, kdo vedl prázdné řeči. A že v tomto případě jste si přáli být někde hodně daleko, protože to bylo k nesnesení. Jako by vám po těle někdo jezdil smirkovým papírem. Cítili jste se v úzkých a vaše tělo zareagovalo. Pokud tuto zkušenost nemáte, zapněte si libovolný televizní kanál od sedmi hodin večer a napřimte na něj svou plnou pozornost. Výše uvedené pocity se dostaví okamžitě. Plnost nebo prázdnost řeči poukazuje na jediné - na svého nositele. Nemá nic společného s intelektem, akademickým vzděláním, se sociálním postavením ani společenskou funkcí. Jazyk je kódem reality a realita je prostorem pro sdílení s ostatními lidskými bytostmi. Úroveň a plnost jazyka je podmíněna jedinou věcí - osobní silou svého nositele.
Australští Aborigini mají ve své originální kultuře jeden pozoruhodný fenomém - svůj svět si tzv. vyzpívávají. Každé ráno se putující vědomí Aboriginci spojí s celkem a obdrží potřebné instrukce pro přežití. Dozví se, kudy budou ten den putovat, co budou jíst, kde najdou vodu, kam mají ten den dojít, kde budou spát, kdo se k nim přidá apod. Komunikují jedna ku jedné s celkem a svůj osud svěřují do rukou života. Věří, že celý svět je utkán z vláken písní - příběhů, které tvoří všechny živé bytosti, aby jimi mohly putovat po tomto světě. Jedná se o určitý druh popisu reality, která je zcela platná, protože svým nositelům umožňuje přežití. Mám zajímavou osobní zkušenost. Na svých cestách po jihovýchodní Ázii jsem se v džungli setkal s divoce žijícími lidmi, kteří nicméně už měli nějakou předchozí zkušenost s bělochy. Zachytil jsem tehdy v tom setkání zvláštní rozdíl v popisu našich realit. Nacházeli jsme se sice ve stejném prostředí a naše aktuální vnímání formovala tatáž Krajina, ale stejně sem viděl, že se setkávají dva zcela odlišné světy a já nikdy nebudu mít dosah na plnost a bohatost toho jejich, stejně jako oni nikdy neproniknou do hlubin toho mého. Jediné co je v takové situaci platné je oboustranný, hluboký a naprostý respekt. Jenže vysvětlete to křesťanským misionářům a těžařským společnostem.
Jazyk je kódem reality. Realita má přímou odezvu v životním pocitu. Jak prosté. Náš jazyk je mostem do našeho životního pocitu. Jak pružný, kouzelný a plný síly je, tak čarodějná může být i naše realita. Jak se mohu chtít ocitnout v kouzelné Krajině, kde má duše pocítí volnost, když jsem přijal a jazykem potvrzuji popis, který mi v tom brání? Například, že do práce (která mě po všech stránkách ruinuje) chodím proto, aby mě
uživila? Co jsem to proboha přijal za nesmysl? A čemu to vlastně říkám 'uživit se'? Co je pro mě 'živobytí'? Co se nám to stalo, že jsme potvrdili tak šerednou náplň pro tak ušlechtilé pojmy? Kdy jsme přestali důvěřovat životu a vložili se plně do rukou kultury?
Živé je tekoucí, lehké a hravé. Živé je zdravé. Živé nezná zvonící budík, hromadné přesuny do a z práce, ani nutnost přebývat v místech, kde je naše duše pod permanetním škodlivým tlakem a kde jsme vytlačováni až na samý okraj únosnosti. Živé čeká na to, až se bude moci projevit a věřte tomu, že důchod jen kulturální past. Jediná možnost je být teď a tady. Tady a teď. Vy a vaše cesta do volnosti. Otevřte svůj jazyk a pusťte se starého popisu. Začněte hledat nový. Svůj, vlastní, originální. Zázraky se začnou dít okamžitě.
