Motto: Existuje li ráj, představuji si ho jako jedny otevřené dveře za druhými.
David Mitchell
Každé živé bytí, osekáme li vše jevící se důležitým, touží po jediném - přežít. Tedy přejít, mít možnost pokračovat ve svém putování. Putovat znamená zachovat si pohyb, tedy přejít, přežít. A smrt je jen jedním z přechodových míst. Možnost projít smrtí je podrobně popsána v tibetské knize
Bardo thödol, jejíž název byl kvůli komerčnímu úspěchu přeložen jako 'Tibetská kniha mrtvých', ovšem správně se ve skutečnosti jmenuje 'Vysvobození v bardu skrze naslouchání'.
Skvělý 'operační manuál' pro pozůstalé, jak se alespoň pokusit pomoci tomu, kdo právě putuje nelehkým bardem [úsekem, přechodem] smrti, ovšem vyžadující vysokou míru kulturální opory, duchovního vhledu toho kdo čte, i toho kdo naslouchá, v obou případech navíc podloženého letitou budhistickou praxí. Tibet, krajina nesmírně silná a démonická, je jedna velká brána pro putující vědomí. Ze své letmé návštěvy v roce 2004 mám dodnes v těle hluboký otisk krystalické čistoty tamního prostředí a párkrát za rok se velmi potěším, když mohu říct, že
"Dnes máme tibetskou noc". Myslím tím, že vzduch je ten večer zvláštně 'crisp' [křupavý, ostrý, křehký, rázný, řízný], díky čemuž svítí hvězdy na obloze jako malé démanty a dech je řezavý a živý, upozorňující na vědomí, jež si je vědomo toho vzácného okamžiku přítomného procitnutí. Ve skutečnosti nikde jinde na světě nesvítí hvězdy jako v Tibetu, protože jedině tam se dotýkají Země až tak, že když se probudíte uprostřed noci a vyjdete z nomádského stanu ven do Krajiny, ocitnete se na nekonečné stříbrné pláni. Najít cestu zpět nebývá lehké už jen proto, že po ničem takovém v tu chvíli ani v nejmenším netoužíte. Ve vědomí se odrážejí malé odlesky jisker čistého světla, připomínající čerstvě napadaný sníh, a uvnitř cítíte dotek Yamantaky [
གཤིན་རྗེ་གཤེད་, རྡོ་རྗེ་འཇིགས་བྱེད།], přemožitele smrti.
Kdysi jsem měl jeden velmi živý a velmi těžký sen. Mé vědomí uvízlo v jakémsi divném prostoru, vzdáleně připomínajícím podzemní jeskyni tíživých barev, o které jsem věděl, že z ní neexistuje cesta ven. Vlastně se mi tam nic moc nedělo, jen to vědomí nemožnosti odejít postupně narůstalo a působilo velmi velmi tísnivě a tíživě. V tom snu mi přišlo okamžité uvědomění - tohle je peklo. Uvědomil jsem si, že peklo není pohádka o čertech, kotlech, ani jiných podobných blbostech. Peklo nastává, je li naše vědomí uvězněno bez možnosti pokračovat dál. Mohu říct, že žádný podobně bezvýchodný pocit tísně jsem nikdy předtím, ani potom nezažil. Svůj koncept pekla mám navždy uložený v reálném pocitu (tedy čisté energii poznání) v těle. A jak je to s rájem? Existuje li ráj, představuji si ho jako jedny otevřené dveře za druhými. Tuto větu Davida Mitchella potvrzuji vlastní zkušeností. Pro mě je to ta stříbrná pláň, kterou jsem zažil v Tibetu. Vlastně ani nevím, jestli jsem byl tu noc doopravdy vzhůru a vyšel do Krajiny. Něco mi říká, že ano, protože živý pocit v živém těle si pamatuje všechny, i ty nejdrobnější, tělesné nuance onoho zážitku. Ta stříbrná pláň, posetá hvězdami, v otevřené Krajině voněla možností pokračovat dál.
Zachovat si pohyb (možnost pohybu) znamená přežít. Do života se nedá než přejít. Každá noc je takovým přechodem. Každá ztráta, každá živá zkušenost, každý neúspěch, každé wow je přechodem do živého, pokud dává možnost pokračovat. Vím, že ta zkušenost ze stříbrné tibetské pláně je opositem onoho pekla. A taky vím, že sám si v každý moment svého života vědomě volím způsob a cestu, jimiž se přibližuji ke svým malým přechodům, a že suma všech těchto malých přechodů mi jednoho dne poskytne možnost dojít k tomu zásadnímu a že možná tady nebude nikdo aby mi četl a možná to už ani nebudu potřebovat, protože si budu sám svítit na cestu do skutečného neznáma. No, uvidíme...
