Bývalý papež Benedikt XVI. nebo exprezident Václav Klaus jsou v jeho světě jen okrajovými postavičkami, zosobňujícími chamtivost a mocenské choutky. Herec s pověstí podivína propagujícího alternativní životní styl s někdy až extrémními projevy, jakými jsou chůze po žhavých uhlících nebo dlouhodobé půsty, má jiné ambice. Jaroslav Dušek (52) usiluje o propojení s božským principem Galaxie a nalezení nového řádu, v němž by byla spokojená každičká buňka světa.
Jste duchovně založený člověk, jakou roli ve vašem životě hraje náboženství, církev?
Náboženství nemám moc rád. Vždycky mi připadá divné, když je něco organizováno do hierarchické struktury, kde kdosi nahoře sděluje těm dole, co si mají myslet – papež, hlava pomazaná, řekne, jak se věci mají, a jeho podřízení to pak sdělují široké základně. Podezřele to připomíná vojenský systém, jen je zabalený do jiného hávu.
Jakého jste vyznání?
Rodiče nebyli věřící, takže mě se to nedotklo. Spíš mě zajímá projevené božství. Sleduju, že věda víc a víc dokládá, že všechno, co je stvořeno, je zvláštním způsobem propojeno. Najednou se ukazuje, že platí poučky starých duchovních nauk – že z hlediska božského principu je nehet na noze stejně významný jako oko. Kdo má rád hierarchii, nesouhlasí, řekne, že když přijde o oko, je to horší, než když přijde o nehet. Ale z hlediska tvorebného principu se zdá, že všechno je propojené. A že je to propojené víc, než jsme si mysleli.
Taky bych raději přišel o palec než o oko. Názornější příklad nemáte?
Ukazuje se, že některá zvířata, hmyz jsou daleko informovanější než my. Když přichází vlna tsunami, lidé nic netuší, ale zvířata o ní vědí několik hodin a někdy i dnů dopředu. Právě události, kdy zvířata s předstihem vstoupí do bezpečného prostoru a vlna zaplaví lidské příbytky, mně kladou otázku, jak je to možné. Jak to věděla, jak znala bezpečnou zónu? Proč neutíkala dál a dál na ještě vyšší kopec, jak je to možné? Zdá se to jednoduché – všechno je propojené v Galaxii.
Když je to tak jednoduché, proč se s Galaxií nepropojí i lidé?
Staré indiánské školy a členové kmenů – ať už Inkové, Čerokézové, Mayové, nebo Toltékové – o tom propojení věděli a vycházeli z něj. Pak ale nastalo podivné štěpení, kdy se náš rozum rozhodl, že rovnovážnou situaci rozčísne, a odhodil pověsti o zvířatech, která mluvila, o skalách, jež se otevíraly. Ruku v ruce s tím se postupně vyloupl kapitalismus – snaha vytěžit ze všech zdrojů maximum. Najednou se mánií lidské bytosti stala ekonomická, velmi zaslepená cesta. Všechno jsme zvláštně oddělili na obory, vznikli specialisté. To je skvělé, ti lidé udělají úžasné poznatky ve svých oborech. Jenže jakmile specialista zavře své vědomí, nepropojuje ho dostatečně s okolním světem. Najednou jsme se ocitli v mnohem zmatenějším světě. Indiáni si zabubnovali, postavili příbytek, který se podobal Galaxii, pomocí symbolů zobrazili souhvězdí a žili v důvěrném vztahu s kosmem. My jsme se dostali do světa vyvrženců.
Co přesně nazýváte světem vyvrženců?
Situaci, v níž si my, lidé, myslíme, že víme všechno líp než ostatní, takže všechny sežereme nebo je někam vytlačíme – tady bude supermarket, tady parkoviště. V některých velkoměstech světa se nedá dýchat, lidi v nich chodí s rouškami na obličeji, protože už to jinak nejde. Zmatek vzniká proto, že člověk zapomněl na propojenost všech projevů a je jedno, jestli jim budeme říkat božství, univerzum nebo kosmos, vesmír, nebo příroda. Princip je v tom, že všechno je propojené. Není možné se tady etablovat jako figura, která má výjimku. Proto mě zajímá to propojení úcty ke stromu, úcty k rostlině, úcty ke včele, ke kamenům, minerálům, nerostům.
Díváte se na toto téma z technického úhlu pohledu, nebo vás spíš zajímá mentální směřování lidstva?
Nerozlišuju to. Vtip je v tom, že oddělování nikam nevede. Technika bez ducha je k ničemu, duch bez technické aplikace je taky k ničemu. Co je duchovno, kde je duchovno? K čemu by nám bylo platné, kdybychom s ním nemohli přijít do styku?
Pro někoho je technickou aplikací duchovna, spojením s božstvím papež. Benedikt XVI. rezignoval – jaký v tom spatřujete signál? Tušíte za jeho ojedinělým krokem nějaké propojení?
V té organizaci se nevyznám. Na mě je církev příliš bohatá. Jsou mi divná ta kvanta majetků – nejdou mi dohromady s učením Ježíše Krista. Mám podezření, že kdyby se tu dnes objevil, představitelům církve by hluboce promluvil do duše.
Vypráskal by je z římských chrámů důtkami?
Pochybuju, že by usedl za stolec a radoval se z toho, že vládne. Nevím, co znamená to gesto papežovy rezignace, většinou se čeká, až umře.
Spekuluje se o tom, že nástupcem Benedikta XVI. by mohl být někdo z Jižní Ameriky – ve srovnání s evropskými preláty kladou tamní představení větší důraz na chudobu církve, chodí do ulic mezi řadové ovečky.
Možná se církev vědomě rozhodne a dobrovolně zchudne. Což se mi nechce úplně věřit, ale zažil bych další z velkých překvapení ve svém životě, kdyby došlo k vědomému prozkoumání toho aparátu, celé hierarchie, a hlavně toho, kdo vlastně má právo komunikovat s Bohem. Protože podle starých Indiánů, a já s tím souhlasím, má tohle právo každý člověk. Možná i v církvi může přijít dobroděj. Jižní Amerika by z hlediska symbolu byla velmi logická, protože v ní bylo obrovské množství lidí vybito, zemřelo tam obrovské množství Indiánů. Buď zbraní, nebo vlivem epidemií. Vzhledem k rovnováze by bylo ideální, kdyby novým papežem byl Indián.
Ať neřešíme spásu světa, jaká je poloha, v níž nacházíte rovnováhu vy?
Jsem propojovatel. Seznamovat lidi, to je moje, to miluju. Když mně člověk povídá o nějakém svém záměru, už zpravidla vím, že existuje jiný, který přemýšlí, pracuje na tomtéž. A tak mám radost, když můžu přispět. Tato možnost mi byla dána skrze cestu – dejme tomu – známé tváře z filmu. A zase jde o propojování. Že jsem známý, pro mě neznamená, že toho využiju ve svůj prospěch. Uvědomil jsem si, že mám možnost přístupu k lidem, ke kterým bych se jinak obtížně dostával.
Uvažoval jsem o vašem autorském divadelním herectví – neberete svou práci jako určitou formu kazatelství?
Ať si to každý označkuje, jak chce. Dělám jen to, co ve svém srdci cítím, že mám dělat. A bez nějakého přehánění a přemršťování – ze spousty věcí si dělám legraci, myslím, že bez humoru to nejde. Kostely jsou tak vážné. Člověku až není dobře. Jak to, že Kristus v nich visí na kříži?! Pointa příběhu je přece zmrtvýchvstání,
že znovu ožije. Jak to, že příběh byl zastavený před pointou, co je? On znovu ožil, rozběhl to, ale je zastavený, visí na kříži. To přece nejde, to nedává smysl. Už je na čase ho sundat.
že znovu ožije. Jak to, že příběh byl zastavený před pointou, co je? On znovu ožil, rozběhl to, ale je zastavený, visí na kříži. To přece nejde, to nedává smysl. Už je na čase ho sundat.
Kristovo zmrtvýchvstání vnímáte jako skutečnost, nebo jako symbolický příběh?
Mně se líbí toltécké pojetí pravdy – za pravdu považují úplně něco jiného než my. Toltékové říkají: Pravda je to, co nepotřebuje, aby tomu někdo věřil. Podle toho poznáte pravdu, existuje nezávisle na vaší víře. A církevní představitelé říkají, že pravda je tohle. Tím pádem to pro mě nemá aspekt pravdy. Ale chápu ten příběh symbolicky – jde o symbolické sdělení, že člověk by měl být schopen se vzkřísit, vstát z té mrtvoly, z toho robota.
O jakém robotu mluvíme?
Moderní doba z nás dělá roboty a my umíráme. Proto jsme víc a víc nemocní. Populace je prolezlá všelijakými nemocemi, všichni žerou léky, všechno je prochemizované. To znovuožití, to zmrtvýchvstání,
z mého pohledu spočívá v tom, že se znovu zrodíme jako nová bytost beze strachu žít ve společném prostoru bez hierarchických potřeb. Pro mě ten příběh znamená, že si přestaneme hrát na svoji velikou ohromnost a důležitost a začneme oživovat radost ze života. Protože jinak je to žití nežití – zaplatit půjčky a vědět, že dalších třicet let nás nic jiného nečeká. A že se musíme modlit, aby naše fi rmy nezkrachovaly. Je to divné.
z mého pohledu spočívá v tom, že se znovu zrodíme jako nová bytost beze strachu žít ve společném prostoru bez hierarchických potřeb. Pro mě ten příběh znamená, že si přestaneme hrát na svoji velikou ohromnost a důležitost a začneme oživovat radost ze života. Protože jinak je to žití nežití – zaplatit půjčky a vědět, že dalších třicet let nás nic jiného nečeká. A že se musíme modlit, aby naše fi rmy nezkrachovaly. Je to divné.
V čele církve skončil Benedikt XVI., prezidentské křeslo opustil Václav Klaus. Jak vnímáte úroveň jeho odcházení – amnestii, kritiku Václava Havla?
Tuto oblast málo sleduju, protože mi nepřipadá ničím zajímavá. Jistě, můžeme promrskávat různé psychiatrické diagnózy – to není nic složitého, to je spíš zábava. Pro mě je nejvtipnější, jak někdo uvěří, že je prezident. Už ve chvíli, kdy si nevšimne, že ho zvolili tři lidi z deseti, a chová se, jako by ho zvolilo devět z deseti, tak vidíte, že v hlavě to nemá v pořádku. Měl by pořád vědět, že ho sedm z deseti nevolilo. A tím pádem si udržovat vědomí své nevýznamnosti. Jenže jim se něco přesmýkne v hlavě a věří, že mají většinu, že je všichni mají rádi.
Člověk v prezidentské funkci nepochybně jistý význam má.
Musí být zoufalé být v takové funkci, protože jste pořád obklopený nějakými poradci, normální člověk se k vám nedostane. A když, tak se snaží z vás něco vydojit. Anebo po vás střílí pistolkou z umělé hmoty. A vy nepochopíte, že vám jen říká: „Málo si nás všímáte, my jsme tady taky.“ To je legrace, nedotknutelnost prezidenta, ty jejich ochranky – úplně vidíte paranoiu, která okolo nich bují. Strašný život, nikomu nezávidím takovou oběť podivnou. Oběť, která si v touze po své důležitosti nevšimne, že se zavřela do pasti.
Jak tu oběť zvládal Václav Havel? Hrál jste v jeho Odcházení.
Myslím, že se docela těšil, až nebude prezidentem a bude moct dělat divadlo, film. Mám pocit, že špatně nesl reakci kritiky, spousta lidí kvůli ní do kina ani nešla. V jeho zdravotním stavu by ho potěšilo, kdyby na něj diváci do kina chodili. Můj vnitřní názor je, že kritici se zmýlili, že se unáhlili. Ten film bude po pár letech v pohodě. Nemám v sobě žádný pocit nelibosti, že jsem v něm hrál.
Od té doby jste nenatáčel. Rezignoval jste na filmovou tvorbu?
Skoro každý den hraju divadlo a to mě baví. Ohromně. Kdybych chtěl točit film, musím divadlo zrušit. Nerad totiž přes den natáčím a večer hraju divadlo. Takže si všechno musím naplánovat třeba půl roku dopředu. A když pak přijdou filmaři a začnou všechno přehazovat a měnit termíny, najednou já, ačkoli jsem si udělal tři týdny volno, zrovna když začnu hrát představení, musím ještě dotáčet film, kvůli filmu musí jít všechno stranou. Přestalo mě bavit s tím zápasit. Pro mě je přirozenější hrát divadlo a svůj diář si vytvořit sám. Navíc hrát ve filmu o tom, jak žijí lidé, hm, přiznám se, do toho zvláštní velkou chuť nemám. Mně připadá, že takových
filmů už bylo hodně. Vždyť vidíte, jak se dělají remaky remaků – je potřeba, aby se filmové médium stalo něčím jiným.
Jaké filmy jsou podle vašeho gusta?
Mám rád pomezí dokumentárního, animovaného a hraného. Třeba Proměna (The Shift), o doktoru Gayerovi se mi líbila – to je taky dokument s hraným filmem dohromady. Byť je v něčem takový účelový, líbí se mi, že do toho vstupují různé dimenze, různé vibrace. Takové filmy bych rád dělal, ale tady je nikdo netočí. Anebo točí a nestojí o mě.
Nepovídejte. Vím, že nabídky máte.
Nějaký nabídky přišly, komedie a podobně … Takové filmy jsem si natočil už dřív, to mě bavilo, zkoušel jsem si něco, ale to období se uzavřelo. A pro mě symbolicky – poslední dva filmy jsem natáčel se Švankmajerem a Havlem. Švankmajer je nepřehlédnutelná fi gura a vybral si mě do Šílení. Je dobré takové lidi potkat, protože oni nastaví laťku výš.
Po Naganu prý chystáte další operu.
Ano, četl jsem knihu Cesta do sousední dimenze a příběh o zázračném uzdravení jejího autora, Clemense Kubyho (německý filmový režisér – autor více než pěti desítek dokumentů; rozhovor s ním přinesl RX č. 5/2013, pozn. red.), mě zaujal – je to lékařsky zaznamenaný reálný příběh. Napadlo mě udělat jej jako operu. Myslím, že by to mohla být léčivá opera.
Vy se často léčíte půstem, údajně si při něm musíte oškrabávat jazyk, abyste mohl mluvit.
Když držíte dlouhý půst, jazyk se vám potáhne povlakem, takovým humusem. Může být docela hutný, zvlášť když držíte vícedenní půst. Lepí to, máte vyschlo, blbě se vám mluví. Dneska už naštěstí v drogerii prodávají takové loupátko. Normálně to seškrábnete.
Míváte při půstu tmavou moč?
Popisují ji teoretici půstu, podle nich může až zčernat. Znamená to, že máte v těle málo tekutin, doporučují víc pít. Mně moč nikdy moc neztmavla.
Pěstováním netradičního životního stylu, včetně hladovění, jste známý. Co je na půstech fascinujícího?
Vtip není v tom, jestli jíte něco, nebo vůbec nic. Důležité je, že začnete jinak uvažovat o stravě, o jejích zdrojích, o napájení těla energií. Začnete jinak vnímat, kudy proudí energie, jak se všechno propojuje. Přece každý člověk zná situaci, kdy je něčím zaujatý tak, že nemá hlad, nevnímá ho. Jsou třeba lidé, kteří na moři zvraceli a pak zjistili, že třeba deset dvanáct dní nejedli, jen do sebe vpravovali tekutinu. A že je jim vlastně výborně.
Když je hladovění tak úžasné, proč je v době kultu těla dávno nedoporučují všemožní fitness trenéři a výživoví poradci?
Odborníky rozčiluje, že řeči o půstech podněcují k anorexii. Ale tam o ni ani trochu nejde. Pokud je vůbec někdo schopen dlouhodobé hladovění zvládnout, musí být na mimořádné úrovni sjednocený se všemi svými dimenzemi. Musí to být výjimečný jedinec. A platí jedna zásadní podmínka – dotyčnému nesmí klesat váha. Jen zpočátku klesne na přijatelnou hodnotu, která by zhruba měla odpovídat ideální váze tabulkové, a dál už neklesá. V opačném případě je třeba začít jíst, protože se nepovedlo nenapojit na jiný energetický zdroj.
Jaký zdroj máte na mysli?
Mnozí jej nazývají prána. Pojídají pránu – energii – ať už z dechu, ze slunečních paprsků, nebo z vesmíru každou buňkou svého těla. Sytí se jiným způsobem. To nemá s anorexií nic společného. Ten, kdo se oddělí od jídla, nechce přijímat energii, si samozřejmě zdemoluje tělo. To je odmítání jídla. To je ten rozdíl.
Máte ve svém slovníku pojem neřest?
No, taky se někdy nažeru. Pivo mi moc nechutná, ale s klukama z divadla na ně občas zajdu. Nejsem žádný světec, dělám, co mě baví. Jenom se snažím zkoumat míru. A tu má každý jinak stanovenou.
via reflex.cz