Velmi živě se mi vybavuje jedna zhruba rok stará přednáška, kdy se ke mně organizátorka starostlivě naklonila a zašeptala: "Hlavně tady, prosím tě, nemluv o tom Francouzovi, jak nejí." Přišlo mi to velmi zajímavé a taky svým způsobem humorné. Opravdu je breathariánství takovým společenským tabu, abychom o něm nemohli ani hovořit? Je to novodobá forma středověkého čarodějnictví? Napíše teď někdo knihu 'Kladivo na breathariány' a začneme je upalovat? Poslední události kolem Henriho Monforta, jehož dětem ve Francii nedávno někdo vyhrožoval smrtí, bohužel ukazují, jak omezený je společenský potenciál vůči přijetí čehokoli, co vybočuje za hranici běžného okleštěného vnímání. Ale zapomeňme na společnost, nic takového stejně ve skutečnosti neexistuje. Podstatný je lidský potenciál - vědomí každého jednoho z nás, a k uskutečnění změny stačí tři jedinci na jeden tisíc lidských bytostí, což je výsledek pokusu, který nedávno dělali v Austrálii a jehož výsledky jsem před nedávnem slyšel z úst Jaroslava Duška, který se tam účastnil jakéhosi semináře na toto téma. To je nesmírně nadějné - tři lidé z tisíce dokážou změnit celý tisíc. Má to smysl. Přichází to po malých krůčcích a tak jak mi ještě před nedávnem přišlo nemožné stát se vegetariánem, si moje tělo poslední dobou samo říká o změnu tím, že nemá vůbec žádnou chuť na maso, věřím, že jednoho dne se najím ze světla. Koneckonců mám v této oblasti velmi velmi omezenou zkušenost, týkající se procesu tvorby - jsem li napojen na zdroj a akutečně tvořím, nepotřebuji jíst, spát, ani stimulovat své vědomí jakýmikoli vnějšími podněty. Prostě jsem a to bytí obsahuje vše (celek). Čili z pozice zkušenosti mého vlastního těla mi breathariánství nepříjde vůbec mimo. Problém nastává s jeho 'bezmezným přijetím', zbožštěním a dogmatizací - což je ale problém jakéhokoli nového směru, který mají lidé tendenci 'zasadit do gypsového podstavce' a začít se mu klanět. O tom to totiž skutečně není. Podívejte se na zajímavý rakouský dokument na toto téma.