Jsme nádherné bytosti. Lapené do vlastní projekce světa, na kterém trváme, který si plácáme, hýčkáme, obhajujeme a udržujeme. Za každou cenu, protože nám dává alespoň nějaký smysl. Nepatrná výseč Celku živoucí skutečnosti na nás dopadá a dopadá a dopadá a my se ji jen snažíme důstojně unést. Proto tolik nedorozumění. Proto tolik násilí. Proto tolik nerovnováhy. Protože tolik strachu z neznáma. Proto tolik utrpení, zločinu a odtažitosti, protože tak málo vlastní láskyplně plující pružnosti, která skáče. Sami si na vnitřní stěnu svých těl promítáme jedno okénko (toho, co je prý tam venku) za druhým a věříme - moc chceme věřit - že to jsme my, kdo rozhoduje. Uvěříme tomu, tak moc tomu uvěříme? Nebo se jen spokojíme, protože tak jsme schopni přežít. Kdo chce přežít, na stranu. Přichází Život, aby si vybral. Skutečné bojovníky srdce, kteří pohlédli za oponu přežití a do živé skutečnosti zapsali se svým bezchybným činem rovnováhy, která je živá a plná síly. Aby viděl, že přešel. Aby zachránil svět, který přestal existovat. Aby se rozplynul (hádanka zůstává).
