Technická společnost ráda staví přehrady, tunely a mosty. Vypadá to výhodně. Nepřejdeme řeku přes brod, my ji překleneme. Nemusíme se namočit, dostaneme se suchou nohou. Silnici nestavíme tak, že bychom objížděli horu, ale horu prorazíme, vyhloubíme tunel, uděláme díru. Nelíbí se nám silnice, která se kroutí a zatáčí, my chceme jet rovně a rychle. Je to pohodlné.
Ale potřebujeme to doopravdy?
Nekonečná energie víří svobodně v životodárných spirálách a křivkách, Duch si vane, kam chce, a my jsme se zamilovali do mrtvých přímek či zadržování a hromadění energií. Je to jen diktát naší mřížky. V realitě jsme pořád všude, můžeme se kamkoli rozprostřít. To, co nás brzdí, co nám překáží, je naše ulpění na individuu. Na bodu energií Teď sedím tady. Opomíjím, že jsem všude, proto se dopouštím všech těch vzdálenostních zkratek. Nerespektuji proud, který mě může nést. Zimní olympiáda bude, i kdyby sníh letos nenapadl. Prostě si jej přivezeme. To je naše mřížka. Nemůžeme čekat na sníh, protože mezi tím bude ještě jiné mistrovství. Sportovci jsou domluveni na dalších místech, mají své zakázky na půl roku dopředu. Nemůžeme říci: „Tady sníh není, ale je támhle, tak pojeďme tam."
Proudění respektuje daný stav, přítomnost, my děláme opak.
Zkratky, mosty a tunely děláme také proto, abychom přepravili odněkud někam zboží. Běžně se stává, že nějaký druh, produkt nebo plodinu vezeme odsud tam a to samé nám jede naproti zpátky. Pročítal jsem například statistiku, ve které se psalo: Za loňský rok vyvezla Česká republika 57 tisíc tun jablek a přivezlo se 59 tisíc tun jablek. To je nějaká blbost, řekl jsem si. Proč jsme tedy nepřivezli dva tisíce tun jablek rovnou? Jenže to by neodpovídalo mřížce, kterou jsme si nasadili na život. My přece nebudeme jíst jablko, které vyroste tady! My si ho musíme přivézt ze Španělska nebo z Austrálie, protože naše mřížka, naše mánie, nám řekla, že to bude tak. Už jsme si domluvili kontrakty, obchody, tak ať to sviští na kluzišti. Hop, a už jsme mimo Rytmus...
Jak se do Rytmu vrátit, když se nám nechce?
Do rytmu jsme vraceni nejtvrdšími způsoby, když už selhaly ty jemné. Život k nám promlouvá nejprve v mírných náznacích, nad kterými většinou mávneme rukou. Potom varování sílí. Nakonec přijdou signály, nad nimiž rukou mávat nelze... Nemoci, krize, vichry, hurikány, povodně, požáry, zemětřesení... Všechny tyhle živelní události nám nekompromisně sdělují, že tady je ten Rytmus. Je tady! Jestli ho neslyšíte, tak přidáme víc, až se Země zatřese. Udělá to jednou, dvakrát, víckrát, dokud nám nedojde, že je potřeba se vrátit. Vstoupit do proudu se všemi zkušenostmi. Vnímat a chápat Proud je záležitostí pravé hemisféry, a proto je třeba ji znovuobjevit. Probudit intuici, sestoupit k sobě dovnitř. K tomu je dobrým pomocníkem meditace. Meditujme! Uvidíme, že každá „věc" skrývá ještě další smysl.
Zklidníme své vědomí, vyladíme mysl, naše vyzařování se stane ladným, napomůžeme i zklidnění Matky Země, která je vzájemným zrcadlem stavu našeho vědomí.
Zdá se, že jsme podlehli kšeftu, obchodu, a ten nám všechno zatemnil. Na všem je třeba vydělat. Dokonce jsme si navykli obchodovat i s duchovnem. Tohle slovo je mi občas až protivné, protože se stalo zvykem, že když si zaplatím kurz, dostanu duchovní razítko. Stalo se, že jsme zaměnili slovo „výměna" za „obchod". Zatímco při „výměně" bohatnou stejnou měrou oba, při „obchodu" má jeden víc a druhý míň. Obchodník bohatne víc než zákazník. Tenhle vztah je v nerovnováze a my jsme si na tu nerovnováhu zvykli. Zpeněžujeme duchovní hodnoty a přestali jsme vést v patrnosti, že vědění musí být zadarmo. Nemůže být skupováno.
Vědění tu není od toho, abychom s ním kšeftovali.
(Z knížky: ZE MĚ - cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška)