Krajina – prostor kolem nás, místo k životu. Krajina – výpověď o nás, o našem chování. Krajina – nyní stále více jako zboží, jako něco, co není ničí, z čeho tudíž můžeme úspěšně těžit, prodávat. Krajina přestala být vnímána jako dar daný nám do péče.
Krajina jako místo, kam jezdíme hledat různé zážitky, ale kterou nevnímáme jako to, s čím jsme bytostně spojeni. V krajině jako dřív již nepobýváme v práci, neopečováváme ji obhospodařováním, staráním se o každý kus země, ohleduplně, aby nám i nadále byla schopna dávat věci potřebné k obživě.
Úzký kontakt s krajinou byl v českém prostoru systematicky ničen po roce 1948 znárodňováním, zabráním pozemků, scelováním lánů. Na většině míst české a moravské krajiny tak byly zpřetrhány kořeny spojení člověka s konkrétní půdou, s místy v sousedství jeho obydlí, o které pečoval většinou po generace. Krajina se stala zemí nikoho, místem pro bezohledné chování nerespektující základní přírodní zákonitosti. Komunistická doktrína rezolutně uplatňovala svou ideologii a její otisk je v krajině možné vysledovat dodnes. Rozorané meze, zaniklé cesty, narovnané potoky a řeky, krajinu nejkratším směrem nekompromisně protínající silnice a dálnice, a další zásahy. Drobné krajinné detaily, utvářející duch krajiny, zmizely a velmi pracně se dají vrátit zpět.
Böhmisch Leipa 1930 / Česká Lípa 1988 (foto: J. Bárta)
Nový výrazný zásah do krajiny se projevil i se změněnou politicko-společenskou situací po roce 1989. Krajina se stala zdrojem kořistnictví. Brutálně je anektována výstavbou nejrůznějších skladových hal či jiných průmyslových objektů, rozrůstáním se satelitních skrumáží katalogových domků, oplocováním pozemků, a ještě intenzivnější těžbou přírodního bohatství. Ekonomický zisk a úspěch jsou ve společnosti nastaveny jako ty nejvyšší hodnoty. Tomu pak odpovídá stav krajiny. Z krajiny je potřeba co nejvíce vytěžit a svůj úspěch projevit co nejokázalejšími stavbami vlastních obydlí. Je lhostejno jakým způsobem ovlivní okolí.
Hostýn 1898/1998 – ze souboru Letem českým světem 1898/1998 (foto: J. Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I. Lutterer)
Žijeme rozmařile. Spousta ploch zůstává neobhospodařovaná. Jablka padají do trávy, ovocné stromy nečešeme. Nepěstujeme, nechováme, trávu nesečeme a nesušíme. Slepice, králíci, koza, ovce, kachny, husy už jsou na vesnici skoro vzácností. S jejich chovem se využíval každý dar přírody, každý kus pozemku. Vesnice se radikálně změnila. Je místem pro rekreaci, často souborem přestavěných či nově vystavěných městských domků, pečlivě oplocených s golfovými trávníky s bazénem, tújemi a dalšími cizorodými okrasnými dřevinami. Kdepak vyjít za humna úvozovou cestou podél pastvin s pasoucím se dobytkem a pečlivě obdělávanými políčky. Chceme se mít co nejlépe, a to co nejrychleji, bez ohledu na to, jakou cenu za to nejen nyní, ale především v budoucnu zaplatíme.
S krajinou nežijeme, ale v krajině se jen pohybujeme, krajinou projíždíme. Do krajiny jezdíme za zážitkem. Chceme si přece užít. Vyhledáváme v krajině ale pouze taková místa, která jsou krásná, abychom v nich odpočívali a přinášeli si domů na fotografiích iluzi stále nedotčené harmonické krajiny. Kdo by jezdil do krajin vydolovaných, zpustlých a vydrancovaných. Ale právě taková místa jsou našim obrazem. Krajiny dálničních křižovatek, nadjezdů a podjezdů, krajiny příměstské, kterými se nedá projít, opuštěné, ztýrané příhraniční krajiny, zarostlé a zanedbané.
Most 1898/1998 – ze souboru Letem českým světem 1898/1998 (foto: J. Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I. Lutterer)
K jakému posunu ve vzhledu krajiny došlo, je možné vidět při porovnávání stejných míst zachycených na snímku před mnoha léty a nyní. Tam jsou rozdíly vidět zcela zřetelně. Ale spatřit je lze na každém kroku.
via Jaroslav Bárta @ ihned.cz