Motto: Příroda je součástí naší lidskosti a bez jistého povědomí a zkušenosti s tímto posvátným tajemstvím přestává být člověk člověkem.
- Henry Beston
Pro někoho to bude znít podivně, pro jiného povědomě. Někdo tomu neporozumí, jiný to bude považovat za "starou vestu". Včera v noci jsem naživo prožil pozoruhodnou snovou skutečnost, jež byla doprovázena přímým napojením na Síť života a dotýkala se i popisu našeno (lidského) napojení na ni. Dovolte mi o tom podat krátkou zprávu.
ॐ
Ukázala se jako všudypřítomná, všeobepínající a všemi směry se rozprostírající, nikým a ničím nedotčená a nedotknutelná, velmi jemným a delikátním na hraně viditelnosti bleděmodře zářícím předivem vzájemně se ovlivňujících vláken spojená síť, dohromady tvořící jeden zářící "nekonečný oceán života". V něm společně pluje všechno živé jako jeho jednotlivé části, přičemž obsah "oceánu" by se dal pojmenovat jako "dostatek všeho". Pochopil jsem, že Celek je víc, než součet jednotlivých částí. Všechno je na všech úrovních velmi jemně a neviditelně propojeno a delikátně spolu pracuje. Asi jako když ryby plují oceánem a svým pohybem způsobují jemné vlnění, jež se postupně spojuje a mísí s jiným vlněním jiných ryb, živočichů a na té nejjemnější úrovni také rostlin a mikroorganismů. Všechno spolu na zvláštní rovině vědomě koexistuje, doplňuje se a podporuje ve vzájemné existenci růstu života, byť někdy za cenu života vlastního (vědomé přitakání kosmickému Řádu).Potřebujeme jiný, moudřejší a snad také poněkud mystičtější pojem zvířat. Ve světě starším a daleko komplexnějším než je ten náš se pohybují hotová a dokončená, obdařená rozsahem smyslů, o které jsme buď přišli nebo je nikdy nezískali, žijí podle hlasů, jež nikdy neuslyšíme. Nejsou bratry, ani poskoky; jsou jinými národy, zachycenými spolu s námi v síti života a času, spoluvězni nádhery a útrap země.
Nejzajímavější pro mě bylo pozorovat kudy a jak se na Síť života napojuje lidská bytost. Odpověď mě víc než překvapila. Nikudy a nijak. Jsme totiž její nejpřirozenější součástí a každá naše část toho, co považujeme za sebe - tedy za svoji osobnost - je zároveň plovoucí (tekutou) součástí Celku. Není nutné se nijak napojovat. Je to součástí našeho nejzákladnějšího nastavení - naší lidskosti - se kterou přicházíme na tento svět. Není nic, než to co je. A to co je, je živá skutečnost, kterou stále dokola obnovujeme a tvoříme svými "vlnami" na snové úrovni. Oceán života je naše snová skutečnost, rovina vědomí, na které tvoříme osudy nejen své vlastní, ale ovlivňujeme jimi i Celek. Ty nejjemnější z hloubky vyvěrající tendence budoucího směru našich událostí vysíláme do okolí prostřednictvím vlastních vln, jež se potkávají s jinými vlnami jiných (nejen) lidských bytostí, mísí se s nimi, navzájem se ovlivňují a buď sílí, aby vytvářely události, nebo slábnou a mizí docela. Známe přece z vlastní zkušenosti pojmy jako "vlna extremismu", nebo "vlna solidarity". Jsme jako hejno, obrovské nádherné lidské hejno, které se tu a tam nechá strhnout jedním, jindy zase jiným směrem, jako to často pozorujeme na obloze u ptáků. Kdo nebo co je tím hlasem, jež nás vede?
Poezie je stejně důležitá pro porozumění jako věda. Je nemožné žít bez úcty, jako je nemožné žít bez radosti.
Ještě jedna zvlášnost se mi během napojení ukázala. Pojmenování lidských bytostí jako tzv. "front endů". Matně tuším, že ve světě počítačového kódování se tohoto pojmu užívá v určité fázi přípravy projektu a že se jeho prostřednictvím testuje finální podoba projektu - front end - přední část toho co je vidět. Nevidíte, co je za tím, vidíte pouze to, je vám ukázáno - co se jeví na displeji být. Lidské bytosti se natolik ztotožnily se svojí "front endovou" konsenzuální realitou, že ji přijaly jako jedinou platnou. Prostřednictvím uzákoněných dogmat a tabu jsme se uazmkli v určitém typu vnímání, jenž se vyznačuje nedostatečně rozvinutým (zakrnělým) napojením na Síť života. Chybí nám permanentní živé spojení na Celek. Myslíme si, že stojíme mimo (snad taky že jsme "něco víc") a tímto vědomím vysíláme do Sítě života zvláštní vlny, způsobující podivuhodné anomálie, jež by se daly popsat podobně jako rakovina v lidském těle - nedostatek nejzákladnější lásky.
Do každého prázdného rohu, do všech zapomenutých věcí a zákoutí se příroda snaží nalít život.
Jak toto poznání přetavit do praxe? Jak ho přenést do života? Pro mě osobně leží vodítko v nejzákladnější a nejpřirozenější lidské laskavosti. Jinak by se též dala nazvat "vzetím na milost". Stačí přestat všechno a všechny neustále soudit, protože soud vždy probíhá z určité zafixované pozice vlastního přesvědčení o určitém typu pravdy. Přestat všechny a všechno vidět v těch nejčernějších barvách. Dovolit si nemít názor znamená automaticky se mít líp a dovolit jiným mít se líp. Dovolit si cítit se volněji. Být laskavým vůči sobě (svým vlastním prohřeškům, nezodpovědostem a selháním) a odpustit si je. A odpustit všechny prohřešky všem, kdo se kdy prohřešili proti mě, protože ve skutečnosti se nakonec nejvíc prohřešili proti sobě samým. V Síti života je všeho permanentní dostatek. Obživy. Lásky. Porozumění. Život jimi přímo kypí a snaží se proniknout do všech prázdných rohů, zapomenutých věcí i zákoutí. Do všech bolavých, zraněných částí duše. Je mi dodnes záhadou proč tak moc lpíme na tom, aby se nám nepolepšilo a děláme všechno proto, aby staus quo zůstal zachován.
Tweet