Pokaždé když vesmír projeví se v pohledu kočky, závanu větru, v mořských vlnách, uschlém listu, v křiku dětí, nejobyčejnějším pocitu, kapce oleje vsakující se do písku, každoranním pozdravu pákistanského oprávaře aut, zvláštním lomu světla na sklech mrakodrapů, zatroubení taxikáře na rušné ulici, nebo tichu a prázdnotě sobotního večera, v blikajících barevných světlech, ztrácejících se v písečné bouři, či hudbě, která ke mně bůhvíodkud dolehla až jsem se ocitl v nádherném tichém spojení se sebou - zkrátka pokaždé když si uvědomím, že veškerý vesmír vzniká a zaniká s každým mým nadechnutím a výdechem - vím, že se jsem živý a všechno ostatní je sen.
"Byli jsme lovci a sběrači. Hranice neexistovaly." Co se změnilo? Nic. Hranice jsou všude a determinujeme je svou leností vstát a každý den za sebe zabojovat. Nechat se ochočit je tak pohodlné. A vzdát to tak lákavé. Ó, sladká nevědomosti! Jak opojné je s tebou tančit v nočním baru a nechat se tebou krmit v přímém přenosu. Mám se sice na co vymluvit, ale je vůbec komu? Díky za každé nové ráno. Díky za každý nový den. Kdysi jsem si z těch vět dělal srandu. Dnes se jim hluboce klaním.
Video má české titulky, umějte si je zapnout.
Tweet