Motto: Život s absencí psychedelické zkušenosti je život trivializovaný, odmítnutý a zotročený egem.
- Terrence McKenna
Dospěl jsem k poměrně překvapivému zjištění - a totiž, že se nejvíc nebojím toho co by mohlo přijít, ale toho co by mohlo přijít a nepřišlo by. Děsím se jistoty definitivního stavu ve vědomí, kdy má člověk tzv. hotovo a přitaká módu "na dožití". Ustrnutí horšího smrti. Jakékoli náznaky tohoto druhu, ať už ve vztazích či v návrzích, mě dokážou pořádně vylekat a vyburcovat k okamžité (a často velmi překvapující) akci. Jako kdyby do mě Duch tímto způsobem občas "zatlačil", aby mě přiměl k akci. Je tomu tak odjakživa. Už v dětství jsem se děsil představy omezeného prostoru [Rýmařov, Československo] a byl jsem připraven emigrovat okamžitě jakmile dosáhnu osmnácti let věku. Vážně jsem o tom uvažoval dokonce už ve čtrnácti, kdy jsem se poprvé dostal na Západ. Ne proto, že bych svým rodným Krajem nějak pohrdal, nebo ho neměl rád. Opak je pravdou! Miluju ho, ale je to omezením mindsetu [způsobu vnímání a myšlení], který mi neustále kladl překážky, tvořil hranice a de facto se pokoušel zmenšovat a zužovat neustále se nafukující a roztahující modus operandi mého vědomí. A to přesto, že i v Rýmařově a Československu byli a jsou naprosto úžasní lidé - můj nedávný asi tříhodinnový rozhovor s nesmírně moudrým historikem a hlubokým člověkem Mgr. Jiřím Karlem na rýmařovském náměstí se řadí k tomu nejlepšímu, co mě kdy v životě potkalo. Ale jak zpíval Filip Topol: "Připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt tohle město těsný." A tak se to opakovalo celý život.
 |
| Amsterdamská ulice |
Prvním městem, kam jsem se stopem odstěhoval přímo z Rýmařova byl Amsterdam. Centrum psychedelické zkušenosti číslo jedna v Evropě. Nikdy nikdo mi neuvěří, že jsem se jí během svého života v Amsterdamu zcela vyhnul, a to díky jednomu velmi "špatnému tripu" na sklonku osmdesátých let v Brně, kdy jsem dostal od nejstaršího bráchy k patnáctým narozeninám pytlík hulení bez jakýchkoli instrukcí. Tak jsem to vykouřil všechno naráz a vydal se do města. Realita Brna, která se mi otevřela a kterou jsem byl nucen několik hodin zcela nepřipraven procházet a naživo vnímat, byla natolik děsivá a natolik mě vytlačila z těla, že jsem zcela zapomněl kdo jsem a kde jsem. Převládli toliko démoni všech smyslových typů, tvarů a barev, bohatě sycení a živení mým všeobjímajícícm strachem z toho, že jsem zcela ztratil rozum. "Prosíme tě, vyslyš nás..." ještě dnes ke mně doléhá ta milionkrát se opakující věta. Uff. Nepřál bych to ani největšímu ne-příteli. Dokonalá iniciace, viděno z dnešní zkušenostní báze. Sice jsem nikdy nebyl o půlnoci u křížku na rýmařovském hřbitově tak jako všichni mí bráchové a kamarádi [tradiční rýmařovská iniciace], zato jsem ale byl někde jinde a změnilo mi to život.
K poznání světa z jeho druhé, třetí, sté, tisící, miliónté, nebo nekonečné strany poznání není nutné projít psychedelickou zkušeností, jež má vyloženě rostlinou nebo technologickou [spirituální technika] bázi. V roce 2006, kdy se mi ze sekundy na sekundu navždy a nezvratně rozpadl můj dosavadní život a vše co v něm dávalo nějaký smysl se roztříštilo na miliardy a miliardy drobounkých kousků, jsem procházel hlubokou zhruba rok trvající psychedelickou zkušeností nejhrubšího zrna a nejhlubšího dosahu. Trip, ze kterého nebylo možné vystoupit ani za pomoci vnějších substancí a běžně užívaných technik (alkohol, marihuana, sex, meditace...) - nic z toho nepomáhalo utéct nebo alespoň na chvíli zaplašit stav "čirého ostrého zření", jakéhosi obnažení duše, jež neskutečně bolelo a bolelo a bolelo. "Bolest je jako koště," utěšoval jsem se starým tibetským příslovím, "vymete špatnou karmu." Něco muselo být odžito. Něco muselo zemřít. Nakonec i ta bolest přestala. Jako když vypne noc a začne den. Do života mi vstoupilo šamanské učení a mnoho psychedelických zkušeností, spojených výhradně s putováním za pomocí a prostřednictvím šamanského bubnu. Vlastně mám minimální zkušenost, co se týká posvátných rostlin, v tuto chvíli dosud omezenou pouze na Ganju, i co se týká nějakých spirituálních technik. To jsou báze, ze kterých čerpám své poznání. Za to jsem se jednou potkal ve snění s Duchem Ayhuascy, který mě učila. Ano, duch Ayhauascy je Ona, posvátná a svatá Matka, před kterou nezbývá než se hluboce a pokorně poklonit. Hluboká celistvá živá medicína, léčící kořeny světa. Mám velmi blízko k estetice obrazů světa, jimiž vypráví své příběhy, a to přesto, že mi doposud chybí fyzická zkušenostní báze. Tady vidíte, o čem mluvím, když popisuji chybějící článek ve světě bílého muže. Mít blízko k Duchu rostliny nemusí znamenat aktuální fyzickou zkušenost. A nakopak fyzická zkušenost [nebo zvládnutá technika] nemusí znamenat aktuální blízkost Duchu.
Přeložil jsem pro vás krátký film s názvem 'Psychedelická zkušenost', jenž zajímavě popisuje fenomén lidské psyché, kdy jsme zničehonic schopni překročit "stín" sebe samých a "odemknout" své omezené a zkreslené vnímání. Mimochodem mám pocit, že přesně to samé se děje také v momentu smrti. Přeji vám hodně štěstí na vašich vlastních výzkumných cestách, ať už povedou kamkoli. Přeji vám také, ať nejsou "pouhým" tripem, ale vždy přinášejí poznání, jež bude mít zkušenostní bázi platnou pro celek.
Tweet