Divoká žena není přítelkyně, je to vztah k přírodě


Motto: Dokážeš mě milovat na hloubce, v temnotě, ve zhuštěné podobě toho všeho?


Dokážeš mě milovat, když budu pít z nesprávné láhve a proklouznu prasklinou v podlaze?

Dokážeš mě milovat, ikdyž jsem větší než ty; když má přítomnost září jako slunce, když to bolí dívat se na mě přímo?

Dokážeš mě i tak milovat?

Dokážeš mě milovat pod hvězdnou oblohou, s hladce oholenou kůží jako tekutý měsíc?

Dokážeš mě milovat když vyju a jsem srstnatá, sedím na bobku a na mém dolním rtu je krev mého posledního zabití?

Když přivolám blesk, když jsou chodníky podepsány mými stopami, dokážeš mě i pak milovat?

Co se stane, když zmrazím zem a nechám ve špíně ztuhnout všechna semena granátového jablka, jež jsme spolu zasadili?

Budeš věřit, že se vrátí jaro?

Budeš ve mě stále věřit, když ti řeknu, že se stanu divokou řekou, jež se rozlije napříč tvými sny a zavolá je, aby vypluly na povrch tvého života?

Dokážeš mi věřit, ikdyž mě nemůžeš zkrotit?

Dokážeš mě milovat, ikdyž jsem vším čeho se bojíš a co obdivuješ?

Budeš se bát tvaru mé proměny?

Děsí tě, když se mé oči zablesknou jako tvoje kamera?

Bojíš se, že zachytí tvou duši?

Obáváš se do mě vstoupit?

Masožravé rostliny a květiny vybavené jedovatými šipkami nejsou v mé džungli proto, abys nemohl přijít. Ne, ty ne.

Tak se neboj. Patří mi a já sem tě sem pozvala.

Jdi po cestě zjevené stříbrným světlem měsíce a dojdi bezpečně k chatrči Baby Jagy: staré, divoké a moudré ženy... nesvede tě na scestí, pokud jsi čistého srdce.

Nemůžeš být s divokou, pokud se bojíš dunění země, řevu padající řeky, úžasně se rodícího hromu na obloze.

Pokud chceš být v bezpečí, vrať se do svého malého pokoje - noční obloha není pro tebe.

Chceš li být roztrhán, pojď dál. Nech se rozlomit a pohltit. Zapálit v mém ohni.

Nenechám tě takového jako jsi přišel: dobře oblečeného, v jemně upletených svetrech, které chrání před zimou.

Nechám tě nahého a kousajícího. Nechám tě škrábat po prostěradle. V obklopení sov a jestřábů a květin, jež kvetou jen když se nikdo nedívá.

Tak pojď ke mně, a nech se uzdravit v nesnesitelné lehkosti a temnotě všeho, co jsi.

Není v tobě nic, co mě děsí. Nic, co bych nepoužila, abych tě učinila velkým.

Divoká žena není přítelkyně, je to vztah k přírodě. Je to zdroj všech tvých primárních tužeb, ona je divokým bičováním větru, jenž vyvrací jedovaté kukuřičné stonky na tvé pečlivě obdělané farmě.

Bude sázet hrušně ve stopách tvých katastrof.

Bude dbát na to, abys opět začal růst.

Ona je milencem, jenž tě navrací do tvé vlastní divoké přírody.

Via Alison Nappi



Prispej

Zemřít předtím než zemřeme



Motto: Člověk který zemře předtím než zemře, nezemře když zemře.
- Abraham a Sancta Clara

Zkoumáme-li, jakou úlohu v historii lidstva sehrávaly změněné stavy vědomí, nelze se nepodivit nad tím, jak odlišný postoj v porovnání se západní industriální společností zaujímaly k těmto stavům starodávné a předindustriální kultury, které si jich vysoce vážily a věnovaly značné množství času a energie k rozvoji bezpečných a účinných technik k jejich vyvolání. Změněných stavů využívaly jako základního nástroje pro svůj rituální a duchovní život a také k dalším důležitým účelům. Mimořádné stavy vědomí zprostředkovávaly původním obyvatelům v rámci posvátných obřadů přímý zážitkový kontakt s archetypálními oblastmi reality - božstvy, mytologickými říšemi a posvátnými (numinózními) silami přírody. Další oblastí, v níž tyto stavy sehrávaly důležitou roli, byla diagnóza a léčba různých poruch. Přestože domorodé kultury často prokazovaly obdivuhodné znalosti o přírodních léčebných prostředcích, největší důraz kladly především na nadpřirozené léčení. V podstatě to znamenalo vyvolávání holotropních stavů - u pacienta nebo léčitele anebo obou dvou současně. V mnoha případech do léčivého transu upadala celá skupina anebo dokonce celý kmen, což můžeme ještě dnes pozorovat u křováků Kung žijících v africké poušti Kalahari.

Životní pouť mnoha šamanů začíná samovolnou Psychospirituální krizí („šamanskou nemocí"), která znamená silný vizionářský stav, v němž budoucí šaman podniká cestu podsvětím, neboli říší mrtvých, kde na něj útočí zlí duchové a je nucen podstoupit různé těžké zkoušky, například usmrcení a rozsekání na kusy, po nichž následuje zážitek znovuzrození a vzestup do nebeských oblastí. Šamanismus s holotropními stavy souvisí ještě jiným způsobem. Zkušení šamani jsou schopni se vlastní vůlí uvést do stavu transu a kontrolovat jeho průběh. Tohoto stavu potom mohou využívat k diagnóze a léčbě nemocí, mimosmyslovému vnímání, zkoumání různých normálně skrytých oblastí skutečnosti a jiným účelům. Častokrát vyvolávají holotropní stavy také ostatním příslušníkům svého kmene a plní úlohu duchovního průvodce, to znamená, že jim poskytují nezbytnou podporu a vedení při jejich prožitcích putování říší zásvětí. Šamanismus je velmi starý, pravděpodobně nejméně třicet až čtyřicet tisíc let, přičemž jeho nejhlubší kořeny lze vystopovat zpětně až do paleolitu. Stěny známých jeskyní v jižní Francii a severním Španělsku - Las-caux, Font de Gaume, Les Trois Fréres, Altamiry a dalších zdobí krásná vyobrazení zvířat. Většina z nich představuje druhy, které žily v době kamenné - bizony, divoké koně, jeleny, kozorožce, mamuty, vlky, nosorožce a soby. Jiná stvoření, jako třeba „kouzelné zvíře" v Lascaux, zjevně náležejí k mytickým tvorům s magickým a rituálním významem. V některých z těchto jeskyní se nacházejí malby a rytiny podivných postav s kombinací lidských a zvířecích rysů, které zcela nepochybně znázorňují dávné šamany.



Nejznámější z těchto výtvorů je Kouzelník z Les Trois Fréres, záhadná postava sestávající z různých mužských symbolů, která má jelení parohy, soví oči, ohon divokého koně nebo vlka, lidský plnovous a lví tlapy. Další slavné vyobrazení šamana z téže jeskynní soustavy je Pán zvířat, jenž sedí uprostřed „šťastného loviště", které se hemží nádhernými zvířaty. Dobře známá je i lovecká scéna vyobrazená na stěně jeskyně v Lascaux. Je na ní raněný bizon a ležící postava šamana se ztopořeným penisem. Na stěně jeskyně La Gabillou je možno vidět šamanskou postavu v dynamickém pohybu, kterou antropologové nazvali Tanečník. Kromě toho se na jílovité podlaze jeskyně Tuc ďAudoubert našly otisky nohou uspořádané do kruhového tvaru okolo dvou bizoních postav, což nasvědčuje, že její obyvatelé tančili tance podobné těm, které dodnes provozují příslušníci mnoha domorodých kultur k vyvolání transu. Původ šamanismu je možné zaznamenat dokonce v ještě starším období neandrtálského kultu jeskynního medvěda, o čemž svědčí zvířecí hrobky z doby meziledové nalezené v jeskyních Švýcarska a jižního Německa. Šamanismus není jen prastarý, nýbrž i univerzální - lze se s ním setkat v Severní i Jižní Americe, v Evropě, Africe, Asii, Austrálii, Mikronézii i Polynézii. Skutečnost, že tolik rozdílných kultur v dějinách lidstva považovalo šamanské techniky za užitečné a důležité, potvrzuje, že holotropní stavy probouzejí to, čemu antropologové říkají primární vědomí (primal mind), tedy základní a prapůvodní aspekt lidské psýché přesahující rasu, pohlaví, kulturu a historickou dobu. V kulturách, které unikly hlubokému vlivu západní průmyslové civilizace, šamanské techniky a postupy přežívají až do současnosti.

Obřady přechodu se praktikují v období zásadních změn života jedince nebo kulturního společenství. Jejich načasování se shoduje s významnými fyziologickými a sociálními přechodnými etapami, jako jsou narození dítěte, obřízka, dospělost, sňatek, menopauza a umírání. Podobné obřady se pojí se zasvěcováním do stavu válečníka, přijímáním do tajných společenství, slavnostmi změn přírody během roku, léčebnými ceremoniemi a geografickými přesuny lidských skupin. Rituály přechodu zahrnují vysoce účinné techniky měnící stav vědomí, jež vyvolávají z psychologického hlediska převratné zážitky, jejichž výsledkem je vyšší úroveň integrace. Tyto zážitky psychické smrti a znovuzrození jsou chápány jako umírání ve staré roli a zrození do nové. Například, při iniciačních obřadech pohlavní zralosti umírá chlapec či dívka a rodí se dospělý jedinec se všemi právy a povinnostmi, které tento nový stav s sebou přináší. Ve všech těchto situacích jedinec nebo sociální skupina opouští jeden způsob existence a vstupuje do zcela nových životních okolností.

Jedinec, jenž prošel zasvěcením, již není tou samou osobností jako na začátku iniciačního procesu, jelikož podstoupil hlubinnou psychospirituální transformaci a získal osobní kontakt s posvátnými rozměry bytí, nový rozšířenější světový názor, hlubší pochopení sebe sama a jinou stupnici hodnot. To vše je výsledkem záměrně vyvolané krize, která se dotýká samotné podstaty existence zasvěcovaného, přičemž může jít o převratný, děsivý a chaotický zážitek. Rituály přechodu jsou tudíž dalším příkladem situací, kdy dočasný zmatek a rozvrat vede ke zdravějšímu a kvalitnějšímu životu. Šamanská krize a rituál přechodu - mají mnoho společného, ale v některých významných rysech se zásadně liší. Šamanská krize zaplavuje duši budoucího šamana zcela nečekaně a bez varování, jedná se tedy o naprosto živelný a samovolný proces. Oproti tomu obřady přechodu jsou výsledkem kulturní a plánované činnosti. Zážitky zasvěcenců jsou tedy výsledkem určitých „posvátných technik", které vyvinuly a zdokonalily předchozí generace. V kulturách, které uctívají šamany a také praktikují obřady přechodu, je šamanská krize považována za vyšší formu zasvěcení než obřad přechodu. Chápe se jako zásah vyšší moci a tudíž jako znak božského vyvolení a zvláštního předurčení. Z jiného hlediska obřady přechodu představují další stupeň kulturního zhodnocení pozitivního přínosu holotropních stavů. Šamanské kultury si vysoce váží holotropních stavů, jež nastanou spontánně během iniciačních krizí a léčivých transů prožívaných nebo vyvolávaných zkušenými šamany, a uchovávají je v náležité úctě. Rituály přechodu vnášejí do života kultur v masovém měřítku holotropní stavy, které jsou tak institucionalizovány a tvoří nedílnou součást rituálního a duchovního života.



Tibetské duchovní texty obsahují pozoruhodné popisy, v nichž se tvrdí, že vysoce vyspělí duchovní mistři disponují rozsáhlými znalostmi o procesu reinkarnace a jsou schopni ho do určité míry ovlivňovat. To znamená, že dokáží určit okamžik vlastní smrti, předpovědět nebo dokonce si zvolit čas a místo své příští inkarnace a udržovat si vědomí při průchodu jednotlivými stavy mezi smrtí a příštím vtělením (Bardö). Podle těchto zpráv mohou naopak duchovně pokročilí tibetští mniši, skrze určitá zvláštní znamení ve snech a při meditaci, ale také pomocí různých dalších způsobů, zjistit místo narození a totožnost dítěte, které je reinkarnací některého dalajlámy nebo tulku. Dítě je pak podrobeno zkoušce, v níž má za úkol z různých sad podobných předmětů přesně určit ty, jež patřily zesnulému dalajlámovi. Některé aspekty této praxe by tak mohly být - alespoň teoreticky - testovány podle přísných západních norem. Je třeba říci, že některá další mimořádná tvrzení z tradice tibetské vadžrajány, například o metodě tummo, která může vést ke zvýšení teploty těla až o neuvěřitelné množství stupňů, již byly potvrzeny laboratorním výzkumem, který se svolením a s podporou Jeho svatosti dalajlámy, provedli západní odborníci. Mnohé mimořádné charakteristiky zážitků z minulých životů jsou tak opakovaně potvrzovány nezávislými pozorovateli. Ani tato impozantní fakta však nepředstavují definitivní důkaz, že přežíváme svou smrt a re-inkarnujeme se jako stejná oddělená jednotka vědomí nebo tatáž individuální duše. Takový závěr je jen jedním z možných způsobů vysvětlení stávajících údajů. V podstatě jde o tutéž situaci, s níž se setkáváme ve vědě, kde máme určitá vypozorovaná fakta a hledáme pro jejich vysvětlení teorii, která by byla schopna je zařadit do nějakého koherentního koncepčního rámce. Jedním ze základních pravidel moderní filosofie vědy je, že teorie by se nikdy neměla zaměňovat se skutečností, kterou popisuje. Historie vědy jasně ukazuje, že vždy existuje více než jeden způsob výkladu dostupných údajů. Při studiu jevů minulých životů, jako v kterékoli jiné oblasti výzkumu, je třeba pozorované skutečnosti striktně oddělovat od teorií, které jim mají dát smysl. Například pád předmětu je pozorovanou skutečností, avšak teorie, které se snaží podat vysvětlení, proč se tak děje, se v průběhu historie několikrát měnily a zcela nepochybně se změní znovu.

Páv jako symbol Zmrtvýchvstání, tedy nesmrtelnosti a naděje.
Existence zážitků z minulých životů se všemi pozoruhodnými charakteristikami je nepochybnou skutečností, již si může kterýkoli nezaujatý a dostatečně zvídavý výzkumník ověřit. Rovněž je jasné, že koncepční rámec tradiční psychologie a psychiatrie nemá pro tyto jevy žádné přijatelné vysvětlení. Na druhé straně interpretace stávajících údajů představuje mnohem komplexnější a složitější záležitost. Široce přijímané pojetí reinkarnace jako nepřetržitého koloběhu života, smrti a nového narození téhož jedince je logickým závěrem vyvozeným na základě dostupných důkazů. Je nepochybně na mnohem vyšší úrovni než postoj tradičních psychologů a psychiatrů, kteří buďto nejsou seznámeni s dostupným materiálem, nebo jej záměrně přehlížejí a zarputile se drží svého způsobu myšlení.
- Citace z knihy: Stanislav Grof. „Psychologie budoucnosti.“




Prispej