"Promiň, nemám čas." Tahle věta se stala v naší kultuře doslova zaklínací mantrou.
"Neměl jsem čas to udělat, neměl jsem čas ti zavolat, neměl jsem čas na to myslet." Oč pravdivěji by tyto věty zněly, kdyby jejich nositelé řekli:
"Něchtělo se mi do toho, jsi mi protivný a neměl jsem náladu ti zavolat, stojí to za prd a nemá cenu se tím zabývat.", jenže místo toho lavírujeme s časem a de facto navždy odsouváme naši vlastní skutečnost a potichu doufáme, že nám druzí dají pokoj. Jak je to s tím časem doopravdy? Můžeme ho vůbec mít, či nemít? To je otázka! V naší kultuře se vícemnéně ustálila definice času jako měrné jednotky, např. podle Wikipedie:
"Čas je jedna ze základních fyzikálních veličin, jíž se měří vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofů, později i přírodovědců. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Čas měříme hodinami. Měřením času se také zabývají hlavně vědci a technici a v minulosti to byl jeden z hlavních úkolů astronomie. Čas má ovšem zásadní význam i pro běžný lidský život, který je z povahy věci časově omezen („nemám čas“), pro organizaci lidské společnosti (kalendář), včetně hospodářství („čas jsou peníze“). Čas byl vždy důležité téma pro spisovatele, umělce a filosofy. Jednotky času kvantifikují délku trvání událostí a intervalů mezi nimi. Pravidelně se opakující události a objekty se zjevně pravidelným pohybem dlouho sloužily jako standardy pro jednotky času – mezi takové očividně pravidelné jevy patří."
A co jsme se tedy vlastně dozvěděli? Že podle současné vědy o opravdové povaze času ve skutečnosti vlastně nemáme ponětí. Jak říkával Jan Werich: "Čas je lidský výmysl, aby lidi věděli odkdy, dokdy a za kolik." Obávám se, že měl pravdu. Současné pojetí času v naší kultuře je totiž předkládáno velmi jednostranně. Bereme totiž v potaz pouze jednu stránku (jeden aspekt) času. Ta druhá nám zůstává skrytá. Možná právě proto, že naše známá stránka času, zvaná
Chronos je dobrý sluha, ale moc zlý pán. Za povšimnutí stojí, jak se historická věda brání spojení antických bohů Chronose s Kronosem.
"Název Kronos byl v antické lidové etymologii již velmi brzy ztotožněn s bohem času Chronosem, což je ale etymologicky nesprávné. Zpočátku se jednalo o dva různé bohy, kteří pak v mnoha podáních spolu splynuli." Opravdu bylo nesprávné spojit tyto dva antické bohy v jednoho? Zajímavé je, že pro starověké Řeky byl Kronos ztělesněním chaosu a nepořádku, tedy permanetního ničení a obnovy vesmíru jako je např. pro hidnuisty bůh Šiva
(Kronos, jenž pojídá své děti), pro pozdější římskou kulturu začíná nabývat na důležitosti. Všimli jste si, že anglické a americké (tedy z původní staroanglické, Římany ovlivněné kultury vycházející) kalendáře začínají nedělí a končí sobotou? Vysvětlení je jednoduché:
"Stejně jako významu Krona pro Římany, měla zpětně jeho římská varianta, Saturn, velký vliv na západní kulturu. Podle blízkovýchodní tradice byl sedmý den v židovsko-křesťanském kalendáři latinsky nazáván Dies Saturni (Saturnův den), který se pak po úpravách stal zdrojem pro anglický název soboty (Saturday). Astronomický název planety Saturn má také původ u Římanů. Byla považována za sedmý objekt, který byl nejzevnější z objektů ještě pozorovatelných pouhým okem." Ani my jsme nezůstali ušetřeni, i v našem jazyce přece používáme
kroniku - knihu, kde se pokoušíme zachytit Kronos (lineární čas, jak ho známe).
Vidíme jasný rozdíl v tom, že zatímco starověcí idealističtí Řekové velmi tvůrčím způsobem stavěli originální architektonické a společenské základy naší dnešní civilizace, následné římské (v podstatě zotročující a na otroctví postavené) pojetí práva, politického a společenského uspořádání je dědictvím, jež si s sebou neseme dodnes. Jako kdyby v dobách antického Řecka vysvitlo lidstvu naší budoucí civilizace na krátké období slunce nekonečných možností a potenciálu, ovšem s příchodem říše římské a všemi úseky následujícími se lidstvo na dlouhá staletí ponořilo do stínu a temnoty věku Chronos. V čem je aspekt času Chronos dobrý sluha? Právě v možnosti čas měřit. Uvědomit si jej jako lineárně plynoucí úsek, jenž má začátek a konec. Tedy "Memento mori" - "Pamatuj na smrt", což není křesťansko-mnišský vynález, ale věta o mnoho mnoho starší - pocházející z antických dob. Vypadá to, že pro Řeky nebyl Kronos (tedy blízkost smrti a konečnost našeho lidského bytí na zemi) až tak důležitý, protože si uvědomovali i ten druhý aspekt času - to slunce možností a potenciálu, díky kterému můžeme při dočasném pobytu na zemi tvořit. Stránku času nazvanou
Kairos - tedy vnitřní kvalitu času. Není důležité
KOLIK času uplyne, ale
ČÍM ho naplníte. Podívejte se a srovnejte si oba obrázky - pán Chronos, pojídající své dítě nevypadá vůbec vlídně, jako kdyby pořád hrozil - doženu tě, i na tebe dojde - bývá dokonce často vyobrazován se srpem nebo kosou, takže už víme, odkud se vzala podoba moderního zobrazení smrti. Zato pan Kairos je umělec, je básník, malíř, zpěvák, obdivuje krásu, je ve spojení se svou duší, lítá tak trochu nad zemí a jeho myšlenky obcují s múzami. Zjednodušeně řečeno, pro běžný život není až tak uchopitelný a praktický. Na člověka je dnes kladen jeden zásadní požadavek - najít rovnováhu ve všech aspektech svého bytí - tedy mimo jiné právě v aspektech času.
A teď jeden čistě osobní objev:
My sami jsme čas. My sami neseme čas ve svém těle. Neseme oba jeho aspekty: Chronos (narodíme se, žijeme a zemřeme), i Kairos (máme originální talent, představivost, tvoříme, jsme spirituální bytosti). Celý ten obrovský průser naší nemocné kultury spočívá v tom, že jsme na svůj Kairos jednoduše zapomněli a nechali se zhypnotizovat a uvěznit Chronosem. Počínaje zotročující římskou kulturou, kde byly rozdíly mezi lidmi a otroctví normou, přes následné několikasetleté vězení strachu z upálení a církevní exkomunikace, přes nejrůznější novověké ideologické -ismy, jež mají na svědomí stamilióny lidských životů, až po dnešní, na nekonečně rostoucí ekonomice a chudobě jiných částí světa, postavený sen novodobých manažerů světa. To všechno je obrovská kupa sraček a všichni ti sráči nás po staletí znásilňovali a využívali jednoduše proto, že jsme na sebe zapomněli. S novou úrovní vědomí nás čeká nový čas. Je to čas sebe si vědomých bytostí. Je to čas, ve kterém už nikomu neprojde žádná z těch ohromných lží o rozdílech mezi lidmi a ostatními živými bytostmi. Je to čas uvědomění si času v sobě. Zachycení obou jeho aspektů a jejich maximální využití pro smysluplné naplnění. Právě v tomhle pro nás vidím obrovskou naději. Těším se.
