"Blank. Prázdný až po okraj. Co je za okrajem? Smrt? Co je za smrtí? On? A co když tam není ani Ona, ani On, ani Nikdo jiný? Co když je tam jenom jedna nekonečná..." odmlčel se a dlouho se pokoušel z neznáma vylovit nějaké originální slovo, jež by vystihlo to, co už nesčíselněkrát slyšel, viděl a četl a připadalo mu to vždycky tak nějak nedostatečně výstižné a vlastně i jako docela jako dost velké klišé. "Co když je tam jenom jedna nekonečná bílá pláň, na které se lidi jednoduše ztrácejí?", jeho oči zůstaly doširoka rozevřené a bylo jimi vidět až na samé dno jeho nežné čisté duše.
"Ano s nečím takovým jsem se tam setkal." odpověděl po chvíli pevný hlas z přítmí, o kterém se dalo s určitostí říct jen to, že byl mužského původu. "Viděl jsem je, ty ztracené." Mladý muž zabořil hlavu do dlaní a hluboce vzdychl. "Pak je ale všechno k ničemu. Prohráli jsme jako lidstvo. Jsme ztraceni." opět hluboce vzdychl. "Není cesty ven." Tíživé a vláčné ticho po chvíli prolomil hlas z přítmí: "Ne každý se na té pláni ztratí. Setkal jsem se s lidmi, kteří dokázali projít. Ovšem fakt je, že vetšina se jich v tom bílém nekonečném prostoru ztratí, jednoduše se vypaří."
"Jak?", zajíkl se se zoufalým výrazem ve tváři mladý muž.
"Nedokážou si na sebe vzpomenout."
---
Cesta pouští nebrala konce. Roztodivné zvuky noci naháněly strach, ale mladý muž se ve společnosti starého - a jak doufal zkušeného - indiána nebál. Věřil mu, koneckonců byl to právě on, kdo mu zachránil život.
"Done Pedro, řekněte mi něco o té bílé pláni," otočil se mladý muž znenadání k malému muži, který tiše kráčel za ním. Jeho tmavé oči se na chvíli rozzářily. Zastavil se, posadil a vyndal malou dýmku, kterou nosil neustále u pasu. "Posaď se," vyzval mladíka a z jeho tajemného úsměvu se dalo vyčíst, že má něco za lubem. "Něco ti ukážu." Mladý muž se posadil se skříženýma nohama naproti indiánovi, jenž vylovil z kapsy malý váček ve tmě sotva viditelný. Rozvázal tkanici a na dlaň vysypal obsah - žlutozeleně fosforeskující prášek, který nacpal do dýmky.
"Jsi jako dýně." prolomil po chvíli mlčení indián. "Malé semínko, ze kterého vyroste velká hlava, jež se neustále plní a roste a roste. A pak pukne." rozesmál se na celé kolo a jeho mocný smích zněl noční krajinou jako burácející hrom. Lusknutím prstů zapálil oheň, jenž vložil do dýmky. Několikrát potáhl, až se fosforeskující zelená změnila v ohnivě červeno oranžovou. Do noční oblohy vylétlo pár jisker, které zapraskaly.
"Na bílé pláni se potkává všechno se vším a nic s ničím," odmlčel se a zadíval se do tmy. "Znáš to, jen si na to neumíš vzpomenout."
"Proč si na to neumím vzpomenout, Done Pedro?" zeptal se mladý muž.
"Protože jsi jako ta dýně, he he." pochechtával se indián tiše a potahoval z dýmky.
"Jak jste udělal to s tím ohněm, Done Pedro?" ozval se po chvíli mladý muž.
"Vidíš? Jsi jako ta dýně." pohrdavě odsekl indián a za stálého pochechtávání se zvedl a pomalu zmizel v tmavé noci.
---
Mladý muž seděl mlčky u ohně a pozoroval, jak se žhavé kusy dřeva rozpadají na malé řeřavé uhlíky, jež - zatímco vypouštějí k nebi milióny jisker - pohlcuje žár, aby se pomalu rozpadly v nic. Indián občas prohrábl oheň. Oba mlčeli.
“Done Pedro,” ozval se po chvíli mladý muž, “povíte mi něco o tom temném mraku?”
“Ano, temný mrak vědomí, jenž se nyní pohybuje vaším směrem,” pronesl indián, “bílý člověk sklidí, co zasel.”
“Ale já jsem nic nezasel.”, obrátil se mladý muž na indiána.
“S tím my dva nic nenaděláme,”, pokrčil indián rameny, “blíží se to k vám. Zasáhne vás to na nejcitlivějším místě, které máte.”
“Co to je?”, otázal se mladý muž.
“Je to vaše víra ve starý svět. Svět, který jste stovřili před mnoha staletími a snili ho tím nejnásilnějším způsobem, jaký kdy lidé na Zemi poznali. Ten sen je hluboký a probuzení z něj bude bolestivé.”
“Jaký je to sen, done Pedro?”
“Je to sen, jaký se zdává moc nemocným lidem. Sní ho a nemohou se z něj probrat.”
“Myslíte koma, done Pedro?”
“Ano, něco takového.”, přitakal indián.
“Co můžeme udělat?”, zeptal se po chvíli mladý muž.
“Teď už nic,”, uchechtl se indián, “temný mrak vědomí je v pohybu. Přijde a ti co nebudou připraveni se pustit starého světa odejdou spolu s ním.”
“Kam?”, skoro vykřikl mladý muž.
“Temný mrak je sní. Zešílí, spáchají sebevraždu, onemocní a umřou... já nevím, prostě se nepustí starého světa a odejdou spolu s ním.”
“To je hrozné,” povzdechl si mladý muž.
“To je přirozené,” odpověděl indián a přihodil do ohně ještě nějaké dřevo.