Hledá se štěstí, zn. okamžitý účinek

Motto: Cílem lidského života je štěstí.
Aristoteles

Kdysi dávno jsem se rozhodl najít štěstí. Okamžité, trvalé a neměnné. Štestí, jež mě bude provázet dvacet čtyři hodin denně, třista šedesát pět dnů v roce. Štěstí, jež zaplní všechna má prázdná místa a nikdy mě nenechá dole. Štěstí, kterého budu mít k dispozici nekonečné množství a proto ho budu moci šířit dál. Svému hledání věnuji s menšími přestávkami takřka čtyřicet let a upřímně - zatím jsem neuspěl. Je to obrovský pardox. Čím víc jsem se po něm kdy pídil mimo sebe, tím víc jsem se mu celou dobu vzdaloval. Zjistil jsem, že ho nemůžu nikde 'ulovit', ani ho trvale vlastnit.
Svět 1.0 mi přitom odjakživa tvrdil přesný opak - neustále mi předkládal podněty jako: vyhledávej a kupuj vše co je NOVÉ, MÓDNÍ, VÝJIMEČNÉ a TRENDY, protože se budeš cítit líp (překlad: jakkoli jinak, než trvale blbě). Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem na vlastní kůži mohl poznat, že to celé je jeden obrovský podvod. Jen se mi, pod slibem lepšího životního pocitu, pokoušeli prodat svoje produkty, jejichž výroba devastuje naše společné prostředí a jež jsou podporovány lidmi, jejichž jediná hodnota je moč obohacená o kokainové metabolity po pátečním mejdanu. Zjistil jsem, že tudy cesta nevede, protože ikdyž jsem si postupě mohl z lákadel tohoto světa dopřát téměř cokoli (v omezené míře, samozřejmě), cítil jsem se pořád jako blbec.

Nespokojil jsem se s tím a hledal dál. Zajímalo mě, jestli když se stanu chudým a poctivým umělcem, jenž bude tvořit až na dřeň - jak je nám kulturálně předkládáno v literatuře a filmech - najdu pocit trvalého štěstí. Víte, vlastně nevím. Nevydržel jsem to déle, než čtvrt roku. Myslím, že pro tuhle cestu se musíte narodit. Musíte být tak trochu blázen, abyste se postavil/a světu a vyzval/a ho tímto způsobem na souboj. Ostatně nejspíš proto je jich mezi uznanými umělci tolik.
Šel jsem dál. Hledal jsem nějaké pozitivní příklady a jeden jsem objevil. Začal jsem pravidelně cestovat do Ázie a vyhledával tam útočiště v různých budhistických místech. Nikdo mi dodnes nevěří, že ačkoli jsem byl v Bangkoku víc jak desetkrát, neznám a nikdy jsem nenavštívil vyhlášená západní turistická lákadla jako je např. Patpong. Sám se tomu zpětně divím, ale mě to nikdy ani nenapadlo! Místo toho jsem chodil do budhistických pagod a klášterů, kde si stačilo na několik hodin či dnů lehnout na podlahu a bezostyšně nasávat to, o co mě doma připravili. Postupně jsem projel celou jihovýchodní théravádskou osu a na vlastní kůži okusil většinu zdejších tradic, až jsem se přes Indii dostal ke skutečnému zdroji, kde to všechno doopravdy začalo a dodnes setrvává v asi nejkrystaličtější podobě - do Tibetu.

Tibet byl naprosto výjimečný zážitek. Dodnes mám z útržků vzpomínek slzy v očích. Tam jsem si poprvé na sebe vzpomněl a došlo mi, že jsem přece už kdysi takové štěstí zažil. Nebylo podmíněno žádnými drahými dárky a exkluzivními místy. Nestálo na mém úspěchu, ani sociálním postavení. Stačily mi k němu roztrhané tepláky, kopačky s uříznutými špunty a vítr v nečesaných vlasech. Ano, došlo mi, že v časech dětství jsem dokázal být stoprocentně nasáklý štěstím a životem. Co se mi to stalo? Kde jsem o to svoje štěstí přišel? Je možné ho zase najít? Tibet mi nabídl nespočet neuvěřitelných zážitků. Za všechny zmíním slané svaté jezero Namtso, kde jsem v nadmořské výšce 5 tisíc metrů spal pod nomádským stanem a uprostřed noci vyšel v jakémsi podivném bdělém snění ven do krajiny, jež byla zalitá stříbrným světlem měsíce v úplňku.

Všechny tyhle cesty byly skvělé, ale měly jednu zásadní chybu. Vracel jsem se z nich zpět do naší kultury jako vítěz, plný obohacení a s pocitem, že 'to mám'. Mám to, držím to, jsem si toho vědom a nenechám se o to obrat. To byl obrovský omyl. Štěstí mi sice sedělo po nějaký čas na nose a já se pohyboval jaksi mimo obvyklé myšlenkové a pocitové trasy, ale rutina mě stejně dřív nebo později dostihla. Zajímavé bylo, že čím častěji jsem cestoval, tím kratší úseky štěstí jsem si s sebou přivážel zpět. Došlo mi, že všechno co dělám je, že si tam jezdím vzpomenout na sebe a u nás doma na sebe zase strašně rychle zapomínám. Došlo mi, že trvalé štěstí v oddělené formě neexistuje a kdo ho nabízí je podvodník. Došlo mi, že nalezení štěstí je ten nejpodivuhodnější cíl, jaký jsme si mohli dát. Došlo mi, že lidský život je jediná a jedinečná šance se ho pokusit dotknout. Došlo mi, že žádné náboženství, ani ideologický koncept mi kontakt se štěstím neumožní. Došlo mi, že jsem se narodil stoprocentně šťastný a že zde leží zdroj mého trvalého štěstí.

Došlo mi, že...
Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud.
Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil.
Nemám myšlenky, a proto budu vidět.
Ničeho se nebojím, a proto si budu sám sebe pamatovat.
Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný.