Motto: Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky, a proto budu vidět. Ničeho se nebojím, a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný.
Stalo se mi to před pár dny v tichu zasněžených Vysokých Tater. Najednou jsem se všeho pustil. Všechno ze mě zničehonic spadlo. Popsal bych to, jako kdyby "pukla obruč", která mě dosud neviditelně svírala. Pustil jsem se nutnosti nějak vypadat, něco si myslet, nějak se cítit, dělat sebe nebo někoho šťastným, nést jakýkoli názor a formovat ho do struktury žití podle předem připravených vzorů. Pustil jsem se obrazu, co to znamená 'být bohatý' i 'být chudý'. Odešly tak volně, jak přišly. Necítím dál potřebu cokoli měnit, ani přetvářet. Lepší svět neexistuje. Je jen to co je. A co si z toho vybereme. Necítím chtění, ani nechtění. Vybral jsem si lehkost.
Včera, když jsme se vraceli autem nad ránem do Prahy, zachytil jsem na poli u dálnice nádherný obraz. Dva zajíci na nekonečné bílé pláni. Běhali za sebou a hráli si. Vyskakovali do vzduchu, dělali přemety, váleli se přes sebe, honili se a prostě BYLI. Byl jsem tam v tu chvíli s nimi a něco ke mně doteklo. Byla to vzpomínka na čas, kdy jsem byl jako oni. Kdy jsem prostě BYL. V té vzpomínce bylo všechno. Viděl jsem stopy, které ti zající za sebou zanechali. Ty stopy zářily a byly plné dokonalého bytí v souladu s Řádem. Zajímavé je, že jsem si o nich nic nepomyslel. Prostě jsem je 'uviděl'.
Vědomí je jako most. Je jen na nás, kam nás převede.
