Na Slovensku právě proběhlo divadlo zvané volby. Kolotoč hnusných a hnus chrlících billboardů, podporovaný speciálními pořady v masových médiích. Vyhrál jakýsi nesympatický a od pohledu psychopatický člověk s přezdívkou "Hranol". No a co? Máme být smutní? Nebo veselí? Nevyjde kvůli tomu už nikdy slunce? Nebudou už víc zpívat ptáci? Přestanou být Tatry krásné? Změní se toky řek? Změní se vůbec něco? Ani náhodou. Ve skutečnosti totiž o žádnou volbu nešlo. Tam kde chybí skutečný výběr, není ani skutečná volba. Co dál? Hranol sestaví to, čemu se říká vláda. Vláda bude vládnout. Komu? Proč? Jak? Těmito otázkami bychom se možná mohli dotknout esenciální podstaty celého toho kolotoče -
jde zase jenom o prachy. Dokud budou ve hře prachy ve své současné podobě, budou se pořád donekonečna objevovat podobní psychopati, kteří budou usilovat o tak zvanou moc. Je to na nás - na mně, na tobě a na lidech okolo, která znáš. Živíme ty psychopaty svou životní energií jenom proto, že jsme uvěřili v Boha peněz. Přestaneme li v něj věřit a přestaneme li mu věnovat pozornost, vše se rozpustí jako zlý sen. Ze dne na den, samo a bez boje.
To že během posledních tak zvaných voleb "nevyhrál" náš domácí oberpsychopat Paroubek jsem dlouho považoval za malý zázrak a dobré znamení pro naši nádhernou zemi. Pak mi ale došlo, že podobných oberpsychopatů tam sedí víc a že je to vlastně úplně jedno jak se jmenují, protože se stejně nakonec mezi sebou domluví. Jde jim všem o přežití. Naše monetární kultura je ve fázi rozpadu a politika ten rozpad obrovským způsobem akceleruje. Takže vlastně platí paradox o tom, že čím hůře, tím nakonec lépe. Možná tak začneme být tvořivější a pružnější. Politika přitahuje specificky narušené osobnosti, jejichž záměrem je krást cizí, potenciálně tvořivou energii a přeměňovat ji ve vlastní ego-based kult. Rozhodl jsem se, že už nikdy nepůjdu k žádným volbám a s nikým nebudu hrát tu hru na "občanskou povinnost" a "volbu menšího zla". Je to fakt úplně jedno, kdo tam sedí, protože kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. Paroubek se za rok vyrojí znovu a když ne on, tak ještě nějaká větší kreatura. Mám pocit, že nastal čas říct to na rovinu: nepotřebujeme politiky, nepotřebujeme vládu, nepotřebujeme volby a já sám za sebe říkám, že už jim nedám ani gram vlastní drahocenné pozornosti a životní síly. To co skutečně potřebujeme je podpora tvořivosti, nové vzdělání a nové možnosti. A to nám žádný z těch šašků nedopřeje. Myslím, že ufon z níže vloženého filmu (za který děkuji Honzovi Hnízdilovi) by se mnou souhlasil.
