Systém nás má...

Motto: "Matrix je systémem, Neo. Ten systém je tvým nepřítelem. Rozhlédni se. Co vidíš? Podnikatele, učitele, právníky, truhláře. Snažíme se zachránit skutečnou mysl těch lidí. Ale zatímco to děláme, ti lidé jsou stále částí toho systému a on z nich dělá naše nepřátele. Musíš to pochopit, většina z těch lidí ještě není připravena na to se odpojit. A spousta z nich je tak bezmocná a jsou na něm tak závislí, že budou raději 'bojovat', jen aby ho ochránili." 
Morfeus

Souhlasili byste s tvrzením, že jsme otroci? Že se nacházíme uprostřed otrockého sytému, jehož jsme nedílnou součástí a dobrovolně ho vlastní životní silou a prostřednictvím vlastní pozornosti udržujeme při životě? Asi ne, vždyť jsme se už na základní škole v dějepisu učili o tom, že otroctví bylo dávno zrušeno a všeobecná deklarace lidských práv v sobě nese větu: 'jakékoliv formy otroctví jsou zakázány'. A přece. Nejgeniálnější otrocký systém všech dob je ten, ve kterém si otroci nepovšimnou svého otroctví. Děje se nám. Systém nás má...

Všimli jste si, jak se v poslední době velmi frekventovaně užívá ve veřejných sdělovacích prostředcích slovo systém? Jak se, tedy alespoň v řečech politiků, 'reformuje', 'redukuje', 'mění' a 'zefektivňuje'? A jak, v řečech revolucionářů všeho druhu, 'končí', 'kolabuje' a 'padá' a je 'třeba ho nahradit něčím novým'? Vypadá to, že jsme se ocitli na pokraji konce našeho systému. Pro některé z nás je to předmětem nejistoty a rozrušení, pro jiné velkou nadějí na nové uspořádání. Vidíme spoustu zpráv (dokonce i ve veřejných médiích), které hovoří o konci. Znamená to skutečný konec systému? Nikoli, to vše je jen virtuální produkce samotného systému, jenž pružně reaguje, aby se zachoval při životě. Systém si umí poradit se vším, co je jeho součástí. Boj se systémem, pokusy o jeho reformy, změny, revoluce, dokonce i řeči o jeho konci - s tím vším si systém umí poradit, protože přesně to jej udržuje při životě. Naše pozornost ho vyživuje. Vypadá to, že stačí málo - přestat si ho všímat - jenže tak jednoduché to není. Systém nás má...

Na americkém dolaru stojí věta 'In God we trust'. Mám pocit, že s nástupem průmyslové revoluce a vědeckého (materiálního) popisu světa jsme byli nenápadně a systematicky indoktrinováni novým náboženstvím. To náboženství se jmenuje ekonomika a jeho víra se opírá o nekonečně roustocí HDP. Dnes věříme v Boha s názvem 'peníze'. Fakticky ovládá civilizovanou lidskou populaci světa 1.0, protože se k němu upíná veškerá základní lidská pozornost. Přinesl nám tento novodobý Bůh štěstí a harmonii? Odpovězte si sami. Spíš mám pocit, že systém nás má...

Systém nám nabízí zaměnitelná 'místa', prostřednictvím kterých nás zaměstnává. Trávíme v nich čím dál víc svého času (jediné skutečné aktivum, jež máme k dispozici) a věnujeme jim čím dál větší úsilí (životní energie) jen, abychom si udrželi to virtuální nic, kterého jsme dosáhli. Systém netrvá na naší tvořivosti. Naopak, vyhovuje mu naše tupost. Vyhovuje mu, pokud se z člověka stane bezduchý palivový článek, který vyčerpá veškerou svou životní energii na uctívání virtuálního Boha peněz tím, že se je snaží získat a rozmnožit. Systém nám naservíroval soutěž a konkurenci. Systém potlačil Ducha a duši Člověka na úkor růstu, expanze a vyčerpání. Mám pocit, že nemáme jít kam dál. Systém došel na svůj vlastní okraj. Znáte osobně nějaké doopravdy (kulturálně) bohaté lidi? Stáli jste jim někdy tváří v tvář? Zeptali jste se jich, co SKUTEČNĚ cítí? Pokud byste tuhle zkušenost měli, pochopili byste, na jak neuvěřitelně falešnou stopu jsme se nechali systémem vylákat. Systém nás má...

Jak z toho ven? Jestli teď čekáte další kulturální rady typu 'dejte výpověď', 'začněte meditovat', 'choďte víc do lesa' nebo 'nedívejte se na televizi', zklamu vás. Kašlete na to. Nedělejte nic. Makejte ještě víc. Dojděte až na svůj vlastní okraj a zažijte pořádné vyhoření a zhroucení. Užijte si to! Bez tohohle vlastního poznání jsou stejně všechny kecy zbytečné. Třeba tak dřív nebo později příjdete do bodu, který jsem si pro sebe nazval 'bod nula'. Stane se vám nějaká zásadní příhoda doma nebo v práci, kdy si řeknete: "A dost. Tohle už mi za to nestojí." Třeba pak sami od sebe přestanete věřit v novodobého Boha 'peníze' a upínat k němu svou pozornost. Přestanete sledovat zprávy, rozčilovat se nad nekonečným výběrem 'nespravedlností', které systém bez přestání servíruje a začnete si vybírat jinou realitu. A nebo ne. Třeba naopak prožijete běžný fádní život v nějaké zaměnitelné práci, za výrazné podpory psychofarmak a psychologů nakonec dojdete tam, kam stejně dojdeme všichni - ať vědomí či nevědomí - na místo, kde se nakonec rozbije náš pečlivě udržovaný sebeobraz, a kde se ohlédneme a něco uvidíme. Co to bude? Kdo ví. Systém nás má...