Motto: Lidé dnes přesně vědí, co má jakou cenu. Co má jakou hodnotu jim ale zásadně uniká.
Včera pozdě večer, když jsem seděl na jednom
vzdělávacím meetingu u jednoho našeho klienta mi došlo, co bych nevyměnil za nic na světě. Je to možnost odejít do volnosti. Zničehonic jsem se uviděl na cestě, ze které není návratu. Už ne. Sedím v tobogánu poznání a řítím se do nepředstavitelna, jež za jízdy letmo dostává popis a stává se tak milým známem. Měl jsem v životě obrovské štěstí (za které děkuji svým spojencům) v tom, že mi nikdy nezkřížila cestu hypotéka. To je asi největší a nejspolehlivější zhouba jakékoli ke svobodě a volnosti vedoucí tvořivosti současného člověka. Dokonale vykalkulovaný, tichý a přívětivě se tvářící nástroj totálního zotročení. U něj padají všechny naše sny na držku a duše těžkne jako z olova. Za žádné pohodlí, prachy nebo jistoty světa 1.0 už bych se nedokázal nechat chytit a ochočit. Tahle hra pro mě definitivně skončila. Je to nesmírně úlevné. Už nikdy nebudu muset nikomu nic předstírat. Žádná práce, žádní (ne)přátelé, žádná sociální jistota. Jen já sám se sebou a v přímém spojení se vším živým. Jedna ku jedné, po cestě člověka poznání.
Nedávno jsem se setkal s jedním mužem, který strávil celý život ve vrcholných manažerských funkcích u mezinárodních megafirem a nyní má tesně před důchodem. Kulturálně se o něm dá říct, že je dost dobře zajištěný na poklidný zbytek života, netrápí ho žádné zásadní zdravotní neduhy, ani rodinné trable. Z pohledu kultury absolutně splněný sen - reklama na život dokonalého člověka 1.0. A přece tomu muži něco podstatného chybí. Má v sobě obrovskou energetickou díru, která vznikla během let jeho manažerského života. Celou tu dobu totiž pracoval na obrovské ztrátě sebe - své síly - tím, že nenaplňoval svůj čas svou skutečností. Ta prázdná díra ho nyní začíná požírat a on hledá, jak ji rychle něčím smysluplným zaplnit. Nemá nic skutečného, k čemu by se mohl vrátit a z čeho čerpat sílu. Všechno tak nějak prošlo mezi prsty a na konci zbyly nějaké prachy. Za ty se dá koupit pohodlný život, ale to je asi tak všechno. Když lidé na sklonku své pouti uvidí to velké nic, co po nich zbylo (a to se týká i úspěšných podnikatelů a manažerů) začnou dělat většinou charitu. Shánět prachy pro nemocné dětičky. A hlavně o tom pořádně nahlas mluvit. Co si tím ve skutečnosti kupují je jasné. Kulturální záplatu vlastního (s)vědomí a pseudopocit užitečnosti. Už výše zmíněný muž nyní uvažuje o tom, že by rád mladým lidem začal předávat své zkušenosti o tom, že není dobré nechat se pohltit konzumem. Kruh se uzavřel.
Každý den nám jde o život, protože každý den se počítá. To jediné co má hodnotu - čas - trávíme nesmyslnými činnostmi, na jejichž konci je obrovská ztráta a nějaké prachy. Něco nám ale pak chybí. Necítíme se naplněni a obrovská prázdnota, která se před námi otevře jako černá díra (nezaměstnaní to znají jako takovu malou ochutnávku) je děsivá. Začíná jít o zdravý rozum. Dá se to řešit chlastem. Na chvíli. Nebo jinými koníčky. Taky na chvíli. Čím méně času a síly nám zbývá, tím je hlas vědomí naléhavější a volání o pomoc se stupňuje. Duše je živá, cítíme ji a neumíme si pomoct. To, o čem skutečně sníme se nám jednou zhmotní. Nedá se to obelhat, uspíšit ani nijak zmanipulovat. Dávejte si velký pozor na své sny, aby byly v souladu s vaší duší, protože jednou přijde obálka a v ní vyúčtování za váš život. Já osobně jsem se v tomto ohledu již odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky, proto (se nebojím) vidět. Ničeho se nebojím a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný. Tedy ideální stav pro mě bude, když se na mé obálce s vyúčtováním jednou objeví 'adresát neznámý'.
