Jaroslav Dušek: „U každé činnosti hrozí, že sklouzne k jednotvárnosti.“


Herec, režisér a v neposlední řadě také člověk s osobitým pohledem na svět Jaroslav Dušek byl hostem Martiny Kociánové a magazínu „Je jaká je“ v úterý 24. dubna v 11:00. hod.

Blažené dětství
Dětství Jaroslava Duška ovlivnilo jeho celkový pohled na svět. „Vyrostl jsem na Barrandově, v zahradě kolem překrásné vily. Poté jsme se přestěhovali na Spořilov, kde jsem začal chodit do školy. Tehdy to byl úplný kraj Prahy, hned za domem začínaly pole a luka, na kterých se dalo neustále pobíhat a vyvádět vylomeniny. V neposlední řadě jsme jezdili na Sázavu. Nejdříve pod stan a následně, do mým otcem a dědou zbudované chaty. Dodnes je tohle moje místo síly. Běhali jsme po širém okolí a hráli si hlavně na indiány. V řece, ve vodě, v lese byla ta síla, která nás neustále provázela a jsem velmi rád, že se mi povedlo nenechat se vytrhnout z tohohle mateřského prostředí,“ říká Jaroslav Dušek.

Bolestné dospívání
Studoval Filosofickou fakultu UK, obor filosofie a druhý, filmovou vědu. Poté se vrhl na Matfyz. Neminul ho ani pokus na pražské DAMU. Ani jedna studia však nedokončil. Nejvíce inklinoval k herectví. Jeho otec pracuje v Semaforu jako osvětlovač, matka jako barmanka. Oba hráli ochotnicky divadlo a tak se není čemu divit, že již v období gymnazijních studií založil spolek, pro který psal divadelní hry. V roce 1980 založil s kamarády divadlo Vizita, které úspěšně hraje dodnes. Krátce po jeho založení se mu stala zvláštní historka. „Vícekrát jsem se ptal sebe sama, proč vlastně skáču po jevišti. I nedalo mi to a zeptal jsem se na to jednou kamaráda. Ten mi odpověděl: *No ty jsi toho všeho účasten proto, abys celý obor změnil.* V tu chvíli mi došlo, že existují lidé různí a někteří jsou na světě proto, aby obor změnili. Nenechají si ukrást duši, ale naopak ji do oboru znovu vdechnou.“
U každé naší činnosti totiž hrozí, že sklouzne k jednotvárnosti a zvyšuje se pravděpodobnost vyhoření. „Myslím si, že člověk může nedopustit tuhle rutinu vyprazdňování sebe sama a udržet si živost. Proto působím v oboru jako pomatenec, který povídá divné věci. Díky postupné změně lidského vědomí všech lidí na této planetě ale dochází k tomu, že ty divné věci povídá čím dále více divných lidí,“ říká Jaroslav Dušek.

Životní filosofie
Život podle hercova nejlepšího vědomí nejde rozdělit jen tak na etapy. „Učím se žít v přítomnosti. To je úsek, který mne zajímá. Jednou mi kámen řekl: *Dej si pozor na svou verzi minulosti, na které lpíš. Ta totiž ovlivňuje budoucnost* Mohu svou minulost přetvářet, jak se mi bude hodit. Budu se snažit zapomínat na spoustu okamžiků a ostatní si přibarvovat a ohýbat k obrazu svému tak, aby byla moje budoucnost patřičně plodná. Ale pak to už nebudu já,“ říká umělec.
„Musím ale uznat, že k velkému předělu došlo v okamžiku, když přišly děti a začaly nás vyučovat tím svým způsobem. Pochopil jsem, že dítě musí být zákonitě chytřejší, než rodiče a tak jsem se začal učit já od nich. Přesto svůj život ale vnímám jako plynule se splétajících copánek. Mnoho drobných pramínků se potkává v jednom řečišti, které pokračuje bez jakýchkoliv významnějších výkrut dál,“ uzavřel Jaroslav Dušek rozhovor.

Více si ale rozhodně poslechněte sami, a to v audiozáznamu rozhovoru Jaroslava Duška s Martinou Kociánovou.