Skutečné vlastnictví

Motto: Jak je možné oblohu nebo teplo země koupit či prodat? Tato představa je nám cizí. Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? Náčelník Seattle

Z pohledu kultury zní výše uvedená slova poněkud naivně. Všichni jsme od dětství vychováváni k tomu, že koupit a prodat se dá absolutně cokoli. Nikdo se nepozatavuje nad tím, že investor koupí kus Krajiny a postaví v ní nějakou zhovadilost. Krabice všeho druhu, billboardy a megaboardy, katalogové divnodomy, betonové malo i velkoprojekty - to všechno roste ve volné Krajině jako houby po dešti a nezdá se, že by to někoho trápilo. Byznysmeni a politici se jednoduše dohodnou a bezohledným způsobem vytěží panenskou Krajinu, čímž ji promění v mrtvou zónu. Nekrofilní technokrati si mnou ruce, protože roste HDP a oni sami, jako přímí účastníci rozhodovacích procesů, materiálně bohatnou. To by samo o sobě nebylo až tak důležité, pokud by úměrně tomuto růstu nerostla taky obrovská černá díra v duši Člověka. Duch Krajiny, ve které Člověk žije díky všem těmto zásahům neuvěřitelně trpí a s ním vše živé v ní. Proč myslíte, že někdejší výspy pokroku dnes zejí prázdnotou a absolutní beznadějí? Zajeďte si na Karvinsko a Havířovsko ("Já su haviř, a kdo je vic?"), projeďte si severomoravské a severočeské Sudety, kdysi plné textilních a sklářských továren se světovým věhlasem - tam všude kdysi bílý investor přišel, uviděl a zvítězil. Vytěžil Krajinu se vším živým v ní a odešel jinam. Zbyla po něm jen holá (s)poušť. Proto si nikdy indiánský náčelník nemohl porozumět s přicházejícím bílým investorem. Žili oba v úplně jiných světech. A proto si dnes světu dominující bílý investor tak skvěle rozumí s vládci arabských zemí.

Skutečné vlastnictví se v naší kultuře totiž zaměnilo za teritoriální dobytí a energetickou dominanci. Člověk 1.0 je opojen iluzí, že vládne světu prostřednictvím dobytých teritorií a to ho mění v bezduché monstrum. Sám jsem to zažil, byť v malém. Kdysi jsem na Šumavě koupil chalupu. Dal jsem za ni pár set tisíc. Měla velkou zahradu a nějaké pozemky okolo. Já osobně jsem nikdy po ničem takovém netoužil, takže jsem vlastně jen plnil něčí sen (cizí záměr). Aby byl v rodině klid. S tímto papírovým vlastnictvím mi najednou došlo, že energeticky dominuji (lpím na) určitém území, které je jenom MOJE (jak směšná představa) a které musím zabezpečit, protože ho někdo může narušit, znehodnotit, ukrást či jinak poškodit. Oplotil jsem zahradu kolem domu a na bránu dal zámek. Začal jsem uvažovat o dalším zabezpečení (defenzivní variantou jako alarm) a pídil se po zkušenostech ostatních dominátorů - chalupářů (někteří to dotáhli do dokonalosti samostřílnými kušemi, elektřinou na klice a podobnými pastmi). Proč se z obyčejného mírumilovného lidského tvora stane potenciální vraždící monstrum? Jen proto, že má chvilkovou iluzi toho, že něco vlastní? Opravdu stačí tak málo? Co se potom děje s duší všech těch megabyznysmenů, miliardářů a multimiliardářů, kterým jde v jejich světě fakt permanentně o krk? Takový život musí být peklo na zemi!

Abych to zkrátil, milé chalupy jsem se jednoho krásného dne zbavil a ucítil jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Pocítil jsem volnost. Vysmál jsem se všem těm promarněným víkendům a slíbil si, že do konce existence své současné lidské formy nebudu už tímto způsobem nic vlastnit a na ničem takhle nezdravě lpět. Žiju tak, abych životem netěžknul, ale lehknul. A toto rozhodnutí se mi do mé životní strategie náramně hodí.

Ještě mám pro vás jeden malý příběh o skutečném vlastnictví. V dolní Šárce stojí v jedné zatáčce dům. Vlastně spíš velká vila. Když nad tím tak přemýšlím, je to takový malý zámek s obrovskou nádhernou zahradou/parkem. Tohle místo zcela určitě někdo papírově vlastní a svou přítomností mu vůči ostatním lidským bytostem energeticky dominuje. Někdo zřejmě velmi (materiálně) bohatý a předpokládám také (společensky) vlivný. No a já kolem toho místa občas jezdím. Autem nebo na kole. Jednoho dne jsem si v té rozlehlé zahradě všimnul jednoho malého místečka, které na mě zavolalo a nabídlo se mi. Místečko síly. To místečko je živé a asi si mě - živé bytí - vysnilo do svého světa, protože jsem se mu něčím zalíbil. Mně se to místečko taky zalíbilo a tak jsem na jeho zavolání odpověděl a jeho nabídku přijal. Oba svobodní, oba volní, oba lehcí - máme se a to je moje 'skutečné vlastnictví'.

P.S. Veřejně tedy tímto děkuji správci celé zahrady - papírovému majiteli, že se o ni (a moje místečko v ní) tak hezky a s láskou stará.