Motto: Jestliže skupina nedokáže vyřešit problém příživníků, nemůže sklízet výhody spolupráce.
Jsme součástí kultury světa 1.0, jenž oslavuje soutěž jako středobod svého rozvoje. Věříme, že jedině soutěž nám přináší pokrok a progres. Vzájemně quasi 'spolupracujeme' pouze tehdy, je li to výhodné především pro nás samotné. A i v rámci takové předstírané 'spolupráce' vlastně neustále soutěžíme, protože se permanetně poměřujeme a snažíme se vytěžit co největší individuální profit. V práci jsme se naučili dokonale předstírat, že nám jde o tzv. společnou věc, jenže často nedokážeme pojmenovat, co se za takovou 'společnou věcí' skrývá. Ve skutečnosti nám jde o jediné - o plat. Není divu, kultura nás zatáhla do hry, která z nás vytvarovala zvláštní magické bytosti, kterým jde zdánlivě o přežití a v takovém případě jdou nějaké ohledy na práva ostatních logicky a racionálně stranou.
Současný svět 1.0, tak jak jsme ho potvrdili, s sebou, mimo soutěže, nese ještě jeden velmi zajímavý fenomén. Jedná se o fenomén mocenské nadřazenosti, jenž by se dal jinak pojmenovat jako 'energetické příživnictví'. Na obrázku vpravo vidíte, jak zruhba toto pyramidální mocenské uspořádání vypadá a kdo ve skutečnosti nese tíhu těchto příživníků na svých bedrech. V upořádání světa 1.0 skutečně platí latinské přísloví 'Homo homini monstrum' (člověk člověku příšerou), protože tento svět je postaven na násilí a konfliktech. Tam kde je soutěž nadřazena spolupráci nutně dochází k vykořisťování (někdo uzme kus něčeho, co někomu jinému chybí) a tedy dochází k permanentní nerovnováze, která je následně vyvažována konflikty všeho druhu a na všech úrovních. Je na čase začít se ptát, chci li já na svých bedrech nést takovou spoustu příživníků a dotovat je silou a pozorností, nebo nebude li mi (a mé duši především) lépe v prostředí skutečné lidské spolupráce a vzájemné podpory. Pravda je taková, že z hlediska energie nejsou největšími společenskými příživníky ti nejslabší z nás (tedy často zmiňovaní opilci a bezdomovci, co vzdali život), ale ti nejsilnější z nás, kteří se prezentují jako vůdci a nárokují si jakousi imaginární nadřazenost pramenící z jim svěřené organizační a politické moci. Jak z toho ven? Zajímavě o tom hovoří na konferenci TED Jonathan Haidt, který do poředí přináší téma sebetranscendence jako možného východiska. Psycholog Jonathan Haidt pokládá prostou ale obtížnou otázku: Proč hledáme sebetranscendenci? Proč se pokoušíme pozbýt sami sebe? Na výpravě do vědy o evoluci skupinovým výběrem nabízí dráždivou odpověď.
