Učíme se tomu prakticky od narození - potláčet sebe sama. Začíná to v malém - jednoho dne nám zakážou na veřejnosti prdět a krkat. A to bez ohledu na fakt, že na Zemi existují kultury, kde jsou tyto přirozené lidské projevy společensky přijatelné. Naše lokální kultura se ale rozhodla tuto část přirozených projevů Člověka neakceptovat a pro plynulé sociální soužití se musíme naučit, jak je ovládnout a potlačit. Jsem si jistý, že každý čtenář těchto řádků už někdy v životě čelil přirozeným lidským projevům tohoto druhu, jež byl nucen ovládnout a potlačit a podřídit se tak tlaku kultury. Jistě na toto téma koluje také nejedna veselá historka.
Abychom si dobře porozuměli - neposuzuji zde, je li krkání a prdění na veřejnosti v pořádku, či nikoli. Spíše se zabývám fenoménem výběru, jenž za nás provede lokální kultura a určí tak pevné společensky akceptovatelné mantinely pro náš život. Jednoduše řečeno necháme určitým vybraným způsobem dobrovolně sešněrovat svou divokost. Ale kdo nebo co je to ta kultura? Kdo nebo co ji tvoří? Kdo nebo co ji drží pohromadě tak silně, že v nás dokáže potlačit naše přirozené já? Kvůli komu nebo čemu začneme nakonec dobrovolně předstírat, že jsme někdo jiný? Jsme to na konci dne přece jen my sami, kdo si vybírá, čemu přitaká a čemu ne. Kultura nevznikla ze dne na den. Je to soubor neviditelných norem, jež vznikají a přetvářejí se za pochodu od počátku věků, kdy začal být člověk společenským tvorem a rozhodl se žít sociálně. Kultura je tak živá a tak pružná, jak živí a pružní jsou ti, kdo ji tvoří. Potvrzuji li něco tím, že jsem se rozhodl tomu věnovat pozornost, znamená to, že to zároveň udržuji svou silou při životě, protože pomáhám udržovat obraz o tom jak to je. Čím více mojí drahocené pozornosti (tedy životní síly) teče určitým směrem, tím silnější a zatuhlejší obraz určité reality spolutvořím. Rozhlédněte se okolo sebe. Všechno pro vás je tak jak to je - ve skutečnosti ale jen bez dechu sledujete povrchový obraz (odraz) jevů a událostí, který sytíte svou vlastní silou přes svou vlastní pozornost. Všechno je tak jako to je, protože tak jste to akceptovali. Vybrali jste si to tak, protože kdysi dávno to před vámi udělali vaši předci a vy jste jen potvrdili jejich volbu. Vaše realita je tak živoucí (nebo zemdlelá) a tak pružná (nebo zatuhlá), jak živoucí a pružní dokážete být vy sami.
Kultura obsahuje tisíce, milióny, miliardy malých neviditelných norem, jež nám radí (nebo přikazují) jak se v dané situaci (za)chovat, abychom společensky přežili. Tyto normy tvoří tzv. 'sociální síť', v níž jsme všichni - i ti největší odlištění guruové a mystici dneška - zapojeni. Všichni přece nakonec prožijeme lidský život, plný přirozených lidských projevů. A je to tak naprosto v pořádku. Sociální síť určuje základní pravidla, v jejichž rámci jsme spolu schopni žít a přežít. V tom je její role skvělá. Problém nástává, přijmeme li tuto, na nás existenčně nezávislou, sociální síť jako jediné kritérium (určující měřítko) pro náš život. Pak totiž okamžitě nastupuje rutina a nekonečná spousta zatuhlých společenských obrazů o tom, jak žít náš život. Začneme žít sociálně únosný a neuvěřitelně nudný život. Ze zelenající se životem kypící zahrady se stane vyprahlá umírající poušť. Obrátíme se na kulturu, po které začneme vyžadovat regulace a zábavovou výplň všeho druhu výměnou za to, že se vzdáme vlastní tvořivé síly života.
Co se to ale tedy děje pod povrchem zatuhlých obrazů, které tak fascinovaně sledujeme a pokládáme za jedinou možnou realitu? Proč si dobrovolně necháme odtéct tolik životní síly, když zavřou nebo odvolají nějakého politika? Nebo když se rozhoduje o tom, kdo bude prezidentem? Proč tak rádi sledujeme a pozorností sytíme obrazy z jiného konce světa, na něž nemáme skutečný - tedy na energii posazený - dosah a podřizujeme jim své životy? Proč čteme všechny life-stylové časopisy a sledujeme life-stylové pořady, kde nám kultura nenápadně radí, jak žít a pořád ne a ne najít vnitřní štěstí? Stačí se od všeho jednoduše odpojit a vytvořit si svůj nový svět? Odejít někam do vnitřní emigrace? Ve skutečnosti to není až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. To že svou drahocenou pozornost přesměrujem jinam ještě nutně neznamená, že svět okolo nás se za dva dny kouzelně promění a sdílená realita přestane existovat a ovlivňovat naši životní situaci. Když se lidé kolem Charty 77 rozhodli přestat hrát tehdejší společenskou hru s názvem 'socialistické zřízení', rozhodně to neznamenalo, že by jim socialistické zřízení dalo pokoj a nechalo je žít po svém. Proč? Protože tady stále reálně existovalo několik milionů lidí, kteří svou pozorností sytili a udržovali při životě zatuhlý obraz o tom jak to je. Až přestal jednoho dne vyhovovat většině a v roce 1989 se ho lidé dokázali přes noc pustit. Realita dneška je tedy jen výsledkem našeho společ(e)n(sk)ého snění ze začátku devadesátých let minulého století a dnešní zatuhlý obraz o tom jak to je opět drží svou pozorností pohromadě ty samé miliony lidí, jako tomu bylo před rokem 1989. Už zase čekáme na 'kritický počet opic' (podle známé teorie sta opic), aby se to staré samo od sebe mohlo uvolnit a dalo prostor pro vznik nového. Nedá se to uspíšit, protože je to otázka vědomí.
V čem tedy spočívá skutečné umění zdvořilosti? Především v tom začít být zdvořilý vůči sobě. Dovolit si přeladit se na 'odběr' nového typu reality. Umění zdvořilosti znamená nepřijít o sílu. Ani tím, že o ni připravím jiná živá bytí. Znamená to bezdpodmínečně do života akceptovat respekt ke všemu živému v tomto Univerzu. I k tomu, co bylo dosud zdánlivě neživé. K fungující sociální síti vzít v potaz také síť života, jejíž jsme nedílnou součástí a na níž především závisí naše přežití. Až dosud jsme si podmaňovali a těžili z Krajiny cokoli bez vědomí toho, že se obloukem blížíme ke svému vlastnímu konci. Je na čase přestat vstupovat do Krajiny jako bezvědomý vládce a samozvaný pán tvorstva. Každý sám můžeme napomoci uvnitř našeho vědomí tomu, aby se současná absolutní dominantní role investora, měnícího živou Krajinu a bytosti v ní ve vyprahlou poušť, proměnila v něco nového, co podporuje život. Pro všechny, kdož máte alespoň malinko navýšené vědomí je tohle obrovská výzva - přestaňte svou pozorností sytit a při životě udržovat to jak to je a začněte společně snít nový sen o tom, jak by to mohlo být. Tyhle originální pramínky nového vědomí o nových možnostech Člověka na Zemi nakonec vytvoří řeku společného navýšeného vědomí, jež nás povede z neživého zpět do života. Duch života celého Univerza stojí za námi. Howgh.