Učit není třeba

foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

Učit není třeba, stačí jen s dětmi být, říká ředitelka Málková

Rozhovor  16. září 2010  7:48

Ivana Málková je tak trochu celebrita. Když řeknete její jméno před někým, kdo se pohybuje ve školství, pravděpodobně si je hned spojí s jednou z prvních, nejstabilnějších a pravděpodobně nejlepších soukromých základních škol v Česku. Ivana Málková neuznává školu v tradičním pojetí a taky tvrdí, že dítě samo nejlíp ví, jak se vyvíjet.

Po téměř dvaceti letech, kdy byla majitelkou a zároveň ředitelkou pražské Školy Hrou, teď v těchto rolích končí. Svou školu spojila se silným partnerem, který vlastní soukromou mateřskou školu a soukromé osmileté gymnázium a jehož vizí je nabízet komplexní vzdělání. Právě základní škola mu chyběla.

LN Unavilo vás bojovat o přežití jako samostatná podnikatelka?Spíš by se dalo říct, že jsem zapomněla žít soukromý život. Teď se chystám si to užít. Jsem sice jednatelkou společnosti, ale jen jednou ze dvou.

LN A zůstává vaše Škola Hrou na stejném místě, tedy v Břevnově?Ano, zůstává. Na stejném místě, se stejným názvem, stejnou koncepcí a stejnými lidmi.

LN Vy jste známá tím, že moc neuznáváte školu v jejím tradičním pojetí. Je to tak?To byl vlastně důvod, proč jsem byla součástí skupiny zakladatelů Školy Hrou. Před rokem 1989 jsem učila na běžné základní škole v Praze a necítila jsem se spokojená. Přála jsem si učit podle svého. Lišila jsem se. Když někdo onemocněl, šla jsem k němu domů, abych to s ním probrala, což tenkrát nebylo zvykem. Pak přišla změna poměrů, ale já neměla pocit, že se ve škole něco mění. Přála jsem si, aby vznikla nějaká soukromá škola, ve které bych se mohla ucházet o místo. Potom mi jednou volala spolužačka a říkala, že byla se synem u zápisu a že se jí ta škola, do které by měl jít, vůbec nelíbí. A že bychom měly založit školu vlastní. "Jdeš do toho?" ptala se mě. Souhlasila jsem.

Ivana Málková (48) Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, učitelství pro 1. stupeň, pak učila na ZŠ v Praze 2 a Praze 8. V roce 1991 spoluzaložila jednu z prvních soukromých základních škol, Školu Hrou. Nyní působí jako konzultantka v oblasti školství a osobnostního rozvoje.

LN Bylo tehdy těžké založit školu?Nebylo. Prázdných budov bylo dost, tu naši jsme dostali do nájmu za velice dobrou cenu. Taky předpisů nebylo ještě tolik jako dnes. Zavolala jsem spolužáka z pedagogické fakulty, který v té době učil na hudební škole, otevřeli jsme jednu první a druhou třídu a dál už jenom reagovali na všechno, co život přinášel. I ve výuce.

LN O vás je známo, že učíte jinak než v ostatních školách.My jsme moc neučili, neříkali jsme jim, co mají dělat. My jsme s dětmi hlavně byli. Já mám totiž teorii, že dítě je tak trochu jako semínko. Tomu nemusíte říkat, kdy a jak má začít klíčit, kterým směrem pustit kořeny. Ono to ví. Stačí dát mu světlo a občas je zalít. Dítě má v sobě taky zakódované, jak se má vyvíjet. Stačí mu být zkušenějším, laskavým partnerem a sem tam ho nasměrovat nebo korigovat.

LN Takže jste si neplánovali, že třeba sexuální výchova přijde na řadu ve čtvrté třídě v pololetí?Já si nemusím plánovat sexuální výchovu. Ona přijde sama. Stačí reagovat a rozvíjet. Jednoho dne třeba řekne chlapeček, že jeho maminka přišla od doktora a přinesla od něj obrázek, že má v břiše bráchu. V tom okamžiku odstartuje nádherný projekt, kdy se maminka domluví s učitelkou, jednou měsíčně přijde do školy, děti mají možnost sáhnout jí na bříško a povídat si o tom. Nebo přijde ráno uplakané dítě, že mu v noci umřelo morče. Sdílím s ním jeho smutek, ostatní děti přidají své příběhy o smrti, například jak jim umřel někdo blízký, a najednou je z toho široké a hluboké téma, nad nímž by vnější pozorovatel asi žasl.

LN Nejsou ale věci, k nimž musíte děti prostě donutit? Třeba znalost násobilky nebo gramatiky?No, některé věci je třeba trochu procvičit, ale třeba s gramatikou bych děti na základní škole trápila minimálně. Zejména věci, jako jsou třeba druhy slov nebo vět, bych jim předkládala jen pro informaci - a rozhodně až na druhém stupni. Důležitější je, aby byly děti ochotné a schopné něco sdělovat, rozvíjet to, co je zajímá.

LN Jak ale pak takové děti uspějí třeba při přijímacích zkouškách na víceleté gymnázium? Nebo u srovnávacích testů v páté či deváté třídě, které se chystají?Naše děti u přijímaček uspěly stejně jako jiné, možná lépe. Třeba v testech Kalibro, které ověřují schopnost aplikovat získané vědomosti a dovednosti, byly vždy o deset až třicet procent nad průměrem.

LN Co si vůbec myslíte o testování vzdělávacích výsledků?Jsme zvyklí se porovnávat. Srovnáváme nesrovnatelné. Četla jsem příběh o zvířátkách, která se rozhodla založit si školu. Veverka hlasovala, že tam musí být předmět skákání ze stromu na strom, a zajíc říkal, no to ani náhodou, tam bude hloubení nor. A takhle se dohadovali měsíce. A my lidi jsme taky jeden veverka, druhý zajíc, třetí třeba beruška. A jenom proto, že naše tělesná schránka je mnohem podobnější než u těch zvířat, srovnáváme se. Na všechno máme normy. Co mají děti umět, jak mají vypadat, co mají jíst, nebo která zaměstnání jsou prestižní. A potom neseženete kvalitního elektrikáře. U mě ve škole jsme vždycky hodnotili jen pokrok vůči sobě samému. Tohle jsem uměl před měsícem, teď už umím víc.

LN Vy myslíte, že bychom dětem neměli sdělovat svoje očekávání, která s nimi máme spojená?Já jsem přesvědčená, že člověk přijde na svět s určitým záměrem. Ale lidi kolem vás, rodiče, prarodiče, učitelé, mají úplně jinou představu, jak má váš život vypadat. A někam vás tlačí. Já třeba přestala v osmi letech číst, protože mi všichni čtení pořád doporučovali a tak trochu vnucovali. Vlastně jsem nepřečetla ani řádku z povinné literatury. Tu za mě nakonec četla babička a diktovala mi obsahy. A ke knihám jsem se vrátila až v dospělosti. Zrovna tak to bylo s hraním na klavír. Hudbu mám ráda, přála jsem si umět na klavír. Do okamžiku, než mi táta zavedl notýsek, kam jsem si měla denně psát čas strávený hraním.

LN Vy jste ale opravdu dost alternativní. Přitom třeba na výucejazyků stavíte. Dokonce jste zřídila cosi jako dvojjazyčné jesle.Ano, prostě se domnívám, že pro děti je výhoda, když přijdou přirozenou cestou do styku s více jazyky. Ale ne cvičením gramatiky. Já jsem se naučila nejvíc toto léto, když jsem společně s naší angličtinářkou například nakupovala kytky a přitom zjistila, jak se řekne květináč, lopatka, sazenice. A nejspíš už to nezapomenu.

LN Nemyslíte, že úspěšnost školy závisí stejně hlavně na tom, jaké přijme děti? Na soukromé škole, jako je Škola Hrou, vždycky byly asi děti, jejichž rodiče připisovali vzdělávání velkou důležitost. Myslíte, že byste mohla být tak benevolentní, kdybyste musela pracovat s problematickými žáky?Víc než polovina našich žáků měla specifické potřeby v psaní a čtení, ale měli jsme i různé formy autismu, poruch pozornosti atd. Přesto získalisebejistotu a většina z nich v životě uspěla.

LN To znamená studovala dál?Někteří studují i více škol najednou, a navíc dle mých zkušeností, vysoká škola přece není podmínkou úspěchu.

LN Má se člověk učit i věci, které v životě nepotřebuje?
Ve Škole Hrou přistupujeme k výuce tak, aby se děti učily to, co se jim v té chvíli zdá potřebné a zajímavé. A pokud jde o mě samotnou, v poslední době se snažím zbavovat svou hlavu toho, co nepotřebuju.

LN Měla jste někdy jako ředitelka školy konflikt s rodiči?Jedním jsem strávila dost dlouhou dobu. Rodiče chtěli vyměnit třídní učitelku, která jim nebyla sympatická, a já za ní stála. Teprve později jsem pochopila, že ti rodiče měli na svůj pocit právo a že jsem jim měla naslouchat.

LN Říkalo se, že jste si rodiče pouštěla možná příliš k tělu.Ano, u nás byl třeba takový zvyk, že jsme si všichni tykali. Já vidím nádhernou paralelu vývoje Školy Hrou s vývojem celé společnosti. Na začátku bylo nadšení, chrastění klíči a v našem případě třeba taky tykání a celonoční společné šmirglování školních lavic. Teď si klient rád zaplatí a nechce o žádných provozních problémech nic slyšet. A jako byly ve společnosti krize, byly i u nás. Vyslovování důvěry a nedůvěry, zpochybňování kvality. Ale zrovna nedávno jsem dostala od jednoho rodiče děkovný dopis. Psal, že je škole vděčný za to, co jeho dětem před lety dala. Už je jim přes dvacet, a je tu tedy určitý nadhled.

LN Nestává se, že děti ze Školy Hrou odešly po páté třídě jinam a některé učivo prostě neznaly?Stalo. Například mi jeden tatínek volal, že jeho syn dostal pětku z diktátu not. Neuměl zapsat C1, B2, G2 a tak. My prostě učíme noty jen v případě, že máme na škole učitele muzikanta, s nímž děti mohou každou notu ozkoušet, a dokonce se pokoušejí i samy komponovat. Učit noty jen tak, aby je uměly, mi připadá jako nesmysl. Příklad toho, že mohu být vynikající hudebník, aniž umím noty, byli například The Beatles.

LN Máte vlastní děti?Mám čtyři nenarozené děti. Nejstaršímu by bylo o dva roky více, než je našim nejstarším absolventům.

LN Tak něco veselejšího...Řeknu vám vtip. Lidi chodí za Pannou Marií a říkají jí: vám se ale ten syn opravdu povedl. Umí lidi sbližovat, uzdravovat, naučil je odpouštět... Panna Maria pokyvuje váhavě hlavou: Myslíte? My jsme s Josefem dost zklamaní. Chtěli jsme, aby dělal práva...

via lidovky.cz