Posedlí hmotou


Motto: Chcete li poznat tajemství vesmíru, přemýšlejte v pojmech jako energie, frekvence a vibrace.
Nikola Tesla

Včera po přednášce ke mně přišel pán, ukázal rukou na předměty síly, jež jsem měl vyskládané na stole do komplexního obrazce a zeptal se, co to je. Ta otázka mě překvapila a na chvíli i zvláštně zastavila, protože takhle jsem nad tím ještě nikdy nepřemýšlel. Zvláštně jsem se oddálil a zahloubil. "Vesmír," odpověděl jsem po chvíli, "je to celý vesmír."


Po nějaké době, když už bylo dávno po přednášce, ke mně dolehla ozvěna té odpovědi a samotného mě dodatečně překvapila. Jak by mohl být celý vesmír obsažen v několika předmětech síly, jež obyčejně používám pro šamanská putování? Nosím si s sebou celý vesmír ve své šamanské taštičce? Je šamanský buben skutečnou blánou Univerza, prostřednictvím které šamansky putující lidská bytost vstupuje do jiných světů? Jsou to ty světy, kterým vědci říkají čtvrtý a další a další rozměr? Za sebe k tomu čestně mohu říct jediné. Nemám nejmenší ponětí jak, ale funguje to.

Naše kultura je posedlá hmotou. Hmota je pro nás vším, co jsme ochotni (schopni) považovat za reálně existující. Když to vidíme (očima) nebo cítíme (smysly), tak to pro nás existuje. Hmota je odrazem našeho omezeného vnímání a tvoří to, čemu říkáme třídimenzionální svět. Jeho zákony jsou obecně známé, například ten o neprostupnosti hmot a nebo ten o nejvyšší rychlosti světla. Hmota je vše, co jsme schopni vnímat svým omezeným dosahem. A přesto dnes stojíme na prahu zcela nového popisu. Popisu, jenž pochází z lůna samotné kultury - nejnovějších vědeckých objevů a staví jednu dosavadní jistotu uspořádání našeho Univerza na hlavu za druhou.



Vidím to už delší dobu a párkát už jsem o tom i psal. Svět současné vědy se veskrze složitými, nákladnými a těžkopádnými způsoby pomalu ale jistě blíží originálnímu poznání starých toltéckých čarodějů. Ti přinesli ve své době obrovský díl poznání o tom, že někde v hlubinách vesmíru existuje něco (zdroj), co dává život veškerému (s)tvoření. Ten zdroj označili za nepopsatelno a charakterizovali jeho tvar, jenž připomínal Orla. Orel je zdroj, odkud si každá živá bytost 'vypůjčuje' vědomí v momentu svého stvoření a je to také místo, kam živé bytosti 'odevzdávají' svá životem obohacená vědomí v okamžiku smrti. Ten zdroj, přestože tvarem připomíná Orla, nemá s běžným orlem nic společného. Jeho rozměry jsou nekonečné. Přesto Orel není žádný Bůh. Není možné se k němu modlit, prosit ho o milost, ani ho uctívat. Jediná možnost, kterou staří čarodějové uviděli a popsali je uniknout Orlovi v momentu vlastní smrti. Mít dostatečnou sílu uniknout a zachránit si tak vědomí, jak se o tom píše v magické formuli nagualů: "Již jsem se odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky, proto budu vidět. Ničeho se nebojím a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný."




Dlouho mi ta formule nedávala vůbec žádný smysl a ani teď si netroufám tvrdit, že jsem na 'to' přišel. Spíš ke mně přišel nepatrný střípek poznání o tom, že ta formule v sobě ukrývá jakýsi tajný vnitřní kód. Přesný návod k tomu, jak získat rychlost, aby se člověk poznání mohl pokusit vrhnout kolem Orla a být volný. Pravděpodobně v tom hraje roli osobní síla, podmíněná mírou poznání a navýšeným vědomím, kterážto kompozice nakonec umožní se o něco tak neslýchaného pokusit. Mám pocit, že se to nedá naplánovat ani vykalkulovat. Jde se na to jen celý život připravovat, ačkoli vůbec netuším jak.

Kdyby se mě někdo zeptal, jsme li spíš bytosti hmoty a nebo Ducha, odpověděl bych, že jde pravděpodobně o jakýsi vyvážený poměr obojího. To co jsme ale ve skutečnosti je živá energie, která se dočasně zahrotila do tvaru, kterému říkáme lidská bytost. Máme hmotné a energetické tělo. A naše originalita leží právě v naší (původní/originální) energii, tedy v něčem co si pro sebe nazývám originálním tvůrčím jádrem. Představuji si ho jako malé energetické místo někde uprostřed našich těl. Místo, které je indiferentním potenciálem, čekajícím na svůj objev a rozvinutí. Potenciálem, který když objevíme, změníme vše. A indiferentním místem, které když neobjevíme a nerozvineme, prožijeme jeden z těch 'náhradních' životů, jakých jsme denně svědky okolo sebe, abychom nakonec popadali do marnosti, nemoci a smrti. Ale co je tedy Univerzum a odkud se berou naše představy o něm, jež malujeme na plátno Univerza svým jazykem? Můžeme říct, že čím je náš jazyk volnější (silnější, tedy na energii posazenější), tím je i náš dosah na skutečnost Univerza komplexnější v tom, že se nám najednou otvírají skutečné nové možnosti. Průchody do nových a nových realit (dimenzí či světů), které nezačínají tam, kde jiné končí, ale spíše společně tvoří jakýsi vzájemně se prolínající a vzájemně se ovlivňující komplexní celek. To z jiné reality nám najednou bez varování vstoupí do života a bezúsilně mění každou buňku v našem těle a strukturuje naše okolí, aby bylo v souladu s mírou našeho dosahu. Jako kdybychom prošli tunelem vlastního omezeného vnímání, jenž se z nějaké přičiny rozšířil a propustil nás z 'vězení' třídimenzionální hmoty do nové velkolepé reality.



Všimli jste si někdy, jak starověký čínský symbol ying & yang názorně ukazuje vzájemně se vyvažující energetické protipóly? A nejen to? Jak je svým vizuálním pojetím hodně blízký tomu, co moderní věda popisuje jako tzv. hmotu a anti-hmotu? Tedy de facto 'tvorbu' a 'destrukci' - dva základní principy sil Univerza? Ale zpátky k moderní vědě. Atomy, jak už dnes víme, nejsou elementárními částicemi hmoty. Je pro mě nesmírně fascinující vidět, že moderní věda na to jde přesně obráceně: netvoří, aby ničila, jako je tomu v Univerzu, ale ničí, aby poznala. V obrovských urychlovačích částic rozbíjí neutrony, protony a elektrony napadrť, aby se ze změti toho co z nich zbude pokusila rekonstruovat jejich vnitřní stavbu. Dokonce jste již možná slyšeli něco o objevu tzv. 'božské částice' zvané Higgsův Bosson, u které vědci doufají, že se poskytne klíč k elementárnímu poznání. Jenže to je pro mě stále ještě pořád úroveň hmoty. Sice rozebrané na prvnočinitele, ale stále hmoty, jež má svá omezení. To skutečně zajímavé přichází s teorií strun. Ta, velmi zjednodušeně, říká, že elemntární částice nejsou 'pevné kuličky hmoty', ale volně vibrující struny (jakési kroužky) energie, která se dočasně shlukuje a vytváří zdánlivě pevné hmotné celky. A tady sám pro sebe nacházím první prolnutí starého s novým. Staří čarodějové přinesli popis toho, že vše v Univerzu jsou tzv. emanace Orla. Pod tím můžeme rozumět 'vyzařování' neboli 'to jakými se věci jeví být'. Chceme li ovšem poznat skutečnou podstatu jevů, musíme jít do hloubky pod jejich povrch. Musíme se dostat k tomu nejčistšímu elementárnímu bodu - energii, tedy pravdě. Snad proto Buddha při svém osvícení pronesl skvělou větu: "Nic není takové jak se jeví." Snad proto vědci víc a víc (ikdyž zatím dost opatrně) připouštějí, že jistoty shrnuté do známé rovnice E = mc², jež na dlouhá desetiletí definovala naše vnímání Univerza a nás samotných v něm, není zas až tak docela definitivní, jak se původně domnívali. Mám jednu novou, alternativní rovnici, která zní takto: U = cl∞. Přijdete na ni?