Včera jsem, se dvěma dalšími muži, vyputoval do Krajiny. Byla to speciální příležitost, jež nepřišla od nikoho z nás - nebyl v ní žádný lidský nebo osobní úmysl, či záměr. Zvláštním způsobem se naskládaly okolnosti posledních měsíců a týdnů, jež vyústily v čistý energetický impulz, který jsme jednoduše následovali. Všechno se spojilo a my jsme se zachovali a vyputovali. Bez očekávání, bez stanovení mety, či cíle, či nějaké osobní chutě něčeho dosáhnout. Věděl jsem jen, že putujeme do Krajiny, abychom poznali. Viděl jsem, že ta Krajina se v naší obvyklé realitě nachází někde v okolí hory Říp a že někde tam budeme společně hledat přechod. Nad ránem mi přišla v živém snění tato zpráva:
"Krajina má vrstvy. Je živá a divoká. Vstoupíme do ní přes svoji vlastní hloubku a budeme sledovat její projevy. Budeme do ní putovat, abychom poznali. To poznání patří nám. Nebudeme se v ní pohybovat jako obyčejní, ale jako čarovné lidské bytosti. Zapneme aktivní snění." Vyrazili jsme ranním vlakem a přijeli do vesnice, jež ve svém názvu odkazuje na čest. Poslední část cesty se k nám do malého motoráčku vtěsnala velká a hlučná, asi dvacetičlenná skupina výletníků, kteří měli namířeno stejným směrem. Došlo mi, že jsou součástí našeho putování a budou nám dělat 'zrcadlo kultury'.
Z jedoucího vlaku jsem všiml třech nádherných, mocných dravců, kteří postupně proletěli okolo a nesli zvláštní znamení síly ve svých pažích. Bylo to dobré znamení. Síla byla na blízku. Vyputovali jsme z vlaku vlastní cestou. Pustili jsme se napříč podzimním polem, podél osiřelé konstrukce pro pěstování chmele. Ponořili jsme se do ticha a pomalu stoupali vzhůru. Bylo v tom něco nesmírně důstojného. Naše nohy se bořily do měkké hlíny, jež se na nás nabalovala ve velkých kusech, až naše nohy postupně ztěžkly. S každým krokem jsem cítil, že tohle je živá Země, jež k nám mluví. Země - nesmírně inteligentní a laskavá bytost, vědomá si toho, že po ní putujeme za poznáním. Hluboké tajemství, na kterém máme přítomnou účast tím, že jsme tady. Po chvíli připoutal moji pozornost malý kámen, napůl zabořený v hlíně. Spontánně jsem se pro něj shýbnul a našel mapu naší cesty. Byla tam vyznačená jedna ku jedné. Použil jsem ho tedy jako buzolu nebo GPS přístroj a on nám začal ukazovat, kudy máme dál putovat.
V ostré zatáčce, která přesně odpovídala obrazu na kameni jsem si na blízkém poli všiml třech srnek, jež vztyčily své štíhle krky a zvědavě nás pozorovaly. A pak jsem je 'uviděl' - světelná bytí, posetá nádhernými stříbrnými hvězdami, jež překrásně zářily do Krajiny. Nechaly se uvidět. Byl jsem u vytržení. V tom jako kdyby uviděly, že jsem je uviděl, otočily se a ladnými skoky mizely v ranním oparu. Když jsme vyšli ze zatáčky, to pole bylo zcela prázdné. Doputovali jsme do lesa a zastavili se u lidské cesty, jež protínala jeho okraj.
"Víte co udělá divoké zvíře, když narazí na lidskou cestu?", zeptal jsem se.
"Dobře a obezřetně se rozhlédne. Nejdřív vlevo, potom vpravo. A pak vykročí, aby ji, zcela nepozorováno, přešlo. A přesně to uděláme dnes my. Zůstaneme na dohled. Ani blíž, ani dál. Jen na dohled lidskému." Šlhali jsme do strmého kopce a prchali před pozorností kultury, kterou jsme tušili někde hluboko pod námi. Uviděl jsem prastarou skálu, která se ukázala jako srdce hory.
"V tomto místě se hora otvírá, aby nabídla svá tajemství. Tady najdete přechod.", zněla instrukce. Hrabali jsme se nahoru doslova po čtyřech, každý krok horzil pádem a pak jsem ji uviděl - malou, téměř neznatelnou zvířecí stezku v napadaném listí. Zastavili jsme se u ní a řekl jsem:
"Zde překračujeme hranici lidského světa a vstupujeme do čarovné hloubky lesa. Tady naše cesta skutečně začíná."
Vystoupali jsme ještě výš a lezli mezi mechem pokrytými skalami, jak ukazoval kámen - průvodce. Po chvíli jsme našli nádherné malé plateau, obklopené živými stromy, šípkovými keři, pokryté měkkou trávou, s nádherným výhledem do zamlžené Krajiny. Postavili jsme zde malý šamanský oltář a vyndali bubny.
"Přišli jsme, abychom se s hlubokou pokorou spojili s touto živou Krajinou. Jsme připraveni pracovat pro ni jako čarovné bytosti, které si přišly pro poznání." S tímto záměrem jsme vstoupili do světa za oponou a započali svou pouť. Záhy po našem vstupu jsme uslyšeli hlasitý výkřik. Připomínal něco mezi lidským (dívčím) a ptačím (dravčím) křikem. Byl velmi velmi blízko a zachytili jsme ho doslova naživo - tělem. Můžu o něm říct jen to, že byl z druhé strany. Při svém putování jsem uviděl a ucítil dávné putující, kteří procházeli touto Krajinou. Napojil jsem se na ně a vnímal je zcela jasně a živě. Cítil jsem naživo tehdejší Krajinu a pocity prastarých putjících v ní. Uviděl jsem, že putovali za jedinou věcí - za přežitím. Můj starý šamanský buben jsem poslal do živého světa a on se pro svého nového spoluputujícího pojmenoval jako OLEN. Ať mu přinese štěstí!
Po skončení cesty jsme putovali ještě výš mezi divokými trny šípkových keřů a zůstávali dál v hloubce napojení na Krajinu. Mocnou, moudrou, divokou, tajemnou, živou bytost, která nám dala jen letmo nahlédnout do svých pradávných hlubokých tajemství. Cítili jsme živý, Duchem skrznaskrz prodchnutý prostor, jenž dává všemu živému naději na přežití. Při našem společném sdílení na vrvholu hory se z oparu Krajiny vynořilo poznání. Uviděl jsem, že ti dávní putující se zapsali do živé paměti a zanechali za sebou energetickou stopu, jež se ukázala jako zvláštní těžko popsatelné modrobílé světlo. Každý jejich krok byl otisknut do živé paměti věčnosti. Došlo mi, že naše lineární kontinuita času je pouhá iluze. Byli jsme to my sami, tři muži putující za poznáním, jež umožní přežít, kdo tady zanechal ty stopy. Byli jsme těmi třemi letícími dravci se silnými pažemi, i těmi třemi srnami s těly plnými zářících stříbrných hvězd. Byli jsme tam a byli jsme živí. Zapsali jsme se do živé paměti a zanechali v ní své stopy. Naše kroky vedly do navždy a my jsme se uviděli. Nakonec ke mně dputovalo poznání, jež se zapsalo hluboko do mého těla:
"Pro zachování života je nutný POHYB."
Jednou nohou tady,
druhou tam,
kde vnitřní smysl,
tam se dám.
Z hloubky odvine se,
prach živého,
ovane nás
a oživí.
