Co mi to pořád sedí v břiše a odděluje mě to odemně samého? Od mého kdysi tak skutečného já? Od toho, abych zase viděl svět jako překrásné místo k životu a sebe v něm jako nádhernou zářivou bytost, kterou všichni milují jednoduše pro to, že je? Co to je, co mě svazuje v rozletu a nutí sklonit hlavu? Proč MUSÍM (synonimum NE MOCi) chodit do PRÁCE (synonimum ROBOTy), abych se UŽIVIL (synonimum ALMUŽNY) a nemůžu dělat jednoduše to, co mě baví? Je to strach, který do mě za celý můj život zaseli výchovou (napřed POVINNOST, potom ZÁBAVA), vzděláním (čím se budeš jednou ŽIVIT?), reklamami na úspěšný život, časopisy plnými idiotských článků o life-stylu, zprávami kde vystupuje jeden bubák za druhým - prostě kulturou. Jsme hluboce nemocní kulturou, protože jsme ji dovolili vyplnit náš život. To živé, zářivé a láskyplné v nás - tedy naši božskou podstatu - máme stále na dosah, jen jsme se ji naučili přestat vidět. Uvidět ji znamená poznat. Poznat znamená zachovat se. Jak? Jednoduše začít dělat to, co nás baví, a to bez ohledu na cokoli/kohokoli. Strach je led. Vědomí je oheň. Láska je síla. Ohromná síla.