Pohlreich na hrad

Mám nedávnou, čerstvou a živou (jak mají správné ingredience být), zkušenost, týkající se našeho vzdělávacího systému a národní povahy (existuje li vůbec něco takového). Ke sledování televize se prakticky nikdy nedostanu, protože mě to ani nenapadne. Můj nejstarší syn mě ale nedávno přitáhl k iPhonu, na kterém sledoval jeho oblíbený pořad 'Ano, šéfe!' s panem Pohlreichem v hlavní roli. Už si přesně nepamatuji o jakou lokalitu a případ šlo, a ani to není podstatné. Podstatné je, co jsem v tom pořadu uviděl. Pod první vrstvou sarkastického humoru a odkrytého 'kuchyňského humusu' všeho druhu jsem uviděl něco daleko podstatnějšího. Ten člověk přináší geniální reflexi celému vzdělávacímu, pracovnímu a kulturálnímu systému, ve kterém žijeme a jemuž denně přitakáváme.

Na přednáškách, během nichž se dotýkám způsobu fungování současného vzdělávacího systému, se mě lidé často ptají na to, do jaké školy chodí a jakým způsobem se vzdělávají moje děti. Odpovídám, že sám za sebe razím motto: "Pokusit se (všechny) děti současným vzdělávacím systémem co nejméně poškodit." Takže jak to funguje u nás doma? Předně nemám vůbec žádnou ambici ani obraz o tom, čím by mé děti měly/neměly být. Nic si do nich neprojektuji. Dokonce ani to, že by se měly mít 'dobře', čímž kultura myslí 'mít prachy'. Beru je od jejich narození jako dokonalé bytosti a společně jsme organicky najeli na princip spolufungování, jenž bych mohl nazvat jako '100% svoboda = 100% zodpovědnost'. Co to znamená? Absolutně jim do ničeho nekecám. Ať si svůj (nejen školní) život zorganizují sami a podle sebe. Zároveň jsem ale vždy připraven vyjít jim jakýmkoli způsobem vstříc, pokud o to sami požádají, a někdy taková prosba vyústí v tříhodinový na hloubce položený rozhovor o smyslu lidského života. Žádná tabu, žádné nesmyslné úkoly, žádné idiotské tresty, ani žádné absurdní odměny. Míra jejich svobody (žít to, na co mají chuť) odpovídá míře jejich odpovědnosti (dát kultuře to, co po nich požaduje). Sám jsem se divil, jak jednoduše a skvěle byly děti schopny tento princip přijmout a následovat. Vede mě to k uvědomění, že široce rozšířený 'cukr a bič' je výsledkem kulturální drezúry, zatímco svoboda a zodpovědnost (postarat se o sebe) jsou nám přirozeně vlastní.

Po zhlédnutí několika dílů s panem Pohlreichem mám pocit, že místo 'Pravda vítězí' bychom měli mít na vlajce nad hradem 'To chce klid'. To jsme my. To z nás dělá náš vzdělávací, pracovní a kulturální systém. "Hlavní je mít klídek a pohodu.", případně "Vědět, že v tom co dělám nestojím za nic, ale spokojit se s tím, protože je aspoň na nějakou mizernou vejplatu." Smějeme se bezradným ušmudlaným kuchařům, kterým nedocházejí základní principy životního fungování, ale ten komu se ve skutečnosti smějeme, jsme my sami. Když jsme u nás ve firmě dělali před pár lety vnitřní hluboký rozbor lidských zdrojů, založený na skutečných talentech, zjistili jsme, že 80% lidí dělá, vzhledem k tomu kdo jsou a proč přišli na svět, úplně špatnou práci, kterou se jen naučili průměrně dobře předstírat. A že je to vlastně někde v hloubce štve a nenaplňuje, protože v ní nikdy nebudou dobří. Své potenciální mistrovství jsme vyměnili za předstíranou průměrnost. Chodíme do práce a příjde nám to normální. Je vám to povědomé? Není divu, mám pocit, že takhle dnes žije osm lidí z deseti a stalo se to kulturální normou. Proto máme potřebu 'vychovávat' děti k jakémusi divnému obrazu svého vlastního nenaplnění. Proto chodíme 'volit' politky a vedeme sáhodlouhé nesmyslné debaty o změnách, které si do nich projektujeme, a jež ve skutečnosti nikdy nemohou nastat. Potvrzujeme tím vším dokola svůj hluboký nesmyl, který žijeme. Takže mám jeden malý návrh: celá politika s prezidentsvím v čele je stejně jen takovou obdobou televizní reality show, tedy na hrad navrhuji pana Pohlreicha, jenž by tu současnou mizérii přinejmenším dokázal přesně popsat a alespoň by se bylo konečně na co koukat.