Poznání stínu [nemoc znamená poctivost]


Motto: Celý svět existuje v tobě a všechno, co je v tobě, existuje také ve světě. Není žádná hranice mezi tebou a předmětem, který je docela blízko tebe, tak jako není žádná mezera mezi tebou a vzdálenými předměty. Všechny věci, nejmenší i největší, nejnižší i nejvyšší, jsou v tobě přítomny rovnocenně. Jediný atom obsahuje všechny složky Země. Jediné hnutí Ducha zahrnuje všechny zákony života. V jediné kapce vody je ukryto tajemství nekonečného oceánu. Jediná jevová forma tebe samého obsahuje všechny jevové formy života.
Chalil Džibrán

Člověk řekne Já a rozumí tím množství možných iden­tifikací: „Jsem muž, Němec, otec rodiny, učitel. Jsem aktiv­ní, dynamický, tolerantní, důkladný, mám rád zvířata, jsem odpůrce války, rád pij LI čaj, rád vařím... atd." Takovým iden­tifikacím předcházelo někdy v minulosti rozhodování mezi dvěma možnostmi, přičemž se člověk musel s jedním pó­lem ztotožnit a druhý vyloučit. „Jsem aktivní a pracovitý" vylučuje formulaci „jsem pasivní a líný". Z identifikace většinou rychle vyplyne i hodnocení: „Člověk by měl být aktivní a pracovitý. Není dobré, když je pasivní a líný." Bez ohledu na to, jak toto mínění dodatečně podepřeme argu­menty a teoriemi, zůstane hodnocení přesvědčivým jen sub­jektivně. Z objektivního hlediska jde o jednu z možností, jak věci nahlížet, a to velmi oblíbenou. Co bychom si pomysle­li o červené růži, kdyby prohlásila: „Je dobré a správné kvést červeně, ale falešné a nebezpečné kvést modře." Odmítnutí některé manifestace je vždy znamením chybějící identifi­kace (... proto také fialka kvést modře neodmítá!). A tak každá identifikace, která vyžaduje rozhodnutí, nechává jeden pól za dveřmi. Ale to vše, čím nechceme být, co v sobě nechceme ztotožnit, tvoří náš stín.


Odmítnutá polovina všech možností nezmizí, je pouze vyloučena z identifikace s naším Já, nebo s naším nadvědomím. „Ne" sice odstranilo jeden pól z našeho obzoru, ale nezrušilo jej. Odmítnutý pól žije dál ve stínu našeho vědo­mí. Tak jako malé děti věří tomu, že se stanou neviditelný­mi, zavřou-li oči, lidé věří tomu, že uniknou polovině skutečnosti, nebudou-li se na ni dívat. Tak umožní jednomu pólu (např. pracovitosti) dostat se do světla vědomí, zatím­ co jeho protipól (lenost) zůstane ve stínu, aby ho nebylo vidět. Nevidíme-li něco, myslíme si, že to nemáme, a jsme ochotni věřit, že jedno může existovat bez druhého. Jako stín (tento termín zavedl C. G. Jung) označujeme tedy souhrn všech odmítnutých oblastí skutečnosti, které nevidíme či vidět nechceme, a proto si je neuvědomujeme. Stín je největším nebezpečím člověka, protože člověka pro­vází, aniž by o něm věděl a znal ho. Stín se stará o to, aby se nakonec všechny lidské snahy a úmysly obrátily v opak. Všechny manifestace pocházející z našeho stínu projektu­jeme do jakéhosi anonymního světa zla, protože máme strach hledat pravý pramen všeho nezdravého v sobě.

Všechno, co nemáme rádi a co nechceme, pramení z našeho stínu. Ten je sumou toho, co nechceme mít. Zdráháme-li se prožít jis­tou část skutečnosti a vyrovnat se s ní, nemůže to vést k žádoucímu úspěchu. Odmítaná skutečnost nás pak nutí k tomu, abychom se jí zvlášť intenzívně zabývali. Děje se tak většinou prostřednictvím projekce, protože jestliže jsme některý princip odmítli a potlačili, vyvolá v nás strach a nové odmítání, setkáme-li se s ním v tzv. vnějším světě. Tyto souvislosti si plně uvědomíme, rozpomeneme-li se, že „principy" chápeme jako archetypální stránky bytí, které se mohou manifestovat v obrovském množství kon­krétních forem. Každá konkrétní manifestace je pak formál­ním reprezentantem obsahového principu. Například náso­bení. S tímto abstraktním principem se můžeme setkat ve formálně rozdílných manifestací (3 x 3, 8 x 7, 15 x 125 atd.). Tyto vnějškově rozdílné výrazy jsou však společnými reprezentanty jednoho principu násobení. Dále by nám mělo být jasné, že vnější svět je vystavěn ze stejných archetypálních principů jako svět vnitřní. Zákon rezonance říká, že se můžeme dostat do kontaktu jen s tím, s kým (čím) rezonujeme. Tato úvaha, rozebraná podrobněji v díle Osud jako šance, míří k identitě vnějšího a vnitřního světa. V hermetické fi­lozofii je shoda vnějšího a vnitřního světa (či kosmu a člo­věka) vyjádřena rovnicí: mikrokosmos = makrokosmos. Projekce tedy znamená, že polovině principů přisuzu­jeme vnější charakter, protože je nechceme akceptovat jako vnitřní. Už jsme řekli, že Já je zodpovědné za své vydělení ze souhrnu všeho bytí. Já vytváří konstelaci s Ty, které pro­žíváme jako něco vnějšího. Je-li však stín tvořen všemi prin­cipy, s nimiž se já nechtělo ztotožnit, musí být stín a vnějšek identické. Stín prožíváme vždycky jako vnějšek, kdybychom jej vnímali jako svou součást, nebyl by už stínem. Proti od­mítnutým principům, přicházejícím zdánlivě zvenku, boju­jeme nyní ve vnějším světě stejně vášnivě, jako jsme bojo­vali ve svém nitru. Pokračujeme ve snaze odstranit ze světa sféry, které jsme ocenili jako negativní. A protože to je nemožné - viz zákon polarity -, stává se z této snahy trvalé zaměstnání zaručující nám, že se touto částí skutečnosti budeme zvlášť intenzivně zabývat. Platí tu ironická zákonitost, jíž nikdo neunikne: nejví­ ce se musíme starat o to, co nechceme. Přitom se přibližuje­me odmítanému principu natolik, že jím nakonec sami žije­me!




Vyplatí se pamatovat si poslední dvě věty. Odmítnutí některého principu s jistotou způsobí, že s ním budeme muset žít. Podle tohoto zákona se děti později chovají přes­ně tak, jak to nenáviděly u svých rodičů, odpůrci války se stávají militantními, z moralistů jsou zhýralci a apoštolové zdraví těžce onemocní. K tomu, proti čemu bojujeme, nás boj jen připoutává. Zatvrzelé potírání určité oblasti zase poukazuje na to, že v ní nejspíš máme problémy. Člověk považuje za zajímavé a důležité ty sféry, které popírá a proti nimž bojuje, neboť právě ty chy­bějí v jeho vědomí a ubírají mu zdraví. Jen ty principy vnější­ho světa ho mohou rušit, s nimiž se neztotožnil. Na tomto místě je třeba říci, že ve skutečnosti neexis­tuje prostředí, které by nás formovalo, ovlivňovalo či ohro­žovalo na zdraví. Prostředí se chová jako zrcadlo, v němž můžeme vidět jen sami sebe, ovšem včetně svého stínu, k němuž se ve svém nitru chováme jako slepí. Pozorujeme-li vlastní tělo, můžeme vidět jen malou část (nevidíme oči, tváře, záda atd.), proto potřebujeme, aby se náš obraz obje­vil v zrcadle. Stejným způsobem jsme slepí k části naší psy­chiky a můžeme poznat její neviditelný díl (stín) jen pro­ střednictvím jeho projekce v tzv. okolním prostředí či vněj­ším světě. Poznání vyžaduje polaritu. Odraz prospěje ovšem jen tomu, kdo se v zrcadle po­zná - jinak je pouhou iluzí. Kdo se dívá do zrcadla na mod­ré oči, ale neví, že to jsou jeho vlastní oči, sklidí místo po­znatku rozčarování. Kdo žije v tomto světě, ale nerozezná, že všechno, co vnímá a prožívá je on sám, vystavuje se kla­mu a iluzi. Dodejme, že klam působí neuvěřitelně věrohod­ně (mnozí dokonce tvrdí, že je prokazatelně skutečný), ne­zapomínejme však, že i sen působí stejně věrohodně a reálně, pokud se v něm nacházíme. Musíme nejdříve procitnout, abychom jej jako sen rozpoznali. Totéž platí i pro veliký sen našeho bytí na Zemi. Musíme nejdříve procitnout, aby­chom jej jako sen rozpoznali. Totéž platí i pro veliký sen našeho bytí na Zemi. Musíme se nejdříve probudit, aby­chom prohlédli jeho iluzornost. Náš stín v nás vzbuzuje strach. Žádný div, pozůstáva­ li výlučně z oněch odštěpků skutečnosti, které jsme od sebe odstrčili co nejdále, s nimiž nechceme žít a vidět je. Stín je součtem toho, o čem jsme nejhlouběji přesvědčeni, že to musíme odstranit ze světa, má-li být svět dobrý a zdravý. Pravý opak je však pravdou: stín obsahuje všechno to, co světu - našemu světu - chybí k uzdravení. Stín způsobuje naši nemoc, tj. činí nás nezdravými, chybí nám ke zdraví. V mýtu o svatém grálu jde o stejný problém. Král Anifortas je nemocen - zraněn šípem Klingsora, černého mága, v jiných podáních pohanského či dokonce neviditelného soupeře. Všechny postavy jsou jednoznačným symbolem Amfortova stínu - neviditelného soupeře. Zranil ho sice jeho stín, ale nemůže se uzdravit vlastními silami, protože nemá odvahu ptát se po pravé příčině svého zranění. Tento počin by byl totiž otázkou po přirozenosti zla. Protože se však tomuto konfliktu nechce vystavit, nechce se zavřít ani jeho rána. Čeká na spasitele, který bude mít odvahu položit vy­svobozující otázku. Tím, kdo do té úlohy dorostl, je Parzifal. Prochází středem polarity mezi dobrem a zlem, a zís­kává tak právo položit vysvobozující, uzdravující otázku: „Co ti chybí, strýčku?" Odpověď je stejná pro Amfortase i všechny nemocné: „Můj stín!" Jen otázka po zlu, po temné hlubině v člověku, má v našem příběhu léčivý účinek. Parzifal se na své cestě odvážně vypořádal se svým stínem a sestoupil do temných hlubin duše - až proklel Boha.




Pra­vým léčitelem a spasitelem se totiž stává ten, kdo se neděsí a neštítí projít temnotou. Všichni mýtičtí hrdinové museli přemoci příšery, draky a démony, aby dosáhli spásy a mohli ji rozdávat. Stín znamená nemoc - střetnutí se stínem záchranu. To je klíčem k pochopení nemoci a uzdravení. Příznak je vždycky zákonitou částí stínu, která klesla do roviny zhmot­nění. V příznaku se projevuje to, co nám chybí, prožijeme v něm to, co nechceme prožít ve svém vědomí. Symptom nás tělesnou oklikou činí opět celými. Jde o princip kom­plementarity, který hlídá jednotu, aby se neztratila. Zdráhá-li se člověk prožít nějaký princip ve svém vědomí, ten klesne do roviny těla a projeví se zde jako příznak. To nás nutí odmítnuté principy přece jen prožít a realizovat. A tak příznak člověka dovršuje, je to tělesná náhrada za to, co chybí duši. Nyní porozumíme lépe hře s otázkou „Co vám chybí?" a odpovědí „Mám tento příznak". Příznak ve skuteč­nosti ukazuje, co pacientovi chybí, neboť je chybějícím prin­cipem, který se zhmotnil a zviditelnil v těle. Není divu, že své příznaky příliš nemilujeme. Nutí nás k realizaci oněch principů, které jsme nechtěli prožít. A tak pokračujeme v boji proti symptomům, aniž bychom využili nabídnutou šanci: použít jej k uzdravení. Právě v nich bychom mohli poznat sami sebe, nahlédnout do těch zákoutí duše, které nemůže­me jinak odkrýt, neboť leží ve stínu. Tělo je zrcadlem duše, ukazuje nám i to, co by duše bez konfrontace s tělem ne­mohla poznat. Co však pomůže nejlepší zrcadlo, jestliže to, co vidíme, si nepřiznáme a nevztáhneme na sebe? Stín činí člověka nepoctivým. Vždycky máme tenden­ci věřit, že jsme jen to, s čím se identifikujeme, nebo jen takoví, jací se vidíme. Tomuto vlastnímu ocenění říkáme nepoctivost a máme na mysli jen nepoctivost vůči sobě (ni­koli všelijaké lži a podvody mezi lidmi). Všechny podvody a podfuky tohoto světa jsou totiž neškodné v porovnání s tím, co si sami sobě celý život nalháváme. Naproti tomu čest­nost a poctivost patří k nejtvrdším požadavkům, jaké na sebe můžeme klást. Proto je už dávno nejtěžší a nejdůležitější úlohou pro všechny, kdož hledají pravdu, sebepoznání. Značí to poznat sebe jako celou, všezahrnující bytost, nikoli pou­hé Já, které svým ohraničením poznání celku znemožňuje. Pro toho, kdo usiluje o větší poctivost, se může stát nemoc velkolepým pomocníkem na jeho cestě. Nemoc znamená poctivost. V příznacích nemoci viditelně a důkladně proží­váme to, co jsme chtěli ze své psychiky vytlačit a ukrýt. Většině lidí působí těžkosti svobodně a otevřeně mlu­vit o jejich problémech (pokud je vůbec znají), ale o svých příznacích vykládají podrobně kdekomu. A přitom nemůže nikdo jiným způsobem podat o sobě exaktnější a přesnější informaci. Choroba dělá člověka poctivým a nemilosrdně odhaluje ukrývaná zákoutí duše. Tato (nechtěná) poctivost je také základem pro sympatii a náklonnost, kterou pociťu­jeme k nemocnému. Poctivost jej činí sympatickým, proto­že v nemoci se člověk projevuje takový, jaký je. Nemoc kompenzuje všechny jednostrannosti a vrací nás do středu krajnosti. Náhle zmizí řada mocenských požadavků a roz­marů zbytnělého ega, rázem se rozbije plno iluzí a je zpo­chybněn zaběhnutý způsob života. Poctivost má jistou vlastní krásu, z níž se v nemoci něco zviditelní. Shrňme to: člověk jako mikrokosmos je věrným obra­zem vesmíru a v jeho vědomí je latentně přítomen souhrn všech principů bytí. Cesta vedoucí polaritou od něho vyža­duje, aby latentně obsažené principy realizoval konkrétním jednáním, a tím si je postupně uvědomoval. Poznání vyža­duje polaritu a ta zase nutí člověka k stálému rozhodování. Každé rozhodnutí rozkládá polaritu na pól akceptovaný a pól odmítaný. Akceptovaná část se realizuje chováním a je vědomě integrována. Zavržený pól padá do stínu a vynucuje si naši pozornost tím, že se k nám zdánlivě zvenku vrací. Specifickou a častou formou tohoto všeobecně platného zákona je nemoc. Jí proniká do těla úlomek stínu a somatizuje se jako příznak. Příznak nás tělesnou oklikou nutí akceptovat princip, který jsme nechtěli dobrovolně prožít, a vrací nás do stavu rovnováhy. Příznak je somatickým zhuš­těním toho, co nám chybí ve vědomí. Příznak nás vede k poctivosti, protože potlačené obsahy vědomí zviditelňuje.

via Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta