Začátek života se ve starých dobách slavil rituálem narození, jeho konec pak pohřebním rituálem. Dnes jsme obojí přemístili do nemocnic, a tím pod záštitu nevědomých rituálů. Rituály vládnoucí v medicíně nám mohou pomoci uvědomit si nesmírný význam rituálnosti pro procesy léčení, a budeme je proto pozorovat podrobněji. S patřičně zaostřeným pohledem najdeme v moderních nemocnicích překvapivé množství kouzel, která by udělala čest každému šamanovi. Když se pacienti v archaických dobách utíkali do péče léčitele, museli se zcela svěřit jeho jinému světu, ztratili svá práva na sebeurčení a odevzdali se Bohu, příp. šamanovi jako jeho zástupci. Dnes inscenujeme podobný efekt s ještě většími náklady. I moderní pacient odkládá hned u brány své právo na sebeurčení. Brána je stále ještě důležitým místem každé nemocnice, střeží totiž práh k jinému světu stejně jako svého času brána chrámu, podle níž je snad i pojmenována. Svět za bránou a za každou tušenou tematikou nemoci nahání ve své nepřehlednosti strach. Pacienti se ve shodě s tím nezřídka cítí sklíčeni tváří v tvář všem těm věcem, které se jim dějí a do nichž nevidí. Podobně, jen vědoměji, se zřejmě cítili antičtí hledači uzdravení při vstupu do Asklépiova chrámu.
Poté, co jsou pacienti podle přísného schématu zaregistrováni, jde se co nejrychleji do postele. I když přijeli zcela zdrávi, pouze v předvečer svého vyšetření nebo nějakého zákroku, v nemocnici musí pacienti ležet. Hlava jako centrála vedení se zde nesmí držet zpříma, nýbrž musí být zásadně položena. Tím je hned také zajištěno, že pacienti leží lékařům u nohou přinejmenším fyzicky, a vyjasněno, že jednání na stejné úrovni nepřichází v úvahu. Pacienti již nesmí do ničeho příliš mluvit a sotva mohou o něčem rozhodovat. Formálně a obsahově jsou z nich nejkratší cestou uděláni pacienti (= lat. snášející, trpěliví). To, že jsou sestrou dáni do postele jako děti, poté co se na příkaz svlékli, patří rovněž k tomu stejně jako skutečnost, že již nesmí sami rozhodovat, kdy se půjde do postele a kdy se bude vstávat. Probíhá zařazení zpět na úroveň dětské zodpovědnosti. Ve většině nemocnic jsou pacienti na pokojích po několika, stejně jako svého času v dětství. To má navíc ten efekt, že sestra musí rozhodnout, kdy se půjde spát, přirozeně pro dobro „milých dětí“: Zhasnout světlo, zavřít oči! Dalšího rána po zásahu úklidové čety pak není k jídlu to, co snad pacienti nejraději snídají. O tom, co je pro ně nejlepší, rozhodují opět jiní. A když všechno nesní, sklidí mírné pokárání a odpovídající pohledy. Některé sestry ještě nevědomě vytvářejí karikaturu této situace tím, že používají jazyk, jakým se mluví na děti, myslí to dobře, pacientovi je tím ovšem jednoznačně přiřazena jeho role.
Celebruje se zde rituál, který předpokládá jen jeden cíl: udělat z lidí pacienty a vlastně i děti. Tento proces podporuje řada maličkostí: Chtějí-li se jít pacienti projít, musí to učinit v pyžamu, noční košili nebo županu, jen ne jako normální svéprávní dospělí. Tak zdraví nemohou být, aby nemuseli při vizitě ležet v posteli, trpělivě čekajíce na to, co asi polobohové pronesou. Ti skutečně dalekosáhle rozhodují o osudu pacientů, jimž jsou sděleny pouze výsledky. Když se lékaři radí, používají sotva srozumitelný tajný jazyk, srovnávají křivky, grafy a výsledky měření, které vypadají jako kniha o sedmi pečetích.
Vizita, lékařská návštěva u nemocničního lůžka, probíhá podle přísných rituálních pravidel. Určitá hierarchie zpravidla celebruje poučný divadelní kus. Hierarchie v řečtině doslova znamená „vláda svatých“. Je jen důsledkem toho, že primář jako nejvyšší v hierarchii vládne jako velekněz. Svobody, které jsou možné, když jsou přítomny pouze sestry, jsou v jeho přítomnosti automaticky vyloučeny. Působí dojmem, že všechno ví, a nemusí nic zdůvodňovat. V pacientovi mohou vyvstat vzpomínky na přísného otce, hlavu rodiny. Respekt a úcta, pokud se nedostaví samy sebou, jsou důrazně prosazovány. Pokusy o odbourávání hierarchií v této demokratické době narážejí zejména v medicíně na hluboce zakořeněný odpor.
Celý pečlivě naplánovaný rituál regrese má pro pacienty i příjemné stránky. Jsou například všude převáženi v posteli, i tam, kam by beze všeho mohli dojít sami. Nemají se však namáhat ani příliš přemýšlet. Je nařízen klid pro tělo, duši i ducha, který působí léčivě. Je tak jen důsledkem, když nikoli sami pacienti, nýbrž lékaři rozhodují, kdy budou smět opět chodit sami a kdy se pak také budou smět vrátit domů. V případě, že pacienti nerozeznají náznaky a rozvíjejí vlastní představy obvyklým způsobem, jsou odkázáni zpět a sankcemi přinuceni vrátit se do zaběhnutého rámce. „S tím ze sedmnáctky jsou problémy,“ registrují sestry a hlásí to případně výše. Je-li velmi problematický, sám primář se zálibou v plurálu majestatis obrátí na problematického pacienta: „Jaképak tu máme problémy...“
Ovšem že medicína má mnohá zdůvodnění pro všechna tato opatření, aniž by kdy použila slovo rituál. Při bližším pohledu se však všechna ukazují jako racionalizace. Lékaři prý musí mluvit latinsky, aby se mohli dorozumět i na mezinárodní úrovni. Během 20 let studia a praxe jsem se ještě nikdy nesetkal s lékařem, který by byl se svým kolegou mluvil latinsky nebo by toho byl byť jen schopen. Kdyby se o to některý přesto pokusil, byl by svými kolegy jistě považován za blázna. V rozhovoru je vždy jen tolik latiny, aby nerozuměl nezasvěcený. To znamená, že před pacienty, jimž nelze sdělit celou pravdu stejně jako dětem, jsou rozhodující slova zakódována.
Podobně je tomu se „sterilní“ bílou u nemocničního personálu, kde nesmí být jediná výjimka. Z hygienických důvodů není bílá lepší než například žlutá. Proč tedy všude bílá? Nemá to snad přece jen něco společného s tím, že i papež nosí bílou stejně jako většina guruů? Potřebují i polobozi bílá rituální roucha pro své tajné rituály a nechtějí to pouze přiznat? Nelze si bílou z lékařského života odmyslit proto, že v sobě sjednocuje všechny ostatní barvy, a tím je barvou celosti a úplnosti?
Mnohé, jako třeba i kouzelná moc hygieny, hovoří pro takové hlubší důvody. Původně se bílá prosazovala proti mohutnému odporu lékařů, hygiena si však zjednala v náhradním obřadnictví stálé místo. Dnes vystupují lékaři na její obranu stejně prudce a místy iracionálně, jako když proti ní kdysi bojovali. Takové vysoké emocionální náboje jsou obecně znakem toho, že za tématem toho vězí víc. V tomto případě vidíme, jak z hlubin prosvítají předpisy rituální čistoty a ceremoniály očisty. Hygienicky smysluplnou očistu můžeme pozorovat u chirurgů během přípravy na operaci. Několik minut si umývají ruce pod horkou tekoucí vodou, zatímco si je drhnou agresivním mýdlovým roztokem a tvrdým kartáčkem. Doba tohoto mytí je přesně předepsána a pedanticky kontrolována stopkami. Po této proceduře jsou ruce stále ještě „špinavé“, takže následně musí být znovu delší dobu omývány roztokem s vysokým procentem alkoholu. Poté jsou z hygienického hlediska stále ještě nanejvýš podezřelé a musí být vsunuty do sterilních gumových rukavic. Dokonce I ve vědomě magických kultech stěží existovaly důkladnější očistné rituály rukou.
Mnoho menších očistných úkonů, které provázejí všední den nemocnice, je možné na tomto pozadí prohlédnout jako rituály, protože z hlediska hygieny většinou nic nepřinášejí. Lékař si dodnes stále myje ruce na důkaz neviny. Dezinfikuje i místa na kůži, do nichž bude píchat injekci způsobem, o němž je již dávno prokázáno, že nemá pro hygienu žádný smysl. Lékaři však právem nechtějí od tohoto oblíbeného rituálu upustit. Raději nacházejí nejpodivnější racionalizace, aby mohli nadále starým šamanským způsobem předem připravit místo pro zranění funkčně nesmyslnými, ale magicky účinnými tahy. Alkohol má v tomto případě zřejmě funkci svěcené vody u vchodu do kostela. Z hygienického hlediska ani jedna z tekutin nečistí, z hlubšího pohledu však přesto očišťují a zasvěcují. Lékaři právem dodržují tento rituál a pacienti ho právem očekávají, protože rituály jsou v medicíně stejně jako v jiných oblastech nanejvýš nezbytné. Někdy jsou odůvodnění, jimiž jsou staré rituály hájeny před reformátory, poněkud zvláštní, základní směr je však správný.
Také normální lékařská praxe je plná nevědomých rituálů. Poté, co pacienti sestře odevzdají svou legitimaci ve formě karty zdravotní pojišťovny, musí dostát svému jménu dlouhým trpělivým čekáním. V atmosféře napětí uprostřed jiných nemocných s horečkou očekávají rozhodující okamžik, v němž jim bude dovoleno vstoupit. Očekávají jej a současně se jej bojí, jako se před několika tisíci lety pacient bál setkání s Asklépiem, bohem léčení. Když jsou konečně připuštěni k mystériím lékaře, ta se ukazují jako skutečně mysteriózní. Smysl a účel přístrojů, které jsou použity, zůstávají pro pacienta skryty v temnotách. Ať se spokojí s tím, že vidí, jak je jeho doktor vybaven pro všechny případy. Tím splňují svůj účel i přístroje, které ještě vůbec nebyly použity. Doktor sám má ovšem málo času, jak by také mohl, když je tak důležitou osobou! Byť i jen nápad, že bychom toho, kdo od nás vyžadoval hodinu trpělivého čekání, nechali minutu čekat, je zcela nemyslitelný. Konečně na malý, rozhodující okamžik „trpělivého“ osloví. Dříve bývali lidé prohlašováni za nemocné, dnes jsou uznáváni písemně. Současně je vyřčeno i zaklínadlo nad chorobou. Nemoc dostane svůj (časo)prostor a prostředky, po nichž má ustoupit. Vypsáním nemocenské udělí pan doktor pacientovi a jeho příznaku z pozice svého úřadu určitou lhůtu. Když uplyne, je postižený automaticky uznán zdravým. Tato hrozba je doložena listinami (na potvrzení o pracovní neschopnosti) a s druhým dokladem je pak pacient většinou rychle propuštěn. Tento doklad je zakódován dvojím způsobem, jednak jsou písemné znaky nečitelné, jednak pocházejí slova z jiného světa. Ale lékárník, který je rovněž bíle oděný, a patří tím ke stejnému společenství zasvěcených, recept dovedně rozluští a vydá spásné kapky nebo tablety. Vzor je tak starý, jak je účinný.
Ve středu veškerého tohoto čarování si lékaři založili svou váženou pozici, na níž je na první pohled vidět, jak je zvlášť důležitá a nakonec rozhodující. Zatímco o životě a smrti rozhoduje vlastně jen Bůh, zde se mu jeden cech obratným počínáním snaží přiblížit. Uvážíme-li všechna kritéria, která vnějškově charakterizují šamana, vyjde nám z nich přitom vždy i lékař. Oběma je společný nápadný kroj, který daleko přesahuje význam barev. Hierarchické rozdíly spočívají již ve střihu plášťů. Sestry sice už smí odkládat své čepce, ale běda kdyby si oblékly plášť s vysokým stojatým límcem, a pokusil si tak osobovat lékařské privilegium. Opravdový šaman sotva upustí od nošení amuletů s léčivými silami. Lékaři na tomto místě nosí stetoskopy, které při vhodné příležitosti pokládají pacientovi na srdce nebo jiná důležitá místa. Šamani často používají jazyk nezasvěcenému okolí nesrozumitelný a provádějí rituální úkony, jejichž hlubší význam je jasné pouze jim. V obojím se jim moderní lékaři vyrovnají. Důstojnost léčitelů se často projevuje v jejich chování, které se málo stará o světské věci. Mohou si dovolit nechat pacient čekat a ošetřovat je podle přirozeného spádu hierarchie odshora dolů. S hmotnými statky nemají na své úrovni samozřejmě nic společného, nechávají se obdarovávat. Těchto možností lékaři čile využívají i dnes, v první řadě u pacientů a jejich pojišťoven, na druhém místě pak u ochotných farmaceutických firem. A stejně jako dříve mají pomocníky, kteří za ně přebírají tuto méně důstojnou úlohu.17 Léčitelé se nakonec obklopují i magickými znaky, které budí respekt, dělají dojem na nezasvěcené nebo jim dokonce nahánějí strach. Do této souvislosti spadá historicky vzniklý vztah lékařů k hadu, oné Asklépiově užovce, která se nebezpečně ovíjí kole stejnojmenné hole. Asklépios, praotec lékařů, měl moc nad hadem a jeho říší, polaritou. Skutečné léčitele charakterizuje jejich vyzařování, nejpatrněji ztělesněné ve svatozáři kolem hlavy. V tomto směru mohou moderní lékaři nabídnou pouze náhradu. Je přece nápadné, že její prototyp často představuje zrcátko na čele krčního, nosního a ušního lékaře, které přinejmenším imituje svatozář a vypadá jako zářivý Symbol slunce, který k sobě přitahuje nejen světelné paprsky, ale především také pozornost všech nezasvěcených.
Při tom ironicky znějícím popisu od průkazu zdravotní pojišťovny až po svatozář snad může vzniknout dojem, že se zde jedná o pozůstatky mocenských snah nebo dokonce velikášství lékařů, které vyžaduje reformu. Takové hodnocení však vidí jen jednu stranu mince. Když si všimneme i druhé strany, jde zde o ústřední a dříve i dnes účinný vzor medicíny, která sama stěží ještě ví, proč funguje. Nemoc je vždy také regrese a zcela automaticky v člověku vyvolává postoj odevzdání a bezmocnosti. Vodorovná poloha těla opět napravuje mnohé, co bylo předtím zjevně mírně bláznivé: Nikoli život nám leží u nohou, nýbrž my ležíme u nohou životu. Potud nás dělá každá forma nemoci poctivými. Postoj pokory ve spojení s dostavujícím se klidem a nutností podrobit se vzoru „Staň se vůle tvá!“ má léčivý účinek. Nemoc nám tak dovoluje vzít si dovolenou od nejnamáhavějšího lidského postoje vůbec, od postoje „Staň se má vůle!“. Čím vědomější je ponoření do odevzdanosti a pokory, která z ní v ideálním případě plyne, tím účinnější je rituál léčení.
Potud jsou všechny tak dobře míněné pokusy dopomoci pacientovi k zrovnoprávnění a svéprávnosti vždy i kontraproduktivní, měřeno vzorem, který vlastně léčí. Zvlášť patrné je to na soukromých klinikách, kde prvotřídní ošetření nikterak nepřináší lepší uzdravení. Zde právě nejde o to, aby pacient v situaci své nemoci pokračoval v prosazování svých osvědčených mocenských her a nároků. Co potřebuje, je možnost uvědomit si svou zásadní situaci odevzdání. I nevědomé moderní rituály v nemocnicích k tomu napomáhají. Skutečně nebezpečná pro jeho šance na uzdravení není hierarchická organizace v nemocnici nebo hra na bohy, která se tam provádí, nýbrž fantazie o všemocnosti, jimiž trpí lékaři slepí vůči realitě, kteří pacientovi sugerují, že oni dokážou všechno. Ve skutečnosti se právě tito lékaři, i při jejich úctu vzbuzujícím přínosu pro stavbu věže lékařské vědy, se skutečnou špičkou hierarchie, se světcem nikdy nesetkali. I když dnes staví ze slonové kosti, sdílejí někdy osud jejich stejně snaživých předchůdců — stavitelů babylonské věže.
Placebo efekt, na který se vědecky založení lékaři dívají s podezřením, a hlavně „droga lékař“ jsou důležitými součástmi rituálu moderní medicíny. Čím lépe jsou pacienti s to poznat alespoň symbolicky převahu světce v hierarchii, tím větší jsou jejich šance na vyléčení. Lékař je v tomto případe projekční plochou pro jejich touhu po vedení vyšším, ba nejvyšším místem. Medicína, která ze hry vynechává Boha, princip jednoty, bude vždy potřebovat náhradní bohy nebo nebude schopna dokonale léčit. Polobůh v bílém je jen karikatura, ale stále ještě lepší než nepřítomnost Boha. Ani přírodovědecká medicína, která se pokouší jednat objektivně nezávisle na nepostižitelných věcech duše, se Boha nemůže vzdát, pouze jej nazývá „věda“. Pro lidi věřící ve vědu proto i víra v bezchybnou, všemocnou medicínu obsahuje šanci na uzdravení. Díky pochybovačnosti, která k náboženství vědy patří, je to však skutečně pochybná možnost uzdravit se.
via Rüdiger Dhalke, Nemoc jako řeč duše