Do svého pořadu Duše K zvete nejrůznější osobnosti, jejichž názory, učení či postupy léčby se většinou vymykají obvyklým způsobům. Jaký je hlavní důvod těchto setkání?
Duše K je koncept, který kdysi dávno vzniknul již v Českém rozhlase. Oslovuji lidi, kteří svůj obor bádání otevírají i dalším impulzům nebo vlivům, dívají se na svět otevřenýma očima a bez předsudků. To je smysl Duše K.
Proč dnes lidé mají tak malou víru, ať už v sebe, ideály nebo Boha, čím to je způsobené? Jak obnovit v lidech víru a charakter?
Já vůbec nevím, jestli lidé mají tak malou víru, nebo kteří lidé. Na takovéto otázky neumím odpovídat, protože nevím, co mají lidi. Můžu mluvit o sobě, o pár lidech ve svém okolí. Dokonce, kdybych se ponořil do několika blízkých lidí, které znám, a začal zkoumat, jestli mají malou nebo velkou víru, nevím, k čemu bych dospěl. Dokonce si ani nemyslím, že by lidi museli mít nějakou víru. Toltéci mají takový zvláštní přístup. Říkají, že pravda je to, co poznáme tak, že tomu nemusí nikdo věřit, a přesto to existuje. Pravda je nezávislá na systému víry. Jakou víru myslíte přesně?
Víru v duchovno, ideály, pravdu a lásku…
Člověk se často pohybuje ve svém myšlení v takových, jakoby předem daných, kladných a záporných věcech. Když někdo má velkou víru, tak je to dobré. Když má někdo malou, tak špatné. Každý člověk má ohromně velký systém přesvědčení v realitu, že je taková. Že tamto je slunce, tohle jsou mraky, tuhle jsou lidi. Tenhle systém je tak silný, že vůbec ho nahlodat je ohromně těžké. Proto přesně nevím, co na to odpovědět. Jen tak společensky můžeme říct, lidé mají malou víru. Ve skutečnosti mají v sobě systém nejrůznějších přesvědčení, víry, že tohle je realita. A jsou beze zbytku přesvědčení, že je to pravda. Například, že se musí jíst maso, to je velice silná lidská víra. Na druhou stranu, každý tlak vyvolává protitlak. Pořád se proti něčemu bojuje… Když někdo chce jíst maso, tak ať ho jí. Pro mě je zajímavé, když v člověku ten systém víry povolí.
Máte nějaký příklad?
Teď je v Praze na návštěvě Clemens Kuby. Člověk, který spadl ze střechy a porušil si míchu. Lékaři mu oznámili, že už nikdy nebude chodit. Nikdy jim neuvěřil, vyléčil se silou svého přesvědčení a nyní jezdí po celém světě přednášet a učit lidi věřit v sebe a své schopnosti. Kuby vypráví o paní, která po shlédnutí jeho filmu se zvedla ze sedadla a odcházela. Kamarádka ji zastavila a řekla: “Kde máš berle?” “A jo, nemám! A nechybí mi!” Přišla rozzářená domů a manželova první věta zněla: “Kde máš berle?” “Představ si, Karle, já vůbec nevím.” Manžel: “To ses zbláznila?! Okamžitě si dojdi k doktorovi pro nový!” Doktor se na ni podíval, řekl: “Okamžitě berle!” Měsíc s nimi chodila, pak je zahodila, rozvedla se a bylo to. Takhle to je. Buď si řekneš: “Nemám berle”, a chodíš bez nich. Nebo si řekneš: “Když to všichni říkají, tak to bych je asi měla mít”… a zůstanou ti do smrti. Ale pořád můžeš čistit svůj pohled, své stanovisko. Až pak třeba potkáš někoho, kdo už ti ty berle nebude nutit. Posune tě. Realita zrcadlí stav tvojí mysli.
Vy už jste na té dobré cestě, já tomu říkám, že žijete na pravém břehu řeky. Jak jste se tam dostal? Byl nějaký bod zlomu?
Snažím se nikde neulpět, být stále ve vnitřním pohybu. Nevyhodnocuji, jestli to je dobré nebo špatné. Bod zlomu jsem žádný neměl. Všechny věci přicházejí synchronicitními řetězci, určitými souběhy v životě. Dostanu zajímavou knížku, vzápětí se objeví nějaká situace, seskládá se obraz… Ne, neměl jsem v životě žádnou tragédii, nemoc, něco, co by mě náhle posunulo.
Přečetl jste spousty knih a z mnoha z nich citujete. Co pro Vás knihy znamenají?
Přijde na knihu. Existují situace, kdy ta kniha promluví k nějakému aparátu, který člověk má v sobě. Může způsobit vnitřní probuzení něčeho, co má člověk v sobě připraveno a nebylo to třeba dostatečně zavlažováno. Najednou pomůže ta kniha vytvořit situaci nebo přípravu na ni a zkušenosti se začnou rozvíjet. Pro mě vždycky knihy byly zajímavé. Spoustu knih jsem ale rozečetl a nedočetl. Necítil jsem povinnost, že musím každou z nich dočíst. Pak jsem objevil pár knih, které člověku zůstávají déle a nachází v nich pořád něco nového. Ta kniha je pak vzájemnou vibrací mezi mnou a autorem, a je to moc pěkné.
Čím Vás zaujala kniha Čínská studie, že jste se stal jejím kmotrem?
Mně se líbí práce pana Campbella, a líbí se mi, že jeho osud je právě takový vtipný. Pocházel z farmy, kde měl pořád to maso, vajíčka, mléko, a že teprve vlastní vědecká poctivost ho zviklala v jeho systému víry. Teoreticky považoval vegetariánství za nesmysl, jak sám píše. Výsledky výzkumů byly ale natolik výrazné, že musel změnit své názory. Bylo by to jiné, kdyby se narodil ve vegetariánské rodině a vyrostl v obhajobě vegetariánství. Přesto, že vyrostl v přesvědčení, že musí jíst maso a všechny ty živočišné tuky. Takhle to bylo legrační, že k tomu přišel úplně z druhé strany, a to mě na tom baví. Také mě překvapilo množství výzkumů a pokusů, které uvádí. A které jasně ukazují, že je možné nahrazovat rostlinnými tuky ty živočišné. Jeho studie jsou zajímavé také tím, že jsou tak dlouholeté, chronicky známé, píše se v nich, že lidé mají výrazně omezit konzumaci živočišných bílkovin kvůli svému zdraví… Stejně ale lidi mají v hlavě systém svého přesvědčení. Říkají si: “Dobře, on to studoval 27 let, ale stejně se plete…” To je úžasné. Jak lidská mysl dokáže spláchnout ze stolu tak mnohaletý výzkum. Jen proto, že si chci dát stejk.
Která myšlenka této knihy Vám připadá nejpřínosnější?
Celá ta kniha, provázání myšlenek. Tam není žádná nová idea, která by člověka překvapila. Ale to, jak je to celé provázáno, vyargumentováno, pro lidi, kteří potřebují slyšet argumenty. Podstatné je, že se člověk může dočíst, že změnou stravy si může zprůchodnit cévy. Lidé si spíš myslí, že když mají cévy zanešené, musí jít na operaci. A tady najednou on ukazuje rentgenové snímky lidí, kteří si zprůchodnili tepny tím, že změnili stravu. To je úžasná zpráva. Spousta lidí stejně radši bude jíst léky a nechá se rozřezat. Tak to tak mají, každý si prochází svým vývojem. Někdo jde rychleji, někdo pomaleji, někdo přešlapuje na místě.
Váš vlastní způsob stravování se stále vyvíjí. V jaké etapě jste teď a řídíte se nějakou zásadou z Čínské studie?
Momentálně jím pouze bílkoviny rostlinného původu. Nejvíc mě zajímá raw strava neboli živá, tedy nevařená. To je systém, ve kterém se nepoužívají živočišné bílkoviny. Maximální teplota, při které se strava upravuje, je 42 °C, kvůli enzymům. Ne že bych jedl ortodoxně jenom tohle, ale většinou ano.
Jídlo je nejsnáze dosažitelná lidská potřeba. Mnoho z nás si jídlem léčí nedostatek lásky, nespokojenost se svojí prací, smyslem života. Nakonec se z přebytku stravy k těmto neradostem přidá ještě nemoc. Máte nějaký nápad, třeba ze svojí praxe, jak vnést světlo do svého života?
Jedna z cest, která je dostupná každému člověku, je být chvíli o samotě, být sám. Dopřát si toho, že je člověk v přírodě, odloží mobil a počítač, věci, které ho spoutávají. Ideálně v lese, u vody. Nebo jít do tmy. Světlo se nejlépe rozsvěcí ve tmě. Tam nic není, jen člověk sám. Nezvoní telefon, nepípají emaily, takhle zůstat pár dní je dobré. Člověk si srovná myšlenky ve vlastní hlavě.
Proč nemocí přibývá, místo aby jich ubývalo? Vidíte příčinu ve věcech vnějších? Stravování, způsobu života, nebo i v souvislosti s myšlením a cítěním lidí?
To je přece oboje dohromady, vnější a vnitřní, těžko to můžete oddělit. Já ani nevím, jestli přibývá tolik lidí nebo těch diagnostických metod. Před nějakou dobou se změnila doporučená hladina cholesterolu v krvi a hned přibylo nemocných. Já to nevím, nevěnuju se tomu, nechodím na nějaké vyšetření. Ale vím, že velkou sílu má vlastní představivost, mysl. Spousta lidí onemocní, protože byli nemocní jejich rodiče, říká se tomu věrnost rodu, věří, že to tak musí být. Jde o souhru, o způsob, jak organismus spolupracuje. Pokud člověk začne jinak myslet a jinak se stravovat, začnou geny pracovat pro naše zdraví, nikoli proti němu.
Proč pomáháte lidem s handicapem a máte je rád, jasně to vyzařovalo, když jste uváděl předvánoční večer pro sdružení Rolnička?
Vždycky se dohodneme s kluky z divadla pro podporu něčeho, co je nám blízké. Tam žádné proč není. Proto.
Autor rozhovoru: B. Neoralová, N. Chvojková
Tweet