- Robert Nadeau a Menas Kafatosl
Od nedávné doby mi v uších stále zní slova Henryho Bestona o tom, že potřebujeme jiný, moudřejší a snad taky poněkud mystičtější pojem zvířat, protože se pohybují ve světě daleko starším, než je ten náš, jsou hotová a dokončená, obdařená rozsahem smyslů, o které jsme buď přišli nebo je nikdy nezískali, žijí podle hlasů, jež nikdy neuslyšíme. Nejsou bratry, ani poskoky; jsou jinými národy, zachycenými spolu s námi v síti života a času, spoluvězni nádhery a útrap země. Jsou to slova, jež se mi zvláštním způsobem uložila pod kůži a rozvibrovávají mou nelokální podstatu. Podstatu, k níž se dá dobrat než poetickým jazykem, jenž v sobě nese obé - moudrosti poznání a lehkost obratu.
• • •
Z hlediska naší každodenní mysli žijeme a pracujeme sami nebo společně s jinými v rámci společenství. Avšak v obrazech z říše snu se pohybujeme vjakémsi "poli duchů", síti nebo směsici skutečných lidí a těch, jimž říkáme duchové společenství neboli stíny v našem uspořádání. Takzvané "uspořádání" není pro naši snící mysl pouhým shlukem skutečných lidí a hmotných věcí a abstraktních pojmů; je rovněž velmi složitou směsí téměř nepředstavitelných duchů, jimž na sobě vzájemně záleží, kteří se k sobě chovají neuctivě, vyučují jeden druhého a navzájem si nahánějí hrůzu.
"Moře" - intenční pole - je vyjádřeno prostřednictvím tendencí k určitým směrům. Tyto tendence tak jako kvantové vlny, které je teoreticky popisují, jsou středovým bodem, v němž se stýká psychologie a fyzika. Když tyto tendence rozvineme do podoby obrazů a příběhů, vzniknou paralelní světy, hyperprostory a virtuální spektrum zážitků.
Nelokálnost je nový pojem pro starověkou představu. V severním Mongolsku žije kmen Tuva, jenž věří tomu, že hora je skutečná nejen kvůli své lokálnosti, ale také z hlediska své nelokálnosti. Lokálnost je charakterizovaná tvarem a umístěním, zatímco nelokálnost lze popsat jako hlas - zvuk větru, který vane kolem hory. Tento hlas má nelokální charakter, protože nelze přesně určit jeho polohu. Přestože určitá částice vzduchu se může v určitém čase nacházet na určitém místě, zvuk větru nezaznívá z nějakého daného bodu. Hlas hory je snová země nebo pocitové pojetí.
Podobně i vy jste v zásadě umístění ve svém fyzickém těle. Pak se vám však může stát, že se vám bude zdát o nějaké události v okolním světě a příští den se to skutečně stane. Sen se podobá větru v lese; sny jsou nelokální aspekty vaší povahy. Existujete jak v rámci všeobecně uznávané reality, tak i v rámci jejího protipólu. Máte lokální i nelokální charakter. Jednu moji známou probudil jednou v noci živý sen o zimní bouři, během níž strhly vlny velkou část mola. Druhý den ráno slyšela v rádiu zprávu, že rozbouřené moře zničilo molo vzdálené 40 kilometrů od jejího domova, přičemž místo, kde žila, noční bouře téměř nezasáhla.
Zajímavým příkladem živého těla spojeného s nelokálními oblastmi je poštovní holub. Tento pták je známý tím, že dokáže nalézt cestu zpět i poté, co byl v uzavřené schránce převezen stovky kilometrů od domova. Výzkumy ukazují, že se holub neorientuje podle pachů, zemského magnetismu ani paměti. Podobné schopnosti zjevně mají také psi a jiná zvířata. Více na toto pozoruhodné téma najedete v práci Ruperta Sheldrakea, jehož si veřejnost poprvé povšimla roku 1981, kdy vyšla jeho kniha Nová věda života: hypotéza o formativní příčinnosti. Sheldrake pojmenoval nelokální aspekt našeho světa - ten, který vede holuba domů - jako morfogenetické pole. Toto nesamovolné neměřitelné pole má mnoho vlastností, které mi připomínají kvantovou mechaniku a zvláště Bohmovu představu o virtuálních pilotních vlnách.
Dvě částice například fotony světla z téže žárovky nebo jiného světelného zdroje, jsou spojeny i poté, co uplynou stovky let a částice, urazí tisíce kilometrů. Pokud se s jednou částicí něco děje, ta druhá o tom "ví". Toto spojení je zapříčiněno "obecně známým" chováním pilotní vlny, která se nevyvíjí v čase a prostoru spojeném s všeobecně uznávanou realitou, nýbrž ve vícedimenzionálních matematických prostorech popsaných fyziky.
Vlna se podobá snu. Představte si sen, v němž vidíte sami sebe a nějakou další osobu. Tento sen se vám může zdát kdykoli během noci. A ve dne se pak často ukáže, že mezi vámi a tou druhou osobou existuje nějaké spojení.
Kvantová vlna objektu a naše snová zkušenost s vůdčími vlnami, jež mají podobu intenčních polí, se tedy nachází všude ve vesmíru, přestože nejintenzivněji působí v okolí daných objektů a lidí. Podobně i písně cítíme v našem nitru, ale současně se šíří celým světem a celým vesmírem. Během snění se pohybujeme v říši snů a necháme se volně vést svými tendencemi.
A tak mi dovolte se pro dnešek rozloučit slovy Charlieho Chaplina: "Kdo krmí hladové zvíře, ve skutečnosti krmí svou vlastní duši." a videem Alana Wattse s názvem 'Život má hlas'.
V textu byly použity úryvky z knihy Arnolda Mindella 'Kvantová mysl a léčba'
Tweet