Svýma očima jsme schopni zachytit pouhou jednu desetinu bilióntiny celkových informací (doporučuji se podívat sem), jež kolem nás krouží v poli nám známého elektromagnetického vlnění, jež utváří nám známým způsobem nám známý vesmír. I tak málo nám stačí k tomu, abychom si utvořili názory, jež si pak neseme často po zbytek života jako zatuhlou, ztěžklou zaškvařeninu, která nás (nebo naše blízké) často stojí zdraví či život. Zachyceni na nepatrné výseči viditelného spektra, zúženého kulturálním překladačem, visíme ve vzduchoprázdnu nepoznaných pojmů, sahajících za hranice naší společně sdílené reality. Ať se nám to líbí nebo ne, právě za touto hranicí - čili přímo před naším nosem - začíná čiré neznámo, kterému denně a bez oddychu čelíme, a můžeme děkovat jen filtrům naší vlastní ignorance (neznalosti, nevědomosti, nezvdělání či nepoznání), že nás udržují v prostředí, jež se jeví být únosným místem k bytí.
Jenže to, že něco nevidíme nebo nemáme v popisu, neznamená, že to tam "venku" jednoduše není. Jedním z takových dosud nepoznaných a neměřitelným pojmů je Noosféra, pojem označující prostor poznání (též idejí, či duše). Název vychází z řeckého noös (= duše) a sphaira (= oblast, prostředí). Tento prostor v sobě zahrnuje tzv. hmotný neživý svět - geosféru, stejně jako živý svět - biosféru a svět, představující informace a lidské vztahy - sociosféru. V teorii Vladimíra Vernadského, ruského mineraloga a geochemika, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů geochemie, biogeochemie a radiogeologie je noosféra třetí v řadě z fází vývoje Země po geosféře (neživá hmota) a biosféře (biologický život). Stejně jako vznik a rozvoj biosféry života zcela zásadně proměnil naši geosféru, proměňuje současný bouřlivý rozvoj noosféry (sféry poznání) zcela zásadně také naši společnou geosféru a bioséfru.
Na rozdíl od propagátorů kyberprostoru, či pojetí teoretiků tzv. teorie Gaia, kde organismy interagují s jejich anorganickým prostředím na Zemi a vytvářejí samoregulační komplexní systémy, jež přispívají k udržení podmínek pro život na naší planetě, se Vernadského noosféra objeví v okamžiku, kdy lidstvo, skrze ovládnutí jaderných procesů, začne vytvářet zdroje prostřednictvím transmutace prvků, což je nejen moderním způsobem popsaný princip pokusů středověké alchymie o změnu olova ve zlato, ale doslova možnost přeměny veškerých "živých" i "neživých" prvků na geochemické, biomolekulární a genetické úrovni. Jedním slovem - dosah na ztracené Božství. Noosféra je proto nyní také zkoumána na univerzitě v Princetonu jako jako součást tzv. projektu globálního vědomí, kde mimo jiné přišli na to, že:
"Chování sítě náhodných zdrojů souvisí v globálním měřítku s propojeným lidským vědomím. Koherentní vědomí vytváří pořádek ve světě. Jsme jemnými interakcemi navzájem spojeni mezi sebou a se Zemí".
- Oficiální vědecký výstup univerzity v Princetonu
Podle Vernadského teorie je noosféra tvořena a rozšiřována pomocí interakce lidských myslí (myšlenek/vědomí) a dále se bouřlivě rozvíjí společně s rostoucí populací a její sociální re-organizací ve vztahu k sobě navzájem. Tím, jak se lidstvo organizuje ve stále složitějších a komplexnějších vzájemně propojených sociálních sítích, narůstá i vědomí noosféry v lidském vědomí. Na tento koncept se vztahuje i zákon tzv. Teilhardova komplexního vědomí, jenž popisuje povahu evoluce vesmíru. Teilhard dokazoval, že noosféra poroste směrem k ještě větší integraci a sjednocení, a bude kulminovat v tzv. bodu Omega - vrcholu v myšlení/vědomí - který on viděl jako cíl dějin.
Živé systémy jsou rozptýlené struktury, které vytvářejí vnitřní řád vynaložením energie, výměnou za lokální snížení entropie [míry neurčitosti systému]. To je pravda na všech úrovních biologické organizace a pochopitelně tím více se takový pořádek stává abstraktním u živých systémů. Například geny vytvářejí abstraktní informační rámec, v němž mohou mnohobuněčné organismy měnit topologii epigenetické informace stavového prostoru, aby bylo možné se přizpůsobit a následně vyvíjet. To může zahrnovat změny genů, které se samy o sobě podílejí na abstraktním informačním rámci nebo měnit způsob, jakým tyto geny koordinují svou vlastní činnost. Nicméně, čím složitější biologický systém, tím vyšší odběr informací v rámci tohoto systému. Tím se v podstatě vytváří zvýšení hustoty informací. Na úrovni mozku je tato abstrakce zřejmá v podobě informační struktury známé jako mysl. Některé teorie předpokládají, že takové uspořádání mění informační stav okolního prostředí tak, že pro stále klesající úroveň entropie se působením na okolní prostředí dochovaných místních informačních struktur může mysl - abstraktní jev se sídlem ve fyzickém substrátu mozku - vyvolat místní entropickou sílu, která, když se propojí s mnoha dašími současně, vyprodukuje ještě více zesílený jev známý jako noosféra.
Já osobně noosféru vidím zcela nevědecky, zato velmi realisticky jako síť jemných vzájemně spojených světélkujících vláken, jimiž je propojeno vše tzv. neživé (spadající do geosféry), tak i tzv. živé (spadající do biosféry). Nejvíce se jí pro mě v popisu blíží tzv. kosmická síť Boha Indry z budhstického učení diamantové Vadžry. Hovoří se tam o bleděmodře světélkující síti vědomí, v níž kámen, lidská ruka, prach z hvězd, kapka vody, letící kolibřík, slovo, myšlenka, či meteor jsou jedním a tímtíž - výrazem "oživlé síly ticha", nesoucích v sobě sjednocené vědomí sítě navzájem interagujícího poznání, jež pluje na - terminologií starých čarodějů - temném oceánu vědomí. A zeptá li se mě někdo, proč v životě dělám to, co dělám - například tento blog - odpovím, že zřejmě nějaká část mně vnímá něco (vlnu, hlas, píseň), která mě k tomu vyzývá (diktuje mi) a já nemohu neuposlechnout se nestát dutou kostí (kanálem přenosu), protože by to bylo proti základním zákonům přírody (přirozeného bytí). To je můj velmi jemný dosah na Řád.
Je pozoruhodné, jak se s rozvojem noosféry mění i náš slovník. Vědomí o tom, že jsem součástí celku sítě života, jakož i fakt, že jsme navzájem "naživo" spojeni - to všechno už dávno není slovník pár "ezoterických pomatenců" - viz oficiální výstup výzkumu univerzity v Princetonu. Vznik a rozvoj internetu, jehož model se dnes podobá složité komplexní skturkuře neurovláken, vznik tzv. sociálních sítí, díky nimž se rozvoj a šíření vzdělání - kde nutně nemyslím akademický model, o čemž moc hezky a moudře hovořívá pan Onřej Šteffl - to všechno je pro mě odrazem ono neviditelného a neměřitelného rozvoje noosféry - sféry poznání, do níž jsme vstoupili oběma nohama.
Až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu! Co je však takový oceán jiného než spousta kapek?
- David Mitchell
Zřejmě nejznámější interpret Teilhardovy konstrukce L. Gallen označil noosféru za biosférocentrickou teorii smyslu evoluce. Teilhard se nevyhýbá pojmenování polemických míst své teorie a naznačuje možná východiska: "... musíme uznat (...) že se nám dosud nepodařilo uspokojivě interpretovat a vyslovit víru, kterou jsme prodchnuti. (...) má-li se vysvětlit a ospravedlnit psychologický stav světa, v němž žijeme – a má-li tento svět pokračovat –, je k tomu nezbytně třeba nějakého náboženství. Když se však zhroutila první modla, toto náboženství ztratilo svého Boha, jejž, jak se myslilo, nalezlo. Se vším nashromážděným elánem svých potřeb a nadějí si dnes nestojíme na troskách materialismu příliš dobře. Budeme proto muset potlačit ducha nadšení, který nás vede? Rozhodně ne. Tento duch tu nepochybně je, protože bez něho by se vesmír – zbavený elánu, kterým žije – stal nesrozumitelným a absurdním. Musíme jen objevit jeho pravé jméno. Náboženství vědy je mrtvo. Musí však existovat nová mystika, která je vystřídá." Nemá za to, že člověk nutně musí opustit Zemi. Vyšší etapou kosmogeneze je mu právě noosféra a její směřování tak zvaně k centru nejvyšší koncentrace vědomí; a v něm není materiálních základů. To, co noosféru zkvalitňuje nejdokonaleji, soudí Teilhard, je láska. Nikoli tedy expanze do oblastí kosmu, nýbrž expanze duchovní, morální, do vesmíru uvnitř nás. (Zabýváme-li se ústupem geocentrismu v časovém horizontu dvacátého století, nepřehlížíme ani argument likvidačního dopadu kosmizace vědomí na samo lidstvo, ani skutečnost, že zárodečná kosmizace člověkova vědomí ve skutečnosti dvacáté století předešla. Kupříkladu K. E. Ciolkovskij navrhnuvší raketu jako prostředek výstupu člověka do kosmu koncipoval první projekty již koncem sedmdesátých let století devatenáctého.) V současném mezidobí rozmachu kybernetiky, člověkem nabývaných schopností vládnout zákonům svého rozmnožování, ba genové struktuře veškeré živé hmoty, a neméně pak mezidobí lidských aspirací na ovládnutí "mechanismů" své vlastní mysli, nahlížejí tvůrci útvaru Litterate noosféru počátku třetího gregoriánského tisíciletí jako nedělitelný soubor praktických výsledků a společného směřování na sobě závislých myslí biologických původních, biologických geneticky zkonstruovaných a sestrojených myslí nebiologických (technologických). Soudobý souhrnný "myslící obal" Země silou znásobené vitality je sjednocen tendencí k totální expanzi do vesmíru. V něm svrchovanou, vždy přítomnou a nejprokazatelnější jistotou stále zůstává – generalizované mystično. A schopnost mystické vnímat, přijmout za své a zmnožit – toť výlučnost vědomí člověka, nebo přirozenost každého, každého vyspělého vědomí?