A proč umělci
už nemalují květiny?
Jednou z kdysi slavných, ale dnes skoro zapomenutých zahradnických postav byl Ivan Vladimirovič Mičurin, který proslul pokusy s ovocnými dřevinami a léčivými rostlinami. V roce 1903 se mu podařilo zkřížit planou sibiřskou hrušku z Usurijského kraje s francouzskou odrůdou. O jedenáct let později mohl s uspokojením konstatovat, že nová odrůda má dobrou chuť a zvládne i mrazy -36° C. Mičurin podobně jako v Kalifornii Luther Burbank sbíral divoké rostliny i staré odrůdy, křížil je a snažil se vypěstovat nové druhy, které by mohly růst i v suchých či horských podmínkách. Myslím, že se k jejich téměř uměleckému dílu ještě budeme vracet, i když se neustále objevují nové geneticky modifikované druhy užitkových rostlin. Mnoho tradičních vyšlechtěných odrůd totiž téměř nepotřebuje ošetřování.
V českém prostředí má podobný význam i osud jako Mičurin či Burbank zahradník Jan Böhm, který v malém jihočeském městečku Blatná pěstoval růže. Ocenění a uznání získával na těch nejprestižnějších mezinárodních výstavách. V Blatné každoročně rozkvétalo až milion růží. Böhm se s Mičurinem seznámil patrně přes svého otce nejpozději v roce 1923, kdy od něj získal zásilku růží. Oběma šlechtitelům se přitom nejednalo jen o květy, ale také o jedlé plody s vysokým obsahem vitamínů či s listy, ze kterých se daly připravit léčivé čaje. O několik let později přivezl Böhmovi od Mičurina sovětský velvyslanec 200 druhů a odrůd ovocných stromů s prosbou, aby vyzkoušel, jak budou snášet středoevropské klima. Mnohé druhy přežily i těžkou zimu 1928/29, kdy nejnižší teploty dosáhly až – 42° C. Ve válečných letech se věnoval i šlechtění a křížení různých rostlin jako potravin. Böhmovo zahradnictví bylo v roce 1948 znárodněno a většina odrůd zanikla jako mnoho dobrých a prospěšných věcí té doby.
Zlatou dobu českého a moravského zahradnictví je možné vymezit dvěma stoletími mezi rokem 1752, kdy Marie Terezie vydala zahradnický řád a rokem 1948, kdy došlo ke znárodnění velkých soukromých podniků. Přesto se i po druhé světové válce zahradnictví věnovaly statisíce lidí a řada pomologických a šlechtitelských institucí. Mnozí z nich nepřečkali globalizační úder, kdy se načas zdálo, že je lacinější potraviny odněkud dovést, než si je sám vypěstovat. Jak vypadala péče o ovocné stromy, je nejlépe vidět z nařízení císaře Františka I. (1768-1835), který nařídil svým schönbrunnským zahradníkům, aby zdarma dodávali rouby do vrchnostenských zahrad. Odtud putovaly vyšlechtěné odrůdy k učitelům a farářům a od nich do venkovských sadů.
Již v první třetině 19. století byla nabídka kvalitních ovocných odrůd obrovská. Na druhé ovocné výstavě v Brně v roce 1834, kterou navštívila i císařská rodina, bylo vystaveno 456 odrůd jablek, 227 odrůd hrušní, 29 odrůd broskví a další ovoce, které se rychle šířilo do všech koutů monarchie. Přesto je skoro neuvěřitelné, že v roce 1856 rostlo podle výkazů statku Uherský Brod na jeho území víc jak 13 tisíc stromů, v Radějově kolem 40 tisíc stromů, z nichž mnohé byly starší jak sto let, a ve Veselí nad Moravou bylo napočítáno asi 15 tisíc stromů!
V současnosti procházíme nějakým civilizačním procesem, během kterého získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je pěstování květin a teoretickým zbytkem čtení poezie. Pokud bychom z pohledu zahrádek chtěli definovat největší rozdíl mezi tradičním a současným uměním, tak by spočíval v tom, že už skoro nikdo z velkých umělců nekreslí kytice, které skoro pět století bývaly klasickým námětem vysokého umění. Stopy této citlivosti se vytrácí někde u Emila Noldeho či Odilona Redona a to zhruba v době, kdy se stále víc začíná uplatňovat dálková doprava ovoce a zeleniny.
Pokud v dalších desetiletích nadále poroste systémová nezaměstnanost, která se projevuje tím, že nová pracovní místa již nevznikají, protože nejsou zapotřebí, tak navrhuji:
- Pozemkovou reformu, která nezaměstnaným bezzemkům přidělí, alespoň tam, kde to půjde, pozemek k obdělávání. Zvláštní podpora by náležela např. včelařům. Přiměřená mzda by byla podle pracovní iniciativy odstupňována. Municipality by neměly prodávat pozemky, protože se v budoucnosti budou hodit.
- Bezplatné či laciné rozdělování roubů a semen vyšlechtěných odrůd, které nemusí mít maximální výnosy, ale jsou odolné proti škůdcům a klimatickým změnám.
- Půda bez vody ztrácí smysl, proto je zapotřebí starat se o vodní zdroje a zadržování vody v krajině.
Chudý impresionista
maluje zeleninu,
bohatší květiny.
Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.
Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.
Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.
Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.
Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.
Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.
Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.
Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.
Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.
České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.
Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)