Chöd - usmíření hladových duchů a konečné splynutí s prázdnotou


Rád bych v souvislosti s časem, kdy ve své mysli utváříme prostor pro spojení s našimi mrtvými předky, představil prastarou tibetskou spirituální techniku, jež nejenže vede k usmíření hladových duchů a démonů, ale může praktikujícícmu otevřít také přechod ke konečnému pochopení a přijetí prázdnoty. Zároveň však jedním dechem varuji před jakýmkoli neuváženým praktikováním, protože bez patřičného vzdělání a průvodcovského zajištění může být podobná praktika nebezpečná nejen vašemu životu...

གཅོད

Chöd je prastará spirituální praktika sahající ke kořenům tibetského šamanského tantrického budhismu, známá také jako "rozříznutí ega". Recitováním mocných súter, jež vykládají pojetí "prázdnoty" ve spojení se specifickými metodami meditace a tantrickými rituály prováděnými na hřbitově se praktikující, motivovaný soucitem, snaží čerpat sílu strachu tím, že hraje na Kangling [doslova "stehenní flétna"] - nástroj vyrobený ze stehenní kosti zločince nebo člověka, který zemřel násilnou smrtí, příp. z kosti uznávaného Mistra - jako gesto nebojácnosti, jímž vyvolává hladové duchy a démony, kterým nabídne své tělo na tantrickou hostinu, čímž podstoupí vrcholnou zkoušku pochopení a přijetí prázdnoty a zároveň uspokojí jejich hlad a ulehčí jejich utrpení.

"Chöd s ohromující škálou vizualizací, písně, hudby a modlitby, zahrne každý aspekt jsoucna a vede k silné transformaci vnitřní krajiny."

Externí Chöd znamená bloudit v hrůzných místech, kde jsou božstva a démoni. Vnitřní Chöd znamená nabídnout vlastní tělo jako potravu pro božstva a démony. Konečný Chöd je uvědomit si pravou podstatu mysli a rozříznout jemný pramen vlasů subtilní nevědomosti. Jsem jogín, který má tři druhy Chöd praxe.



Prispej

Samsára lidské existence


Samsára [neustálé putování] je označení pro koncept znovuzrozování známý zvláště ve východních náboženstvích.

V těchto náboženstvích je tento koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný. Únik z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti. Tak je dosaženo stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“). Názorně je buddhistický pohled na sansáru předveden v tzv. „kole života“, které je často zobrazováno v tibetském buddhismu. V centru kola jsou namalovány jeho hnací síly (kořeny neprospěšného jednání, mluvení a myšlení, „akusala-múla“): žádostivost, zášť a klam, jako prase, had a kohout. V prostřední řadě je šest možných oblastí zrození: bozi a polobozi, lidé, zvířata, hladoví duchové a obyvatelé pekelných světů. Míra strasti je nejmenší v nebeských světech a největší v peklech. Ve vnějším okruhu je 12 členů řetězu podmíněného vznikání, který začíná nevědomostí. Celé kolo života pak objímá bůh pekel Jama, jenž symbolizuje neustále přítomnou smrt.



Současný život je buddhisty považován jen za prchavý okamžik v nekonečném, stále znovu se opakujícím cyklu zrození, stárnutí, utrpení a smrti. V jaké formě se bytost znovu narodí, závisí na její minulé karmě. Pokud v předešlých životech bytost konala prospěšné činy, narodí se jako člověk nebo v nebeských sférách jako „božská“ bytost (déva). Tyto „božské“ bytosti zakoušejí ve svém životě méně utrpení než lidé, ale i ony jsou podrobeny stárnutí a smrti. Ve svých „šťastných světech“ mají navíc méně možností než lidé konat dobré skutky, a proto se jejich pozitivní karma časem vyčerpá a v dalším životě se zrodí opět v nižších světech. Pokud převáží negativní karma, dojde ke zrození ve zvířecí podobě, ve formě hladových duchů nebo v pekelných světech. Ani zde ovšem bytosti nezůstávají věčně, ale po vyčerpání své negativní karmy se zrodí opět ve vyšší formě. Toto věčné putování „nahoru a dolů“ probíhá znovu a znovu, dokud není přerušen řetěz příčin, který způsobuje nová zrození.




Podle buddhismu je nejlepší zrození v lidské podobě, protože je ze všech sfér nejvhodnější pro praxi Buddhova učení. I když realizace nirvány je možná i v jiných sférách existence, zejména v nebeských světech. Zde je ale vlivem převažujícícho štěstí a téměř dokonalého pohodlí duchovní cesta mnohem obtížnější. Přesto není pravdou, jak se někdy na Západě mylně myslí, že buddhisté neusilují o zrození v nebeských světech. V mnoha rozpravách samotný Buddha vyučoval laiky tak, aby se po smrti zrodili jako nebeské bytosti (dévové). Avšak na rozdíl od některých náboženství buddhismus nechápe zrození v nebi jako konečný cíl, jelikož i nebeské bytosti jsou smrtelné a stále podléhají koloběhu znovuzrozování. V rámci buddhismu se tedy zrození v nebeských sférách spíše chápe jako jakési zpříjemnění cesty samsárou, hlavním ukolem je realizace konečného vysvobození ze samsáry a ukončení neustálého znovuzrozování. Protože tento úkol je nejsnáze splnitelný v lidském zrození a navíc dle buddhistické kosmologie tvoří lidé jen nepatrný zlomek všech bytostí, je v buddhismu lidský život považován ze velkou vzácnost. Buddha poukázal na vzácnost lidského zrození pomocí metafory: přirovnal celý třitisíckrát složený všehosvět k velkému oceánu, na němž plave dřevěný kruh. Na dně tohoto oceánu žije slepá želva. Jednou za 100 let tato želva vyplouvá na povrch, aby se nadechla a poté se vrací na dno. Naše šance narodit se v cenném lidském těle je menší než pravděpodobnost, že se želva trefí hlavou do tohoto dřevěného kruhu.





Připravte se na zážitek a zkušenost smyslů, které nemají obdobu. SAMSARA opět spojuje režiséra Rona Frickeho s producentem Markem Magidsonem, jejíchž filmařské a hudební umění bylo potvrzeno již mnohokrát oceněnými filmy BARAKA a CHRONOS. SAMSARA ve starodávném sanskrtu znamená "věčně se otáčející kolo života“ a tvůrci se v něm snaží zachytit prchavé okamžiky, které utvářejí náš život. Film, který vznikal přes pět let ve dvaceti pěti zemích nás zavádí na posvátná místa, do postižených oblastí, průmyslových zón a míst přírodních zázraků. SAMSARA, která se vzdává dialogů a popisných textů, úplně rozvrací naše očekávání tradičního dokumentu. Namísto toho podněcuje naše niterné interpretace obrazem a hudbou, které do starého chápaní přináší nové prvky.
- CSFD.cz






Prispej

Václav Cílek: Co se děje ve světě


Motto: Ikdyž vidíme obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně.
- Václav Cílek

Místa jsou zrcadly některých částí nás samých, jsou to nitky vedoucí k příběhům, tajemstvím a banalitám. Jiné nitky nás ve vesmíru vztahů spojují s touto proměnlivě nejistou dobou, trpaslíky a pythickou budoucností penzijního systému. Pokoušíme se nalézt nějaké porozumění této době změn a vroucímu světu skrytému pod obalem znaků. Podle všech sociologických výzkumů prováděných na západě i východě, jihu i severu, na horách i v nížinách bude toto století stoletím osobních náboženství, nikoliv církevních institucí. Nemám žádný návod, dokonce ani pro sebe ne, ale zaznamenávám zde některé, převážně pochybné orientační body na vnitřní mapě světa. Ivan Wernish, jenž se pravidelně bdellometricky vydává do Zimohrádku, píše: „Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas, a na někoho, kdo s námi bude hrát početní hry a hry se slovy, také na někoho, kdo napodobuje ptáky. Na osla naložíme zpytovadlo hvězd, bdellometr, xylofon, křišťály ke zmatení démonů, pikslu s kýchadlem, vycpaného orla, vše, co je nutné k vykonání cesty.“



Prispej

Hranice neexistují



Pokaždé když vesmír projeví se v pohledu kočky, závanu větru, v mořských vlnách, uschlém listu, v křiku dětí, nejobyčejnějším pocitu, kapce oleje vsakující se do písku, každoranním pozdravu pákistanského oprávaře aut, zvláštním lomu světla na sklech mrakodrapů, zatroubení taxikáře na rušné ulici, nebo tichu a prázdnotě sobotního večera, v blikajících barevných světlech, ztrácejících se v písečné bouři, či hudbě, která ke mně bůhvíodkud dolehla až jsem se ocitl v nádherném tichém spojení se sebou - zkrátka pokaždé když si uvědomím, že veškerý vesmír vzniká a zaniká s každým mým nadechnutím a výdechem - vím, že se jsem živý a všechno ostatní je sen.

"Byli jsme lovci a sběrači. Hranice neexistovaly." Co se změnilo? Nic. Hranice jsou všude a determinujeme je svou leností vstát a každý den za sebe zabojovat. Nechat se ochočit je tak pohodlné. A vzdát to tak lákavé. Ó, sladká nevědomosti! Jak opojné je s tebou tančit v nočním baru a nechat se tebou krmit v přímém přenosu. Mám se sice na co vymluvit, ale je vůbec komu? Díky za každé nové ráno. Díky za každý nový den. Kdysi jsem si z těch vět dělal srandu. Dnes se jim hluboce klaním.

Video má české titulky, umějte si je zapnout.


Prispej

Psychedelická zkušenost, jež uzdravuje, probouzí a posiluje


Motto: Život s absencí psychedelické zkušenosti je život trivializovaný, odmítnutý a zotročený egem. 
- Terrence McKenna

Dospěl jsem k poměrně překvapivému zjištění - a totiž, že se nejvíc nebojím toho co by mohlo přijít, ale toho co by mohlo přijít a nepřišlo by. Děsím se jistoty definitivního stavu ve vědomí, kdy má člověk tzv. hotovo a přitaká módu "na dožití". Ustrnutí horšího smrti. Jakékoli náznaky tohoto druhu, ať už ve vztazích či v návrzích, mě dokážou pořádně vylekat a vyburcovat k okamžité (a často velmi překvapující) akci. Jako kdyby do mě Duch tímto způsobem občas "zatlačil", aby mě přiměl k akci. Je tomu tak odjakživa. Už v dětství jsem se děsil představy omezeného prostoru [Rýmařov, Československo] a byl jsem připraven emigrovat okamžitě jakmile dosáhnu osmnácti let věku. Vážně jsem o tom uvažoval dokonce už ve čtrnácti, kdy jsem se poprvé dostal na Západ. Ne proto, že bych svým rodným Krajem nějak pohrdal, nebo ho neměl rád. Opak je pravdou! Miluju ho, ale je to omezením mindsetu [způsobu vnímání a myšlení], který mi neustále kladl překážky, tvořil hranice a de facto se pokoušel zmenšovat a zužovat neustále se nafukující a roztahující modus operandi mého vědomí. A to přesto, že i v Rýmařově a Československu byli a jsou naprosto úžasní lidé - můj nedávný asi tříhodinnový rozhovor s nesmírně moudrým historikem a hlubokým člověkem Mgr. Jiřím Karlem na rýmařovském náměstí se řadí k tomu nejlepšímu, co mě kdy v životě potkalo. Ale jak zpíval Filip Topol: "Připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt tohle město těsný." A tak se to opakovalo celý život.

Amsterdamská ulice


Prvním městem, kam jsem se stopem odstěhoval přímo z Rýmařova byl Amsterdam. Centrum psychedelické zkušenosti číslo jedna v Evropě. Nikdy nikdo mi neuvěří, že jsem se jí během svého života v Amsterdamu zcela vyhnul, a to díky jednomu velmi "špatnému tripu" na sklonku osmdesátých let v Brně, kdy jsem dostal od nejstaršího bráchy k patnáctým narozeninám pytlík hulení bez jakýchkoli instrukcí. Tak jsem to vykouřil všechno naráz a vydal se do města. Realita Brna, která se mi otevřela a kterou jsem byl nucen několik hodin zcela nepřipraven procházet a naživo vnímat, byla natolik děsivá a natolik mě vytlačila z těla, že jsem zcela zapomněl kdo jsem a kde jsem. Převládli toliko démoni všech smyslových typů, tvarů a barev, bohatě sycení a živení mým všeobjímajícícm strachem z toho, že jsem zcela ztratil rozum. "Prosíme tě, vyslyš nás..." ještě dnes ke mně doléhá ta milionkrát se opakující věta. Uff. Nepřál bych to ani největšímu ne-příteli. Dokonalá iniciace, viděno z dnešní zkušenostní báze. Sice jsem nikdy nebyl o půlnoci u křížku na rýmařovském hřbitově tak jako všichni mí bráchové a kamarádi [tradiční rýmařovská iniciace], zato jsem ale byl někde jinde a změnilo mi to život.

Z Amsterdamu jsem se přestěhoval do Basileje, centra živého švýcarského umění, nádherného starobylého města na hranicích [na okraji] několika států - Německa, Francie a Švýcarska. Tramvají to trvalo 10 minut do Francie nebo 20 minut na druhou stranu do Německa. Nádherná řeka Rýn, protékající městem. Místo, u kterého jsem nejedenou seděl a pokorně se znovu seznamoval s legalizovaným Duchem posvátné a mnou tolik obáváné Ganji. Objevoval jsem nové horizonty poznání, jež mi umožňovala vidět. Mám pocit, že každá rostlina by vám nejdřív měla dát pořádně za vyučenou, protože od té chvíle k ní budete přistupovat jinak. S pokorou. Víte, drogy vlastně musí být ve světě bílého muže podrobeny restrikci, protože jim chybí snová, zkušenostní a průvodcovská báze. Chybí jim tisíciletá tradice a poznání Ducha a bytostí, jež je provázejí. Chybí jim aktuální místní šaman, jenž sám na své vlastní nekonečné tělo poznal jejich působení a účinky, přesahující přítomný trip. Chybí jim širší místo ve společnosti, protože společnosti chybí odvaha přijmout svět v jeho širších souvislostech. Není možné zde nijak tlačit na pilu. Je možné se krok za krokem učit, poznávat a toto poznání pokorně a bez ambicí zprostředkovávat dál.



K poznání světa z jeho druhé, třetí, sté, tisící, miliónté, nebo nekonečné strany poznání není nutné projít psychedelickou zkušeností, jež má vyloženě rostlinou nebo technologickou [spirituální technika] bázi. V roce 2006, kdy se mi ze sekundy na sekundu navždy a nezvratně rozpadl můj dosavadní život a vše co v něm dávalo nějaký smysl se roztříštilo na miliardy a miliardy drobounkých kousků, jsem procházel hlubokou zhruba rok trvající psychedelickou zkušeností nejhrubšího zrna a nejhlubšího dosahu. Trip, ze kterého nebylo možné vystoupit ani za pomoci vnějších substancí a běžně užívaných technik (alkohol, marihuana, sex, meditace...) - nic z toho nepomáhalo utéct nebo alespoň na chvíli zaplašit stav "čirého ostrého zření", jakéhosi obnažení duše, jež neskutečně bolelo a bolelo a bolelo. "Bolest je jako koště," utěšoval jsem se starým tibetským příslovím, "vymete špatnou karmu." Něco muselo být odžito. Něco muselo zemřít. Nakonec i ta bolest přestala. Jako když vypne noc a začne den. Do života mi vstoupilo šamanské učení a mnoho psychedelických zkušeností, spojených výhradně s putováním za pomocí a prostřednictvím šamanského bubnu. Vlastně mám minimální zkušenost, co se týká posvátných rostlin, v tuto chvíli dosud omezenou pouze na Ganju, i co se týká nějakých spirituálních technik. To jsou báze, ze kterých čerpám své poznání. Za to jsem se jednou potkal ve snění s Duchem Ayhuascy, který mě učila. Ano, duch Ayhauascy je Ona, posvátná a svatá Matka, před kterou nezbývá než se hluboce a pokorně poklonit. Hluboká celistvá živá medicína, léčící kořeny světa. Mám velmi blízko k estetice obrazů světa, jimiž vypráví své příběhy, a to přesto, že mi doposud chybí fyzická zkušenostní báze. Tady vidíte, o čem mluvím, když popisuji chybějící článek ve světě bílého muže. Mít blízko k Duchu rostliny nemusí znamenat aktuální fyzickou zkušenost. A nakopak fyzická zkušenost [nebo zvládnutá technika] nemusí znamenat aktuální blízkost Duchu.



Přeložil jsem pro vás krátký film s názvem 'Psychedelická zkušenost', jenž zajímavě popisuje fenomén lidské psyché, kdy jsme zničehonic schopni překročit "stín" sebe samých a "odemknout" své omezené a zkreslené vnímání. Mimochodem mám pocit, že přesně to samé se děje také v momentu smrti. Přeji vám hodně štěstí na vašich vlastních výzkumných cestách, ať už povedou kamkoli. Přeji vám také, ať nejsou "pouhým" tripem, ale vždy přinášejí poznání, jež bude mít zkušenostní bázi platnou pro celek.


Prispej