Mama Yagé [Czechoslovakia]

Autor: Pablo Amaringo

Mama yagé, liána duše, réva mrtvých; ayahuasca - mystická amazonská rostlina, jež má podle mnohých současných reverzních indiánských šamanských misionářů svůj úkol právě v tomto společném čase a prostoru; pomoci mladšímu bílému bratrovi najít cestu domů.



Cestu, na které se chodidla duše naživo dotýkají nejhlubších tajemství vesmíru - vnímání jako natažená žvýkačka, zapomenutá někde v dětství, stále ještě pružná a pulzující - dovolí popojít o kousek dál a pak zase rychle vrátí na místo završeného poznání. To nejdůležitější je stále ještě neviditelné. To nejpodstatnější teprve čeká na svůj popis. To nejzásadnější leží na dně tajemství, obklopeno hlubokým dobrodružstvím.



Přišly mi do cesty dva texty, týkající se lokální československé zkušenosti s Yagé přímo v české Krajině. První text, jehož autorem je muž a druhý, jenž sepsala žena. Ten první - jak mají muži ve zvyku - machruje. Ten druhý - ženský - poskytuje celostní pohled, jenž se opírá o střízlivost.

...

PRVNÍ TEXT

"Jednalo se o párset let starý polorozpadlý statek, umístěný daleko od civilizace přímo uprostřed polí. Statek stál na neznatelném kopečku, či spíše skále – křížení hlavních energetických menhirových drah v Čechách. Sám statek připomínal ruiny starého Říma – mimo relativně zachovalou hlavní budovu (bez vody, telefonu a elektřiny) tu byly další objekty, původně asi hospodářská stavení, dnes částečně rozpadlá a celá porostlá vinnou révou. Absurdní dojem umocňoval nádherně střižený trávník velikosti menšího fotbalového hřiště který vyplňoval celý dvůr.
Všechny session které se tu loni na přelomu léta konaly začínaly obvykle až po půlnoci. Předtím se dostavil vrchní šaman a namíchal finální lektvar. Pak následovala menší instruktáž, o co vlastně go, co nás může potkat (s ájou i jinak) a pak se začalo pít. Lidé dostali hrnek výsledné směsi, ve které byl aktivní směsi asi tak malý panák, když předtím vyhledali venku vhodné místo na ležení. Zde se zakuklili do dek a spacáků, požili na ex lektvar a ulehli.
První noc jsem působil jako pomocník. To znamená, že jsem měl chodit spolu s několika ostatníma mezi ležícími a pomáhat jim se napít (a opačně), dojít na WC, přiložit na oheň a podobně. Zpočátku, asi hodinu, se (podle nás) vůbec nic nedělo. Tedy až na ojedinělé výkřiky hrůzy, úžasu či rozkoše při kosmické tantře. A ovšem smích. Pár lidí také začlo válet sudy po trávě, ale jinak to bylo pro nás bez práce. Pak se lidé začali vracet ze svého “snu” do naší “reality” a nezasvěcený by to popsal jako “silná kocovina s následky” po radostném “opojení”. Začali jsme mezi nimi korzovat hledat někoho, komu bychom mohli pomoct. Byl to úchvatný pocit chodit za svitu měsíce v úplňku po onom krásně střiženém trávníku v polorozpadlém statku, porostlého vínem a dívat se na skupinku bláznů, kteří právě patrně vypili nejdražší hrnek čaje svého života a právě se navraceli do svého těla a právě se těžce navraceli do svého těla. Lidské vědomí rozšířené jako nikdy předtím se snažilo opět vejít do své biologické schránky a bylo to, jak vtipně poznamenal, jako snažit se nacpat ohnivého draka do krabičky od sirek. Většina lidí tak poznalo, co zde bylo prvotní – zda tělo nebo vědomí. V tomto případě bylo vědomí silnější a co s ním nerezonovalo, šlo ven. Po dvou hodinách po napití byla session v plném proudu: část lidí se svíjela v křečích a zvracela, či zoufale volala o pomoc, ale byli i tací kteří pokojně spali.
K ránu jsem usnul také a probudili mně první lidé, kteří začali startovat svá auta, proklínající se, že si nevzali dovolenou. Okolo osmé přišel šaman, pohovořil s lidmi o jejich zážitcích a o tom jak to vnímal on a lidé se během dne začali pomalu vytrácet.
Den poté jsem zkusil áju i já. Byl jsem, pravda, trochu nabourán tím, co jsem viděl, ale přesto sem se rozhodl jít do toho. Nejdříve jsem si vybral místo na ležení v oblasti, kde lidé podle mně zvraceli nějak méně (silové místo), což se na konec ukázalo jako dost naivní. Pak už jsem si jen vybral hrneček se zelenými růžemi se směsí a ve dvouch kalhotech a třech košilích jsem zalezl do mého spacáku do – 17°C. Po hlubokém nádechu jsem na ex vypil celý obsah hrnku (celkem humáč), lehl si abych vyčkal věcí příštích.
Zpočátku se nic nedělo. Pak chvíle okna a zpětně si uvědomuju pocit, že se najednou vracím Domů, něco jako rychlovýtah s vědomím, že nemůžu jít jinak a že nemá cenu se se bránit, jsem vysmátej a vnímám to velmi zajímavý; prostě máte pocity které jste ještě nezažili. Není tam nic vidět, pouze ty fantastické pocity, že jste v pohodě, že to tady skončilo. Pak nastává let jakoby okolo nějakého puzzle, který se tak divně roluje. Zpětně je to bohužel nejde moc popsat. Pak nastává konečně třírozměrný svět. Je v obrovském prostoru, vypadá ohraničeně, ale jemně; uprostřed je sloup světla s koulí v centru. Pak se zase ocitám v krajině toho puzzle… občas se proberu (asi v realitě) a dívám se na nebe, nebo to není nebe? Mraky (už svítá) mají tvar geometrických obrazců a když si přeji, změní se na tapety. Jsou různé, jedna z nich je bílá, velmi plastická. Často nevím, kde jsem, zda na Zemi či mimo tělo. Pokud se pokusím pohnout, vnímám pohyby fázovaně a tělo velmi necitelně. Pak pohnu hlavou, abych zjistil, kde teda vlastně jsem a nastává “kolotoč”. Pak jsem zase v “centru”, jsou tam moji nejlepší kámoši, všechno se najednou zamotá dohromady a já stojím najednou sám v nějakém sadu. Mám intenzivní pocit, že jsem sám v celém vesmíru, sad se mění na halu, jakoby na box, stojím v ringu a to je absolutno…
Nastala fáze opice. Procitnete a je vám tak, že se proklínáte, co že jste to pili. Motá se vám hlava a když s ní otočíte, máte pocit, že se otáčí třikrát dokola a že vás do ní někdo kope. Pak se mi povedlo s pocitem proflámované noci a hlavy ve svěráku usnout. Poblil jsem se k ránu až jako poslední.
Celkový dojem
Dimenze se zhroutily. Najednou nebylo nahoře, dole, nalevo, napravo. Bylo všude. Bylo to jinak než nám byl kdokoliv předtím schopen říci. Bylo to příjemné, ale přece jenom ještě dost neznámé. Nevěděl jsem v tom okamžiku, zda jsem někde mimo tělo. Nevnímal jsem vůbec, že jsem někde na nějaké akci, že ležím někde na statku na trávě. Prostě bylo jen tohle. Byl to konec. Konec života. Jdete prostě světy a ono si vás to táhne. Vnímáte okolí a úžasné, neznámé pocity letu a rozkoše a jste tak trochu jako opilí. Alespoň to tak prý bývá poprvé. Tisíckrát si říkáte, že smrt neexistuje a že je to v pohodě, ale pak přijde tohleto – něco úplně jiného než jste dosud zažili a vnímáte to stejně reálně jako tenhle svět a to vás přece jenom trochu vychýlí z té pohody. Není tam nikdo, kdo by vám radil a nebo pokud ano, kontakt s ní(m) je všechno jiné než na co vás kdokoliv připravoval. Tisíckrát jsem si představoval, jak to může vypadat, někdy se mi o tom i zdálo, ale bylo to prostě jinak. Možná to vypadalo stejně, ale bylo to jinak. Pocítíte jak zde končí teorie vědy, hodnoty a moc lidí, kteří na Zemi “vládnou” a také skoro všechno to, co jsme se na Zemi naučili. Systém si vás vede sám a záleží jen na vás, za jak dlouho se nové situaci přizpůsobíte."
Zdroj: cestacloveka.sk


DRUHÝ TEXT

"V květnu roku 2012 jsem si procházela další psychospirituální krizí a do cesty mi přišla na pomoc rostlina, které se říká ayahuasca.
Věděla jsem o ní mnoho let, ale až za nějakou dobu přišel ten správný čas se s ní skutečně seznámit. Cítila jsem hluboký respekt a pokoru k tomuto přírodnímu zázraku, který je považován za velikou duchovní učitelku. Byla jsem si totiž vědoma bloků, které jsem zastrčila hluboko do svého nitra a přála jsem se s nimi konfrontovat. Trpěla jsem stále silnou arytmií, neustále zablokovanou krční páteří a bloky v oblasti lopatky. V další řadě tu byly problémy s mými častými zamlklými těhotenstvími. Pochopitelně jsem se na vše velmi intenzivně ladila v meditaci a cítila jsem, že se mi odkryje mnohé, jelikož já sama jsem to tak chtěla.
Aayahuasca, kterou jsme pili, byla čerstvá, dovezená před pár dny z jižní Ameriky a pracují s ní lidé s mnohaletými zkušenostmi. Na místě jsem vyplnila důležitý dotazník, který obsahoval otázky typu, co čekám od ayahuascy a co mě vede k tomu ji vyzkoušet, můj zdravotní stav a další důležité informace, včetně kontaktu na dvě blízké osoby. (Podotýkám, že je to jen prevence, není se čeho bát. Léky lidi berou beze strachu, alkohol pijí beze strachu a ayahuasca je tady tisíce let a mnozí ji ještě neznale považují za drogu.)
Na doporučení byli všichni účastníci ve světlém oblečení, včetně mě. Po celou dobu sezení, které trvalo cca 3 hodiny, jsme seděli vedle sebe, ve dvou řadách na židlích. V čele naproti seděla kapela, která po celou dobu rituálu hrála na etnické nástroje a zpívala písně v cizím jazyce.
V místnosti byli čtyři strážci, kteří ještě před rituálem postupně každému dali jakési šamanské ochranné požehnání a teprve potom jsme se jeden po druhém vydali k další osobě pro svůj ayahuascový příděl. Každý se po vypití odebral na své místo se zpěvníkem v ruce.
Mnohým ayahuasca nechutná, mě ano. Připomíná mi kakao rozpuštěné ve vodě.
Bylo důležité držet se po celou dobu zpěvníku, nebylo nutností či povinností zpívat, ale soustředit se na text, který měl udržovat pozornost. Účinek áji (ayahuascy) měl nastoupit do půl hodiny.
Jelikož bylo venku téměř 30 stupňů nad nulou, potili jsme se všichni ještě dříve, než rostlina začala působit. V ruce jsem svírala zpěvník a vzrušeně vyčkávala, co přijde. Zprvu to bylo jen horko a silné bušení srdce, které pro mne bylo slyšitelné i přes hlasitý zpěv svůj i ostatních.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pocítila jsem náhle jakousi vlnu a mírné mravenčení v rukou a postupně v celém těle. Na okamžik jsem zavřela oči a dostala se do vize jednoho minulého života. Začala jsem se třást a plakat. Krátký výjev minulosti mi měl za úkol připomenout, že mé pocity viny nejsou zcela zpracovány, jak jsem si původně myslela. Teklo mi z očí a nosu a odpouštěla jsem sama sobě. Vše trvalo pár okamžiků. Cítila jsem dojetí, úlevu a velikou pokoru k celému vesmíru. Stále jsem plakala a vyplavovala tak všechny své bolístky a smutek celého světa ven ze svého nitra. Pak to přišlo. Tlak uvnitř těla byl veliký. Tma, pohltila mě temnota a bylo to silné. Nepopsatelný strach, který jsem potlačila a zametla pod svou lopatku. Strach, o kterém jsem si myslela, že mám zpracovaný, na mně dýchal jako démon a tahal mě svými silnými pařáty k sobě. Žádala jsem o pomoc. Měla jsem potřebu zvracet a věděla jsem, že jedině tak démona mohu dostat ven. Pomalu jsem otočila svou hlavu směrem k jednomu strážci, který stál v rohu místnosti, a omámeně mu naznačila rukou kruh, který symbolizoval kýbel na zvracení. Rychlými kroky ho postavil pode mě a já ze sebe kosmickou rychlostí vyhodila obsah svého žaludku. Rukama jsem si přidržovala kýbel a snažila ze sebe dostat co nejvíc temnoty a zla.
Svět se točil a chvilkami jsem nevěděla, kde jsem a kdo jsem. Nebylo to však podstatné, přišlo mi jako odpověď, když jsem se snažila si rozvzpomenout. Zvratky se před mýma očima měnily ve velké hady. Ti se proplétali do spirálovitých obrazců a zvedali ke mně hlavu. Když jsem cítila, že je mi již dobře, uvědomila jsem si podprahově svůj smích a hadi na dně kýblu se propletli a vytvořili velké, krásné zářící srdce. Něco uvnitř mi říkalo, že mám načerpat, že tomu temnému ještě není konec. Všechno se houpalo a připadala jsem si jako v kotli džungle. Výheň, která mnou prostupovala, byla neskutečná, a cítila jsem, že se mé tělo rozpouští v jakémsi prostoru. Zpěvník v ruce se začal prohýbat, ale ne mechanickým působením, ale změněným stavem vědomí, který sílil. Písmenka začala tančit, měnit tvar, velikost a barvu. Z okrajů se na mě dívaly různé obličeje. Známé i neznámé. Řádky se měnily v rostliny, zvířata a hady. To mě vtahovalo hlouběji, až jsem se ocitla někde v meziprostoru a v něm byly tisíce holografických obrazců, tvarů a světel. Oči jen přecházely a stále mi něco našeptávalo, že se mám nechat vést a důvěřovat.
Každá píseň, která se zpívala, byla určitým příběhem. Zmíním jen pár témat písní a vy si zkuste představit, že se s každou z nich dostáváte do určitého holografického a vizuálního tématu a ayahuasca vás vede, tam, kam sami potřebujete jít a kde je potřebné něco zpracovat a čistit.
Když se zpívalo o radosti, mé tělo doslova tančilo. Usmívala jsem se a opojně se vrtěla a bubnovala do stehen. Kolem mě tančily obrazy ptáčků, motýlů, světlušek a utvářely dokonalé tvary a obrazce. Píseň o křišťálové vodě mé cévy, žíly a kapiláry proměnila v řečiště vodních děl a voda je čistila, včetně mé krve. Viděla jsem své krevní destičky a buňky, jak z nich vycházejí toxiny, a cítila jsem hrozný puch, jak je mé póry vylučovaly.
Píseň o tajemství mi ukazovala slabé články mé osobnosti a vylézaly na povrch mé lži. Tedy vše, co jsem si nalhávala. Slova o lži se mi vrývala hluboko do mého podvědomí a rychle za sebou, doslova v nanosekundách se mi ukazovaly mé lživé stránky. Pochopila jsem, jak je člověk i na své duchovní cestě schopen si lhát a zametá vše pod povrch.
Občas jsem měla tendence kontrolovat lidi v místnosti, jak se jim daří a jak jim je. Byly to jen myšlenky, přesto byly silné. V tom mě ája napomenula, že se mám soustředit na text před sebou a hlavně na sebe. „Jsi tady sama za sebe,“ křičelo něco uvnitř mne. „Přestaň být všem terapeutem a buď jím sama sobě.“             Uposlechla jsem a obrátila pozornost do svého nitra a k textu. Pak se mi zjevil obraz mé matky, která vyslovovala mi zcela známé věty o tom, co mám ve svém životě dělat a co ne. Mé nitro křičelo, že chci být jiná než ona, nechci stále vše a všechny kontrolovat a hlídat. Poslala jsem ji mnoho lásky a pochopení ze svého srdce. Tam to bolelo nejvíce a uvědomovala jsem si, že má srdeční čakra je prakticky uzavřená.
Přišla další vlna zvracení. Jiný strážce si všiml mého náznaku, že potřebuji zvracet. Šlo to ven, tentokrát z oblasti srdce. V odrazu na dně kýble na mne zíral jakýsi obličej, pak mi došlo, že je můj. Stáčel se do podoby démona – viděla jsem staré temnoty své duše. Neustále jsem se snažila držet se světla a opakovat afirmace, že jsem světlo, na straně světla, a temnota půjde na ústup. A také opět odešla. Přišla úleva a já se vznášela ve spirále směrem nahoru. Opustila jsem své tělo a ocitla se v meziprostoru, ve kterém se mi zjevovaly obrazce z průběhu mého života. Slyšela jsem hlasy mých známých a věty, na které jsem již dávno zapomněla. Pak přišel úlek, že je něco špatně. Stále mě něco temného a démonického napadalo a já pokaždé zvracela a zvracela a snažila se vracet k textu přede mnou a obracet pozornost ke svému bytí. Když mi padl pohled na lidi, kteří seděli naproti, spatřila jsem jejich světlá, ale i tmavá těla. Ti, co byli tmaví, se měnili v masky a bytosti s protáhlými démonickými obličeji, spaloval mě jejich temný pohled a cítila jsem, jak se vysmívají světlu uvnitř mě.
„Nedívej se na ně a buď sama se sebou, jsou to jen zkoušky. Přesně tak vidíš lidi kolem sebe. V každém máš vidět jen světlo a ne tmu.“
„Mě nedostanete!“ křičelo mé nitro. „Jsem světlo a tam kde je světlo, tma nemůže!“
Můj pohled opět padl na některé z přítomných, kteří se měnili v černé kostlivce. Opět jsem jim poslala spoustu lásky. Pak mne prostoupil nádherný pocit klidu a neskutečné, bezmezné čisté lásky a ocitla jsem se uprostřed růžového obláčku. Kolem mě bylo mnoho světla těch nejkrásnějších barev a mně došlo, že jsem ve fázi, kdy jsem opustila své fyzické tělo. Plula jsem tím neohraničeným prostorem, potkávala své zesnulé blízké, kteří mě hladili a šeptali, že mám ještě na Zemi spoustu úkolů a že se nemám čeho bát. Nevypadali stejně jako za života, jen jsem vnímala jejich určitou energii a tak jsem je mohla od sebe rozeznat a přesně jsem věděla, kdo je kdo. Plynula jsem. Pak přišel strach, ovládl mě obrovský strach a já si musela znovu připomenout, kde jsem, kdo jsem, a že musím zpět do těla. Měla jsem strach i z toho překrásného prostoru klinické smrti a odmítala to krásné. Lpím na těle, řekl mi můj vnitřní hlas. Proto mám strach jej opustit.
„Děláš sice regrese, pomohly ti, ale nalhala sis, že se smrti nebojíš. Bojíš se jí, jen jsi tento strach potlačila a nalhala jsi si, že ne. Přijmi smrt jako svou součást a ty démony taky. Nechtěj je přebíjet stále jen samým světlem a láskou, tam cesta nevede. Přijmi je a oddej se jim!“ povídal tichý hlas ve mně. Pak to přišlo znovu. Démoni mě opět polapili. Sesunula jsem se k zemi a potřebovala jít ven. Došla jsem zmátořeně na chodbu, vzala si další kýbel z rohu místnosti a věděla jsem, že démony opět dostanu ven jen tím, že vše vyzvracím. Klečela jsem a opět zvracela. Když jsem těžce zvedla hlavu a podívala se na verandu přede mnou, spatřila jsem výjevy temných bytostí, natahujíc ke mně ruce a lákajíc.
„Pojď s námi, tady ti bude lépe.“
„Ne!“ křičelo mé nitro, „Já jsem světlo a tam také patřím!“
Hlavu jsem otočila doprava směrem do místnosti, kde seděli lidé ve světlém oblečení, a já věděla, že musím zpět mezi světlonoše po mé pravici. Zvedla jsem se a šla zpět na své místo. Opět přišla fáze odměny. Zrovna zaznívala píseň o světle a lásce a přede mnou se roztančil obraz mé šroubovice, která mě vtahovala do sebe. „Pojď, vstup do mě, něco ti ukážu.“ Uposlechla jsem a šla. Opět jsem byla mimo tělo. Uvnitř svého DNA. To, co jsem prožila uvnitř své DNA podstaty, bylo neskutečné. Slova nedokážou vystihnout tu krásu a prožitek. Po mé šroubovici se plazily zelené liány a květy se rozrůstaly s každým jejím otočením. Kolem prolétávali motýli a světelné mušky. „Takový je vesmír, dokonalý, tvořený z mnoha světů, stejně jako tvé nitro.“ řekl mi něžný hlas.
Dostalo se mi sdělení, že jsem velice silná a že jsem si sama vybrala svou energetickou podstatu, kterou mám předávat dále. Viděla jsem uvnitř svého nitra pulsovat své ženské orgány. Vaječníky rozkvetly v krásné dva květy a má děloha v měkounký pelíšek plný světla.„A chceš ještě něco vědět milá Ester?“ ptala se má DNA, která se stále otáčela. „Podívej se kolem sebe, to světlo je duše, která chce jít k tobě. Je to silná duše, stejně jako ty, a máš ji předat veškeré své zkušenosti a svou moudrost.“
Pak se přede mnou objevilo lidské embryo, bylo průhledné, zářilo a uvnitř něj pulsovalo srdce. Byla jsem mimo své tělo, ale zároveň jsem na tělesné úrovni cítila, jak má děloha roste a plod v něm nabírá na síle.
„Odmítala jsi své ženství a svůj úkol na Zemi. Ty máš předat této duši své zkušenosti a poznání. Přestaň o sobě pochybovat, vždyť jsi úžasná a milující bytost, tak čeho se bojíš. Přijmi ten úkol. Dáš možnost zrodu nové, moudré bytosti, udělej to, jen ze sebe ještě vyhoď poslední zbytky negací a strachu.“ Opět jsem zvracela a vědomě se soustředila na to, že čistím své ženské orgány, ať mohu připravit sebe a své tělo na důležitý úkol. Veškeré tyto myšlenky chodily samy. Stále jsem děkovala ayahuasce za úžasné vedení.
V místnosti vše opět potemnělo a já nabyla zcela vědomí. Byla jsem zpátky ve svém těle. Pohled mi padl na okna napravo v místnosti a cítila jsem síru. Lidé v místnosti se intenzivně zbavovali strachů a negací a vzduch byl jimi prosycen. Tentokrát jsem se temnotě nebránila a přijala ji se vším všudy. Úplně jsem se jí odevzdala a splynula s ní. Když jsem plula v temnotě, uvědomovala jsem si situace, kdy jsem negace jen odsouvala, potlačovala a nechtěla si připustit, že i já jsem součástí negativního procesu. Měla jsem pocit, že vše trvá nekonečně dlouho. Pochopila jsem, že čas neexistuje. V meziprostoru není žádný limit ani časová hranice. Pronikla jsem do nemateriálních rovin a světů mimo náš časový prostor. Byla to nepopsatelně obohacující zkušenost. Prostoupila mě a již vím své. Je v každé mé buňce, v celé mé podstatě.
Přicházeli jsme pomalu k sobě a zpěváci zpívali přenádhernou láskyplnou baladu. Zaslechla jsem smích a místnost byla prosycena vůní květin a láskyplného přijetí světla. Rituál byl zakončen závěrečnou modlitbou, ale také dojmy a proslovem všech jednotlivců. Vše se mi malinko opojně motalo a říkala jsem si, jak ohromný výkon všichni podali. Každý jsme individualita, přitom tvoříme celek.
Přišlo poděkování a chvíle radosti a úlevy. Většina lidí mlčky zářila a zpracovávali si své prožitky a dojmy. Nebylo třeba slov. Bylo jasné, že si všichni zpracovávali to své. Někdo méně, někdo více, každý jinak.
Je důležité vědět, že každý ayahuascovou zkušenost prožívá individuálně. Můj prožitek se lišil od prožitku všech zúčastněných a taktéž i jejich prožitky se lišily navzájem. Je to stejné jako v regresi. Někdo se čistil pouze na fyzické úrovni, někdo prožíval holografické vize, někdo si jen tak lehce proplouval a nechal se unášet vedením této rostliny. Každopádně vždy se vyčistí a vyjde na povrch, to, co vyjít má. Není dobré potlačovat chod myšlenek, nucení na zvracení apod. Pokud se člověk hlídá a nechce vpustit účinek této rostliny do hloubky, není ještě připraven ji zcela přijmout.
Tento prožitek mě posunul o míle daleko. Ayahuasca mi dala nahlédnout do mé podstaty, kde neexistuje nic než jen má pravda. Vím to, co jsem potřebovala vědět, nahlédla jsem do svého nitra a mám odpovědi. Strach se mi zhmotnil a byl vyplaven. Mé nitro i tělo opět pulsuje a je pročištěno. Ayahuasca mi ukázala cestu a její působení v sobě stále cítím. Vede mně. Je totiž mou součástí."
Zdroj: esterdavidova.com




Prispej
Pinterest

Cesta k okamžité změně vnímání


Motto: Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry. Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.
– Stanislav Grof

Ke změněnému stavu vědomí, vyvolanému odlišným typem vnímání konsenzuální reality existuje prakticky neomezené množství cest. Většina vyžaduje čas a pevnou disciplínu (zenové meditační techniky), k některým vede opravdu tvrdá cesta (jeskynní meditace v absolutním ústranní, praktikované v Tibetu, kde je nejmenší čas pobytu 3 roky, 3 měsíce a 3 dny), nebo praktiky jihoamerických indiánů, kde vychovávají vybrané jedince, předurčené pro šamanskou cestu v absolutním ústranní a deprivaci světla a vnějších vjemů až do zhruba 14. roku věku. Pro některé cesty se člověk musí doslova narodit, o jiných zase často ani nemáme ponětí (ano, i obyčejné capuccino v naší oblíbené kavárně mění naše vědomí). Některé jsme si pro jistotu kolektivně zakázali (přírodní účinné psychotropní látky jako psilocybin, meskalin, dimethyltryptamin, tetrahydrocannabinol, muscinol a řada dalších), jiné jsou zase nejpřirozenější součástí nás samých a lze k nim proniknout vlastní cestou (jako je např. vynikající technika, popsána vynikajícím člověkem,  Prof. Stanislavem Grofem, doktorem filozofie a medicíny, známá jako holotropní dýchání).



Pak je zde cesta filozofie, která taktéž vyzývá své následovníky k plnému a bezvýhradnému odevzdání.
Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.
Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.
Glaukón: Nevyhnutelně.
Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón: Mnohem pravdivější.
Sókratés: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón: Ne, alespoň ne hned.
Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.


Pozorování a výzkumy vědomí rozptylují současný mýtus materialistické vědy, že vědomí je průvodní projev (epifenomen) hmoty, tedy produkt neurofyziologických procesů v mozku. Ukazují, že vědomí je prvotní podstatnou vlastností bytí, a že je schopno mnoha různých činností, jichž lidský mozek není schopen. Podle všech nových poznatků je lidské vědomí součástí i účastníkem v rozsáhlém univerzálním poli kosmického vědomí, jež prostupuje veškerou existencí.

Vědomí není odděleno od celku. Můžete si na to hrát, můžete si to uzákonit, můžete kvůli tomu rozputat válečný konflikt, nakonec ale zase vždy přijdete k jednomu a témuž bodu, a totiž, že vědomí není možné oddělit od celku. Cokoli způsobíte vědomí, způsobíte jedna ku jedné sami sobě. Proč je vám špatně a máte deprese? Většinou právě proto, že něco způsobujete ostatním částem celku, tedy jedna ku jedné sami sobě. Je možné se dlouhodobě vyhýbat zodpovědnosti za své činy pomocí tlumících prostředků moderní farmakologie, nebo od ní utíkat pomocí rekreačních drog a koníčků? Ano je, nakonec k vám ale stejně promluví, a s o to větší naléhavostí. Duše je citlivým barometrem vašeho vztahu k celku a její případná bolest o něčem vypovídá. Utíkat nestačí, protože není kam. Jak utéct sám před sebou? A kam? Duše a životní pocit je základním stavebním kamenem vašeho vztahu k celku, protože přináší aktuální životní pocit, jedinou smysluplnou veličinu, na které můžete stavět své individuální štěstí, jež je živeno a podporováno, pakliže je jedna ku jedné v souladu s celkem. A právě zde se dotýkáte pojmu "Řád".

Studium změněných stavů vědomí přináší pádné důkazy o tom, že transpersonální zážitky není možno zavrhovat jako irelevantní psychotické projevy. Skutečnost, že umožňují přístup k novým a přesným informacím o různých aspektech bytí, je nepochybným důkazem o tom, že se jedná o fenomény sui generis, které otřásají samotnými základy materialistické vědy. Odhalují, že vesmír je v podstatě sjednocenou sítí událostí, probíhajících ve vědomí, je prostoupen vyšší inteligencí a odráží existenci vyššího řádu. Tyto zážitky, kromě jiného poskytují empirický důkaz, že individuální lidská psyché nemá žádné hranice a je v podstatě souměřitelná s veškerým bytím, čímž potvrzuje základní tezi mnohých ezoterických systémů, včetně astrologie - že v mikrokosmu se zrcadlí makrokosmos.

Tam kde vchází do vědomí pojem "Řád", tam je nutno mít na paměti řadu dalších pojmů, jež nesou předponu "sou". Nejste zodpovědní jen sami za sebe, protože vesmír je doslova protkán sítí vědomých událostí vzájemně na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících. V každém, i tom nejmenším a nejtriviálnějším okamžiku, jenž se nám často jeví jako nudná realita, je každá myšlenka, každý čin, každý sen, každá událost důležitá. Má dopad na celek, protože je jeho přímou "sou"částí. Předpona "sou" je v této "sou"visloti velmi důležitá protože poukazuje na "sou"hru, "sou"bor a "sou"lad událostí v napojení na "Řád". Vyšší inteligenci, kterou není možné popřít, protože inteligentní "sou"část nás samých si je jí plně vědoma. Zjednodušeně řečeno není možné být š'tastný na něčí úkor.



V tomto zjemnělém a souladném pojetí vědomí celku se vaše vnímání "pevné reality" poněkud změkčuje a začíná kapalnět. Všechno pevné, solidní a v kulturálně smysl dávajícíh blocích usazené se najednou mění před očima a pouští nás za hranice běžného. Otvírá vám svá tajemství a mluví k vám živým jazykem jiného světa. Ten svět není jiný od toho vašeho, je jeho nedílnou součástí. To se jen najednou začne vesmír dívat sám na sebe jinýma, novýma očima. Jeho hledí se rozšíří a dojde k nádhernému propojení toho nejzákladnějšího ve vás - života se životem.

P.S. Zkuste se sami podívat na přiložené video, jež má zhruba 30 sekund. Rozklikněte si ho na celou obrazovku, pusťte si ho a zaměřte se na jeho střed. Pozorujte jeho střed po celou dobu, kdy se bude obraz pohybovat. Jakmile se zastaví, zaměřte svou pozornost na zdánlivě pevnou realitu, která vás obklopuje. A toto je jen první ochutnávka živého světa, který se vám ukazuje v jiné podobě, než na kterou jste byli doteď zvyklí.



Prispej
Pinterest

Jak vlci mění řeky


Všechno je spojené. Vlci jsou našimi spojkami k nekonečnu. Jejich přítomnost dává naději na přežití a zachování se. Spojeni vědomím, učí nás pokoře a bytí v Řádu. Jsou tady, aby nás učili rovnováze uvnitř sebezachovávající sítě života - ekosystému. Jsou jeho neviditelnými staviteli a udržovateli. Nastal čas najít k sobě zase cestu?



Prispej
Pinterest

Děsivá tvář nekonečna


Motto: Čím více se přiblížíš k nekonečnu, tím hlouběji tě prostoupí děs.
― Gustave Flaubert


Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Mnoho lidí se dnes snaží najít způsoby, jak dekalcifikovat svou šišinku a otevřít své vnímání novým dimenzím a světům. Walteru C. Rawlsovi, vědci, jenž svůj život zasvětil zkoumání biomagnetických efektů, se to povedlo víc, než si nejspíš přál. Podstoupil zajímavý experiment, kdy nechal působit severní pól magnetu na oblast, která se nazývá třetím okem. Tedy místo na čele mezi očima, zhruba tam, kde Indové nosí svou červenou tečku. Za tím účelem vytvořil speciální obličejovou masku, která v místě "třetího oka" obsahovala účinný magnet. Jeho cílem bylo stimulovat jeho vlastní bio hmotu v této oblasti a zjistit, zdali kontinuální stimulace "třetího oka" jedním z pólů magnetu vykáže nějaké změny ve vnímání.




Během prvního týdne, kdy seděl ve své kanceláři a pročítal nějaké dokumenty si najednou koutkem oka všiml určitého pohybu. Když se na něj zaměřil blíže, všiml si strašidelně vyhlížející mužské postavy, jež přišla jednou ze zdí, přešla kancelář a odešla druhou. Ta postava neměla vůbec žádné ponětí o Walterově přítomnosti. Walter poté pokračoval v další stimulaci. Druhý týden se s přízrakem setkal znovu. V momentě, kdy se postava opět pohybovala kanceláří se krátce zadívala na Waltera, jenž si všiml nových detailů, jež postavě ubíraly na přízračnosti. Třetí týden, zatímco byl Walter zcela zaneprázdněn dokumenty, si pojednou povšiml změny v místnosti. Stěny kanceláře se zcela rozplynuly a on uviděl malý pahorek, kde seděl muž a žena pod stromem. Byl to ten samý muž - přízrak - jehož spatřil v minulých týdnech. Walter seděl tiše a s úžasem pozoroval tuto pastorální scenérii. V tom se onen muž podíval Walterovým směrem a vypadal velmi vyplašeně. Bylo to jako by ho poprvé uviděl a snad v něm i rozpoznal onoho ducha, kterého zahlédl předtím. Po této zkušenosti Walter dále odmítl pokračovat v experimentu.



Hranice světů jsou tak jemně pružné, jak jemně pružným se stává naše vnímání. Mám dokonce pocit, že s postupným rozšiřováním vědomí pomalu ale jistě začínají mizet i ony neviditelné hranice a stává se možným - a to včetně fyzického těla - tímto způsobem procházet a cestovat z naší všeobecně uznávané konsenzuální reality do dalších dimenzí a světů, a zažívat tam zcela nové originální příběhy a zkušenosti s bytostmi jiného řádu, a přinášet tak nové originální druhy poznání. Co je trochu (vlastně hodně) děsivé je fakt, že tím, že se něco otvírá a jeví nám, se vysoce pravděpodobně otvírá a jeví také naše realita (náš svět) té druhé straně (ať už je to cokoli). Dveře jsou průchodné oběma směry a nemůžeme cestovat nepozorováni. Nikdy nemůžeme tušit co, nebo kdo nás na naší cestě pozoruje a s jakými záměry.

"Neustále čelíš vlastní smrti. Díváš se jí do očí a víš, že její čas se s tvým nedá poměřit. Neutečeš. Počká si na tebe. Třeba celou věčnost si na tebe počká, ale nakonec se s ní setkáš. A jí budeš skládat své účty."

Šamani moc dobře vědí, proč nejsou tyto zkušenosti zpřístupněny široké veřejnosti. Bez jakýchkoli pochybností totiž sami úspěšně cestují prakticky od počátku lidského druhu na Zemi, a to proto aby pomohli lidskému druhu se zachovat. To, že dnes, v našem krátkém, přesto se tak sebedůležitě se tvářícím úseku lidských dějin, začínáme prostřednictvím našeho nového náboženství - vědy - věřit na další světy a dimenze je zaplaťpánbůh dobře. Vypadá to, že stojíme na prahu kolektivního uvědomění si nového dílu poznání, jež s sebou přinese také nutnost životní zkušenosti, a totiž, že to, co je sice je, ale není to jen to, co to je. Je to zároveň i něco jiného. Co? Cokoli. Části našeho vědomí, jež dosud nejsou prosvětleny poznáním a završenou životní zkušeností nás svým způsobem omezují ve volném pohybu směrem k nekonečnu, což se na jednu stranu může jevit jako nefér, na druhou stranu nás tím ale zároveň chrání. Nepřiměřená dávka aktivní tváře nekonečna v našem životě by nás - tedy naši osobnost - v momentě rozdrobila na miliardy nesouvisejících základních částic, které by už nikdy nebyly s to vytvořit původní obraz.



Zajímavé zmínky o magnetické stimulaci se nacházejí také v díle Charlese Forta, jenž poukazuje na to, že mnohé podobně "spiritualistické" experimenty byly prováděny na přelomu 20. století organizacemi jako je např. Americká společnost pro fyzikální výzkum, která přímo spojovala výskyt vysokofrekvenčních přízračných bytostí s výskytem vyšších energetických emisí ze slunce. Vypadá to, že v takovém případě slunce jakoby "propůjčuje" extra energii vědomí člověka, jenž je najednou s to vidět a procházet do jiných světů a dimenzí, a pohybovat se volně mezi realitami. A podle těchto zdrojů dokonce existují lidé, kteří jsou schopni těchto cest bez jakékoli podobné vnější stimulace. V r. 2007 byla vědecky potvrzena příbuznost vnitřní stavby žlázy epifýzy se sítnicí oka, což dává pojmu "třetí oko" zcela nový rozměr. Vypadá to, že naše "třetí oko" je důležitějším "orgánem", než by se mohlo na první pohled zdát. Není proto divu, že je to právě šišinka, k níž proudí v mozku nejvíc krve a že je jedinou nepárovou (nezrcadlovou) částí mozku.



Co je protikladem párového? Singulární. Singularita, tedy jednota, o které tak hezky hovoří například Eckhart Tolle, či na ni umanutě odkazuje ve svých knihách a přednáškách vynikající celostní medicinman západního světa Rüdiger Dahlke, je místem sjednocení v přítomném okamžiku, osvobozeného od zátěží kultury a vlastních projekcí. Přítomný moment singularity (sjednocení, synchronizace) s celkem je nejvyšší posvátnou zkušeností vědomého lidského těla. Místo, v němž se člověk rozplyne a ocitne se zajedno se vším. Místo, které je samo o sobě zdravím, protože z  něj zdraví tryská do všech směrů. Místo, které je samo o sobě světlem, protože z něj svítí jako maják a prosvětluje i ty nejzašší kouty vědomí člověka.



Rád bych proto na tomto místě nahlas varoval před výlety bez cíle. Jsou asi jako kdybyste se sami, bez průvodce, znalostí a komunikačních prostředků, vydali na docela malé loďce na bezcílnou projížďku po klidném moři, které by následně pohltila temná noc a přicházející bouře. Temné moře vědomí, na kterém plujeme a před jehož aktivní tváří nás chání temný štít naší vlastní ignorance, nezná slitování. Užitím psychoaktivních látek, jako je LSD či DMT bez zkušeného průvodce s jasným záměrem, může dojít k dočasnému nebo trvalému narušení ochranného štítu, což se může projevit zásadními následky pro lidské vědomí, jež jsou výše popsány jako "nepřiměřená dávka aktivní tváře nekonečna". Sám znám ve svém okolí několik lidí, kteří podobným způsobem experimentovali v 90. letech a jejichž svět se změnil v monster pekelnou scenérii, jež jejich prostřednictvím nyní prosakuje i do naší konsenzuální reality. Dveřmi je totiž vždy možné projít oběma směry a nejdůležitější esencí naší reality je ta, která je neviditelná.

P.S. Nic z výše uvedeného nedoporučuji zkoušet na vlastní pěst. Přejete li si přece jen zažít vlastní zkušenost se stimulovaným vnímáním, doporučuji zcela bezpečnou metodu stimulace pomocí zvukové frekvence 936 Hz, což je hodně podobné šamanskému bubnování. Návod je jednoduchý: Lehněte si někam pohodlně a zajistěte si, že nebudete po dobu poslechu nikým a ničím rušeni. Pusťte si do sluchátek přiloženou zvukovou frekvenci, uvolněte si tělo, a nechte se nést. Psychoaktivní účinky této nahrávky bývají někdy přirovnávány k Ayhuasce nebo houbám, obsahujícím psylocybin. Nemohu v tomto sice sloužit vlastní zkušeností, ovšem kěkteří z vás, kdo jste se mi ozvali a o tuto nahrávku prosili, jste to takto popisovali. Přeji příjemný návrat do středu.

Listen Music Files - Play Audio - 936 Hz Pineal Activation


Prispej
Pinterest

Muži, kteří sázejí stromy

Všude na světě jsou muži, kteří sázejí stromy podle legendární předlohy Jeana Giona; často aniž by o ní vůbec měli ponětí.



Jedním z takových mužů je Jadav Payeng z Indie, jenž před třiceti čtyřmi lety začal sázet stromy, aniž by měl tušení, že jeho úsilí jednou pomůže na svět celému lesu. Všechno to začalo snem, který měl v roce 1979, v němž dostal za úkol zasadit stromy na neúrodné půdě pro malá zvířata a ptáky, aby si na nich vybudovali své domovy v korunách stromů. Díky svému snu začal Jadav Payeng, rodák z domorodé komunity Mishing v Jorhatu severovýchodního státu Assam, sázet stromy pravidelně.



O několik desetiletí později se stromy proměnily ve svěží les, jenž nyní pokrývá 550 hektarů půdy, která je domovem divokých slonů, tygrů, nosorožců a jelenů. Podobným způsobem rostou stromy na dalších 150 hektarech půdy, která je v těsné blízkosti prvního lesa. Aby ocenila jeho úsilí, pojmenovala vláda Assamu tento les po něm jako Mulai Kathoni Bari neboli Mulaiův les, což je Payengovo oblíbené domácí zvíře. V roce 2012 obdržel Jadav Payeng titul od přední vzdělávací instituce v Indii - Jawaharlal Nehru University - "Lesní muž z Indie".



Dalším takovým mužem je Ernest Vunan z kamerunské vesnice Kedjom-Keku, jejíž doslovný překlad znamená 'Lidé z lesa'. V této vesnici také vyrůstá pozoruhodný projekt na záchranu zbytku tamnějšího deštného pralesa a podporu vzdělanosti dětí a farmářů v oblasti za pomoci stejnojmenné české organizace. Jak praví synopse dokumentu 'Muž, který sází stromy': Mnoho lidí si myslí, že povídka o muži, který sázel stromy, je fiktivní. Ve skutečnosti tento muž existuje, jmenuje se Ernest Vunan a žije v mlhou zahalených horách v srdci Afriky. Film Michala Gálika vám představí inspirativní příběh člověka, kterému osud jeho země není lhostejný a svým snažením chce obnovit vzácné horské pralesy v oblasti svého kmene Kedjom-Keku na severozápadě Kamerunu. Vydejte se s námi na cestu po této rozmanité africké zemi, přesvědčte se o tom, že i jednotlivec dokáže změnit to, jak bude Země vypadat, a poznejte partu mladých lidí z Česka a Slovenska, kteří se rozhodli Ernestovi pomoci v jeho aktivitách a přispět tak k ochraně místní přírody.




Prispej
Pinterest