Cesta k okamžité změně vnímání


Motto: Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry. Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.
– Stanislav Grof

Ke změněnému stavu vědomí, vyvolanému odlišným typem vnímání konsenzuální reality existuje prakticky neomezené množství cest. Většina vyžaduje čas a pevnou disciplínu (zenové meditační techniky), k některým vede opravdu tvrdá cesta (jeskynní meditace v absolutním ústranní, praktikované v Tibetu, kde je nejmenší čas pobytu 3 roky, 3 měsíce a 3 dny), nebo praktiky jihoamerických indiánů, kde vychovávají vybrané jedince, předurčené pro šamanskou cestu v absolutním ústranní a deprivaci světla a vnějších vjemů až do zhruba 14. roku věku. Pro některé cesty se člověk musí doslova narodit, o jiných zase často ani nemáme ponětí (ano, i obyčejné capuccino v naší oblíbené kavárně mění naše vědomí). Některé jsme si pro jistotu kolektivně zakázali (přírodní účinné psychotropní látky jako psilocybin, meskalin, dimethyltryptamin, tetrahydrocannabinol, muscinol a řada dalších), jiné jsou zase nejpřirozenější součástí nás samých a lze k nim proniknout vlastní cestou (jako je např. vynikající technika, popsána vynikajícím člověkem,  Prof. Stanislavem Grofem, doktorem filozofie a medicíny, známá jako holotropní dýchání).



Pak je zde cesta filozofie, která taktéž vyzývá své následovníky k plnému a bezvýhradnému odevzdání.
Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.
Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.
Glaukón: Nevyhnutelně.
Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón: Mnohem pravdivější.
Sókratés: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón: Ne, alespoň ne hned.
Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.


Pozorování a výzkumy vědomí rozptylují současný mýtus materialistické vědy, že vědomí je průvodní projev (epifenomen) hmoty, tedy produkt neurofyziologických procesů v mozku. Ukazují, že vědomí je prvotní podstatnou vlastností bytí, a že je schopno mnoha různých činností, jichž lidský mozek není schopen. Podle všech nových poznatků je lidské vědomí součástí i účastníkem v rozsáhlém univerzálním poli kosmického vědomí, jež prostupuje veškerou existencí.

Vědomí není odděleno od celku. Můžete si na to hrát, můžete si to uzákonit, můžete kvůli tomu rozputat válečný konflikt, nakonec ale zase vždy přijdete k jednomu a témuž bodu, a totiž, že vědomí není možné oddělit od celku. Cokoli způsobíte vědomí, způsobíte jedna ku jedné sami sobě. Proč je vám špatně a máte deprese? Většinou právě proto, že něco způsobujete ostatním částem celku, tedy jedna ku jedné sami sobě. Je možné se dlouhodobě vyhýbat zodpovědnosti za své činy pomocí tlumících prostředků moderní farmakologie, nebo od ní utíkat pomocí rekreačních drog a koníčků? Ano je, nakonec k vám ale stejně promluví, a s o to větší naléhavostí. Duše je citlivým barometrem vašeho vztahu k celku a její případná bolest o něčem vypovídá. Utíkat nestačí, protože není kam. Jak utéct sám před sebou? A kam? Duše a životní pocit je základním stavebním kamenem vašeho vztahu k celku, protože přináší aktuální životní pocit, jedinou smysluplnou veličinu, na které můžete stavět své individuální štěstí, jež je živeno a podporováno, pakliže je jedna ku jedné v souladu s celkem. A právě zde se dotýkáte pojmu "Řád".

Studium změněných stavů vědomí přináší pádné důkazy o tom, že transpersonální zážitky není možno zavrhovat jako irelevantní psychotické projevy. Skutečnost, že umožňují přístup k novým a přesným informacím o různých aspektech bytí, je nepochybným důkazem o tom, že se jedná o fenomény sui generis, které otřásají samotnými základy materialistické vědy. Odhalují, že vesmír je v podstatě sjednocenou sítí událostí, probíhajících ve vědomí, je prostoupen vyšší inteligencí a odráží existenci vyššího řádu. Tyto zážitky, kromě jiného poskytují empirický důkaz, že individuální lidská psyché nemá žádné hranice a je v podstatě souměřitelná s veškerým bytím, čímž potvrzuje základní tezi mnohých ezoterických systémů, včetně astrologie - že v mikrokosmu se zrcadlí makrokosmos.

Tam kde vchází do vědomí pojem "Řád", tam je nutno mít na paměti řadu dalších pojmů, jež nesou předponu "sou". Nejste zodpovědní jen sami za sebe, protože vesmír je doslova protkán sítí vědomých událostí vzájemně na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících. V každém, i tom nejmenším a nejtriviálnějším okamžiku, jenž se nám často jeví jako nudná realita, je každá myšlenka, každý čin, každý sen, každá událost důležitá. Má dopad na celek, protože je jeho přímou "sou"částí. Předpona "sou" je v této "sou"visloti velmi důležitá protože poukazuje na "sou"hru, "sou"bor a "sou"lad událostí v napojení na "Řád". Vyšší inteligenci, kterou není možné popřít, protože inteligentní "sou"část nás samých si je jí plně vědoma. Zjednodušeně řečeno není možné být š'tastný na něčí úkor.



V tomto zjemnělém a souladném pojetí vědomí celku se vaše vnímání "pevné reality" poněkud změkčuje a začíná kapalnět. Všechno pevné, solidní a v kulturálně smysl dávajícíh blocích usazené se najednou mění před očima a pouští nás za hranice běžného. Otvírá vám svá tajemství a mluví k vám živým jazykem jiného světa. Ten svět není jiný od toho vašeho, je jeho nedílnou součástí. To se jen najednou začne vesmír dívat sám na sebe jinýma, novýma očima. Jeho hledí se rozšíří a dojde k nádhernému propojení toho nejzákladnějšího ve vás - života se životem.

P.S. Zkuste se sami podívat na přiložené video, jež má zhruba 30 sekund. Rozklikněte si ho na celou obrazovku, pusťte si ho a zaměřte se na jeho střed. Pozorujte jeho střed po celou dobu, kdy se bude obraz pohybovat. Jakmile se zastaví, zaměřte svou pozornost na zdánlivě pevnou realitu, která vás obklopuje. A toto je jen první ochutnávka živého světa, který se vám ukazuje v jiné podobě, než na kterou jste byli doteď zvyklí.



Prispej
Pinterest

Jak vlci mění řeky


Všechno je spojené. Vlci jsou našimi spojkami k nekonečnu. Jejich přítomnost dává naději na přežití a zachování se. Spojeni vědomím, učí nás pokoře a bytí v Řádu. Jsou tady, aby nás učili rovnováze uvnitř sebezachovávající sítě života - ekosystému. Jsou jeho neviditelnými staviteli a udržovateli. Nastal čas najít k sobě zase cestu?



Prispej
Pinterest

Děsivá tvář nekonečna


Motto: Čím více se přiblížíš k nekonečnu, tím hlouběji tě prostoupí děs.
― Gustave Flaubert


Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Mnoho lidí se dnes snaží najít způsoby, jak dekalcifikovat svou šišinku a otevřít své vnímání novým dimenzím a světům. Walteru C. Rawlsovi, vědci, jenž svůj život zasvětil zkoumání biomagnetických efektů, se to povedlo víc, než si nejspíš přál. Podstoupil zajímavý experiment, kdy nechal působit severní pól magnetu na oblast, která se nazývá třetím okem. Tedy místo na čele mezi očima, zhruba tam, kde Indové nosí svou červenou tečku. Za tím účelem vytvořil speciální obličejovou masku, která v místě "třetího oka" obsahovala účinný magnet. Jeho cílem bylo stimulovat jeho vlastní bio hmotu v této oblasti a zjistit, zdali kontinuální stimulace "třetího oka" jedním z pólů magnetu vykáže nějaké změny ve vnímání.




Během prvního týdne, kdy seděl ve své kanceláři a pročítal nějaké dokumenty si najednou koutkem oka všiml určitého pohybu. Když se na něj zaměřil blíže, všiml si strašidelně vyhlížející mužské postavy, jež přišla jednou ze zdí, přešla kancelář a odešla druhou. Ta postava neměla vůbec žádné ponětí o Walterově přítomnosti. Walter poté pokračoval v další stimulaci. Druhý týden se s přízrakem setkal znovu. V momentě, kdy se postava opět pohybovala kanceláří se krátce zadívala na Waltera, jenž si všiml nových detailů, jež postavě ubíraly na přízračnosti. Třetí týden, zatímco byl Walter zcela zaneprázdněn dokumenty, si pojednou povšiml změny v místnosti. Stěny kanceláře se zcela rozplynuly a on uviděl malý pahorek, kde seděl muž a žena pod stromem. Byl to ten samý muž - přízrak - jehož spatřil v minulých týdnech. Walter seděl tiše a s úžasem pozoroval tuto pastorální scenérii. V tom se onen muž podíval Walterovým směrem a vypadal velmi vyplašeně. Bylo to jako by ho poprvé uviděl a snad v něm i rozpoznal onoho ducha, kterého zahlédl předtím. Po této zkušenosti Walter dále odmítl pokračovat v experimentu.



Hranice světů jsou tak jemně pružné, jak jemně pružným se stává naše vnímání. Mám dokonce pocit, že s postupným rozšiřováním vědomí pomalu ale jistě začínají mizet i ony neviditelné hranice a stává se možným - a to včetně fyzického těla - tímto způsobem procházet a cestovat z naší všeobecně uznávané konsenzuální reality do dalších dimenzí a světů, a zažívat tam zcela nové originální příběhy a zkušenosti s bytostmi jiného řádu, a přinášet tak nové originální druhy poznání. Co je trochu (vlastně hodně) děsivé je fakt, že tím, že se něco otvírá a jeví nám, se vysoce pravděpodobně otvírá a jeví také naše realita (náš svět) té druhé straně (ať už je to cokoli). Dveře jsou průchodné oběma směry a nemůžeme cestovat nepozorováni. Nikdy nemůžeme tušit co, nebo kdo nás na naší cestě pozoruje a s jakými záměry.

"Neustále čelíš vlastní smrti. Díváš se jí do očí a víš, že její čas se s tvým nedá poměřit. Neutečeš. Počká si na tebe. Třeba celou věčnost si na tebe počká, ale nakonec se s ní setkáš. A jí budeš skládat své účty."

Šamani moc dobře vědí, proč nejsou tyto zkušenosti zpřístupněny široké veřejnosti. Bez jakýchkoli pochybností totiž sami úspěšně cestují prakticky od počátku lidského druhu na Zemi, a to proto aby pomohli lidskému druhu se zachovat. To, že dnes, v našem krátkém, přesto se tak sebedůležitě se tvářícím úseku lidských dějin, začínáme prostřednictvím našeho nového náboženství - vědy - věřit na další světy a dimenze je zaplaťpánbůh dobře. Vypadá to, že stojíme na prahu kolektivního uvědomění si nového dílu poznání, jež s sebou přinese také nutnost životní zkušenosti, a totiž, že to, co je sice je, ale není to jen to, co to je. Je to zároveň i něco jiného. Co? Cokoli. Části našeho vědomí, jež dosud nejsou prosvětleny poznáním a završenou životní zkušeností nás svým způsobem omezují ve volném pohybu směrem k nekonečnu, což se na jednu stranu může jevit jako nefér, na druhou stranu nás tím ale zároveň chrání. Nepřiměřená dávka aktivní tváře nekonečna v našem životě by nás - tedy naši osobnost - v momentě rozdrobila na miliardy nesouvisejících základních částic, které by už nikdy nebyly s to vytvořit původní obraz.



Zajímavé zmínky o magnetické stimulaci se nacházejí také v díle Charlese Forta, jenž poukazuje na to, že mnohé podobně "spiritualistické" experimenty byly prováděny na přelomu 20. století organizacemi jako je např. Americká společnost pro fyzikální výzkum, která přímo spojovala výskyt vysokofrekvenčních přízračných bytostí s výskytem vyšších energetických emisí ze slunce. Vypadá to, že v takovém případě slunce jakoby "propůjčuje" extra energii vědomí člověka, jenž je najednou s to vidět a procházet do jiných světů a dimenzí, a pohybovat se volně mezi realitami. A podle těchto zdrojů dokonce existují lidé, kteří jsou schopni těchto cest bez jakékoli podobné vnější stimulace. V r. 2007 byla vědecky potvrzena příbuznost vnitřní stavby žlázy epifýzy se sítnicí oka, což dává pojmu "třetí oko" zcela nový rozměr. Vypadá to, že naše "třetí oko" je důležitějším "orgánem", než by se mohlo na první pohled zdát. Není proto divu, že je to právě šišinka, k níž proudí v mozku nejvíc krve a že je jedinou nepárovou (nezrcadlovou) částí mozku.



Co je protikladem párového? Singulární. Singularita, tedy jednota, o které tak hezky hovoří například Eckhart Tolle, či na ni umanutě odkazuje ve svých knihách a přednáškách vynikající celostní medicinman západního světa Rüdiger Dahlke, je místem sjednocení v přítomném okamžiku, osvobozeného od zátěží kultury a vlastních projekcí. Přítomný moment singularity (sjednocení, synchronizace) s celkem je nejvyšší posvátnou zkušeností vědomého lidského těla. Místo, v němž se člověk rozplyne a ocitne se zajedno se vším. Místo, které je samo o sobě zdravím, protože z  něj zdraví tryská do všech směrů. Místo, které je samo o sobě světlem, protože z něj svítí jako maják a prosvětluje i ty nejzašší kouty vědomí člověka.



Rád bych proto na tomto místě nahlas varoval před výlety bez cíle. Jsou asi jako kdybyste se sami, bez průvodce, znalostí a komunikačních prostředků, vydali na docela malé loďce na bezcílnou projížďku po klidném moři, které by následně pohltila temná noc a přicházející bouře. Temné moře vědomí, na kterém plujeme a před jehož aktivní tváří nás chání temný štít naší vlastní ignorance, nezná slitování. Užitím psychoaktivních látek, jako je LSD či DMT bez zkušeného průvodce s jasným záměrem, může dojít k dočasnému nebo trvalému narušení ochranného štítu, což se může projevit zásadními následky pro lidské vědomí, jež jsou výše popsány jako "nepřiměřená dávka aktivní tváře nekonečna". Sám znám ve svém okolí několik lidí, kteří podobným způsobem experimentovali v 90. letech a jejichž svět se změnil v monster pekelnou scenérii, jež jejich prostřednictvím nyní prosakuje i do naší konsenzuální reality. Dveřmi je totiž vždy možné projít oběma směry a nejdůležitější esencí naší reality je ta, která je neviditelná.

P.S. Nic z výše uvedeného nedoporučuji zkoušet na vlastní pěst. Přejete li si přece jen zažít vlastní zkušenost se stimulovaným vnímáním, doporučuji zcela bezpečnou metodu stimulace pomocí zvukové frekvence 936 Hz, což je hodně podobné šamanskému bubnování. Návod je jednoduchý: Lehněte si někam pohodlně a zajistěte si, že nebudete po dobu poslechu nikým a ničím rušeni. Pusťte si do sluchátek přiloženou zvukovou frekvenci, uvolněte si tělo, a nechte se nést. Psychoaktivní účinky této nahrávky bývají někdy přirovnávány k Ayhuasce nebo houbám, obsahujícím psylocybin. Nemohu v tomto sice sloužit vlastní zkušeností, ovšem kěkteří z vás, kdo jste se mi ozvali a o tuto nahrávku prosili, jste to takto popisovali. Přeji příjemný návrat do středu.

Listen Music Files - Play Audio - 936 Hz Pineal Activation


Prispej
Pinterest

Muži, kteří sázejí stromy

Všude na světě jsou muži, kteří sázejí stromy podle legendární předlohy Jeana Giona; často aniž by o ní vůbec měli ponětí.



Jedním z takových mužů je Jadav Payeng z Indie, jenž před třiceti čtyřmi lety začal sázet stromy, aniž by měl tušení, že jeho úsilí jednou pomůže na svět celému lesu. Všechno to začalo snem, který měl v roce 1979, v němž dostal za úkol zasadit stromy na neúrodné půdě pro malá zvířata a ptáky, aby si na nich vybudovali své domovy v korunách stromů. Díky svému snu začal Jadav Payeng, rodák z domorodé komunity Mishing v Jorhatu severovýchodního státu Assam, sázet stromy pravidelně.



O několik desetiletí později se stromy proměnily ve svěží les, jenž nyní pokrývá 550 hektarů půdy, která je domovem divokých slonů, tygrů, nosorožců a jelenů. Podobným způsobem rostou stromy na dalších 150 hektarech půdy, která je v těsné blízkosti prvního lesa. Aby ocenila jeho úsilí, pojmenovala vláda Assamu tento les po něm jako Mulai Kathoni Bari neboli Mulaiův les, což je Payengovo oblíbené domácí zvíře. V roce 2012 obdržel Jadav Payeng titul od přední vzdělávací instituce v Indii - Jawaharlal Nehru University - "Lesní muž z Indie".



Dalším takovým mužem je Ernest Vunan z kamerunské vesnice Kedjom-Keku, jejíž doslovný překlad znamená 'Lidé z lesa'. V této vesnici také vyrůstá pozoruhodný projekt na záchranu zbytku tamnějšího deštného pralesa a podporu vzdělanosti dětí a farmářů v oblasti za pomoci stejnojmenné české organizace. Jak praví synopse dokumentu 'Muž, který sází stromy': Mnoho lidí si myslí, že povídka o muži, který sázel stromy, je fiktivní. Ve skutečnosti tento muž existuje, jmenuje se Ernest Vunan a žije v mlhou zahalených horách v srdci Afriky. Film Michala Gálika vám představí inspirativní příběh člověka, kterému osud jeho země není lhostejný a svým snažením chce obnovit vzácné horské pralesy v oblasti svého kmene Kedjom-Keku na severozápadě Kamerunu. Vydejte se s námi na cestu po této rozmanité africké zemi, přesvědčte se o tom, že i jednotlivec dokáže změnit to, jak bude Země vypadat, a poznejte partu mladých lidí z Česka a Slovenska, kteří se rozhodli Ernestovi pomoci v jeho aktivitách a přispět tak k ochraně místní přírody.




Prispej
Pinterest

V krajinách ticha

Motto: Jsem dvěma počátky, životem i smrtí, jsem vzestupem i pádem, ničím a nikým, voskem i ocelí, odrazem země na nebi... Jsem popelem i žárem, peklem i rájem, ... pokušením, ... slepotou i prohlédnutím, jsem dalším hříšným pokolením...
- Ludmila

Při natáčení svého nejnovějšího filmu, který se odehrává v krajině sibiřské tajgy, zavál osud dokumentaristu Zdeňka N. Bričkovského k Nikolaji a Ludmile. I když se vzájemně neznají, mají mnoho společného. Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice Ordžonikidze. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře a je přesvědčená, že člověk bez Boha není ničím. Také stejně starý Nikolaj je hluboce věřící. Žije v malém domku na břehu řeky Angary a boží chrám pro něj představuje zdejší panenská příroda, do jejíhož lůna se každodenně vydává na lov zvěře a ryb. Nikolaj vyznává staroslovanskou pohanskou víru, jejímž nejvyšším bohem je Rod, s nímž lze komunikovat skrze hudbu přírodních zvuků. Specifickou poetikou prodchnutý snímek s řadou lyrických pasáží umocňuje působivá zvuková kulisa, jejíž část obstarává sám Nikolaj, který za doprovodu své staré kytary zpívá melancholické písně.

Jak praví synopse filmu: "Nikolaj žije v domku na břehu Angary, živí se jako rybář a lovec. Ludmila žije sama na kraji tajgy, píše básně a maluje obrazy. Navzájem se neznají, ale mají mnoho společného. Oba se naučili žít sami uprostřed rozhlehlé sibiřské přírody, samota je jejich volba a jejich cesta. Setkání s nimi je rozpomenutím se na vlastní, hluboko uvnitř nás přítomnou 'krajinu ticha'." Film byl uveden na 46. MFF Karlovy Vary, 2011.



Prispej
Pinterest